Kazisvět - 3. kapitola
(Hospoda u Kulaté mísy, Jeřabinová sféra)
„Hospodó, přines další!“ zaduněl hromotluk a jeho řev přehlušil i neskutečný rámus, který dělali opilí herci oslavující úspěšnou premiéru. Pro větší důraz třískl pěstí do stolu. Keramický džbánek nadskočil, přepadl přes hranu stolu a roztříštil se na kamenné podlaze.
Číšnice Belinda nakrčila nos, položila na stůl tři plné džbánky a s prázdnými odběhla do kuchyně. Porozhlédla se po pomocném personálu, až zakotvila u hubeného děvčete v šedivém šátku, co loupalo cibuli a z očí mu tekly slzy jako hráchy. „Hej, ty, Hajdo, vezmi si vědro a mazej posbírat střepy pod stolem u krbu. Brzo se strhne rvačka, a až si o ně někdo pořeže ksicht, bude o to víc šití. A hejbni sebou, ať tě neživíme nadarmo.“
Belinda jako dcera hospodského měla navrch. Hajda odevzdaně potáhla nosem, položila nožík a vstala z lavice. Cestou do výčepu se snažila cípem zástěry vytřít si slzy z podrážděných očí, přičemž se vyhýbala neustále poskakujícím hercům. Přesto do ní několikrát vrazili, když ostatním předváděli vyvrcholení dnešního kusu. Žádnému by ani nenapadlo plácnout ji po hubeném zadku, protože na podobné věci bylo v šenku dostatek boubelatých číšnic.
Skoro po hmatu se šťastně propletla mezi opilci až ke stolu, pod kterým se válely keramické střepy. Vhodila do džberu poslední střep a s úlevným povzdechem se vydala skrze přeplněný lokál zpět do kuchyně. Účinky cibulové šťávy přetrvávaly, proto viděla hlavně rozmazané barevné skvrny. Už byla téměř u cíle, když jí do tváře vletěla napřažená pěst druhého komika Jiskřivé opery, který chtěl kumpánům předvést, jak velkou radost pocítil císař Justinion z návštěvy Velkého Architekta v dramatu nazvaném „Krutá muka královny Klotildy.“ Nic netušící komik smetl Hajdu na klábosícího hokynáře Froňka a vyrazil mu z ruky plnou holbu, která přistála na hlavě klimbajícího zápasníka Glonea. Strhla se rvačka, kterou Belinda předpověděla. Přes zhroucené tělo drobné pomocnice se několikrát převalila další létající těla. Smýkána v epicentru šarvátky s rozbitou krvácející hlavou a bodavou bolestí při každém nádechu, dívka balancovala na hranici bezvědomí.
Náhle ji uchopily pevné paže.
„Tak pojď,“ zaslechla jako ve snách, když ji kdosi táhl směrem ke schodům do patra. Chrčivě dýchala a pálilo to jako oheň. Teplá krev jí zalévala tvář. Podle šimrání vlasů na bradě usoudila, že jí zachránce přiložil ucho k hrudníku. „Asi naštípnuté žebro,“ mudroval neznámý.
Nahoře byla uložena na kavalec v zatuchlém pokojíku. Zavřela oči a nechala všechno proplouvat kolem. Postřehla chladivý hadr na rozraženém obočí. Pak ji přetahoval košili přes hlavu. Hřejivé štíhlé prsty jí jemně ohmatávaly hrudník.
„Musím tě posadit, malá. Stáhneme ta žebra a pak zašijeme ránu. Krvácíš jako o zabíjačce.“ Jen slabě zaskučela, když ji neznámý opřel o čelo postele a podložil záda polštáři. Otupěle dovolila, aby jí ovinul hrudník několika pruhy plátna.
