Ditrux - 11. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
(Tahanice o Nový Mizeon)
Šestice neozbrojených arcidémonů se vynořila z portálu před pahorkem, na kterém se tyčil Palác Debhátarů. Křišťálová lávka nad příkopem s bublajícím ewariem se blýskala ve slunečních paprscích. Sůsové na krátkých řetězech se neklidně vzpínali. Teggius se v paláci vyznal. Kdyby chtěli, mohli by se přenést přímo do centrální věže, ale rozhodli se vejít tam jako slušní hosté, takže půjdou po lávce.
Ditrux už tu stavbu viděl na záběrech bredeonských zpravodajců. Přítomnost sůsů tehdy zaznamenal. Myslel si, že je na ně připravený. Když teď ale kráčel za Xanem středem lávky, a oni mu chňapali po nohách, když se mu do nosu vtíral jejich pižmový zápach, musel sebrat všechnu sebedůvěru, kterou si leta pracně budoval, aby se nepozvracel. Ne tolik odporem jako lítostí. Jejich těla pokrytá trny, pancíři a kostěnými ploténkami mu důvěrně připomínala, co sám skrývá pod parádním oblečením. V duchu zaklel, že u sebe nemá žádnou zbraň. Kdyby mohl, okamžitě by ty bídné duše z existence v zotročených tělech osvobodil.
„Jsi v pohodě, Dite?“ ozval zpoza jeho zad Teggius kráčející těsně za ním.
Ditrux si otráveně odfrkl. Ten agent si prostě všímá všeho – dokonce i jeho strnulé chůze. „Jsem zklamán,“ houkl přes rameno. „Myslel jsem, že to bude větší.“
Vstup zatarasený mléčně zabarveným letannatovým polem nepředstavoval žádnou překážku. Generál máchl paží a ostře zelené paprsky z konečků jeho prstů bariéru rozpustily.
„Možná jsme měli počkat, až otevřou sami,“ ozval se opatrným tónem Jerones.
„Nebudu tu stát jak idiot,“ odsekl Xan. „Vědí o nás a vidí, že přicházíme v míru.“
Vešli dovnitř a málem je povalilo teplé dusno. Ocitli se v umělé džungli. Ukryté mezi šťavnatě zelenými listy na ně zvědavě hleděly malé zrzavé opičky. Nad kalichy barevných květů se vznášeli motýli, jejichž křídla připomínala krajku. Z větví a liján visely lákavé tropické plody. Po stranách sálu, pod pletení vegetace prosvítaly hladké křišťákové stěny. „Tohle aranžmá ještě neznám,“ prohodil Teggius a vedl je dál do nitra džungle. „Tam na konci je vstup do centrální věže.“
Úspěšně se prodírali k dvoukřídlým dveřím z černého dřeva. Vzduch stále více houstl. Až tam Ditrux pochopil, že rostoucí napětí není způsobeno dusnem a vlhkem, ale že se tak projevuje přítomnost mocných bytostí poblíž. Ne že by neměl zkušenosti s bohy. Takový Xan Arci-Ukresius, jako syn bohyně Krassiony, kolem sebe šířil něco podobného. Jenže na Xana byl zvyklý, ale toto bylo naprosto cizí.
„Prastrýcové a pratety jsou doma,“ prohodil ponuře Lenny, když stanuli přede dveřmi.
„A mají hosty,“ řekl nepřítomně Jerones.
Ditruxe by zajímalo, jestli Jerones rozpoznal přítomnost svého prastrýce, riiberionského boha Tmy, Tanaky. Když to plánovali, Jerones doufal, že Tanaka, který zná obě strany, by mohl být při jednání prospěšný.
Sibiel přistoupil ke dveřím a pěstí na ně zabušil. Chvilku počkal a pak vzal za kliku. Přírodní kulisy pokračovaly i uvnitř, ale interiér poskytoval více volného prostoru a připomínal spíše obytnou zimní zahradu. Vzduch vibroval rytmickou hudbou. Ze stromů kolem stěn visely houpačky a sítě z rostlinných vláken. V nich se s tamburínkami a triangly a bubínky v rytmu natřásaly malinké fantómové běsky s pletí tónovanou ve všech odstínech modré a zelené.
Debhátraové a jejich hosté se povalovali na proutěných pohovkách v zákoutí ohrazeném kvetoucími keři v keramických nádobách. Se zakloněnými hlavami sledovali trojici nahatých zlatě svítících wemurkých baleťáků poletujících pod vysokým stropem. Složité figury, efektní nasvícení, impozantní interpreti. Vše ukazovalo na dílko Arastiona Qvasibiona, nejlépe placeného choreografa Obnoveného Velkého baletu z Koo-nisanu. Ditrux jako manžel světoznámé herečky se v takových záležitostech vyznal. A byl na podobné vizuální atrakce extrémně alergický. Nesnášel, když se někdo nechal uchvátit šaškárnou inscenovanou na efekt a neváhal dát svůj odpor najevo.
