Nejprodávanější knihy - fantasy na Google play v lednu 2018: 
Vykladač II - Střípky Sváru na třetím místě žebříčku
Vykladač III - Slzy Netrebů na čtvrtém místě žebříčku

Sjednotila jsem kratinké články uveřejňované průběžně na FB v minulém roce a celý soubor zastřešila po názvem: O autorech a čtenářích:

Co se děje, když autor dokončuje knihu:

Když autor dokončuje knihu, stává se pro své bližní nesnesitelným schizoidem. Ideální případ pro autora dopisujícího knihu nastává, jestliže jeho bližní odjedou na služební cestu do Tramtárie, nebo aspoň do Prahy s návratem v pozních nočních hodinách a nejlépe po D1. Ovšem, když bližní dorazí z práce už v půl třetí odpoledne, celí rozjásaní, že už jsou doma, je autor slušně řečeno v háji. Bližní a milovaní od autora očekávají odpovědi na otázky, očekávají, že budou pochváleni, jakou pěknou flákotu u řezníka vybrali. Zajímají se, proč je puštěná trouba (aha, on ji autor zapomněl vypnout), všetečně se motají kolem hromady čerstvě vypraného, ale stále nepověšeného prádla (však ono se za tři hodiny nezapaří). Bližní po autorovi právěm žádají odezvu, kterou si zaslouží! Naprosto regulérně požadují, aby s nimi autor sdílel rodinný život. Kdykoliv jindy by autor s drásavým povzdechem zaklapl noťas a vědom si důležitosti bližních pro své štěstí, by se jim začal intenzivně věnovat. Jenže ouha. Právě teď to nejde, protože autor dokončuje knihu. Právě teď splétá poslední nitky příběhu do jedinečného uzlu a vážně nemůže vybalovat nákup, věšet prádlo a pouštět se do vaření dršťkové polévky (i když ty dršťky i zdálky vypadají pěkně).

PS: Věnováno všem bližním oněch autorů, kteří právě dokončují knihu

Co se děje, když autor dokončí knihu:

Jeden by si možná myslel, že se autorovi uleví. Že cítí radost z odvedené práce, že se konečně pustí do třídění krabic v komoře a smete tu provokativně houpající se pavučinu nad zrcadlem v koupelně. Ale je to jinak. Pomineme-li další náležitosti související s vypravením knihy do světa, jako jsou korektury gramatické, typografické a další gramatické (protože jednou to nikdy nestačí), ty věci kolem obálky a převádění textů do požadovaného formátu (plus další korektury), je tu ještě spousta otázek, které se autorovi líhnou v hlavě, ačkoliv už knihu dopsal. Vynořují se zákeřně a nečekaně. Autor si dělá starosti, zda ten konec není příliš roztahaný, nebo naopak uříznutý. Strachuje se, jestli se čtenáři nebude jevit otravným, když si dal tu práci a popsal, co si hlavní postava myslí o vedlejší postavě, která je tou dobou už dávno mimo scénu, nebo zda se naopak čtenář naštve, protože se o té vedlejší postavě, co už se z ohniska dění odporoučela, nedozví více (jelikož se mu právě tato postava dostala pod kůži a on se s ní ještě nechce loučit). A to je ten největší problém, protože ani autor se příliš nehrne, aby se s postavami loučil. Staly se na omezený čas příslušníky jeho domácnosti. Přízračnými a nehmotnými, konkurujícími těm skutečným z masa a kostí. Autorovi bližní vědí, že dopsaná kniha neznamená žádný velký důvod k radosti. Je jim jasné, že autor, ačkoliv knihu už dopsal, si na ně více času neudělá. Jakmile se totiž začne autor ve standardních situacích (klidně v supermarketu nebo na benzínce, na návštěvě u známých nebo ve frontě na poště) potutelně usmívat a celkově se tváří jako idiot, bližní už vědí, že jen co se autor vrátí domů, začne hned po vybalení nákupu sepisovat nový příběh. 

Jak to vypadá, když autor začne s novou knihou:

Začínat s novou knihou je pro autora drastickým dobrodružstvím. Něco jako naskakovat do rozjetého rychlíku. Je totiž zapotřebí uchopit představy, co se rodí a plácají v autorově hlavě, za pačesy a přetáhnout je plynule a rázně do monitoru počítače nebo alespoň na papír. A k něčemu takovému, jak jistě uznáte, je zapotřebí dost odvahy, energie, důslednosti, disciplíny a především drzosti (drzost je snad nejdůležitější ze všeho:)). Zachytit zatím ne zcela definované charaktery, dát postavám kontury, definovat prostředí a vyjádřit náladu, není snadné, protože ty postavy a scénáře v autorově hlavě nepostojí. Pokud je autor nechá přezrát, utečou, rozplynou se, jsou vytlačeny jinými. Prostě drasťák!

Fenomén "Svátečního čtenáře":

Určitě znáte ten pojem "sváteční řidič" - označující nemnoho zkušeného řidiče motorového vozidla, který usedá za volant hlavně o víkendu, aby převezl k babičce tu vyřazenou skříň. "Sváteční řidič" bývá zpodobňován jako starší chlápek s kloboukem, nejčastěji kostkovaným.

Napadlo mě, že adekvátně lze použít termínu "Sváteční čtenář". Tak už roky mimoděk chápu lidi, kteří téměř nečtou, ale i přesto mají solidní slovní zásobu a docela slušný přehled o tom, co se kde šustne. Je to tím, že sledují filmy anebo hrají hry. Obsah knih odvozují z jejich filmových adaptací nebo z her. A protože některé filmy natočené na motivy knih jsou dobré a některé hry sestavené na motivy knih také (např. Zaklínač na motivy knih Sapkowského), tak se občas i sváteční čtenáři o nějakou tu knihu zajímají - a občas po mně chtějí, abych jim tedy doporučila něco ke čtení. Ovšem důrazně mě předem upozorňují, že ta kniha v žádném případě nesmí být nuda. Je zvláštní, že je mezi nimi víc kluků než holek:)) (to asi ten testosteron:)) Protože vím, že sváteční čtenáři jsou fakt hodně netrpěliví a nadevše preferují akci, tak většinou těm, co se mnou sdílejí oblibu žánru horor, sci-fi, fantasy, doporučím něco od Jiřího Kulhánka, Miroslava Žambocha nebo Františka Kotlety, ze zahraničních pak úžasné kousky od Brenta Weekse. (Noční anděl například - a ne, není to o "andělech", to vážně ne). Samozřejmě pro "citlivější" odrůdy svátečních čtenářů vybírám knihy autorů s méně drsným způsobem psaní - Neila Gaimana, Simona R Greena a další :))

Kupodivu už se několikrát stalo, že se ze "svátečního čtenáře" časem vyklubal "čtenář vášnivý".

Schválně jsem se podívala, jestli ten pojem "sváteční čtenář" nepoužil už někdo přede mnou. Šoupla jsem to do Googlu, ale vygenerovalo to jen pojmy typu "čtenářský deník" a podobně.

Tak se o ten pojem ráda podělím s vámi.

Ach ty anotace!

Napsat dvousetstránkový román je pohodička. Napsat devítisetstránkovou sérii je čirá radost. Ale napsat k té sérii anotaci na osm řádků a vybrat k tomu ukázku na dvanáct řádků, to je pravá procházka peklem:))

Sláva - máme další recenzi prvního dílu mizeonské série! 