Upadla do mělkého spánku. Probudilo ji šití. Sledovala velké mužské pěsti zdobené urousanými krajkovými manžetami, jak se střídavě snáší nad jejím bolestí pulzujícím čelem. Každý další vpich provázela slabým syčením. Muž jí utřel tvář mokrým studeným ručníkem a spokojeně ohlásil: „To bychom měli. Až ti ten otok splaskne, bude z tebe hezká holka. Škoda, že jsem si tě nevšiml dřív. A co je vlastně tohle? Rodinný šperk?“
Strnula a podívala se na svůj ovázaný hrudník. Odlehlo jí, když spatřila černý přívěšek ostře kontrastující na bílém podkladu plátna. Pochopila, že muž musel přívěšek nadzvednout, aby mohl ovázat její hrudník. Vzpomněla si, že na rozdíl od běžných cejchovadel, je toto náhradní běžně viditelné. Na tom, že se pobuda o přívěšek zajímal, nebylo nic divného. Konečně si jej pořádně prohlédla. Muž neurčitého věku s rozcuchanou čupřinou tmavých vlasů a třídenním strništěm a všetečnýma modrýma očima se neklidně zavrtěl. „Copak ty mě neznáš?“ zeptal se vláčně.
„Proč bych měla?“ podivila se a současně se zhrozila, jak skřípavě zní její dřív tak jasný hlas.
„Sloužíš tu jen krátce, že?“ uchechtl se vousatec. „Sláva! Konečně jedna osoba, která vůči mně není předpojatá. Doufám, že sis mne zařadila mezi osoby se srdcem na dlani. Takže se vraťme k tobě. Jmenuješ se Hajda, pocházíš z venkova a pracuješ dole v kuchyni. Přeptal jsem se, když jsem si šel za Belindou pro šití, zatímco jsi byla v limbu. Což o to, historka je to pěkná. Skoro bych jí uvěřil, ale to bych pak nesměl narazit na tuhle archaickou tretku. Podle mého chabého odhadu je stará přes tři tisíciletí a sním své boty, jestli byla vyrobena na Klinnoru.“
Klesla pohledem k mužovým botám. I přes několik vrstev kdysi okázalého a dnes roztrhaného oblečení byl vysoký a pěkně rostlý. Navenek působil jako pobuda, ale jeho kultivované vyjadřování svědčilo o něčem zcela jiném. Boty měl kožené, vysoké a nablýskané a z každé trčela rukojeť krátké dýky.
Zaznamenal její pochybovačný úšklebek a rozhodil rukama. „No co? Všichni si na něco hrajeme. Otázkou je, na co si hraješ ty?“ Natáhl paži a dřív, než stačila ucuknout, strhl jí šátek z hlavy. Skoro ji tím přiškrtil, protože jej měla uvázaný skutečně napevno. Výsledkem bylo dívčino polekané zachrčení. Vodopád ohnivých pramenů zahalil její tvář.
„No neříkal jsem to?“ kontroval muž. „Která kuchtička by skrývala takovou nádheru?“
„Kdo, sakra, jsi? Uměnoznalec amatér?“ štěkla naštvaně.
„Ha!“ vybafl otrhanec. „Já se ptal první. Vidím jistou souvislost mezi tvým angažmá v této hospodě a mezi kradmými špiclíky, co se poflakují ve výčepu. Jsou tam dvě skupiny. První poslalo Horinisovo ministerstvo vnitra a druzí se vydávají za studenty. Jejich hábity jsou z kvalitní látky a vsadím se, že je narychlo spíchli v dílnách Krabdenského lycea a pak protáhli komínem, aby dostaly patinu. Kdybys přišla od Horinise, tak bych tě znal. Ty patříš ke krabdenským. Udivuje mne, že tě nechali tak zmlátit. Slyšel jsem, že čtenáři snů vyznávají rovnost pohlaví, ale tohle se mi zdá přehnané. Pěkně si odpočiň a já se poohlédnu po některém z těch kvazi studentů, aby tě vzali domů. Špionáž počká.“
Zvedl se ze židle a chystal se odejít z místnosti.
„Stůj,“ hekla, „nikomu nic neříkej. Prosím.“
Modrooký se váhavě otočil. „Znamená to, že nepatříš ani k jedněm?“ Podle toho, jak zarytě se tvářila, pochopil, že se trefil, rozhodil rukama a nadšeně hvízdl. Pak se posadil přímo na pelest rozvrzané postele a chvíli si ji mlčky měřil.
