Arrakiel - 2. kapitola (série Návrat na Mizeon)
Soudní síň v Kernoku, o tři měsíce později
„…v roli pozorovatele uctivě vítám LissariaTrrisiela Arci-Nubiela, sekretáře jeho císařské milosti. Právní zástupci rodiny obviněného se vzhledem k okolnostem vyjádřili písemně a osobní účasti na závěrečném přelíčení se vzdali. Dalším účastníkem...“
Arrakiel netrpělivě zakroužil rameny a pohodil hlavou, aby odhodil vlasy z obličeje. Těžké řetězy visící od okovů na zápěstích temně zachrastily. Žvásty, žvásty, žvásty. Copak to nejde urychlit? Tři měsíce v cele si vybíraly daň. Stál teprve chvíli, a už byl jako na trní. Soudní síň je poloprázdná a téměř všichni přítomní patří k příbuzenstvu. Podivil se, když ucítil závan čemeřicového kuřidla. Taková opatření zaváděli jen v případech, když chtěli z případu vyloučit neurozené. Výpary čemeřice arcidémonům neublíží, ale všechny níže postavené démony spolehlivě odrovnají. Zamyslel se, proč plýtvají tak sofistikovaným opatřením na tak nedůležitý případ, jak je ten jeho. Kam se podíval, všude samý arcidémon. I post justiční stráže dnes zastávají levobočci z Rafedaxarrovy linie. A všichni se tváří tak nasupeně, jako kdyby měli odevzdávat tři pětiny rodinného majetku.
Nepřítomnost otce a matky v síni ho zaskočila. V průběhu vyšetřování ho rodiče ve vězení nepřišli navštívit ani jednou. Musí být opravdu hodně naštvaní. Zkroutil rty do mrzutého úšklebku. Co mu tak můžou? Senát je složený výhradně z příbuzenstva. Včera večer za ním přišel strýček Igisius Arci-Kliren, Loretin a Tessin otec. Vysvětlil mu, že se jako předseda senátu postará, aby to dopadlo co nejlépe. Vzhledem k tomu, že tvůj otec je císařův vnuk a tvá rodina je třetí v hierarchii, napařím ti o týden domácího vězení navíc než minule, a bude vymalováno, ty syčáku, uklidnil ho s úsměvem. Ale podmínkou je tvé přiznání a projev účinné lítosti. Také by nebylo vhodné, kdyby vešlo ve známost, že u toho byly další osoby než jen ty, Owiana a Rawantes. Jistě chápeš, že ostatní soudci by byli pohoršeni, kdyby se rozkřiklo, jak naplano jejich děti, synovci, neteře a vnoučata tráví čas.“ Jinými slovy dal velectěný předseda senátu Arrimu najevo, že si přeje, aby vzal všechno na sebe. Naznačil, že vše dobře dopadne, když bude Arri o Nordenovi, Tesse, Grennonovi a ostatních, držet hubu. Arrimu to nevadilo.Tu dýku donesl on sám. A ve chvíli, kdy s ní Norden hodil, někteří ve sklepě ani nebyli. Kupříkladu Diriana s Grennonem se zdekovali hned po přípitku. Proč by měli platit za něco, co nezavinili?
Štvalo ho, že Rawantes ani nenapsal. Uklidňovalo ho, že Raw, jako potomek z linie prvorozeného císařova syna, potíže mít nebude. Jeho hysterická matka ho možná poslala někam na periferii, než se skandál uklidní. Vadilo mu, že se ho vyšetřovatelé ptali, ale vůbec nic mu neřekli. Jenom z něj tahali informace, a průběžně přeměřovali zbytkovou hladinu jeho magie.
Zatímco soudní úředník, lord Gweniel, monotónním hlasem předčítal úvodní formality, bloudil Arrakiel pohledem po stropě a studoval nevšedně řešené zaklenutí soudního sálu. To žebrování je tam určitě kvůli akustice… A výtvarně se taky povedlo. Kdyby se nenarodil do šlechtické rodiny, utekl by na Bredeon a stal by se architektem. Anebo webovým návrhářem. Nebo sochařem. Nebo programátorem. Někým zajímavým. Ale takové štěstí může mít leda ve snu.
Slova se zatím ujal předseda senátu, rudooký a kostnatý strýček Igisius.
„…tím, že jako neproškolený k předmětné činnosti konal místo osoby k tomu pověřené, se obviněný dopustil svévolného zasahování do kompetencí jiných, a tím porušil ustanovení § 56 odstavec 3 písmeno c), zákona 3 z roku 3, nehledě na to, že jako příslušník nobility, který k předmětným činnostem není oprávněn, dává démonům obecného stavu negativní příklad, čímž se dopustil porušení ustanovení samotného § 2 zákona 1z roku nula, jakožto i narušení přirozeného řádku věcí – to máme porušení § 5 zákona 1. Neoprávněným vniknutím a indiskrétním jednáním, kterým ohrozil integritu cizího světa, působením v rozsahu…“
***
Možná, že tentokrát jsem to trochu přehnal, pomyslel si Arri. Až donedávna mu průšvihy procházely. Ale před rokem dosáhl padesátky. Je plnoletý. Rodina očekává, že tak do šedesáti dokončí univerzitu a do stovky si odkroutí povinný armádní výcvik. Jeho životním údělem bude zdobit císařův dvůr, případně působit v diplomatických službách.