Recenzi na knihu "Návrat na Mizeon I - Na hraně zkázy" napsala Viktorie Tiw, majitelka knižního blogu Vikate a Lady a najdete ji na portále Svetknih.funsite.cz pod odkazem https://svetknih.funsite.cz/vitejte-mizeonu-svete-demonu-zrozenych-krvaveho-deste/

Všem, kteří začínáte s psaním a obracíte se ke mně pro rady: Děkuji za důvěru. V poslední době se vás sešlo opravdu dost. Právě proto, že na vlastní kůži vím, jak jsou takové začátky nesnadné, opravdu každému odpovídám. Jsem poctěna, když mi posíláte texty k přečtení. Vážně. Ale bylo by mnohem efektivnější pro nás pro všechny, kdybyste si nejdříve přečetli třetí díl semináře o Tvůrčím psaní - (najdete nahoře na liště), ve kterém názorně na vybraných textech ukazuji nejobvyklejší chyby, kterých se začínající autoři dopouštějí. Kdybyste si totiž ten díl přečetli, možná byste ještě předtím, než mi svůj text pošlete, v něm spoustu věcí upravili - čímž bychom si později ušetřili hodně času na jiné zajímavější věci - jako třeba na zkoumání zápletky nebo cizelování pointy vašeho příběhu. Bylo by prostě fajn, kdybyste před odesláním vašeho příspěvku mým směrem, nebyli tolik hrrr - a minimálně byste předtím vyštípali nadbytečná přivlastňovací zájmena, pozměnili několikrát opakovaná totožná slova (například slovo "nesmírně" opakující se celkem čtyřikrát ve dvou za sebou jdoucích větách...).

Tento paušálně sestavený vzkaz je zaměřen především těm, kteří se texty teprve posílat chystají. Nespěchejte tolik. Raději se s tím ještě několik dní pachtěte, oddělujte dialogy do jednotlivých odstavců, odstraňujte vatu, přemýšlejte nad obsahem: Jestli se vám podařilo vyjádřit, co jste chtěli a přemýšlejte nad čtenářem, jestli vás pochopí a přemýšlejte nad tím, jakému čtenáři svůj text adresujete. 

Je pochopitelné, že jste celí napružení konečně předložit světu, co jste napsali, že strašně chcete, aby si to přečetl někdo, kdo už taky něco napsal a řekl vám, jak je to úžasné a že tady a také tady by to možná chtělo trochu doladit.. Ale když si s tím dáte ještě trochu práce, nic vám neuteče - a slibuju, že ani já se zatím nikam nechystám:))     

Moc zajímavě napsaná a vyargumentovaná recenze knihy Vladimíra Němce - "Kroniky světa Po" na blogu Vikate - Svět knihy, sídlící na odkaze: 

https://svetknih.funsite.cz/vladimir-nemec-kroniky-sveta-po-jake-to-je-kdyz-se-probudite-do-klidne-a-tiche-prahy/

Za sebe dodávám, že moje zkušenost s tou knihou je obdobně inspirativní. Vladimír Němec zpracovává jedno z častých témat postapokalyptického žánru, ale tím jak je děj zasazen do důvěrně známého českého prostředí, má člověk při čtení až nebezpečný pocit sounáležitosti s přeživšími. Autor střídá vyprávění několika hlavních postav, mužů a žen různého věku, odlišných ideálů, s rozmanitým sociálním původem. Každý se snaží využívat schopnosti a dovednosti nezbytné pro přežití. Některé postavy v nastolených drsných podmínkách nacházejí nové sebevědomí, nový smysl života, jiné působí ustrašeně a téměř ztraceně, čímž je vyjádřena jejich zmatenost nastalou situací. Projevují se v celé nahotě jejich charakterové vlastnosti, temperament i motivace. Strach o život katalyzuje jak ty nejnižší pudy, tak potřebu opřít se o duchovní autoritu, jíž je v případě některých jedinců víra v Boha.  Je zábavné sledovat, jak se pod tlakem nevyhnutelnosti jednotliví členové skupiny uvelebují v nových sociálních rolích, jak se společnost navrácená téměř na prvobytně pospolnou úroveň opětovně rozvrstvuje. Forma, jakou je příběh čtenáři sdělován, je důsledná, metodická, až strohá. Výsledek působí téměř mechanicky, že navozuje a umocňuje atmosféru nezbytnosti. Čtenář dostává příležitost přeživší pozorovat jako mravence v mraveništi pod zvětšovacím sklem - což mu umožní (navzdory sounáležitosti) udržet si patřičný odstup. Výsledkem je šance objektivněji posoudit vývoj charakterů a posun interpersonálních vztahů, což může být je pro čtenáře nacházejícího se v současném bouřlivě se měnícím světě stejnou měrou osvěžující jako varovné.

Dobrá zpráva pro příznivce Vykladače!

Celá série dostupná na:
Alza.cz 
Palmknihy.cz 
Knihy.abz.cz

Na webu www.nevsedni-svet.cz je k přečtení má povídka O vlas. Je rozdělená na dvě části, ta první byla uveřejněna před týdnem a ta druhá dnes. Příběh pojednává o téměř prohraném boji, jehož výsledek zvrátí jedna nelichotivá lidská slabost. Je to příběh napsaný tak trochu "naruby". Ale nezdá se vám stejně jako mně, že v poslední době se kolem nás děje tolik divných věcí, až to vypadá, že je celý svět naruby?   

Touto povídkou jsem se pokusila reagovat na věci, které mě štvou. Myslím tím progresivis, který totálně válcuje mediální společenský prostor, křiví veřejné mínění a relativizuje historií prověřené hierarchie hodnot platné v našem kulturním okruhu. Mám na mysli myslit tu vnucující se vlezlou mutaci neomarxismu mazaně rozčleněnou do kombinace  gendero-aktivismu, falesného humanismu, ekoterorismu a multikulturalismu.  

Na opakované žádosti příznivců příběhů z Metaprostoru jsem se rozhodla sepsat chronologické pořadí románů a románových sérií, které se odehrávají v Metaprostoru a částečně i Equíziu.

Seřazeno od nejstaršího:

·         Ani párem volů   (dopsáno 2017, těsně před vydáním)

·         Ozvěny Twinsidoru  (vydáno 2016)

·         Vykladač I – Zuby poražených (poprvé vydáno 2013)

·         Vykladač II – Střípky Sváru  (vydáno 2016)

·         Vykladač III – Slzy Netrebů  (vydáno 2017)

·         Návrat na Mizeon I – Na hraně zkázy  (2017)

·         Návrat na Mizeon II – Jiskřičky v popelu  (dopsáno a před vydáním)

·         Návrat na Mizeon III – Dárce života   (dopsáno a před vydáním)

·         Mrzoutova vzpoura  (aktuálně rozepsané)

Tady je vidět, jak si při psaní drze skáču z budoucnosti do minulosti a naopak. Román „Ani párem volů“ jsem sice dokončila letos, ale v chronologii příběhů z Metaprostoru a Equízia je nejstarší. Jako první spatřil světlo světa román Vykladač v roce 2013, tehdy ještě jako samostatná kniha. Další díly Vykladače jsem spáchala až za několik let (vydány 2016 a 2017).  Některé hlavní postavy z Vykladače, z Ozvěn nebo z Volů se objevují v epizodních rolích v Mizeonu. Všechny ty příběhy na sebe (jemně) navazují. Je dřina a taky sranda si hlídat, aby to sedělo dějově a aby se mi tam nezjevovaly postavy dávno zavražděné či popravené, pochované, pomstěné a oplakané.

