Ditrux - 21. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
(Hodiny baletu zdarma)
Jako první cíl si vybral bunkr, který měl na dohled. Mezi keři běžel, v otevřeném terénu se pohyboval téměř v předklonu, poslední úsek drze přeletěl. Přistál na vrcholku kupole. Bunkr byl tak velký, že by se nahoře mohl pohodlně natáhnout a stále by byl na rovném. Betonové stěny vyztužené krihonitem už něco pamatovaly. Byly poškozené výstřely, místy se drolily, ale celkově byl objekt funkční. Arri sundal meč, říznul se do levé dlaně a ukazovákem pravé ruky namočeným ve své husté temně fialové krvi na povrch bunkru – tam, kde se začala kupole svažovat, napsal:
Čím větší rozpon křídel, tím menší penis.
Písmena byla obrovská a tlustá, dobře viditelná z velké dálky a stála Arrakiela spoustu krve. Slíbil si, že další nápis bude úspornější. Sletěl dolů a vyrazil k dalšímu bunkru. Na ten napsal:
Více zeleniny a méně masa pro zdravé vyprazdňování.
Tentokrát spotřeboval ještě víc krve než poprvé, ale nemohl si pomoct. Draci zeleninu absolutně nesnášejí. Na další bunkr napsal:
Hodiny baletu zdarma.
Jo, byly to pitominky. Byl by rád použil něco ostřejšího, ale musel brát v potaz šmíráky na plošinách. Nemohl si proti sobě poštvat celý Erektiad. A už vůbec nemohl napsat: Tvoje matka je krodoší kráva, protože bylo docela možné, že Dorresonova matka ještě žije a je Rexova dobrá známá.
Hloupými průpovídkami počmáral pět bunkrů, vycedil skoro žejdlík krve a měl dost. Mimoděk se tak dostal na odvrácenou stranu centrálního pohoří. Dávno bylo světlo. A Dorreson pořád nikde.
Poslední, pátý, bunkr byl umístěný na vrcholku mělkého kopce. Byl odtud výhled do všech stran. Místo stejně dobré jako každé jiné, možná i lepší. Arri stavbu pečlivě obešel dokola podél stěn. Betonová skořepina mu vnitřními rozměry připomínala klenutou míčovnu na statku sestřenky Brigity v Levenu. Jednou Diriana vymyslela, že budou soutěžit ve skocích na trampolíně. Pro arcidémony uvyklé létat nad horami by to bylo příliš snadné. Přitáhli tedy trampolínu do míčovny a vymysleli novou disciplínu založenou na dovednosti udělat salto a nerozbít si při tom hlavu strop. Mimoděk si tak trénovali odhad a reflexy v uzavřeném prostoru. A Arri tehdy vyhrál.
Rozhodl, že zůstane tady. Natáhnul se na betonové panely našpicoval uši, aby slyšel, až se bude soupeř blížit. Uvědomoval si, že vyvrcholení je na dosah. Když se plazil po kupolích, důkladně se zaneřáděnou kombinézou otíral o povrch betonu, aby na něj přenesl svůj puch. Doufal, že si z toho Dorreson vyvodí souvislost. Bude si myslet, že ho Arri s tím smradem vodil za nos celých pět dlouhých dní. A bude si lámat hlavu, kde celou tu dobu byl. Bude si myslet, že hledání odfláknul. Bude zmatený a naštvaný.
Arri zíral do nudné a omlácené šedé betonové plochy stropu a přemýšlel, jak své šance na vítězství zvýšit. Schovat se v označeném bunkru byl ten absolutně nejpitomější nápad ze všech. Zvlášť, když na kupoli se skvěl nápis:
Před vstupem se zouváme.
Taky urážka. Někteří draci se i přes závislost na hygieně nezouvají ani do spacího hnízda.
Pak to v oválném vchodu oranžově zasvítilo. Ejhle. Dorreson v pěkné oranžové parádě. „Pojď ven, sráči,“ zasyčel. Hlas se mu třásl netrpělivostí a vztekem.