Když viděl, jak jsou debhátarové tím divadlem zaujatí, znechuceně zabručel a podíval se po svých soukmenovcích. Vyděsilo ho, když zjistil, že arcidémoni jsou v tom až po uši. Fascinovaní a zblblí zírali nahoru, jako kdyby zapomněli, proč tu jsou. Ditrux si v první chvíli nebyl jistý, zda o nich debhátarové celou dobu vědí a hrají habaďůru, nebo jestli je skutečně zastihli nepřipravené. Ale vzhledem k tomu, že se arcidémoni nepokoušeli nijak skrývat, o nich Padlí vědět musí. Měli skoro čtyři roky na to, aby se novým poměrům přizpůsobili. A s Trrisielem v záloze není možné, aby neměli vybavení monitorující bezprostřední okolí paláce.
Ditrux chytil Xana, který mu stál nejblíž, za rameno, a prudce s ním zatřásl: „Héééj! Vzpamatuj, se, generále!“
Přiskočil k Sibielovi, šťouchl ho loktem do žeber a zařval: „Vstávat, Arci-Quinne!“ Nic nedbal, že přeřvává doprovodnou hudbu a ruší produkci. Hulákal jak na lesy bez ohledu na to, koho vyplaší. Lennymu dupl na nohu a Jeronesovi vlepil záhlavec. Už se chystal na Teggia, ale arcišpión se v poslední chvíli probral a před jeho pěstí uskočil.
Jejich potýkání si konečně získalo pozornost. Hudba zakolísala a utichla. Droubounké fantómové běsky v houpačkách začaly pištět.
Jeden z debhátarů, vysoký hranatý chlápek se snědou kůží, dlouhou pěstěnou rezavou kšticí a pečlivě zastřiženou bradkou, navlečený v pohodlném domácím oděvu barvy královské modři, se prudce posadil, aby se na rušící element podíval. Přejížděl šestici arcidémonů tvrdýma jako tůň modrýma očima. Z reliéfů na sloupech v někdejším Rafedaxarrově paláci si Ditrux pamatoval jeho tvář. Aisus. Pán nebes. Nápor moci prýštící z jeho osobnosti donutil Ditruxe zpevnit kolena, protože měl dojem, že jinak ho to snad porazí.
Nasupený výraz v hezké boží tváři roztál, když Aisus spočinul pohledem na Teggiovi. „Ach táááák,“ zabručel a vstal. Zadunění, které to provázelo, rozvibrovalo rolničky v malinkých vílích tamburínách. „Přivedli jste nám Essia. V tom případě vás nebudu zabíjet hned, ale udělám si na to více času.“
Z lýčené rohože na zemi se pružně zvedl další debhátar. Měl na sobě nařasenou bílou košili zastrčenou ve světle šedivých úzkých kalhotách z měkké česané kůže. Podle toho, jak se košile perleťově leskla, Ditrux usoudil, že je tkaná z jinádích vlasů. Debhátarova pleť byla světlá a napínala se na kostech. Prosvítaly pod ní temné žíly a vykreslovaly na jeho kůži fialovou síť. I duhovky jeho očí svítily bělobou, stejně jako hebce učesané dlouhé vlasy měkce kopírující jeho ramena. Grom – bůh hlubin se naklonil k Aisovi a něco mu pošeptal tak tiše, že to ani arcidémoni nemohli slyšet. Ditruxe napadlo, že mnohem pohodlnější by bylo, kdyby Grom s Aisem komunikoval telepaticky, ale pak si uvědomil, že je to divadlo.
Aisus Groma vyslechl a oči mu zasvítily. „Ó, já vím, můj drahý, že jsi to pohlídal,“ zapředl. „Na tebe se můžu vždycky spolehnout. Tak se na chvilku uvolni, když máme tak vzácnou návštěvu.“
„Zdravím tě, strýče,“ oslovil Sibiel Aisa. Jeho hlas zněl chladně, ale ne výsměšně a už vůbec ne omluvně. Přehlédl čtveřici ostatních debhátarů a řekl: „Zdravím i tebe, teto Moneto, tebe, teto Nareno, strýče Grome a strýče Huate.“
Grom šťouchl Aisa do ramene. „To bude asi to mládě z Daxova třetího vrhu,“ poznamenal, „víš, ten, co za ně jedná s Aliancí. Toho navrhuju sežrat jako prvního.“