Metaprostor a Equízium jsou dvě univerza ve Veškerenstvu oddělené Předělem.  V Metaprostoru nemají problém s plevelnými fytobionty, v Equíziu zase nikdy neslyšeli o infonové chřipce. Obě univerza ale přesto mají něco společného. Vlastně někoho: Igora Urvala ab-Nirruviena (Igor je po dlouhém odkládání pasován do role hlavní postavy právě rozepsaného příběhu s pracovním názvem „Mrzoutova vzpoura“).

3.  Workhop, ukázky, rozbory, komentáře

3.1.      Na příkladu dobře řemeslně zvládnutého, ale naprosto depresivního textu si promluvíme o motivaci autora – o tom, že je dobré, aby věděl, co chce sdělit, by si nepletl tvůrčí psaní s psychoterapií

3.2.      Na příkladu parodie na přehnané vkládání vulgarismů si budeme demonstrovat komičnost tohoto jevu.   

3.3.      Komentář k novele začínající autorky:  Ukázka editace vybraných částí textu

3. 4.      Ukázka kvalitního literárního textu: S R Green “Něco z noční strany”

3.1. Píšeme pro čtenáře nebo pro sebe? Ukázka textu, který nás donutí buď brečet nebo jásat, že na tom nejsme tak blbě jako popisované postavy 

O posouzení níže uvedeného textu mne požádal můj přítel, spisovatel a redaktor. Cítil se osobně podjatý. Chtěl, aby se na text podíval ještě někdo jiný.

Text na mě zapůsobil. Myslím, že je to dobré, sugestivní, vtahující a drásavě zneklidňující. Ale mám s tím textem jako čtenářka problém. Vyvolává ve mně hodně tíživé pocity... Z toho textu je mi úzko. Horor od Kinga je proti tomu procházka růžovou zahradou.

Přečtěte si ho sami a uvidíte.

Pozn: Použitím textu (jeho citováním) a jeho okomentováním pro tento seminář nedochází k porušení platných legislativních ani etických norem, neboť autorka (nick "Gedrex") poskytuje svůj text na webu https://www.liter.cz/autor-vse-125737 veřejnosti k přečtení, a lze počítat s tím, že o něm bude veřejnost diskutovat (přičemž totožnost autorky zůstává v anonymitě).

uveřejněno na:    https://www.liter.cz/autor-vse-125737

Autor: Gedrex

Z deníku včely

GedrexPovídky » Ze života

Anotace: Praha je plná podivných ztracených existencí.

Seděla v kuchyni u stolu a četla nějakou knihu. Za sebou okno do vyprahlé pražské ulice, ze které i přes pokročilou večerní hodinu stále sálalo dusivé horko, před sebou sklenici s přeslazeným ovocným vínem z už skoro prázdné plastové dvoulitrovky. Nohou drbala rezatého vychrtlého psa, který se vyvaloval pod stolem. Vzhlédla od knížky. 

„Čau zlato. Dáš si se mnou čůčo?“ rozšafně mě s úsměvem pozdravila, jen co jsem vešla do místnosti. 
„Asi jo. Koukám, žes vařila.“ odpověděla jsem a zkoumala obsah hrnce na sporáku. A taky dřezu a kuchyňské linky. Na plotně byl hrnec s příjemně vonícím obsahem, i když jsem vůbec netušila, co to má být. Kolem hrnce byla vrstva sajrajtu, který se tam ocitnul vždy, když Lola kuchtila. Stejně jako hora nádobí ve dřezu a vedle něj, na pracovní desce osychaly odkrojky a slupky ze zeleniny. Všechno bylo pod lehkým popraškem soli a koření, které se tak nějak „odpoutaly“ od ruky při dochucování. Byl to sladkobolný pohled. Vydala jsem se ke dřezu. 

„Nech to, já to zítra uklidím. Slibuju, že až se zítra vrátíš z práce, už to tu nebude.“ prohlásila Lola rezolutně. „Jo a asi jsem ti rozbila hrnek. Koupím ti novej.“ dodala. 

Rezignovaně jsem zamířila od dřezu ke skříňkám. 

„To doufám, tenhle byl z nich poslední.“ odpověděla jsem nešťastně, když jsem přehlédla poličku s hrnky a zjistila, který chybí. Tohle byl už asi pátý za ty dva měsíce společného bydlení. Vzala jsem sklenku a dolila si z dvoulitrovky poslední dvě decky. 

„Nebój, já se o všechno postarám. Tak jaký jsi měla den, zlato, povídej. A co „pan božský“, ozval se ti?“ začala švitořit. 

Oči jí svítily vínem a pohodou, ale ještě zdaleka nebyla opilá. Dva litry vína pro ní byly jako pro mě dvě deci. Nebo tak nějak. Občas jsem měla chuť jí šlápnout do toho jejího vysmátýho odulýho ksichtu, ale ovládala asi nějaké tajné umění komunikace a uklidnění. A navíc si, bůh ví proč, vzala do hlavy, že budeme rodina. Že si budeme hrát na maminku a na tatínka, na platonickou lesbickou domácnost, kde ona bude můj chlap, já její žena a budeme se mít hezky a budeme si pomáhat... Nechtěla jsem jí to rozmlouvat. Jednak to dost dobře nešlo a jednak by mě nakrásně mohla vyrazit z bytu, který zatím platila ona, jelikož já neměla díky dluhům ani korunu. A já bych šla i s dítětem a psem pod most. Navíc... dobře se s ní povídalo. Jedna z mála osob, se kterými člověk mohl mluvit, aniž by mu musel vysvětlovat každou větu nebo myšlenku třikrát. O literatuře, o filosofii, o společensko-politickém dění, o hudbě, o chlapech a šminkách... naše někdy bizarní teoretické diskuse byly velmi živé a zábavné. Jen techniku jsem před ní raději vynechávala. 

Shovívavě jsem se na ní podívala, usrkla jsem si čůča za pětatřicet a zapálila si cigaretu. 

„V práci na hovno. Je to to tam jak v elektrice.“ zhodnotila jsem obecně stav věci s odkazem na starý vtip. 

„V elektrice?“ nechápavě se na mě podívala. Evidentně ten vtip neznala. 

„No jasně. Do práce chodíme s odporem, v práci sedíme v napětí a když se dotkneme vedení, kopne nás do prdele.“ dokončila jsem bonmot. Po několika letech ve firmě už mi tak vtipný ani nepřišel. Lola se ale hlasitě rozchechtala. Na ten svůj smích by měla mít zbroják. 

„Hej, ale to je hustokrutopřísný.“ glosovala. „Snad jsi někomu z vedení nešáhla na poklopec?“ 

„Na poklopec ne, ale na ego. Mám pocit, že je to nejerotogennější zóna některejch zmrdů tam u nás. Akorát se mi nějak příčí je po něm hladit. Dneska jsem jednoho do něj verbálně spíš nakopla, tak doufám, že z toho nebude moc velkej průser.“ shrnula jsem situaci tak, abych nemusela vysvětlovat konkrétní problém. 

„Zlato, neboj, dneska jsem dodělala překlad, takže budou prašule na další dva měsíce. Takže i kdyby tě vyrazili, můžeš si v klidu hledat něco jinýho. Já se o vás postarám. Jsem přece tvůj chlap, no ne?“ zazubila se. 

