Arrakiel - 12. kapitola (série Návrat na Mizeon)
(Mizeon, sídlo Arci-Quinů)
„Čeká v pracovně, Essie. Tudy, prosím,“ zazněl z chodby matčin hlas.
Arri se narovnal v židli a nasadil prkenný výraz, který odkoukal od kapitána otcovy stráže, raisi Netega. Izzel démona uvedla a decentně vypařila. Vypadala, jako kdyby z ní někdo sejmul těžké břemeno. Už žádné vzdychání, žádné vzlyky a posmrkávání do kapesníku.
Na první pohled by Arri Essia nepoznal. Naposledy se viděli v technické komoře generátoru. Tehdy měl Essius na sobě černý umaštěný overal z broušené kůže jaký nosí střední technický personál. Choval se skromně, ale vyzařoval autoritu osoby vědomé si svého postavení a schopností. Z každého kousku jeho bytosti čišelo, že je silná osobnost a pravděpodobně také šlechtic. Dnes přišel v šedivých kalhotách z tuhého sukna a strohém krátkém saku s jemným stříbrným a černým štěpováním. Oblečení už podle barev prozrazovalo příslušnost k domu Arci-Nubielů. Potvrzoval to i symbol trojitého blesku vyšitý na manžetách. Platilo, že pokud služebnictvo arcidémonů opouští dům, obléká slavnostní uniformu. Bylo to běžné i u Arci-Quinnů, ovšem nepovinné. Arriho mátlo, proč měl ty hadry na sobě právě Essius. Jeho matka je sice raisi-démonka, ale otec byl nevlastním bratrem arciknížete... Arcidémoni – jako přímí potomci císaře Rafedaxarra, měli spoustu levobočků s raisi. Pocházela z nich veškerá nižší mizeonská šlechta. Zastávali úřady a pracovali v institucích. Pokud se někomu z tohoto stavu podařilo sňatkem vyšvihnout mezi Arcidémony, pokládalo se to za úspěch, ale strážci čisté krve na to hleděli s nevolí. Mnohem častěji si nižší šlechta hledala partnery opět mezi raisi-démony. Každopádně měl Essius mnohem vyšší status než obyčejný příslušník nižší šlechty. V žádném případě by u Trrisiela neměl zastávat tak podřadnou pozici. A nikdy by neměl přijít oblečený jako sluha.
Zatímco Arri takto uvažoval, Essius na něj bezvýrazně zíral.
Nastal čas vyzkoušet, jestli to ten chlap s Owianou myslí vážně. Arri si hodlal s Essiem promluvit způsobem, jakým on sám se služebnictvem nikdy nejednal, ale který odpozoroval od Ewerta. „Nazdar,“ procedil mezi zuby tak ledabyle, jako kdyby se znali věky. Přivřenýma očima si démona měřil, jako kdyby mu bral míru na rakev. „Slyšel jsem, že se vídáš s mou sestrou. Potřebuji vědět, kde se pohybuje a jak je hlídaná. A taky bych rád věděl, jaké s ní má Moreta plány.“
Essius nepatrně sklonil hlavu na pozdrav. „Moretiny plány neznám, sire,“ zasyčel, ale z hlasu mu odkapávala zlost. Zjevně se mu nelíbilo, jak přezíravě s ním Arri jedná. „Slečnu Owianu hlídají obdobně, jako hlídali vás. Nosí nákotník. Ovladač má Moreta,“ pokračoval dál neosobním tónem.
„Kde se scházíte?“ vyštěkl Arrakiel.
„V suterénu hlavní budovy paláce. Slečna chodí do posilovny. Posilovací stroje potřebují často seřídit. Bydlím jen o patro níž.“
Arrakiel se jízlivě zašklebil. „Chodí až do tvého pokoje?“
Essius se zatvářil dotčeně. Pohodil hlavou, až mu blonďaté vlasy létaly kolem obličeje. „K ničemu nedošlo!“ zavrčel. „Jsem ten poslední, kdo by si dělal iluze. To vaše sestra si myslí, že stavovské rozdíly jsou přežitek.“
Arri se spokojeně usmál. Potřeboval mít jistotu, že Essius Owianu do vztahu nevmanipuloval. Ale podle toho, jak Essius reagoval, viděl, že to naprosto odpovídá sestřiným manýrům a její povaze. Chudák Essius.
