Dialog oživuje děj - ale všeho s mírou!
Dialog oživuje děj – ale všeho s mírou!
Obdržela jsem onehdy nějaké texty ke konzultaci. Aspirující autorka k nim napsala, že se jedná o detektivku z žánru magického realismu a hned připustila, že si možná ukousla větší sousto, než na které stačí. Postěžovala si, že popisování různých dohadů o příčinách a následcích je pro ni složitější, než čekala a chtěla proto vědět, zda její text působí na čtenáře srozumitelně. Tak jsem si to pročetla a něco k tomu autorce napsala, ale při té příležitosti mě napadlo, že zejména jeden rys toho textu stojí zato rozebrat i pro ostatní psavce.
Jedná se o dialog. Jeden by řekl, že napsat dialog je jednoduché. Máme tam osobu A komunikující s osobou B, případně C, případně dalšími subjekty. Používají se tam (většinou) specifické grafické znaky (nejčastěji uvozovky, v menší míře odrážky), aby čtenář poznal, že jde o přímou řeč. No a co?
Jakkoliv má přímá řeč vnášet do testu větší dynamiku, myslím, že není nic horšího, než když je dialog příliš užvaněný. Asi si ťukáte na čelo a ptáte se, zda to není protimluv. Nikolivěk. Víte, jak takový užvaněný dialog vypadá? Představme si, že osoba A něco sděluje osobě B, osoba B na to patřičným způsobem reaguje a tak dál. Užvaněný dialog je takový způsob komunikace, kdy osoba A a osoba B předvádějí na střídačku řečnické cvičení. To znamená, že žvaní a žvaní, vysvětlují, zdůvodňují, objasňují, činí odbočky, jejich sdělení se košatí jako neprořezaná jabloň. Autor sice bere ohled na individualitu komunikujících postav, vkládá jim do úst názory, které korespondují s jejich již popsanými charakteristikami, ale problém je v tom, že ty postavy nechává říkat i věci, které by si za normálních okolností možná myslely v duchu, ale rozhodně je neblekotaly nahlas (pokud ovšem nestojí za řečnickým pultíkem, za katedrou, nebo na kazatelně).
Tento nešvar příliš užvaněné přímé řeči se vyskytuje hlavně v textech méně vypsaných autorů, ale už jsem ho našla i v románech zavedených firem. A ano, přiznávám, že ho lze najít i v mých dřevních literárních pokusech (slibuji, že zůstanou v šuplíku).
Jak se s tím vypořádat, když se přistihnete, že jste něco takového napsali? Kromě toho, že budete škrtat, rozsekejte řečnický projev dotyčné postavy na více segmentů tak, že ji necháte říkat jen to, co posluchač nutně musí slyšet. A to, co chcete, aby čtenář věděl – například podrobnosti o myšlenkových procesech hovořící osoby, o jejích pochybnostech, asociacích a vzpomínkách, pište v uvozovacích větách. Kombinujte přímou řeč a uvozovací věty. Uvidíte, že to zase tolik nebolí, chce to jen trochu více práce. Sami budete překvapení, jak dynamicky a živě výsledný text nakonec působí.
Jen podotýkám, že toto doporučení je použitelné jen v případě, že děj popisujete z pohledu osoby, do jejíž myšlenek dáváte čtenáři nahlédnout, což je snad jasné.