Stále mi říkala „zlato“. Lola měla jenom základní školu, ale měla neuvěřitelnou mechanickou paměť. Písmenka i zvuky se jí v hlavě vyrývaly do mozku jako do harddisku. Díky tomu se byla schopná naučit základy cizího jazyka za pár dnů. Citovala básně i dlouhé pasáže z knih na počkání, bez zaváhání. Měla vysoké IQ a dokázala být tou nejzábavnější společnicí. Měla duševní poruchu, na kterou měla brát léky, možná maniodepresivní psychózu, nebo nějakou jinou, podobnou. Nebrala je. Pokud měl někdo problém a jí to nestálo nic než slova, dokázala člověka uklidnit a ukonejšít, zabít strachy a smutek druhého jako v pohádkách princ draka. Pokud ale něco nebylo po jejím, dokázala se stejnou lehkostí člověka psychicky totálně rozebrat a zdeptat. Najít největší nezacelenou ránu v duši a zasypat jí solí a jedem. Sama občas upadala do hlubokých depresí, ze kterých jí nebylo pomoci, aby pak zase jako stodvacetikilový fénix vstala z popela vlastního psychického bahna a vylétla do výšin euforie a radosti z každého nového dne, každé nové přečtené knihy nebo nových náušnic. A neustále u toho pochlastávala. Tu víno, tu vodku, v množstvích, který by zabilo i vykrmenýho hrocha. Měla jsem jí ráda a ona mě. 

Přihnula jsem si přeslazeného čůča, které mi hořklo na jazyku uvědoměním vlastní malosti a ztracenosti. Zatímco já se snažila jak idiot být slušná holka, chodit do práce a uklízet si svůj bordel ve společných prostorách bytu, stále jsem měla hluboko do kapsy a byt vypadal jak skládka po pumovém útoku. Všechny vydělané peníze padly na dluhy z nezaplacených příspěvků státu z doby, kdy na ně prostě nebylo. Nebo jsem se na ně vykašlala. A tak jsem skončila s ní. S touhle egocentrickou pošahanou obézní intelektuálkou, která po sobě nechává jen spoušť a zmar, je schopná vydělat daleko víc než já, nastartovat v člověku znovu proces naděje na něco lepšího a pak tu naději po plátcích zase ukrajovat. A přitom jsem jí vděčná. Že mi zachránila zadek, když jsem málem zůstala na ulici i s dítětem a psem na krku, že mi dělá po večerech společnost. Svým způsobem i za to, že mě adoptovala jako rodinu, i když já jí tak nejsem schopná brát. To ona ale ještě nepochopila. Až jí to jednou dojde, stanu se jejím nepřítelem. A bude to peklo.

Publikoval(a): Gedrex, 27.11.2014

Poté, co jsem ti text přečetla (a dala si horkou sprchu, protože mi z něho byla zima), trochu jsem popřemýšlela a napsala svému příteli dopis, který jsem nazvala Komentář k epizodě „Z deníku včely“.

Přetiskuji:

Ahoj,

tak jsem si přečetla obě epizody "Z deníku včely"

Klidně to můžeš autorce přeposlat, pokud usoudíš, že ji to neporazí:))

Spousta lidí má takové věci ráda. Čtenáři takovéto literatury se dělí na dvě skupiny. Jedni jsou rádi, že jsou na tom jsou přece jen lépe, než hrdinka knihy. S odstupem a z bezpečí domova se rádi porýpají v bahýnku, ve kterém se hňácá hrdinka příběhu.

A pak jsou ještě čtenáři, jejichž osobní život je v problémech. Když čtou něco tak drásavého a syrového, jako jsou epizody "Z deníku včely", mají pocit, že nejsou ve svrabu sami. Pokud je kniha takto depresivně laděná celá, na optimismu nikomu nepřidá.

Text je, co se týká formy a náboje - excelentní! Řemeslně slušně napsané. Velice dobře a zajímavě vystiženy postavy.

Je to určitě atraktivní pro výše uvedené cílové skupiny čtenářů a mohlo by se to líbit i některým skupinám progresivisticky orientovaných literárních kritiků (při vší úctě).

Jako negativum vnímám fakt, že jako čtenářka se z toho textu cítím mizerně. Vyvolává to u mne podezření, že stejně mizerně jako hrdinka knihy se při psaní cítila i autorka. Každý se občas dostane to obtížného životního období. Když se to přihodilo mně, měla jsem tendenci podobné věci psát také. Ale naštěstí jsem cítila, že nemám dostatečný odstup, a že kdybych to napsala skutečně tak, jak to cítím, nic pozitivního než úzkost bych čtenářům nepřinesla. Proto jsem se naučila realitu transmutovat do fikce, protože jsem přesvědčená, že bolesti a hnusu je na světě i tak dost. Proto jsem se snažila hledat vtip a nějaký přesah. Ve všem.

To je, samozřejmě, jen můj způsob pojímání a transformace reality při psaní a nikomu ho nevnucuji.

V epizodách autorky Gedrex zatím kromě tíhy, bolesti, nejistot, pochyb a frustrace, žádný pokus o nadhled a přesah nevidím. Zatím. To neznamená, že se v ostatních dílech "Z deníku včely" autorka nechystá k nadhledu a nějakému usebrání dopsat... Vždyť není jasné, proč je pisatelka deníku tak frustrovaná, možná má k tomu defétismu skutečně, sakra, vážný důvod. Čtenář se to zajisté dozví...

Autorka se zajímala, zda je to dobré, zda má pokračovat. I když sama takové knihy nevyhledávám, protože jsou pro mě příliš bolavé, musím říci, že to rozhodně dobré je. Sugestivní, vtahující, zneklidňující.

Takže... držím autorce palce a přeji hodně štěstí v dalším psaní.

Zdraví M

3.2 Vulgarismy  a co s nimi

Vulgarismy v textu – ukázka: Kýbl sraček

Na vybraném textu si názorně ukážeme, jak vypadá přehnané užívání vulgarismů. Nejdříve si jen v krátkosti si zopakujme, za jakých podmínek je používání vulgárních výrazů přípustné:

         ·            v přímé řeči, případně při vyjádření myšlenek konkrétní postavy

         ·            když je vulgární v souladu s typologií postavy

         ·            v citově vypjaté situaci

         ·            užití musí zapadat do atmosféry příběhu

         ·            užití vulgárního výrazu nesmí být v rozporu s cílovou skupinou čtenářů

O následující text jsem pěkně poprosila administrátorku soutěže Cena Karla Čapka – Jiřinu Vorlovou. S velkým úspěchem ho totiž použila při workshopu na Fénixconu v Brně 2013. Jiřina se při tvorbě této parodie nechala inspirovat skutečným soutěžním textem a komentovala to takto: „Text vznikl na motivy různých prací, které přišly do soutěží. Hlavní inspirací byla povídka Cesta sraček z jednoho ročníku Žoldnéřů fantazie, která mezi porotci dostala přezdívku Nomen omen.“

Originální pasáže jsou označené uvozovkami. K nim jsem kurzívou dopsala poznámky s vysvětlením. Všímala jsem si nejen vulgarismů, ale i dalších chyb, které tam Jiřina vložila, aby ukázala, jakých poklesků se začínající autoři dopouštějí nejčastěji.

A jdeme na to:

Kýbl sraček

„A do prdele!“ řekl jsem si nasraně a znovu do toho starýho křápu kopl.“

Pozn: není třeba komentovat, jak to řekl (že nasraně), když už použil v úvodu expresivní výraz „do prdele“. Protože z expresivního výrazu (kletby) je zřejmé, že to asi řekl naštvaně. Slovo „nasraně“ je tedy zbytečné.

„Sračka jedna podělaná, já už ji rozsekám na sračku!“ znovu jsem kopl do starého zrezivělého plechu a začal se zase hrabat v tom zasraným motoru. Pokoušel jsem se vozidlo uvést do provozu, ale to se mi přes můj autoopravářský um nepodařilo ani po dobrých dvaceti minutách. Auto stálo uprostřed polí a já už byl celý rudý vzteky. A horkem.“

Pozn. Opakované užití téhož výrazu „sračka“ – nevhodné.