„Děkuju za pomoc, ale budu ještě vděčnější, když zapomeneš, že existuju,“ zachraptěla.
„Belinda ti vzkazuje, že není zaopatřovací ústav,“ řekl tvrdě.
Potlačila zděšení, a rychle bojovně vystrčila bradu. „To se dalo čekat. Však si poradím.“ Se zaúpěním se pokusila vstát. Jeho velké dlaně ji znovu přimáčkly do zašedlých polštářů. „Takhle zřízenou tě nevezmou ani v tom nejlevnějším bordelu, krásko. Až si s tebou pohrajou ostří týpci z doků, tvoje pěkné tělo najdou s podřezaným krkem někde v odpadní strouze. Nemám rád zbytečnou práci. Dám ti na vybranou. Buď zavolám špicly z lycea, nebo půjdeš se mnou.“
Rezignovaně si vybrala druhou variantu.
Po dlouhé době se nacházela v klidném a kupodivu čistém pokoji. Otrapa ji pod rouškou tmy vynesl z hospody, naložil do kryté bryčky a odvezl neznámo kam. Matně si vzpomínala, jak ji nesl temnými dvory a stoupal s ní po schodech v nějaké věži. Uložil ji do postele a mlčky se vytratil.
Teď bylo ráno. Okem zkušené čtenářky snů hodnotila vybavení místnosti. Krb s kamenným obložením, solidní starý nábytek, porcelánové umyvadlo na stolku z lakovaného proutí. Otevřeným oknem se skleněnými čočkami zahlédla jen kus modré oblohy pokryté bílými oblaky. Posadila se a s obtížemi vstala. Hlava se jí zatočila a svět se zhoupl. Přidržovala se stěn, až se došourala k oknu a vyhlédla ven. Byla ve věži, která vévodila malému hrádku. Překvapilo ji, že za hradbami a korunami kvetoucího sadu prosvítala červená fasáda královského paláce se střechami krytými modravou klinnorskou břidlicí. Blízkost panovníkova sídla by jí vyrazila dech, kdyby nemusela dýchat opatrně, aby si neporanila srůstající žebra.
Odvrátila se od okna a zamířila k menším dveřím, které vedly na záchod. Než se vrátila, čekala na stole snídaně a za stolem seděl její zachránce a uchvatitel v jedné osobě. Bez dechu se zhroutila na druhou židli.
Modrooký se škodolibě zašklebil a přistrčil tác s jídlem k její polovině stolu. „Neměla jsi vstávat. Za těmi většími dveřmi spala celou noc hospodyně Tihua. Stačilo jen křiknout a byla by přišla, i když trochu hudrala. Později vás představím. Jez, ať nabereš trochu barvy.“
„Takže na pobudu si jen hraješ?“ zeptala se, zatímco v prstech lámala čerstvě upečený bochánek z bílého těsta.
Neznámý pohodil hlavou. „Už jsem ti to řekl včera. Všichni si na něco hrajeme. Jmenuju se Trenten. Jsem Roneův synovec, zatím třetí v nástupnické linii. Denně se modlím, aby měl můj bratránek Anekor hodně dětí.“
Překvapeně nakrčila čelo. „Myslela jsem, že král Roneus měl jen jednoho bratra. Eneada. Protože se Roneus neoženil, počítá se s Anekorem jako s příštím králem. Jak to toho zapadáš ty?
Trenten se hořce usmál. „Roneus a Anekor měli ještě sestru. Zlobivou princeznu Ismellu, což byla má matka. Nikdy se neprovdala a nikomu neprozradila, s kým toho parchanta Trentena zplodila. Zemřela tady v tom pokoji před dvaceti lety.“
„Takže, protože jsi parchant, bavíš se po svém,“ konstatovala cynicky.
„Jo. Když už musím být černou ovcí rodiny, jsem v tom důsledný,“ zaníceně přisvědčil Trenten. Natáhl se přes stůl, sebral z podnosu volnou vidličku a dloubl si do kopečku vaječné směsi. „Mám tě ve své moci, zrzko. Takže to vybal. Co jsi, u Velikého, hledala v té hospodě?“
Vsunul si sousto do pusy a čekal, až se dívka začne vymlouvat. Místo toho zpozoroval, jak zaujatě civí na jeho levé zápěstí.
