Co se děje, když je kniha dokončena
Jeden by si možná myslel, že se autorovi uleví. Že cítí radost z odvedené práce, že se konečně pustí do třídění krabic v komoře a smete tu provokativně houpající se pavučinu nad zrcadlem v koupelně. Ale je to jinak. Pomineme-li další náležitosti související s vypravením knihy do světa, jako jsou korektury gramatické, typografické a další gramatické (protože jednou to nikdy nestačí), ty věci kolem obálky a převádění textů do požadovaného formátu (plus další korektury), je tu ještě spousta otázek, které se autorovi líhnou v hlavě, ačkoliv už knihu dopsal. Vynořují se zákeřně a nečekaně. Autor si dělá starosti, zda ten konec není příliš roztahaný, nebo naopak uříznutý. Strachuje se, jestli se čtenáři nebude jevit otravným, když si dal tu práci a popsal, co si hlavní postava myslí o vedlejší postavě, která je tou dobou už dávno mimo scénu, nebo zda se naopak čtenář naštve, protože se o té vedlejší postavě, co už se z ohniska dění odporoučela, nedozví více (jelikož se mu právě tato postava dostala pod kůži a on se s ní ještě nechce loučit). A to je ten největší problém, protože ani autor se příliš nehrne, aby se s postavami loučil. Staly se na omezený čas příslušníky jeho domácnosti. Přízračnými a nehmotnými, konkurujícími těm skutečným z masa a kostí. Autorovi bližní vědí, že dopsaná kniha neznamená žádný velký důvod k radosti. Je jim jasné, že autor, ačkoliv knihu už dopsal, si na ně více času neudělá. Jakmile se totiž začne autor ve standardních situacích (klidně v supermarketu nebo na benzínce, na návštěvě u známých nebo ve frontě na poště) potutelně usmívat a celkově se tváří jako idiot, bližní už vědí, že jen co se autor vrátí domů, začne hned po vybalení nákupu sepisovat nový příběh.