„Po těch dvaceti minutách jsem si řekl, že na to seru a vzal si z auta všechny svoje věci. Malý baťůžek s pár kusy oblečení, malou tašku přes rameno a svoje milovaný uzi, které jako zázrakem fungovalo, i když bylo zasrané od bláta a krve. Je tedy pravda, že už je umyté, takže tam bláto ani krev už vidět není, ale střílelo, i když špinavé bylo.“

Pozn: Zbytečné plácání prázdné slámy, zbytečné opakování slova „malý“.

„Uzíka, jak mu důvěrně říkám, jsem si pečlivě schoval do speciálního pouzdra v mé kožené bundě. V náprsní kapse jsem měl pár zásobníků, všechny pochopitelně připravené k použití. Za opasek jsem si dal svou berettu a na druhou stranu glocka a vyrazil k nejbližší vesnici.“

Pozn: „mé“ kožené bundě. Jedná se o zbytečné použití přivlastňovacího zájmena. Není třeba zdůrazňovat, že ta bunda byla jeho. Leda že by tam figurovala ještě jiná bunda, kterou třeba někomu ukradl a mělo to nějakou další souvislost.

***

„A kurva!“ Vypadá to, že dneska mám opravdu smůlu. Šedostříbrné bestie s krvavýma očima se začaly stahovat kolem mě. „Zasraní vlkodlaci, nedaj si pokoj, dokud je člověk nerozstřílí na sračky!“

Pozn: Tady by se dal tolerovat maximálně jeden vulgární výraz v každé větě. Ale rozhodně ne kombinaci „zasraní“ a „sračky“ v jedné větě.

„Výstřel Uzi zahřměl lesem a jeden z nich padl bez půlky mozku na zem. Další. Šedá vlčice padla na zem s ustřeleným hrdlem. Třetího jsem zasáhl ve skoku. Stříbrná kulka ho provrtala skrz naskrz, ale tělo setrvačností dopadlo na mě a já byl rázem od krvavých sraček od hlavy až k patě.“

Pozn: Uzi je tu s velkým počátečním písmenem (jako kdyby si tu zbraň hrdina skutečně takto pojmenoval), ale v předchozím textu je uzi malým, což je zavádějící.

„Do řiti! Doufám, že je tu nějaký potok, abych ty sračky ze sebe smyl.“

Pozn: Opět přehnaně používané slovo „sračka“. „Do řiti“ by snad ještě šlo, kdyby v další větě nebylo slovo „sračka“J)

***

„Konečně jsem dorazil do civilizace. Kupodivu, místní bar měl otevříno. Vrazil jsem dovnitř. Celý bar na mě visel očima, ale já jen přidupal k baru a objednal si whisky.“

Pozn: Bar na mě visel očima. Tady autor přisuzuje baru antropomorfní vlastnosti - poměrně  krkolomné.

„Něco mě varovalo, snad instinkt Lovce. Otočil jsem se zrovna včas, abych stačil stisknout spoušť své Beretty. O nanosekundu později se zubatá hlava rozprskla do šedo-červeného fleku na zdi.

Pozn: je jasné, že bereta byla jeho.

Střelba přilákala místního strážce pořádku. Neměl to dělat. Sotva otevřel dveře, nejbližší vlkodlak mu jedním kousnutím vyrval hrdlo z krku.

„Cvak!“ klapla Beretta naprázdno.“

Pozn: Bereta tu figuruje s velkým počátečním písmenem, zatímco v předchozím textu je s malým.

„Doprdelekurvapráce!“ Došly mi stříbrný náboje.

„Vrazil jsem prázdnou pistoli dotírající bestii mezi čelisti, aby nemohla skousnout, a volnou rukou jí vrazil do chřtánu a vyrval z hrdla Eustachovu trubici. Zhroutila se s chroptěním na zem. Vzápětí jsem tasil Glocka a prostřelil hlavu tomu, co porcoval toho policajta. Obyčejná kulka ho nejspíš neskolí, ale aspoň ho chvilku zdrží.“

Pozn: Tak to je opravdu klenot, protože Eustachova trubice se nedá vyrvat z hrdla - anatomicky je jinde)

„Vytáhl jsem tesák a odřízl chrčícímu monstru u svých nohou hlavu. To by ho mělo definitivně odrovnat.

Potvora u dveří se mezitím vzpamatovala (z díry v mozku) a skočila mým směrem. Přikrčil jsem se a nastavil do cesty tesák. Rozpáral jí břicho od hlavy až k patě. Vyhřezlá střeva sebou plácla na podlahu.

Sem zvědavej, kdo ten kýbl sraček bude uklízet. Já teda ne.“

Závěrečný komentář:

Z předloženého textu je jasně patrné, jak křečovitě a klopotně ono naudžívání vulgarismů vypadá. Pitomost vynikne zvláště při hlasitém čtení. Častější vulgarismy ani nepřidají na dynamice, ani nedodají hrdinovi na větší atraktivitě. Naopak. Největší zlosynové a tvrďáci v literatuře, filmech i komiksech se většinou vyjadřují naprosto spisovně a tiše.  

3.3. Editace a komentář k novele začínající autorky Věry 

Následující ukázka je komentář k editaci novely, o kterou mne požádala začínající mladá autorka. Z důvodů ochrany jejího soukromí není Věřino příjmení uvedeno celé. Pro zachování autenticity ponechávám text i s komentářem v původní podobě. Na tomto příkladě lze demonstrovat, jak může probíhat editace.

Milá Věro, vybrala jsem několik příkladů, a pokusila se vypracovat několik připomínek ke stylistyce, k celkovému vykreslení scén, k postavám a nakonec ke koncepci díla.

Výňatky z originálního textu Tvé prvotiny uvedu základním typem písma , můj komentář a návrhy jsou kurzívou.

 1.     Příklady věcí, na kterých je třeba ještě zapracovat:

„Netušila jsem, že mě tak rychle dostaneš.“ Špitla.

Gramaticky správně: „Netušila jsem, že mě tak rychle dostaneš,“ špitla.

Stylisticky vhodněji (například): „Netušila jsem, že mě tak rychle dostaneš,“ povzdechla si.  Protože pokud přímou řeč komentujeme slůvkem „špitla,“ měla by ta přímá řeč být úměrně tomu krátká. Například by to mělo být jen citoslovce, nebo maximálně tak tři slova.

2  Krkolomnosti – chyby formální:

  „Stejně je dost pozdní doba na to, aby člověk bdil.“ (scéna ve vlaku)

Slovo “bdít” se skloňuje jinak. V této větě by se musel použít tvar “bděl” . Ale i tak je to poněkud krkolomné. Bylo by vhodnější to vyjádřit jinak.

Pokud si nejsi jistá, vyzkoušej si u větu říct nahlas. A hned uvidíš. Když ti to bude znít blbě, rychle ji nahraďJ)

  „Dobré ráno i Vám,“ odpověděl zdvořile, pak pohlédl z okna ven. „Zdálo se mi o Vás,“ poznamenala.

Netřeba v knize psát ukazovací zájmeno „vy“ s velkým písmem. Nepíšeš dopis.

3.     Zprostředkování vyprávění příběhu:

Přidržela se držáku umístěného na boku mezi okny, když vlak sebou trhl, jak vjížděl na nádraží. Muž před ní vyrovnal rovnováhu a otevřel dveře na konci chodby. Přidržel jí je, aby se jí snáze procházelo. Nechala je za sebou zapadnout, pak s opřela o dveře, aby se udržela, aby nespadla, když vlak znenadání začal pořádně brzdit. Pak zastavil.