Arri naštvaný, že jeho příchod nezaznamenal dřív, hbitě vyskočil na nohy a sáhnul pro meč. Ven rozhodně nepůjde. „Tůdle.“
Drak vpadl dovnitř. Řítil se na Arriho s napřaženým mečem neodvratně jako kamenná lavina.
Arri na poslední chvíli udělal salto a draka přeskočil. Těsně minul strop kupole, zatímco Doreson, jak byl rozběhlý, se zarazil až o betonovou zeď. Jeho meč ošklivě zaskřípal. Rychle se posbíral a znova proti Arrimu skočil. Arri se stočil do klubka a smýknul sebou z dosahu.
„Přestaň mi uhýbat, ubožáku a bojuj jak drak!“ zachrčel drak.
Arri věděl, moc dobře věděl, že pokud se nechá vyprovokovat a skutečně s Dorresonem zkříží zbraň, bude to jeho konec. „Vidím, že ses zapomněl zout,“ zasyčel.
Drak zaujal pozici přesně ve středu kupole. Mírně se rozkročil, mávnul mečem zprava doleva a hrozivě se ušklíbnul. „Kolik krve jsi na ty krodošiny vycedil? Zřejmě všechnu! Uznávám, že jsi vydržel docela dlouho. Do které díry ses schoval?“
„Proč bych se schovával?“ zalhal Arri. „Celou dobu jsem ti byl v patách. V hrdinném zaujetí ses neohlížel.“
Dorreson nakrčil nos. „Smrdíš jak sůsí mršina. Myslel sis, že mě zabiješ smradem? Ještě pořád máš šanci si to usnadnit. Když se vzdáš, slibuju, že tě rozsekám tak rychle, že to ani neucítíš. A udělám to tak šikovně, že tě tvá matka v rakvi poskládá jako ty svoje mozaiky. Samozřejmě, až ty kusy, co z tebe nadělám, odumřou.“
„Možná bych se vzdal a udělal ti radost,“ povzdechl si drásavě Arri. „Ale ty ses zapomněl zout a tím jsi mě zklamal. Jistě chápeš, za takových okolností ani já tebe… nepotěším.“
Dorreson vytřeštil oči a nakrčil čelo. Usilovně se snažil pochopit, co tím Arrakiel myslel. Zřejmě se řídil varováním svých poradců. Určitě mu pověděli, že Arcidémoni rádi používají různé jinotaje a léčky. Snažil se tedy najít v tom, co Arri řekl, nějaký skrytý smysl. Jenže těsně před tím, než pochopil, že ty kecy žádný hluboký smysl neměly, se Arri vymrštil vysoko nad Dorresona. Měl jen jediný pokus. Nepřemýšlel. Jednal stejně, jako když se bez míření strefoval na střelnici do desítky a přiváděl tím Rawanta k šílenství.
Všechno se to stalo v jediném okamžiku, ale přesto se Arrimu zdálo, že se čas zastavil. Vzepjal se a zespoda vedeným výpadem zaťal čepel meče do praskliny ve stropní konstrukci a vší silou zapáčil. S lupnutím se z částečně poškozeného materiálu vylomil kus betonu. Arri sebou stačil smýknout stranou, zatímco se beton uvolnil a padal dolů. Dorreson původně očekávající útok na svou osobu, se před padajícími sutinami instinktivně kryl a jak se celý zmatený nahrbil, Arri mu jediným pěkným čistým sekem setnul hlavu.
Pak se zhroutil na kolena a nasucho dávil. Odsunul se stranou od bezhlavého těla, které stále naslepo chňapalo rukama a kopalo nohama. Pak se podíval na hlavu, která se odkutálela a zarazila o zeď. Na její tváři byl překvapený výraz. Oční bulvy téměř vibrovaly, zaťaté rty pokoušely se něco říct, ale bez hlasivek to nešlo.