Vždycky záviděl raisi-démonům jejich práci. To, jakým způsobem pronikají do říší smrtelníků, je vzrušující. Přitahovala ho i rizika, kterým raisi na smrtelných světech čelí. Při cestování průvlaky, při vyjednávání s lidmi a čaroději, při čarování... Vše, co o tom slyšel, mu připadalo smysluplnější, než předem nalinkovaný život, který čekal jeho. Na Mizeonu zdechl pes. Dva tisíce let trvající studená válka s Erektiady ustrnula na mrtvém bodě a už se stala normou stejně, jako věčné císařovo trucování. Staří Arcidémoni kuli pikle v Radě, ti mladší sloužili v armádě nebo řídili instituce, ale ti nejmladší se chtěli jenom bavit. Marně jim rodiče a učitelé opakovali, aby se hleděli učit, protože svatou povinností aristokracie je starat se, budovat, zachovat hodnoty. Proč by se namáhali, když tu bylo tolik schopnějších a ochotnějších.
***
Mezitím co Arri takto rozebíral svou neslavnou minulost, slova v soudní síni se opět ujal Gweniel. Poté, co Igisius skončil, předčítal z nějaké listiny: „Podle návrhu žalobce měla být nezletilá umístěna do nápravného zařízení. Ovšem podle znaleckého posudku vydaného lordem Eweem by lady Owianě, jakožto nejmladší z trojčat, mohlo odtržení od starších sester přivodit trauma. Soud tedy vyhověl žádosti rodiny na setrvání nezletilé v domácím vězení ve lhůtě dvou let počítáno od dnešního dne včetně. Přesné vymezení areálu...“
Arrakiel se netrpělivě ošil. To bude ještě na dlouho. Nechal úředníkova slova plynout, a v myšlenkách se vrátil zpět na Riiberion. Jenom chtěl napravit, co ten blbec Norden způsobil. Plán byl jasný. Sebrat dýku a zmizet. Jenže ve chvíli, kdy už byli skoro doma a brána, kterou Rawantes postavil, byla téměř hotová, je riiberionští dostihli. A tehdy Owiana, jeho sladká rozmarná sestřička, která by jinak neublížila ani čirikavě, vyrazila do útoku. Arri popravdě pořád nepochopil, co to vlastně udělala, ale byla to ona, kdo to spustil. Po tom, co se zablesklo, otevřela v podlaze chodby průrvu. Možná proto, že byla rozrušená, nebo proto, že to před tím zkoušela jen v laboratoři, nepovedla se jí díra standardní velikosti, ale přímo obr průrva. Owiana měla pravděpodobně v plánu vyrobit klasickou subprostorální kapsu, do které bylo zvykem běžně odhazovat odpad, která by čaroděje běžící k nim, pohltila. Normální průrva mívá průměr maximálně dva metry a jako každý otvor do nicoty má tendenci nasávat. Jenže Owianina díra se z neznámých důvodů stále zvětšovala. Hladce pohltila pětici ječících čarodějů a rostla stále dál.
„Zavři to, kurva!“ zařval na sestru Arrakiel. Bylo otázkou času, kdy se fialově odkrajující hranice přiblíží k nim. Rawantes se vůbec netvářil šťastně. Evidentně měl co dělat, aby udržel svou tvořící se bránu.
„To nejde!“zařičela Owiana.
Arri si vůbec nedokázal představit, co by se stalo, kdyby se dvě trhliny rozdílných kvalit protnuly. Všechno se dělo strašně rychle, situace se zhoršovala. Kamenné stěny chodby, ke kterým dosáhl okraj díry, se rozplynuly. Z místa, kde se lem průrvy otíral o hmotu reality, vystřelovaly fialové jiskry. Jak díra rostla, pohlcovala světlo. Z epicentra pseudobrány se linula syrová mazlavá tma provázená dunivým bušením. Jejich rasa ve tmě vidí jako ve dne. Ale toto musela být TMA, protože Arri opravdu poprvé v životě neviděl nic, kromě fialových jisker a zeleného oválu v místě, kde Rawantes sestavoval jejich únikovou cestu.
„Musíme pryč!“ zařval Arrakiel, když mu došlo, že díra stále roste a brzy budou v epicentru. Sání od přibližujících se okrajů nabývalo na intenzitě.
„Brána je hotová,“ křikl Rawantes. „Běžte domů! Uklidím to.“
„Samotného tě tu nenechám!“ zařval Arri.