A ona setrvačností začala padat…

Náhle dívku sevřela kolem pasu silná paže a zabránila tak pádu. Její spolucestující se na ni usmál. A ona mu teprve poprvé mohla pohlédnout do očí. Překvapila ji jejich barva.

Doposud byl příběh psán z pohledu Damiena. Teď najednou se to překlápí a lup – scéna se popisuje z pohledu neznámé dívky z vlaku. K takové změně musí mít autor zpravidla vážný důvod. Třeba, když se postava, prostřednictvím které se příběh čtenáři předkládal doposud, dostane do komatu…

Jasně, všimla jsem si, že už v úvodní postelové scéně to bylo několikrát prohozené, ale to čtenář ještě odpustí, když to není příliš často...

Je ostatně spousta možností, jakým způsobem příběh čtenáři předložit…

Přidržela se držáku… na to pozor. Čeština je dost citlivá na stejná či podobná slova používaná v těsném sledu.

4.     Celková dynamika:

Zrychlit !!!! Tempo je sakra příliš pomalé !!!! Proto se někteří čtenáři, jak jsi mi sama napsala,  už přes dvacátou stranu nedostali!

Já Tě, Věro, chápu. Máš potřebu to napsat přesně takto, protože máš pocit, že jinak by tomu, co chceš sdělit, čtenář neporozuměl. Ale tak to prostě nejde. Musíš to napsat jinak. Dynamičtěji. Akčněji. I když to není špatné, prostě je potřeba to napsat tak, aby měl děj rychlejší spád. Aby postavy byly nějak typické – osobité. Aby se do nich čtenář okamžitě zamiloval. Aby na nich našel něco, proč ho bude zajímat jejich další osud. A to hned. Ne až na straně 93.

Byla jsem stejná. Klidně Ti pošlu ukázku svých raných textů a na porovnání ukázku toho, co píšu teď abys mi věřila.  Dnes jsou čtenáři rozmazlení. Jak postelová scéna, tak scéna ve vlaku jsou prostě příliš rozvláčné. Vše je nezbytné vyjádřit mnohem úsporněji. Jinak od toho čtenáři utečou!

5.     Cílová skupina

„A slibované pekařství?“ špitla zvědavě.

Kdo je Tvou cílovou skupinou čtenářů???

Pochop, na začátku to otevíráš postelovou scénou. „Šukačka“ se vším všudy. A teď se Damian stává ochráncem křehké dívky v nesnázích, která špitá. Takže se nedivím, že o tom špitání se Ti už někdo ze Tvých přátel zmínil, jak sis mi sama postěžovala ve svém dopise. Možná nedokázal definovat jádro pudla, ale je jasný, že to muselo bít do očí. Je nutné aby ses rozhodla, co a pro koho vlastně píšeš.

6.     Koncepce příběhu

Soustředila jsem se hlavně na začátek a konec, jinak jsem příběh proletěla rolováním. Celková konstrukce je obvyklá, se zápletkou, krizí, atd… jen ke konci by to chtělo ještě trošku vice dynamiky, ale to už záleží na vkusu.

Na konci je vždy dobré odhalit nějakou pointu, ale to časem vypiluješ. 

Co je ale hlavně třeba rozhodně zdokonalit: Postavy !!! Jsou málo plastické. Je třeba jim dodat život. Osobitost. Znovu na nich zapracuj. Více o nich přemýšlej. 

Závěr:  (jako průvodní komentář v e-mailu)

Milá Věro, 
udělala jsem si příjemnou chvilku v zahradě pod ořechem u Tvého čaroděje. A napsala jsem Ti k tomu několik poznámek (viz příloha – editace.)

Doufám pevně, že Ti budou k užitku. Pokud budeš mít dotazy, neváhej, a ptej se, jako osoba zocelená literárními workshopy ráda pomohu. Doufám, že Tě neodradím od dalšího psaní, protože mým cílem je přesný opak:))

Až si ty mé poznámky přečteš, pochopíš, že to dílko si zaslouží napsat znovu a líp. Ne přepsat způsobem, že to otevřeš ve wordu a budeš to upravovat. 
Protože by tě to svádělo k původním modelům psaní. Ale je třeba otevřít nový dokument, zhluboka  se nadechnout a začít to znova. A nevadí, když z toho bude nakonec něco úplně jiného. Nevadí. 

Je vidět, že sis s tím dala sakra práci. A je vidět, že máš v sobě dost disciplíny na to, abys to v sobě rozvíjela. To je obrovský potenciál. Tak na tom pracuj.
                                                                           

S úctou,

Mirka Dvořáková

3.4. Ukázka kvalitního literárního textu

Simon Richard Green – (Série Noční strana) 

Něco z noční strany

V další části našeho semináře se podíváme, jak vypadá kvalitně zpracovaný text. Níže uvedené tři výňatky z knihy skvělého autora S R Greena „Něco z noční strany“ jsou ukázkou excelentního řemeslného zpracování. Jsou příkladem mistrné práce s jazykem samotného autora – a současně důkazem erudice a citu překladatele Josefa Hořejšího.

Citace jsem čerpala z tohoto originálu:

Copyright © 2003 by Simon R. Green

All rights reserved

Translation © 2005 by Josef Hořejší

Cover art © by Jonathan Barkat

ISBN 80 – 7332 – 053 – 3

První výňatek:

(originální text str. 10) První výňatek obsahuje dialog odehrávající se v ošuntělé kanceláři Johna Taylora, který se v „normálním“ Londýně protlouká jako soukromé očko. Přišla mu klientka a konečně to vypadá na nějaký kšeft, když v té chvíli zazvoní telefon… (Jasně, reminiscence na Chandlera a americkou drsnou školu je na místě).

(Cit):

  Zavěsil jsem a usmál jsem se na svou návštěvnici. Úsměv mi neoplatila. Věděl jsem, že spolu budeme vycházet skvěle. Přísně se podívala na šeptající televizi na mém stole, a tak jsem ji vypnul úplně.

„Je to společník,“ řekl jsem klidně. „Něco jako pes ale lepší, protože ho nemusíte chodit venčit.“

„Vy nikdy nechodíte domů?“ Z jejího tónu bylo zřejmé, že jí jde jen o informaci, ne o vyjádření lidského zájmu.

„V současné době se stěhuji z jednoho bytu do druhého. Do velkého, prázdného a velice nákladného. Kromě toho se mi tu líbí. Všechno tu mám na dosah a večer mě tu už nikdo neotravuje. Obyčejně.“

„Já vím, že je pozdě. Nechtěla jsem, aby někdo viděl, že jdu sem.“

„To chápu.“

Krátce si odfrkla. „Ve dveřích máte díru, pane Taylore.“

Přikývl jsem. „Moli.“

Koutek jejích temně rudých úst se zacukal a na okamžik jsem si myslel, že to vzdá a odejde. Mívám na lidi tyhle účinky. Ale ovládla se a jen se na mě přísně zamračila.

„Jsem Joanna Barrettová.“

Nezávazně jsem přikývl. „Vyslovila jste to, jako by mi to mělo něco říkat.“

„Komukoliv jinému by to nejspíš něco řeklo,“ odpověděla jen trochu kysele. „Ale nepředpokládám, že byste četl finančnické listy, že?“

„Ne, pokud mě za to někdo neplatí. Mám to chápat tak, že jste bohatá?“

„Mimořádně.“

Ušklíbl jsem se. „To jste ten nejlepší druh klienta. Co pro vás mohu udělat?“

Lehce se nadzvedla na židli a sevřela svou velkou bílou koženou kabelku jako štít. Nechtěla tu být a mluvit s někým, jako jsem já. Bezpochyby měla lidi, kteří se o podobně nepříjemné věci starali za ni. Ale něco ji užíralo. Něco osobního. Něco, v čem nemohla věřit nikomu jinému. Potřebovala mě. To bylo vidět. K čertu, už jsem si přepočítával prachy.

