Člověk jenom čučí
Mění se paradigmata. Překreslují se geopolitické mapy. A člověk se furt učí. Já v mých pětapadesáti kupříkladu došla k "objevnému" závěru, že autor a jeho dílo vůbec nemusejí být v souladu (jasně že o tom existuje spousta odborné literatury, ale znáte to: zkušenost je nepřenosná). Přesněji řečeno: nemusí být v souladu, jak na vás autor a dílo působí. Mám ráda knihy Sergeje Lukjaněnka (Hlídky a další jeho knihy) a taky filmy režiséra Nikity Michalkova (Znaveni sluncem a další jeho kousky). Vždycky jsem si tudíž myslela, že v zásadě rozumím (rozuměla jsem?), co chtěli čtenářům či divákům sdělit. Měla jsem je za nadané a chytré chlapy. Ale teď, když čtu jejich komentáře k současné situaci (zejména Lukjaněnkovy opravdu hloupé poznámky o naší "nevděčné" zemi), tak jenom čučím. Nezbývá mi než konstatovat, že i když se mi jejich tvorba líbí, tak to ještě neznamená, že jsou ti autoři se mnou ve věcech morálky a etiky (a dokonce i určitého základního povědomí o historii či přírodních vědách) na stejné vlně, ačkoliv jejich dílo ve mně původně ten dojem vyvolávalo. To neznamená, že úplně zanevřu na jejich tvorbu, ale už to prostě není, co to bývalo.