„Co to tam máš?“
Se zvednutým obočím se podíval na svou ruku. Z krajkové manžety, která byla tentokrát čistě bílá a naškrobená, decentně vykukoval proužek kůže s červenou linií nějaké kresby. Bezelstně vyhrnul rukáv a odhalil cejch hada stočeného do osmi smyček v celé kráse. „Myslíš tohle? To je magická značka. Přišel jsem k ní v jedné hospodě. Stála mě deset centimů. Byl jsem už pod parou, ale vzpomínám si, že ten hochštapler tvrdil, že mi přinese štěstí a dlouhý život. Ne, že bych to potřeboval, ale po deseti dryácích mi to připadalo jako dobrý nápad.“
Pomyslela si, že Roneus to předpověděl správně. Zloděj z toho udělal novou módu. „Jak vypadal?“
„Kdo?“ vybafl.
„Ten hochštapler, přece.“
„Ani velký ani malý, ani ošklivý ani pěkný, ani mladý ani starý.“
„Nějaké znamení, něco typického,“ naléhala.
„Dámo, byl jsem pod obraz,“ rozchechtal se.
„Neměl třeba v uchu černou perlu?“
„To nosí všichni hráči. I já mám jednu o patro níž ve svém stolku. Chceš se podívat?“
„Musím toho chlapa najít.“
„Proč?“
„Protože je to Kazisvět. Jeho zhoubný vliv se rozleze jako rakovina a rozruší předivo vaší sféry. Právě kvůli takovým založil Velký Architekt Krabdenské lyceum. Jestli máš tenhle svět aspoň trochu rád, měl bys nechat pošklebování a radši mi pomoci.“
Jeho jasný pohled se náhle zakalil. „Na Architekta zvysoka kašlu,“ odfrkl. „A jak to tak všechno do sebe zapadá, myslím, že právě tohle dělají všichni ti špioni dole ve městě. Pasou po týpkovi, co prodává tohle tetování. Zatím stačili pozavírat všechny, u kterých ho našli. Dokonce i můj kamarád krbař Sifion skončil v lochu a to je slušný člověk, co má jen tu smůlu, že touží být hercem. Jeho dívka, komorná Fifinka, mi včera brečela do zástěry a prosila, abych se u Horinise přimluvil. Řekl jsem jí, že se o to postarám, i když Horinise miluju jako osinu v zadku. Ty vaše magické žvásty postraší leda tak Tihuu. A i ta si zapálí svíčku, pomodlí se k Velkému a pokládá to za vyřešené. Vždycky jsem tušil, že veškerá ta maškaráda s ostrahou snů, je jenom k zabavení hlupáků. Aby se něčeho báli a poslouchali panovníka a vykladače kodexů. Sny jsou soukromá věc. Nikdo nemá právo je kontrolovat.“
Sledovala, jak se její zachránce rozpaluje vztekem.
Mimoděk se postavil, až se židle za ním skácela k podlaze. Tyčil se nad ní v celé své výšce a z očí mu létaly blesky. Vousatý a rozcuchaný v neupraveném oblečení vypadal jako rozvášněný barbar z obávané sféry Sirných dešťů.
„Ani když ty sny způsobí rozpad přediva celé sféry a pozabíjí tím vše živé?“ vypravila ze sebe a narovnala se tak, že zády tlačila do opěradla židle.
Barbar se zhluboka nadechl. „Z tebe ten Krabden stříká každým pórem. Kdybys nebyla tak dorasovaná, vyhnal bych tě na ulici, ale nejsem bez srdce. Zůstaň si tu jak dlouho potřebuješ. Vlastně je mi to vaše strašení úplně fuk. Půjdu si po svých a ty už mi nechoď do cesty.“
Po jeho upjatém odchodu si znova zalezla do postele a pokoušela se usnout. Když ji vyrušila Tihua, neskutečně se nudila. Jasmína čekala starou boubelatou osobu a proto ji překvapilo, když do pokoje ladně vplula půvabná plavovláska asi dvacetiletá v brokátových nebesky modrých šatech. Byla tak krásná, že Jasmína cítila potřebu zalézt pod přikrývku.
