Ditrux - 19. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
(Sklad vinných lahví v Ditruxově sídle)
„Nemůžu,“ odsekla. „Prostě nemůžu.“ Trůnila v novém křesle vyloženém kožešinami, na klíně talíř s plněnými sepenovými knedlíčky, ze kterých měla zprvu takovou radost a tvářila se, jako kdyby ji natahovali na skřipec. Reagovala tak pokaždé, když se ji Ditrux pokoušel přesvědčit, aby se s ním podívala ven. Tentokrát ji lákal do skleníku. Po jeho intenzivní péči kaktusy okřály. A vzácný exemplář krassiona pommylenna dovezený z Riiberionu, pojmenovaný po riiberionské bohyni světla a štěstí, dokonce nasadil na květ.
„Mám nápad,“ vyhrknul. „Chvilku počkáme, než se setmí. Potom ti pro jistotu zavážu oči a skrze otevřenou plochu zahrady tě přenesu. Až ti ve skleníku šátek sundám, slibuju, že se budeš cítit dobře. Je to tam jako v džungli, protože tam nemám jenom kaktusy, ale i odolné trnovníky z Váhází a tlustice z Wemuru.“
„Trnovníky?“ překvapeně zamávala řasami. „To máš těch ostnů na kaktusech málo?“
Rozpačitě se zašklebil. „Nemůžu si pomoct. Imponují mi organismy, co se umí bránit.“
Uraženě stiskla rty. „Hm, tak to tě asi nezajímám.“
Zakoulel očima. „Jasně,“ houknul. „Natolik mě nezajímáš, že s tebou trávím většinu dnů a nocí. A strašně se u toho přemáhám.“
„Vždyť říkám!“ štěkla.
„To byla ironie, Bree,“ odsekl. „Měl jsem za to, že při tvé erudici dokážeš ironii rozeznat.“
„To slovo neznám,“ zabručela. „Co je to e-ru-di-ce?“
„Vzdělání.“
Podrážděně nakrčila nos. Vypadala rozkošně. „Ještě, že mi nestrkáš pod nos můj věk.“
„V relikviáři jsi byla deset tisíc let, ale to se nepočítá. Jak jsi byla stará, když vás tam pradědeček zavřel?“
Předvedla mu otrávenou grimasu. „Něco kolem tří tisíc. Tak nějak.“
Zářivě se usmál. „Oproti takovému Tanakovi jsi vlastně mladice.“
„Ha!“ vybafla. „A kolik je tobě?“
Zaváhal. Je mu něco přes tři stovky, ale z nějakého důvodu, kterému sám moc nerozuměl, to před ní nechtěl zdůrazňovat. „Tsss,“ prskl. „Kdo by to počítal? Po tom, jaké mám za sebou sračky, si připadám, jako kdyby mi bylo nejmíň pět tisíc.“ Hbitě se zvedl z lenošky. „Tak co, líbí se ti můj nápad? Protože jestli ano, mám nejvyšší čas to ve skleníku připravit. Nějaké svíčky a víno a taky ty kronýšové lasturky, co jsem ti sliboval. Kuchařka mi je nechtěla dát dřív než dnes večer. Prý se musí zaležet, aby se chutě pořádně propojily.“
„Ještě nevím,“ zašeptala a tvář se jí vlnila potlačovanými obavami. „Když mě to popadne, udělám ti ze skleníku hromadu střepů.“
„Celou dobu tě budu držet za ruku,“ sliboval. „A kdyby to na tebe přece přišlo, jen tak nějaké živelné pohromy se neleknu.“
„Nic neslibuju,“ zašeptala.
***
Erektiad, hluboko ve vodách severního moře poblíž ostrova Lamm.
Jmenuju se Arrakiel Ysyan Arci-Quinn. Můj otec Destruktiel Norris Arci-Quinn zemřel při útěku z vězení před pěti lety. Jeho bratr Razziel Arci-Quinn je v současnosti ve vedení Aliance a je to blbec. Moje matka Izzel Roanne Arci-Quinnová je licha a pochází z Robustuy. Mám staršího bratra a tři mladší sestry. Bratr se jmenuje Sibiel Norris Arci-Quinn a je to ještě větší blbec…
Arri se zarazil. Aby zůstal při smyslech, zaměstnával se životopisem a výčtem příbuzenstva. Už ani nevěděl, pokolikáté to drmolí. Přitáhl ruku k obličeji, aby skrze zakalenou vodu viděl na displej náramkového počítače. Za chvilku bude půlnoc. A pak načne třetí den tady na dně moře. Teprve teď ocenil, že poslechl Rawanta a náramkový počítač sebou vzal. Původně se obával, že by ho díky němu mohl Dorreson vystopovat. Přirozeně s pomocí nějakých kompliců na antigravitační plošině. Ale Rawantes ho ujistil, že nulové pole napojení na pozorovatele z plošin znemožní. Nemůže podvádět ani on ani Dorreson. Arri polknul další doušek hořké vody. Už mu ani nepřipadala tak studená, protože se jeho tělo přizpůsobilo. Ale bylo tu ponuro až hrůza a ticho jako v hrobce. Jedinou atrakcí byly svítící rybky, které se v hejnech sem tam prohnaly kolem a drobní korýši s ulitami na zádech hemžící se na dně. Jednoho s pruhovanou ulitou si Arri rozmazloval. Líbilo se mu, jak vznešeně ten svůj domeček poponáší, jak urazí kousek a odpočine si než pokračuje dál, zatímco ostatní jen zmateně rejdí.