Teď by měl Arri bezhlavé tělo rozsekat na kusy a draka dorazit. Jenže, jak se tak na to dílo zkázy díval, nenacházel ten pravý zápal. Vůbec nebyl pyšný na to, jak draka dostal. Ale udělal by to znova, protože jinou volbu neměl. Takový Sibiel by dokázal draka porazit v řádném souboji. Možná i bez implantátů. A pak by ho rozsekal a bylo by to fér. Jenže Arrakiel toho chudáka v pořádném souboji neporazil.
Vzal hlavu za vlasy, vyšel před bunkr a zamával jí nad hlavou. „Zvítězil jsem!“ zařval směrem k vyhlídkovým plošinám. „Pojďte to vyhodnotit!“
I z té výšky slyšel poplašené výkřiky. Na nebi se zlatě zablesklo, jak zrušili nulové pole. Všechny plošiny se začaly měkce snášet k zemi. Ó to bude řečí…
Arri se posadil na zem, uchopil hlavu oběma rukama a zadíval se do bezmocně vykulených jasně žlutých očí. „Tak co, ty uřvanče, uznáváš porážku?“ Kap, kap, zelená krev mu crčela na zkřížené nohy. „Když se Keren nadobro vzdáš, když uznáš, že ona a Ysyan jsou mí, dám ti šanci se omluvit, že ses zapomněl vyzout.“
***
„Prohlašuji, že sir Arrakiel Ysyan Arci Quinn, arcidémon ze třetí rodové linie boha Rafedaxarra, zvítězil v souboji nad sirem Dorresonem ev-Tadaem, čest jeho památce. Sir Arrakiel získal právo oženit se s princeznou Keren ev-Vikkason a adoptovat prince Ysyana ev-Vikkason.“
„Mého syna,“ houknul výhrůžně Arri.
„Jeho syna,“ dodal dotčeně komisař Hutasson. Předseda komise vůbec nevypadal dobře, dokonce se potácel, jako kdyby přebral vitrexxu.
Arri pohledem zabrousil do davu, který se shromáždil kolem bunkru. Erektiadi se nahrnuli dovnitř a pak zase ven. Podle toho, jak se tvářili, mohl Arri odhadovat, jak kdo s Dorresonem vycházel. Ve tvářích se jim odráželo zděšení, údiv, škodolibá radost, vztek, zklamání, a dokonce i upřímný smutek. Mezi přihlížejícími zaznamenal Rawanta, Issaka, Rexovu tajemnici. Spatřil i Dorresonovu sestru. Jasně rozzuřená Lady Dassana oblečená v impozantní fialové róbě připomínala legendární netrebskou bohyni hněvu Zexis. Celkový dojem hrozivosti poněkud zjemňovala objemná torna, kterou měla Dassana křížem pověšenou přes prsa, jejíž tvar prozrazoval, že v něm nosí své vejce. Arri přesunul pozornost dál. Zneklidnilo jej, že Keren, Ysyana ani Rexe nikde neviděl.
„Zbývá to celé dokončit,“ vypravil ze sebe další komisař. Vypadal, jako kdyby se dusil. Ukázal na hlavu, kterou Arri stále držel za vlasy. „Nechápu, proč jste to neudělal rovnou.“
Arri se uličnicky zasmál, mrsknul zápěstím a hlava se na vlasech zhoupla. Dav podrážděně zašuměl. „Je tedy konec? Jsem vítěz, ať už s tou mrtvolou vyvedu cokoliv?“ ujistil se s pohledem zaměřeným na Hutassona.
Hutassonova ústa se stáhla do úzké linie. „Ano, je konec. Jen se přimlouvám, abyste to dokončil rychle. A taky doufám, že s ohledem na válečné zásluhy poraženého, nebudete jeho tělo vláčet po ulicích ani s ním nebudete krmit sůsy.“
Arri udělal zamyšlenou grimasu. „No, uvidíme.“ A vešel i s hlavou do bunkru. Hned se za ním nahrnula skupina zvědavců. Arri hlavu položil k tělu a napasoval ji ke krku, co nejpřesněji to šlo. Pak hlavu pevně přitiskl k pahýlu krku, aby dal tkáním přerušeným sečnou ránou šanci se znova spojit.