Při pohledu na rozcuchanou osobu s tváří plnou podlitin a napuchlou rudou jizvou na čele, hospodyně nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Ten rozjívenec přivlekl další pochroumané zvířátko. A zase to nechá všechno na mně. Tihua to přece všechno zvládne…No, tak co zíráš? Ještě jsi neviděla dámu?“
Jasmína pochopila, že nemá smysl hrát si na venkovskou husičku. „Na první pohled jako dáma působíš,“ zmohla se k odpovědi.
Tihua si prohrábla své krásné kadeře, vzala do ruky džbánek s vodou, chvíli jej držela a pak zase položila na stůl. Nervózně se usmála a odhalila trošku křivé zuby. „Ani ty nejsi koloušek. Pán domu je palice dubová a nemá smysl s ním diskutovat. Ujasněme si pravidla. Ty nebudeš otravovat mne a já zase tebe. Nebudu tě obskakovat. Když budeš mít hlad, dojdi si po přízemí. V kuchyni kraluje Mario. Je to propuštěný trestanec, má jen jedno oko a tím i šilhá. Vaří obstojně. Pokud budeš chtít prádlo nebo papír, obrať se na Menea. To je majordomus a komorná v jednom. Bydlí v prvním patře. Do druhého patra nechoď, to je moje. Ve třetím bydlí Trenten, i když ten je většinou pryč. Tam taky nechoď, pro knihy si pošli Menea. Ty bydlíš ve čtvrtém patře v komnatách nebožky paní Ismelly. Pokud se budeš chtít vypravit do města, nezapomeň si dát do bot dýku.“ Tihua zabloudila pohledem pod postel. „Aha,“ ušklíbla se škodolibě. „Ty žádné boty nemáš.“
„Nějaké bych ale potřebovala,“ ozvala se Jasmína.
Tihua pokrčila rameny. „Jsi tu na byt a stravu. Víc je na Trentenovi. A ten se tu objeví nejdřív za pár dní. Kdybys chtěla na vzduch, můžeš se projít v sadu. Tam boty nepotřebuješ. Dej pozor, ať se tě někdo nelekne.“ Pohodila hlavou a brala se k odchodu.
Ještě téhož dne Jasmína sestoupila do dolních pater věže a postupně se seznámila s hrozivě vyhlížejícím kuchařem, který ji zdržel ve své kuchyni na oběd, i s komorníkem Meneem, křehkým stařečkem tak vychrtlým, že to vypadalo, že se každou minutu přelomí vejpůl. Poprosila Menea o knihy psané v obecném jazyce používaném napříč sférami. Zašla i do sadu a prošla se v trávě mezi rozkvetlými stromy. Bosé nohy měla odřené od kamínků a zelené od trávy. Zdálo se, že nikdo, kromě Tihuy, se nad jejím pobytem v Trentenově dvorci nepozastavuje. Pozdě odpoledně zásobená Mariovými máslovými bochánky a jablečnou šťávou se s umytýma nohama opět uvelebila v posteli. Třásl s ní suchý kašel. Připustila, že to s tím pohybem trochu přehnala.
Druhého dne se potýkala střídavě s horečkou i zimnicí. Měla žízeň, průvan od vychladlého krbu ji nutil k neustálému kašli. Neměla sílu se zvednout z postele. Mnula v prstech náhradní cejchovadlo a doufala, že přívěšek obsahující část životní síly původního nositele, ji v tom určitě nenechá. V podvečer vystoupal Meneos po schodech do jejího pokoje a když viděl, její lesklou tvář a horečnaté oči, nespokojeně pokýval hlavou. Bez hlesu zase odešel. V noci vpadl do pokoje Trenten s velikou lampou a temnotu z pokoje vyhnal.