Jakmile si všiml, že na něj Essius naštvaně zírá, zvážněl. Vstal, položil si ruku na srdce a řekl: „Omlouvám se, Essie. Za celé to nechutné představení. Šlo mi jen o sestřino štěstí a potřeboval jsem se ujistit, jak to mezi vámi je. To je prostě celá ona. Taková, jakou ji mám rád. Vůbec se jí nedivím, že o tebe stojí.“
„Nechápu,“ vypravil se sebe ostražitě démon.
Arrakiel ignoroval bouři pocitů v démonově tváři. Obešel stůl a ukázal na pohodlná křesílka pod oknem. „Posadíme se?“ Sám se do jednoho rozvalil. Jakmile jej Essius napodobil, řekl: „Minule jsme si my dva tykali. Ocenil bych, kdybychom v tom pokračovali. Musím ti poděkovat. Kdybys mi nekryl záda, bylo by po mně. A taky jsi doručil ten vzkaz.“
Essius vyvedený z míry tím obratem v Arriho chování se neklidně zavrtěl a řekl: „Mrzí mě, že ten vzkaz přišel pozdě.“
„Přesto ti děkuji,“ ujistil ho Arri. „Teď mi prozraď, proč chodíš v livreji. To je absurdní! Tvůj otec Okren byl levoboček samotného Nubiela. Minule jsi to na sobě ještě neměl. Něco mi říká, že to s mým případem souvisí.“
Démon pevně zaťal čelist. „Kdyby k tomu nedošlo, Moreta by si našla něco jiného, vaše mi...,“
Arrakiel ho gestem přerušil. „Jen Arri. Pokračuj, prosím.“
Essius přikývnul. „Moje matka je k Moretě až úzkostlivě loajální. Než se provdala, bývaly přítelkyně, jak jen je to možné u osob tak rozdílného společenského postavení. Pokud arcikněžnu znáte, ehm, znáš, jistě si dovedeš představit, že pouhá má existence ji hluboce uráží.“
Arri zakoulel očima. „Musela z toho šílet. Její kamarádka z nižších vrstev se provdá za nevlastního bratra jejího manžela. Její vlastní synové vyrůstají pod jednou střechou s bratránkem z levobočné linie.“
„Prvních třináct let jsem žil na vojenských základnách,“ řekl Essius. „Otec mě vychovával a vzdělával jako arcidémona. Oficiálně jsem měl nárok na totéž vzdělání jako všichni další Nubielovi vnukové a čekala mě kariéra ve státních službách,“ pokračoval. „Ale po otcově smrti jsem se musel vrátit k matce. Ona moje arcidémoní manýry nenáviděla a chtěla, abych se zařadil mezi raisi. Arcikněžna ji v tom ochotně podporovala. Když mě v patnácti přijali na univerzitu v Tupi-Iranu, zabránila mi tam nastoupit. Moreta poslala na děkanát dopis, ve kterém napsala, že jsem testy zfalšoval. Prohlásila, že na univerzitu jsem příliš hloupý a že bude lepší, když se zařadím do výcviku raisi. Jakmile jsem získal klanovou značku, znova jsem se na tu univerzitu přihlásil. Tajně. Taky jsem tam poslal svoje návrhy, vysvětlil situaci a požádal jsem o individuální studijní plán.“ Essius se krotce usmál. „Bylo to ode mě šílené. Kupodivu mě znova vzali. Prasklo to, když mě Soliss načapal, jak z arciknížecí pracovny odesílám seminární práci. Byl bych skončil na plantáži, kdyby se za mě u arciknížete nepřimluvila děkanka Breana Arci-Tassiová. Trrisiel – snad z jakési stavovské spřízněnosti, mi nakonec dovolil studia absolvovat a pak mě zaměstnal v konstrukční laboratoři. Dokonce mi umožnil navrhnout a postavit si vlastní dům. Arcikněžna mi to ale nikdy neodpustila. Roky hledala záminku, aby mě mohla formálně zlikvidovat. Smrt nevolníka při údržbě generátoru se jí hodila. Matce pohrozila, že pokud jí nevydá svůj oddací list a můj rodný list, zařídí, že ten průšvih hodí na mě. Hokrius se správcem budov byli připraveni to dosvědčit.“
„A matka jí ty doklady dala,“ broukl znechuceně Arri.