Napjatě sledoval, zda to zabírá. Ještě nikdy to sám nedělal, ale slyšel na to téma spoustu blbých vtípků. Jednou prý Trixen splácal kusy svého pobočníka tak narychlo, že měl obličej otočený dozadu. Museli mu hlavu useknout znovu. Zlé jazyky k tomu dodávaly, že to generál udělal schválně, aby toho chlapa přinutil neplést se do věcí, na které nestačí. Arri zaznamenal, jak se místo spoje pomalu zatahuje, porušená tkáň se třese a bobtná, jako když kyne těsto na lívance. Jak byl Arri zaměřený na Dorresonovu regeneraci, jen mlhavě vnímal šokované výkřiky kolem. No jo, vždyť to říkal. To je zase řečí.
Jakmile měl jistotu, že už je proces na dobré cestě, opatrně ruce odtáhl a vstal. Zamířil ven z bunkru, a vlastně tak udělal místo čumilům. Málem porazil komisaře Hutassona, který se skrze ostatní dral blíž. Postřehl i Dassanu, kterak opatrně spustila tornu s vejcem k zemi a klesla na kolena k bratrovu tělu.
Venku, vyhledal mezi erektiady své příbuzné. Blížil se k nim a erektiadé mu ustupovali z cesty. Zděšeně hekali, jektali zuby, někteří si před ústy drželi kapesníky. Z křoví se ozývaly dávivé zvuky. „Kde jsou Keren s Ysyanem?“ křičel už zdálky.
Flebussion se držel za nos, Issak vypadal, že bude zvracet. Rawantes se opíral o Redana a vypadal, že každou chvíli omdlí.
„Pro všechny ztracené vahanské bohy!“ procedil skrze zuby Issak. „Bež se vymáchat v moři! Hned! Ten ubohý Dorreson najisto zemřel hnusem!“
Arrakiel ho ignoroval. „Kde je moje žena?“
„Jsou v Eriadu s Rexem,“ vypravil ze sebe Šlupka. Jenom sípal, jak se bránil nabrat do plic více vzduchu, než bylo nezbytně nutné.
Arraikel se dotčeně poškrábal za krkem. „Neříkal jsi, že tu budou?“ Za nehty mu něco uvízlo, mimoděk mrskl prsty, aby to odhodil pryč. „Nejste vy slečinky? Pro trochu smradu…“
Šlupka se zamračil. „Běž,“ vypravil ze sebe. „Všechno ti povím, až se vrátíš. Jakž takž čistý. A vyhoď ty hadry!!!“
„Možná by sis měl seškrábat i vlasy,“ vydechl Issak s hrůzou v očích.
***
„Blbí příbuzní,“ vztekal se Arri. „Malicherní, debilní, hnidopiši!“ Sundal si kombinézu a ráchal se ve studené mořské vodě. Konečně usoudil, že to musí stačit. Vyletěl na útes a tam si ještě na mokré tělo splácal něco na způsob erektiadského domácího oděvu. Kalhoty a tuniku z jemné splývané látky. Mnohem raději by těm idiotům čelil v něčem důstojnějším, ale byl dost unavený.
„Trochu lepší,“ ušklíbnul se Šlupka přicházející mu v ústrety. „Otevřu nám portál. Děcka jsem poslal předem. Bylo jim… poněkud… šoufl.“
„Proč tu Keren nebyla, strýčku?“ dorážel Arri, zatímco Flebussion vykrajoval průchod v prostoru. Tušil, že se děje něco zlého, protože nikoho vůbec nezajímalo, jak Dorresona dostal a z toho, jak se všichni vyhýbali mu odpovědět, na něj šel děs.