Jasmína spatřila zamračeného muže s hladce oholenou ušlechtile řezanou tváří, povědomýma modrýma očima a vlasy v elegantním culíku. Na širokém opasku vykládaném smaragdy se mu houpal veliký meč v ozdobné kožené pochvě. Do pokoje přinesl kromě světla i chlad a závan elegance a drahého parfému. Jasmína ucítila hruškové květy a santalové dřevo se skořicí.
„Copak vás ti krabdenští šarlatáni nenaučili stonat?“ křikl rozzlobeně, sundal si koženou rukavici a položil jí ruku na čelo. „Kde je ta líná bestie?“ Otočil se směrem k otevřeným dveřím a zařval jako vřešťan: „Tihuo!“
Po čase se Jasmína probrala převlečená do suché teplé košile a přikrytá čistým povlečením. Krátce na to už seděla v posteli a usrkávala horké maté. Naježená Tihua jí ani chvilku nepřestávala dávat najevo, že pro ni představuje obtížný hmyz, Trentenovo slovo však bylo svaté. V krbu plápolala jasanová polena, ve svícnech teple blikaly svíce a z konvice s horkým nápojem se linula příjemná vůně. Jasmína si vymohla i kostěný hřeben, takže se konečně pořádně učesala a svět jí připadal o něco vlídnější.
Tiché klapnutí dveří ji vyrušilo z příjemné dřímoty.
„Už je ti lépe,“ konstatoval Trenten. Jeho honosné vystrojení bylo pryč. V prosté šedivé košili a kožených kalhotách vypadal téměř jako člen cechu bednářů, jen nebýt toho pyšného obočí a klasicky klenutých lícních kostí. Oholený vypadal velmi mladě a kupodivu i přitažlivě. S jistotou pána domu se usadil na pelesti a přilil do Jasmínina hrnečku další maté. „Omlouvám se, zrzko,“ řekl suše. „Nechtěl jsem tě nechat umřít. Tihua si tvůj pobyt zde vzala osobně. Netušil jsem, že by na tebe mohla žárlit, myslel jsem, že bude mít pochopení, protože i ona sama kdysi zažila něco podobného.“
„Vytáhl jsi ji z bordelu, že?“
Uličnicky se zašklebil. „Dá se to tak říci, ale některá prasata prostě zpívat nenaučíš. Vždycky budou jen chrochtat.“
„Asi jsi jí k tomu chrochtání zavdal důvod,“ podotkla.
Udělal provinilou grimasu. „To nepopírám. Jeden čas si dokonce namlouvala, že se s ní ožením. Jenže, co bych tím získal? Už tak je dost protivná a kdybych jí dal svoje parchantí jméno, nebylo by s ní k vydržení. Loudila, abych ji vzal ke dvoru. Bezesporu by tam udělala kariéru. Vlezla by do postele prvnímu pracháči, na kterého by natrefila a dělala by jen ostudu. A když jsem u toho, jak ty se vlastně jmenuješ?“
Nervózně se ošila. „Když ti to povím, vydám se ti v plně do rukou.“
„Hmmm,“ broukl ironicky, „a teď tě plně v rukou nemám.“
„Jasmína,“ pípla, „ale musíš mi slíbit, že o mně nebudeš s nikým mluvit. Určitě mne hledají, i když netuším, jestli je napadlo, že bych mohla být zase tady na Klinnoru.“ Pak jí došlo, že řekla víc, než musela. Naráz dopila hrnek a vzápětí se rozkašlala.
„Zase? No jasně. Proto jsi na mne vyjela kvůli tomu tetování,“ kývl, „víc mi o sobě nepovíš?“
„Nemůžu,“ zavrtěla hlavou, „i když jsi asi mnohem lepší člověk, než jsem si myslela původně.“
Jeho ústa se stáhla do tenké linky. „Jsem takový, jaký jsem. Hlavně se nesnaž mi být vděčná. Na to jsem alergický.“ Atmosféra v pokoji zhoustla. Vstal a dodal: „Takže snad máš vše, co potřebuješ, Jasmíno.“
„Trentene,“ křikla dřív, než stačil odejít. „Můžeš mi sehnat boty?“
„Až ti bude lépe,“ zahučel přes rameno a zmizel.
