Ditrux - 22. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
Čas plynul, Ysyanovy kosti dál praskaly a Rex s Keren a Arrim se snažili ho ochránit před tím, aby v náporu křeče nevyletěl a nerozplácnul se o strop. Z kusých poznámek, které na sebe Rex s Keren štěkali, pochopil, že to trvá už moc dlouho. Hrozí, že se Ysyan příliš vyčerpá, aby mohl proměnu zdárně dokončit. Magická kakofonie dračího chóru se dál rozléhala sálem, ale rytmus se zpomaloval. Rex se stále víc mračil a Keren už nepřetržitě plakala.
„Co by ještě mohlo pomoct?“ vztekal se Arri.
„O ničem dalším nevím,“ houknul Rex s pohledem upřeným do prázdna.
„Musí něco existovat!“ Arri už slyšel, co se stane, když se proměna nepodaří. Buď Ysyan samým vyčerpáním zemře, nebo ustrne v dračí podobě na celý život. Jeho intelekt postupně vyhasne a zůstanou jen dravčí reflexy. Z nadějného mláděte se stane nebezpečné vražedné monstrum. Ani jednu alternativu Arri nepřijme.
Rex na něj upřel nenávistný pohled. „Může za to tvá krev. Je příliš řídká!“
V Arrakielovi se vařila žluč. „Moje krev je rozhodně ušlechtilejší, než krev nějakého pravěkého hovada, co krade ženy z manželova domu!“
Rex se zle zasmál. „A kolik máš v rodokmenu draků, ty červe?“
Připomínat Arrimu červy krátce po tom, co měl za sebou, nebylo od Rexe fér. Arri kašlal na to, že to ten tupoun neví. Prostě mu tu nadutou tlamu rozbije a hned se bude cítit líp…
„Nechejte toho!“ zařvala na ně Keren. Ysyanovy křece polevily, jenom sebou nekoordinovaně škubal. Nebylo třeba ho držet, protože byl docela vysílený. „Odpočiň si, zlatíčko,“ blekotala Keren a hladila dráče po šupinaté hlavě. „Už to tolik nebolí? To je dobře.“
Arri horečnatě přemýšlel. Kdyby šlo o technickou závadu, zeptal by se Rawanta. Ten si ví rady vždycky. Vzrušeně nadskočil, když dostal nápad. „Potřebujeme ten proces znovu nastartovat!“ vykřikl. „Něco, co ho donutí mobilizovat zbytek sil!“
„Leda ho to definitivně zabije,“ řekl apaticky Rex.
„Nemáme co ztratit!“ řekl skřípavě Arri. Bylo by lepší, kdyby Ysyan zemřel, než aby zůstal naživu jako drak a postupně zdivočel. Zkazkami o dracích, co nezvládli proměnu, strašili rodiče děti v celém Metaprostoru.
„Je tu někdo, kdo by mohl pomoct,“ řekl váhavě Rex. „Dassana. Tassius ji unesl na Mizeon a přiměl ji, aby byla u proměny tvého strýce Flebussiona. Tarriona byla tehdy už mrtvá. Dodneška nikdo neví, jak to Dassana dokázala. Mimo Erektiad a bez přítomnosti chóru to byla nemožná věc. Ale ty jsi jí před chvílí zabil bratra. Nedá se očekávat, že by…“
„Pomůže nám,“ přerušil ho Arrakiel.
„Ty to nechápeš!“ zařval Rex. „Ona truchlí! Není ve stavu reagovat. Souvisí to s naší fyziologií! Ani já ji teď nemůžu přinutit…“
„Nemá proč truchlit,“ namítnul Arri tak, aby to slyšeli i všichni kolem. „Vzkaž jí, že prosím. Já osobně. Přísahám, přijde.“
Buď byl Arri skutečně extrémně přesvědčivý, nebo byl Rex unavený, nebo obojí, výsledkem bylo, že Rex zařval na draky kolem, aby Dassanu přivedli.
***
„Brrruuuum, brrrrum, brum… Brrruuuum, brrrrum, brum … Brrruuuum, brrrrum, brum…“ Draci v chóru se ztišili na hranici slyšitelnosti, ale nepolevovali.
Dassana stále nešla. Rex dlouho zíral do prázdna. Navenek působil klidně, ale ve skutečnosti vibroval jako vahanský vulkán před výbuchem. Nebylo radno ho dráždit a Arri se o to ani nesnažil. Naprosto nečekaně, jako kdyby se po dlouhém váhání k něčemu rozhodl, Rex zaklel vymrštil se z hnízda, přeskákal po tělech bručících draků jako po balvanech a zmizel. Arri jen doufal, že odešel zjistit, kde to vázne.