Ještě dva dny. Kdyby pomohlo skřípat zuby, skřípal by jako zjednaný. Ale musí to přečkat a pokud možno příčetný. Takže, kde jsme to skončili? Aha. Bratr. Můj bratr se jmenuje Sibiel Norris Arci Quinn…
***
Mizeon, sídlo Arci-Quinnů v Berizii
„Debhátarům připadá divné, že jsme ještě nekorunovali nového císaře,“ řekl Jerones. „Narena se zajímala, jestli už jsme ho vybrali. Chtěla vědět, jestli to náhodou nebude Rawantes. Taky se ptala, proč už se Rawantes nevrátil z Erektiadu. Projevila zájem se korunovace zúčastnit, takže mi kladla na srdce, abychom ji nezapomněli pozvat.“
Sibiel se narovnal na židli, odložil návrh stavební úpravy, který mu přichystal Teggius a hrozivě se na Jeronese zamračil. „Vůbec ses o tom s tou strašnou ženskou neměl bavit. Do toho, jestli máme císaře nebo ne, jí, sakra, nic není. A jak se k tobě, vůbec, dostala?“
Jerones pokrčil rameny. „Teggius, Wrella a já jsme byli dnes ráno v Kernoku. Vlastně nás tam poslala tvá matka, abychom se podívali do vaší rodinné hrobky. Izzel ji chce přestěhovat sem.“
„Aha,“ heknul Sibiel.
„Tak jsme to byli obhlídnout,“ pokračoval bezelstně Jerones, „abychom to mohli připravit. A nedaleko vašeho starého sídla jsme potkali Narenu. Vracela se z tržnice. Chtěla vědět, co děláme v jejich části města. Když jsme jí to řekli, byla otravně zvědavá. A prý, že jde s námi, protože ještě žádnou hrobku arcidémonů neviděla. Ale Wrella jí řekla, že kdyby do hrobky někdo cizí šel jen kvůli senzaci, duše našich předků se rozhněvají. Zabralo to.“
„To bylo chytré,“ usmál se škodolibě Sibiel.
„Nejdříve jsme šli do domu. Wrella si odtud chtěla vzít nějaké osobní věci a bylo přece dohodnuto, že se to smí. Pokoje v rodinném křídle byly vyrabované, ale něco jsme přece jen našli. Obrázky, co nakreslil Attesius, Wrelliny, tvoje a Dirianiny diplomy z univerzit, nějaké Owianiny emotikony, mozaiky tvé matky. Po sbírce zbraní tvého otce ani stopa, ale s tím jsme počítali. Až na závěr jsme sestoupili do hrobky. Tam bylo, naštěstí, všechno při starém. Dohodli jsme se, že přestěhujeme rakve, diamantovou stěnu a některé reliéfy ze stěn. Teggius už našel ve svahu nad lisovnou místo. Stavbu zapustíme do úbočí kopce. Bude to spíš mauzoleum než hrobka. Ještě je třeba dovézt nějaký mramor, protože tahat sem ten z Kernoku by byl nesmysl.“
„A že mi máti nic neřekla,“ poznamenal kousavě Sibiel.
Jerones se ošil. „Nechtěla tě zatěžovat. Snaží se něco dělat, aby nemusela myslet na Arrakiela. Je na tom ostrově už tři dny. A pořád žádné zprávy.“
„Já vím,“ zavrčel Sibiel. Taky byl z toho špatný. Flebussion vzkázal, že z plošiny Arriho ještě ani jednou nezahlédnul, zato Dorresona vidí skoro pořád. Drak se po ostrově promenáduje z jednoho konce na druhý jako tank. A nikdo neví, co je s Arrakielem. „Myslím, že se ten blázen někam zahrabal,“ řekl Jeronesovi. „Pokusí se Dorresona dohnat k šílenství. To on docela umí.“
Sibiel si přitáhnul zpátky Teggiovy návrhy v domnění, že je Jerones na odchodu, ale podle toho, jak přešlapoval, pochopil, že to není všechno. „Co ještě?“ houknul.