„Potřebuji soukromého vyšetřovatele,“ řekla náhle. „Vás mi… doporučili.“

Chápavě jsem přikývl. „To znamená, že jste už vyzkoušela policii i všechny velké detektivní kanceláře a nikdo z nich vám nedokázal pomoct. Což znamená, že váš problém je neobvyklého druhu.“

Strnule přikývla. „Zklamali mě. Všichni. Vzali si moje peníze a nedostala jsem od nich nic než výmluvy. Parchanti. Tak jsem zavolala každému, kdo mi dlužil laskavost, zatahala jsem za každý provázek a nakonec jsem získala vaše jméno. Jestli jsem to správně pochopila, vy hledáte lidi.“

Komentář:

Všimli jste si, co všechno autor dokázal vyjádřit mezi řádky? Když John Joanně zdůvodňuje, proč trčí v kanceláři v tak pozdních hodinách a zmiňuje stěhování, pochopitelně lže. Lže i s vědomím, že protistrana to ví. Když pak dodává, že ho alespoň nikdo neotravuje, protistrana odpovídá omluvou, která vlastně omluvou není: „Já vím, že je pozdě, ale nechtěla jsem, aby někdo viděl, že sem jdu.“ John odpovídá lakonicky: „Chápu.“ Načež následuje Joannino upozornění „Ve dveřích máte díru.“  V několika větách je vyjádřeno to, co by jinému zabralo půl stránky a možná víc.

Všimli jste si naladění hlavního hrdiny? Dokonce i z toho ždibíčku textu na vás čiší jeho nostalgie, nonšalance a pečlivě pěstovaný a opatrovaný cynismus.

Druhý výňatek

Ve kterém John Taylor popisuje sám sebe (str. 19 – 20).

(Cit):                                             

Můj otec se upil k smrti. Nedokázal se smířit se zjištěním, že jeho manželka není člověk. Já jsem ji nikdy nepoznal. Lidé z naší ulice se o mě střídavě starali, přestože po té výsadě nikdo z nich příliš netoužil, takže jsem vlastně žádný opravdový domov neměl. Mám kolem sebe hodně nejasného a pořád ještě se snažím najít odpovědi na některé otázky. Možná právě proto jsem se začal živit jako soukromý detektiv. Je v tom jistá útěcha řešit problémy jiných lidí, když už si nedokážete poradit s vlastními. Když pracuji, nosím dlouhý bílý trenčkot. Z části proto, že se to ode mne čeká, z části protože je to praktické, ale hlavně že je to určitý stereotyp, za kterým mohu ukrývat své skutečné já. Líbí se mi uvádět lidi v omyl. A pořád si nikoho nepouštím k tělu. Pro jejich vlastní ochranu, stejně jako pro mou.

Spím sám, jím všechno, co mi škodí, a sám si peru. Když si na to vzpomenu. Cítit se soběstačný je pro mne velice důležité. Na nikom nezáviset. Na ženy nemám štěstí, ale jsem první, kdo přizná, že chyba je hlavně na mé straně. Navzdory tomu, co jsem prožil, zůstávám romantikem a z toho pramení většina mých problémů. Moje nejbližší přítelkyně je nájemný zabiják pracující výhradně na Noční straně. Jednou se mě pokusila zabít. Nemám jí to za zlé; nebylo to osobní. Čistě obchodní záležitost.

Piju víc, než je zdrávo, a většinou je mi to fuk. Na chlastu si cením, že otupuje. Mám na co zapomínat.

Třetí výňatek

Soukromý detektiv John klientku Joannu provází po Noční straně Londýna, která se nachází v jiné realitě, a přesto je téměř na dosah. Všimněte si, jakým nápaditým, osvěžujícím a vtipným způsobem autor ony bizarní reálie popisuje.

(Cit):

O kousek dál vzrušeně rozmlouval podsaditý neandertálec v decentním šedém obleku se znuděně vyhlížejícím trpaslíkem v uniformě SS. Elegán ze dvora královny Alžběty I. v kompletním dobovém ohozu včetně krejzlíku a hedvábných punčoch se bavil se hřmotným, šest stop vysokým transvestitou oblečeným jako sboristka – těžko říct, kdo z těch dvou vypadal extravagantněji. Žena ve futuristickém kosmickém obleku a nahý muž s tělem pokrytým tetováním a namalovaným namodro jedli něco na špejli, co se ještě svíjelo. Tentokrát Joanna neodolala a zastavila se. Poklepal jsem jí na rameno a ona divže nevyskočila z kůže.

„Snažte se nebýt turista,“ řekl jsem suše.

„Co…“ Musela si odkašlat a zkusit to znovu. „Kde to jsme? Kam jste mě to přivedl? A kdo k čertu jsou tihle lidé?“

Pokrčil jsem rameny. „Tohle byla nejkratší cesta na Noční stranu. Jsou i jiné. Některé oficiální, jiné ne. Kdokoliv může zahnout do špatné uličky, otevřít špatné dveře a ocitnout se na Noční straně. Většina z takových nešťastníků ale dlouho nevydrží. Londýn a Noční strana se o sebe otírají už tak dlouho, že se hranice mezi nimi nebezpečně ztenčily. Jednou se protrhnou úplně a všechen jed z Noční strany se vylije ven; tou dobou už ale plánuji být bezpečně mrtvý a v hrobě. Tak či tak, tahle cesta je pořád nejbezpečnější.“

„A tihle lidé?“

„Obyčejní lidé, kteří si žijí svoje životy. Vidíte část světa, o jehož existenci se většina vašich nikdy nedozví. Podsvětí, skryté cestičky, po nichž kráčejí tajemní lidé za svými tajemnými záležitostmi a sledují cíle, o kterých se můžeme jenom domýšlet. Existuje více světů, než známe nebo než bychom si přáli znát, a většina z nich dříve nebo později vyšle lidi přes Noční stranu. Tady v Podsvětí se můžete setkat s kýmkoliv, a dokud platí stará Dohoda, nikdo nedozná újmy. Sem na Noční stranu může každý. Mýty a legendy, poutníci i badatelé, návštěvníci z vyšších i nižších dimenzí. Nesmrtelní. Zombiové. Psychonauti. Snažte se necivět.“ (str. 23)

Zdroj:

Copyright © 2003 by Simon R. Green

All rights reserved

Translation © 2005 by Josef Hořejší

Cover art © by Jonathan Barkat

ISBN 80 – 7332 – 053 – 3

Zájemcům o tvůrčí psaní doporučuji tyto weby:

·   www.triumvirat.cz   (web Olgy Xaverové, Anny Mudrochové a Karla Doležala), konkrétně např. tento článek: https://triumvirat.cz/2015/01/usmevna-klise-26-pasivni-akcni-hrdina-a-uplne-pitomy-mudrc/#more-1846

·   https://www.literarnialchymie.cz/  (web Kateřiny Foldánkové)

·   https://blog.ladrova.cz/ (Spisovatelský blog Jitky Ládrové) 

·   www.heveroch.cz  (web Tomáše Heverocha)

·   www.miroslava-dvorakova.cz

·          

2.1.  Obsah a forma literárního díla

Každý začínající autor by měl mít v patrnosti, že literární dílo má:

-  Obsah (o čem píše)

-  Formu (jakým způsobem píše)

Existují autoři píšící spontánně a jiní, co dodržují předem vytyčený plán. Obojí je možné.JObsah literárního díla: Zdá se to celkem jasné, ale není to tak. Stává se, že v průběhu psaní se autor rozhodně děj změnit, nakonec vznikne něco jiného, než co původně zamýšlel a může to být ještě lepší nebo neskonale horší

Forma: Je o tom spousta příruček – takže uvedu jen několik nejobvyklejších příkladů:

• Autor je vypravěčem a nezaujatým pozorovatelem (Er-forma). Popisuje děj, postrkuje své hrdiny příběhem, popisuje jejich jednání, ale do jejich nitra čtenáři nahlédnout nedá – čtenář musí vše dedukovat z jednání těchto postav – čímž obohacuje příběh o prvek napětí, nutí čtenáře nad psychologií postav přemýšlet.