„A co Owiana?“ štěkl Raw. Arri přikývnul. To byla pravda. Nejdřív ji ale musí najít. Povedlo se to díky jejímu hysterickému řevu. Jakmile ji popadl, pevně ji sevřel, aby mu ji sání nevzalo. Dřív, než je oba stačila průrva nasát, rozběhl se a s Owianou v náručí skočil do brány, kterou Rawantes postavil. Co se dělo dál, si nepamatuje. Probral se až v lochu.
***
Soudní úředník mezitím trpělivě pokračoval ve výčtu Arrakielových provinění. „...jakož i zapříčinění úmrtí prince Rawanta Zosiba Arci-Nubiela, jako i ohrožení života kněžny Owiany Arci-Quinnové, jakož i nedovolené zasahování...“
Arrakiel překvapením strnul. Co to ten Gweniel mele? Rawantes, že je mrtvý? Arcidémoni přece nemohou...
S ohlušujícím třískotem, který vnímal uvnitř mysli jenom on sám, se realita, jak ji doposud znal, přeskupila, aby zapadla do nového kontextu, který mu ani trochu nevyhovoval. Po tři měsíce, co ho vyslýchali, ani na okamžik nezapochyboval. Byl si absolutně jistý, že se Raw stačil vrátit, než průrvu zavřel. Jenže ono to vypadá, že tam ten blbec uvízl.
Rawantes. Ten mamlas. Arri si lámal hlavu, jak se to mohlo stát. Rawnates řekl, že to uklidí. Patrně to nezvládl tak, jak plánoval. Sakra. Podle všeho uklidil, ale díra ho přesto stačila nasát. Takže za sebou sice zavřel, ale zevnitř a zůstal tam. Na subprostorových průrvách je super, že do nich nacpete téměř cokoliv. Ale když už je jednou zavřete, je konec. Ještě nikdy se nestalo, že by někdo dokázal kapsu znovu najít a otevřít. Protože metaprostor je v pohybu. Prostor a čas se vzájemně prolínají, dimenze prostupují jedna skrze druhou...
„….Soud tímto konstatuje, že kníže Arrakiel Ysyan Arci-Quinn je vinen. Za porušení výše jmenovaných zákonů, ohrožení platnosti úmluv signatářů Čtyřdohody a za uvedení říše do ohrožení, bude Arrakiel Ysyan Arci-Quinn potrestán exkomunikací, ztrátou elitních výsad a nucenými pracemi na dvoře Arciknížete Trrisiela Xedrika Arci-Nubiela.“ Soudní síň vzrušeně zašuměla. Zatímco Igisius nahoře třískal kladívkem, dav ne a ne se zklidnit.
Arrakiel zůstal jako opařený. Nucené práce? V sídle Rawantova praštěného tatíka? To všichni spadli z višně?
Chtěl protestovat. Odsoudili ho a nenechali se vyjádřit. Chtěl nový proces. Kdyby se mu někdo obtěžoval oznámit, že je Rawantes mrtvý, byl by požádal o advokáta. Řekl by, že Rawantes Nordena varoval, aby s okrenem neházel. Kašlal na dohodu s Igisiem, protože ten hajzl, když mu za mlčení slíbil domácí vězení, ho sprostě obelhal.
Snažil se otevřít pusu, ale jako by mu zdřevěněl jazyk. Nedokázal vyslovit ani slovo. Sakra, tohle je opravdu průšvih. Jestli se někdo postaral i o tohle... Kletby na arcidémony umí splétat zase jen arcidémoni. Bezmocně funěl, těkal očima a poslouchal, jak ti pitomci řeší podrobnosti.
„Exkomunikace obnáší definitivní výmaz z rodinné linie,“ pokračoval neúnavně Gweniel, „vyřazení z plemenné knihy a rituální pohřeb. Ztráta elitních výsad provázená symbolickým přelomením osobního erbu znamená zákaz používání rodinného jména.“ Gweniel se bezradně zarazil. Naklonil se k pratetince Pawneře, jako kdyby žádal o pomoc.
„Myslí se tím, že odsouzený nesmí v budoucnu používat ani jedno ze svých tří vlastních jmen, ani jména rodová, ani jména rodových statků,“ vysvětlila akademickým tónem princezna Pawnera.
Úředník se zapýřil. „Ach tak. Děkuji, Výsosti.“ Znovu se odhodlaně nadechl, aby ve výčtu trestů pokračoval: „Dále ztráta elitních výsad znamená doživotní zařazení mezi občanský stav, novou identitu, nové občanské jméno. Novou příslušnost je odsouzený povinen respektovat od okamžiku vynesení rozsudku bez možnosti odvolání a natrvalo. Vzhledem ke skutečnosti, že odsouzený má za povinnost nastoupit jako nevolník k trvalé službě do domácnosti arciknížete Trrisiela, dojde k přelomení erbu a odevzdání vlasů rodině bezprostředně po vynesení tohoto rozsudku. Symbolický pohřeb žehem, při kterém budou vlasy a pozůstatky erbu spáleny, je rodina odsouzeného povinna uspořádat do dvanácti hodin od vynesení rozsudku...“