„Narena, než ji Wrella odpálkovala, mlela a mlela. Většinou hovadiny, ale něco bys asi měl vědět. Stěžovala si na Ditruxe. Prý neplní roli, kterou mu dohoda určila. Místo, aby trávil čas s debhátary v jejich paláci a obrušoval hrany, sobecky se věnuje jenom jedné z nich.“
„Jo, o tom jsem už slyšel od Huata,“ zamumlal Sibiel. „Ditrux prý našel způsob, jak udržet Brexu v klidu. Co na tom Nareně vadí?“
„Že je s ní zavřený ve sklepě. Jsou tam sami! Ve dne v noci!“ Jerones se zapitvořil, a pištivým hlasem a-la Narena, pokračoval: „Kdo ví, jaké zvrácenosti tam páchají? Hned, jak se Aisus vrátí z Tenerisu, Narena se prý postará, aby to skončilo!“
Sibiel se zlověstně ušklíbnul. „Pokud si tak příšerná osoba stěžuje na Dita, soudím, že ten pacholek, až se to zdá k nevíře, bude čistý jako sníh.“
Jerones zakoulel očima a už normálním hlasem dodal: „Wrella tvrdí, že Narena sprostě a jednoduše… žárlí.“
***
Jak inspirativní může být sklad vinných lahví
„Ne, toto je struna Gu. Máš chytit tu vedle ní, Bu,“ řekl. „Už sis zapamatovala, jak jdou po sobě?“
„He, Gu, Bu, Nu, Fu, Lu…“ recitovala a ukazovala na struny.
Ditrux sledoval její drobné prsty a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby mu těmi prstíky zajela do vlasů. S povzdechem tu fantazii utnul. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „He, Gu, Mo, Nu, Fu, Lu, Bo, Ka…“ Slova mu odumřela na rtech, když si všiml, jak zaujatě špulí rty, když ho poslouchá. Nemohl se ubránit představě, jak se jich dotýká ústy. Vypadají tak svěže. Ditrux ještě nikdy nikoho na ústa nepolíbil, kromě Primery v tu ostudnou svatební noc, než se svlékli a než se Primera s odporem odtáhla.
„Dite! Posloucháš mě?“
Rychle se vzpamatoval. „Vždycky, Pohromo,“ vydechl. „Jenom teď jsem se na chvilku zasnil.“
Bree harfu zvedla. „Už to uklidím. Každý den kousek, pamatuješ?“
„Moc vytrvalá nejsi,“ dobíral si ji.
Opřela harfu o stěnu a vrátila se k lenošce, na které se povaloval. „Už je pozdě. Jsem unavená. Trochu se posuň. Roztahuješ se jak Krassiona Riiberionská.“
Se zabručením se kousek odvalil a ona se s veselým vyjeknutím zřítila vedle něj. Vlastně se položila tak, že částečně spočívala na jeho hrudníku a hlavu měla v ohbí jeho krku. Vysvobodil paži, kterou mu zalehla, a založil si ji za hlavu. Pomyslel si, že ta ženská nemá kouska svědomí. Chová se k němu, jako kdyby byl eunuch. Musí přece vědět, co s ním její blízkost dělá. Uniklo mu šokované zasyčení, když ho pohladila po tváři, zavřela oči a usnula, jako když ji do vody vhodí.
Od toho večera, co ji přemluvil k prohlídce skleníku, celá rozkvetla. Skoro každý den chodili ven. Ditrux Brexu přenášel do míst, kde byly stěny, aby ji neděsil otevřený prostor a pak teprve jí sundával šátek. Už si prohlédla obrazovou galerii, kuchyň i stáje. Koní se nemohla nabažit. Teď měl Ditrux v plánu ji vzít do altánu. To bude trochu riskantní, protože altán nemá pevné zdi. Dřevěná konstrukce je porostlá břečťanem a růžemi, ale místy je vidět ven do zahrady. Ale Ditrux věděl, že když na to půjde opatrně, Bree si zvykne. Je to jako s hraním na harfu. Každý den kousek. Bohyně na první pohled vypadala úplně v pořádku. Taky začala víc mluvit. Vyprávěla Ditovi o časech před Krvavým deštěm. O tom, jak se Moneta seznámila s Tanakou a jaký skandál z toho udělala Tanakova sestra, Krassiona. Kterak bohyně Klemena z Riiberionu nedopatřením iniciovala vyhlazení Netrebů na Tenerisu. Jak dervosská bohyně Assi-Siona uspořádala pro bohy z okolních světů velkou souděž s hledáním pokladu, ale jak ten poklad, než ho soutěžící našli, kdosi ukradl a všichni se kvůli tomu strašně pohádali, div, že z toho nebyla válka…
Ditrux si užíval její společnosti a věděl, že je to vzájemné. Každý den v myšlenkách děkoval tomu šílenci Trrisielovi, že Padlé pustil ven, protože, kdyby k tomu nedošlo, nikdy by nepoznal Bree a nikdy by nezkusil na vlastní kůži, jaké to je být šťastný. Cítil se provinile, že vytěžil z něčeho, co jiným způsobilo jen ztráty a utrpení. V koutku duše věděl, že všechno krásné jednou skončí. Bree se uzdravuje. Jakmile bude v pořádku, a to ona bude, o to se on postará, opustí ho. Co by s ním taky dělala? Proto si cenil každé minuty, kdy jí může být nablízku.
***