Flebussion na něho upřel soucitný pohled. „Půjdeme?“
***
Nepodařená proměna je horší než smrt
Portál je vyplivnul v Rexově trůnní síni. Bylo tam pusto, ale z vnitřních chodeb zněly vzrušené hlasy. Jeden z nich patřil Keren. „Taková hrůza! Už to nevydržím!“ Křičela, jako kdyby ji trhali na kusy. Arrimu se sevřelo srdce a rozběhnul se tryskem.
„Počkej, ty blázne, nevíš, že…,“ křičel za ním Šlupka, ale jeho hlas přehlušilo dunění krve v Arrakielových žilách. Řítil se chodbami a hlavou mu letěly ty nejšílenější scénáře.
„Brrruuuum, brrrrum, brum… Brrruuuum, brrrrum, brum … Brrruuuum, brrrrum, brum…Brrruuuum, brrrrum, brum… Brrruuuum, brrrrum, brum … Brrruuuum, brrrrum, brum…“
Dorazil do sálu plného draků a zvuků, které vyluzovali. Z jejich mručení a bručení a hučení naskakovala husí kůže. Obrovští jako vzducholodě, uvelebení jeden vedle druhého, sledovali cosi, co se nacházelo uprostřed sálu. Arri vytušil, že to souvisí s Keren, protože mezi chraptivými a tlumenými dračími hlasy dominovalo její pronikavé vzlykání. Téměř mezi nimi nebylo k hnutí, takže se vznesl a tu hradbu dračích těl přeletěl. Přistál přímo ve velikém hnízdě, ve kterém se Keren společně s Rexem jako jediným drakem, který tu byl v lidské podobě, snažili udržet v klidu zdivočelého Ysyana. Dráče se třáslo a chrčelo, z tlamičky mu stříkala pěna, jako kdyby bylo v posledním tažení. A dávalo Rexovi a Keren pořádně zabrat. Jak sebou jeho tělo křečovitě házelo, ozývalo se praskání, jako když se lámou kosti. A draci kolem na to divadlo zaujatě civěli.
Arri si dřepnul do polštářů a vyjekl: „Co se děje? Někdo ho otrávil?“ Otrávit draka je stejně těžké jako otrávit arcidémona, ale existují látky, které…
„První proměna,“ odsekl Rex. Oznamoval to, jako kdyby měl postižený během deseti minut zemřít.
Proměna? První proměna je drasticky bolestivý proces. Některá dráčata ho nepřežijí. Zejména míšenci. Ale Ysyanovi je teprve pět. Normální je to v desíti, ve dvanácti. Jasně, Ysyan je drak jenom z jedné čtvrtiny, ale i tak. Arri otevřel pusu a rychle ji zase zavřel. Měl tisíc otázek, ale to musí počkat. „Můžu nějak pomoct?“
Rex pevněji obemknul Ysyanův trup a pohodil hlavou k dračímu obecenstvu. „Chór. Ti všichni už pomáhají.“
„Brrruuuum, brrrrum, brum… Brrruuuum, brrrrum, brum … Brrruuuum, brrrrum, brum…“
Teprve teď Arri zaznamenal, že mručení nesoucí se sálem má jistou melodii. Uklidňující a konejšivou a současně povzbuzující a dráždivou. Byla to magie v nejčistší formě.
Ysyan se křečovitě vzepjal a zařval. Keren, která ho držela kolem krku a byla mokrá od jeho hustých slin, žalostně zakvílela. Ozvalo se další zapraskání. Draci v sále povzbudivě zamručeli.
„Chci, aby tu Arrakiel zůstal!“ vykvikla Keren.
„Bude jenom zaclánět,“ namítl nerudně její otec.
Arri zaťal zuby a nechal to bez odpovědi. Zezadu Keren něžně chytil za ramena a přitiskl se hrudníkem k jejím zádům. Ucítil, jak se o něj s povzdechem opřela. „Samozřejmě, že zůstanu,“ řekl důrazně. „Je to můj syn.“