Essius přikývl. „Ztrátou průkazu původu jsem společensky klesnul. Jako bastard raisi-démonky jsem tak stal majetkem domu Arci-Nubielů. Sluhové jsou na tom lépe. Na rozdíl ode mne jsou svobodní. Moreta se postarala, aby všichni rychle zapomněli, že jsem kdy měl nějaký titul. Z mého domu mě vystěhovali do sklepní komory v paláci, a přidělili k ruce hlavnímu údržbáři. S matkou se vídám jen potají, protože společensky teď stojí výše než já.“
„Sviňárna,“ prskl Arri.
Essius zavrtěl hlavou. „Není oč stát. Tebeva je čistokrevná raisi. Věří v kodex až za hrob. Románek s Okrenem brala jako uklouznutí. Nikdy si ho nechtěla vzít. Okren ji přinutil, jakmile zjistil, že čeká jeho dítě. Často mi to mlátí o hlavu. Tvrdí, že jsem ji zklamal, když jsem se drápal mimo své možnosti. Nemůže mi odpustit, že jsem zahodil jistý post v klanu a místo toho šel studovat. Pokaždé mi střelí mezi oči, že si nezasloužím nic lepšího než čistit záchody.“
Arri vstal a ze skříňky vytáhl karafu s hráškově zeleným tisakem. Nalil dvě sklenice, jednu Essiovi přisunul a řekl: „Naši otcové byli bratranci. Kdyby tvůj otec nebyl z levého boku, byl bys v hierarchii výš, protože tvůj děda Nubiel byl císařův prvorozený, a můj děda Quinn až třetí. Tak na příbuzenství.“
Essius zaraženě přikývnul. „Moje babička Xawona byla skollská princezna,“ řekl. „Nubiel se s ní sblížil, když na Mizeonu pobývala jako válečné rukojmí. Okren se narodil jako levoboček a syn zajatkyně. Jako takový připadl Nubielovi. Pak válka mezi Sunnisenem a Mizeonem skončila a princezna se vrátila na Sunnisen, aby se stala královnou. Vztahy mezi světy zůstaly napjaté. Okren to jako levoboček skollské královny a Rafedaxarrova prvorozeného neměl na Mizeonu snadné. Stal se vojákem a krvácel pro Mizeon. Já jsem se s babičkou nikdy neviděl, ale ona o mně ví. Když mi bylo třicet, dostala mizeonská Rada od královny dopis. Xawona v něm požádala, aby mi bylo dovoleno ji navštívit. Samozřejmě to zamítli. Na Moretu to zapůsobilo jako rozbuška. Od té doby mi nemůže přijít na jméno. Trrisiel nebo Moreta se pak přimluvili u ministra války Krepena, aby Okrena posílal na ty nejnemožnější mise, až ho nakonec na Erektiadu sežrali draci.“
„Nikdy jsi neuvažoval, že utečeš?“ zajímal se Arri.
Essius si prohrábl blonďaté vlasy a zasyčel: „Ale ano. Byl jsem připravený k útěku. I s rizikem, že na mě pošlou Trestné komando. Raději zemřít než žít jako otrok. Jenže právě tehdy Moreta uchvátila do pracek tvou sestřičku. Pokud můžu být užitečný ohledně Owiany, řekni mi, jak. Pro ni se dám třeba rozkrájet.“
Arri se zlověstně zasmál. „Dobře, že jsi ten útěk pozdržel, Essie. Budu tě potřebovat.“