• Příběh je vyprávěn z pohledu hlavního hrdiny (Ich forma) – zde se čtenář může s hlavním hrdinou ztotožnit.

• Autor může čtenáři vyprávění předkládat z objektivního „nadhledu“, ale současně se zaměří na několik konkrétních postav. Čtenář dostane příležitost je blíže poznat, proniknout do jejich mysli a skrze jejich osudy vše sledovat.

Cílová skupina:

Rovněž by měl každý autor mít jasno v cílové skupině. Měl by vědět nejen, co touží sdělit, ale i komu, protože podle toho volí výrazové prostředky. Jinak bude psát pro předškolní děti, jinak pro mladistvé, jinak pro cynické čtyřicátníky, jinak pro seniory.

Příběh jako kaskáda výjevů:

Při psaní současné literatury je třeba vzít v úvahu, že čtenář je připravený vnímat útvar téměř jako film. Autor popisuje spíše jednotlivé scény (záběry) a tím děj posunuje vřed. Útvar je komplexnější – nestřídají se pasáže popisu a dialogů jako ve starších knihách, ale v dialogu je zakomponován i popis scény a ještě dostane čtenář příležitost nahlédnout do vnitřního světa postavy, když autor – například prostřednictvím proloženého textu - naznačí její myšlenky. Moderní kniha tak připomíná rychlou kaskádu jednotlivých výjevů, které čtenář „hltá“, sotva se stačí nadechnout.

Příklad: ukázka z textu Stopařův průvodce po galaxii (Douglas Adams). Níže citovaná ukázka je z pasáže, kdy úředník stavebního úřadu přesvědčuje Arthura Denta, aby nebránil demolici svého domu. Dent leží v blátivé kaluži před bouracím bagrem (dům se má zbourat kvůli výstavbě dálnice). Arthur se brání tvrzením, že zprávu o bourání se dozvěděl předchozí den. Úředník argumentuje, že oznámení o bourání bylo v souladu se zákonem vyvěšeno na úřední desce radnice. Majitel domu ani úředník ovšem nemají ani potuchy, že planeta Země má být týž samý den zničena flotilou Vogonů kvůli výstavbě mezigalaktické dálnice. Vogoni budou argumentovat oznámením vyvěšeným na úřední desce na Alfa Centauri.

(cit):

„Mel jste právo vznést námitky nebo předložit protinávrhy v patřičné lhůtě.“

„V patřičné lhůtě? opičil se Arthur. „V patřičné lhůtě? Dozvěděl jsem se o tom včera, když ke mně domu přišel nějaký řemeslník. Ptal jsem se ho, jestli přišel umýt okna, a on na to že ne, že přišel zbourat dům. To mi ovšem neřekl rovnou. Nejdřív otřel pár oken a vyinkasoval pět liber. Pak se s tím teprve vytasil.“

„Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na místním plánovacím úřadě tri čtvrtě roku.“

„To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel podívat, včera odpoledne to bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co? Jako třeba že byste to někomu řekli, nebo tak něco na ten způsob.“

„Ale ty plány byly vyvěšeny . . .“

„Vyvěšeny? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa.“

„Tam je oddělení, kde je vyvěšují.“

„S baterkou.“

„Asi byl zrovna výpadek proudu.“

„A schody zřejmě taky vypadly.“

„Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?“

„Ale jo, našel. Na dne zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor, leopard!“

Po nebi přeběhl mrak. Jeho stín padl na Arthura Denta, opřeného o loket ve studeném bahně. Padl na Arthurův dům. (konec citace)

(Ten mrak – to je stín jedné z lodi vogonské demoliční flotily...)

2.2. Pozor na „vatu“

„Vata“ jsou zbytečné kudrlinky, které začínající autor vkládá do textu, protože touží zvěčnti své duchovní pochody, ale nemají přímou souvislost s příběhem. Mohou být dobré, ale je třeba je vyštípat ven (autor je může použít v jiné knize, kterou napíše přímo na míru). Každá použitá drobnost v příběhu  by měla mít souvislost s celkem, jinak je zbytečná. V kurzech tvůrčího psaní bývá uváděn příklad „když je v úvodu příběhu zmíněna puška, musí se z ní na konci vystřelit.“

2.3. Vulgarismy – ano, či ne?

Pro vkládání vulgarismů platí obdobné zásady jako pro vkládání pasáží s „erotickým“ obsahem. Nikdy to nesmí být samoúčelné, pokaždé pro to musí mít autor pádný důvod:

         ·            v přímé řeči (bylo by absurdní užít expresivní výraz v pasáži “vypravěče”)

         ·            přibližuje psychologii konkrétní postavy – a musí korespondovat s jejím charakterem

         ·            vždy v citově vypjaté situaci

         ·            užití musí korespondovat s laděním celé knihy, účelem,

         ·            užití nesmí být v rozporu s cílovou skupinou

2.4. „Anglicismy“ v češtině

Ukázka špatného překladu z angličtiny – vedoucí následně k psaní podobných paskvilů i v češtině (ulovená v trnitém houští webu)

Na chvíli sevřu pěst, před zavřením notebook, na čem jsem pracoval, než se ukázala sestra. Vycítí mou podrážděnost, Kylie mi dává nucený úsměv a poplácá mě po ruce. Jsou lepkavé od polevy z koblihy a moje pusa se stáhne do zamračení.

"Jsem si jistý, že to nebude tak zlé." Ale dokonce i potom, co se mě zkouší rozveselit, je snadné vidět, že je pořád rozrušená. Otřu hřbet ruky o vnitřní stranu mé košile a ukážu jí příjemnější pohled, který můžu vytvořit.

"Pamatuješ si to poslední nahrávání, že jo?"

Kylie ztuhne, ale rychle se otřepe. "Slyšela jsem, že dostali pěknou herečku k předstírání spánku s tebou." Její hlas je na tom pronikavém tónu, který používají lidé, aby nalákali své děti k zubaři.

Komentář:

Bylo by snadné konstatovat, že tak strašný text snad ani komentář nepotřebuje, ale uvedeme si nejběžnější chyby, kterých se dopouštějí autoři, kteří používají stejně často angličtinu jako češtinu, a při psaní českého textu nevědomky vkládají do textu anglické „manýry“.

         ·            Nadužívání přivlastňovacích zájmen můj, svůj, tvůj, náš, váš, jeho, její, jejich

         ·            Nadužívání neurčitého zájmena “nejaký” (zatímco v angličtině se “some” používá velmi často, a je to normální, v češtině nikoliv !!!)

         ·            Nadužívání osobních zájmen já, on, ona my, oni ony ona. Čeština má na rozdíl od angličtiny skloňování dle rodů. Když se napíše: “Byla s ním včera”, tak to stačí. Není nutné psát:  “Ona s ním včera byla” (pokud nechceme to “ona” opravdu hodně zdůraznit).