Dráče teď leželo klidně. Že je naživu, dokazovalo jen pomalé zvedání a klesání hrudního koše. „Šššš, šššš, šššš,“ kníkala Keren a mechanicky hladila Ysyanovu hlavu položenou ve svém klíně. Oči měla suché a napuchlé. Arrimu trhalo srdce ji takto vidět.
Chtěl jí říct, že to bude dobré, ale neměl sílu planě žvanit, když i on sám přestával doufat. Tak raději mlčel a pevně ji držel kolem pasu. Dál se o něj opírala zády. Jedině vědomí, že ho Keren stále pokládá za schopného ji podpořit, ho drželo nad vodou.
„Brrruuuum, brrrrum, brum… Brrruuuum, brrrrum, brum … Brrruuuum, brrrrum, brum…“
Všeobecnou apatii umocněnou monotónním bručením narušily vzrušené hlasy rozléhající se chodbami.
Tak dobrá, ale jestli to nevyjde, nebudeš mi to dávat za vinu. Známe se!
Není čas vytahovat staré křivdy, Dass, on umírá!
Právě o čas tu jde. Nechápu, proč jste mě nezavolali dřív! Ta tvoje věčná pýcha!
Myslel jsem, že truchlíš! Myslel jsem, že Dorreson je…
Cha! To by se ti tak hodilo, že? Prdlajs! No tak, kde je to dráče?
Dassana už letěla vzduchem nad dračími těly a stejně jako Arri přistála v hnízdě. A hned vedle ní žuchnul Rex. Začínalo tam být poněkud těsno.
Dassana si sundala tornu s vejcem a opatrně ji podala Rexovi. Ten si ji se smířenou grimasou usadil na klín. Pak vytáhla ze záňadří malou baňatou láhev z jasně modrého skla povědomého tvaru s ještě povědomější vinětou.
„Vitrexx?“ vyhrkl Arri.
„Nevím, jestli není moc pozdě,“ zamumlala omluvně dračice. Odšroubovala víčko a podívala se na Keren. „Otevři mu papulu a drž ji dokořán. Pevně. Nechceme, aby tu flašku spolknul. A vy dva,“ řekla Arrimu a Rexovi, „buďte připravení ho přidržet.“
Keren zvedla Ysyanovi hlavu a otevřela mu mordu. Dassana přiložila hrdlo láhve. Vazká tekutina se šploucháním stékala do dračího krku. Ysyan se vzepjal a začal dávivě prskat. Keren poplašeně vyjekla, ale Dassana dál odhodlaně lila vitrexx bez ohledu na to, že Ysyan většinu zpětně vykašlal. „Polyká! Aspoň něco,“ konstatovala Dassana.
„Taková šílenost,“ zabručel rozpačitě Rex.
„Ještě nemáme vyhráno,“ řekla Dassana, když byla láhev prázdná. „Teď začne tanec.“
Chvíli se nedělo nic, kromě toho, že Ysyan chrčivě dýchal a koulel očima. Pak zařval a znovu se roztřásl. Každý, kdo měl ruce, se snažil ho držet, protože za chvíli sebou mlátil tak, že bylo s podivem, že ještě drží pohromadě. Pak Ysyanovo tělo prudce vzplálo fialovým plamenem. Arri zařval, jak ho zalila vlna horka.
„Teď!“ křikla Dassana. „Pusťte ho!“
Všichni současně od něj odskočili a sledovali, jak se dračí tělo v dalším oslnivém záblesku přetavilo do lidské podoby. Samá ruka samá noha. I stočený do klubíčka byl Ysyan veliký. Mnohem větší než pětiletý arcidémon. Alabastrově bílá kůže se mu leskla potem, vlasy mu rozježeně trčely do stran, přesto to byl nejhezčí chlapec, jakého kdy Arri viděl. Nedalo se ignorovat, že barva jeho očí se změnila z jantarově žluté do jasně fialkové. Ysyan trhaně dýchal a těkal očima kolem, dokud se mu nepodařilo zaměřit na Keren, která se na něj dívala s takovým vytržením, že by byl Arri žárlil, kdyby se to netýkalo jejich syna.
„Ysyane,“ vydechla.
Ysyan zíral na Keren. Mezi mělkými nádechy a výdechy střídavě otevíral a zavíral ústa. Zvedal obočí, kousal se do rtů a jinak se pitvořil, a zkoušel, co jeho nová podoba umí. Vydal ze sebe několik tichých chrčivých skřeků. Pak soustředěně nakrčil čelo. Arri zaznamenal, že ten výraz je mu důvěrně známý. Tak se přece tváří Sibiel, když o něčem hluboce přemýšlí. A potom Ysyan skřípavě, nicméně zřetelně, zašeptal: „Mami?“
***
„Sláva!“ řvali Arci-Tassiové jeden přes druhého, když se Arri utahaný až běda, vrátil do Tarionina paláce. Byl zralý na několikadenní bezvědomí, ale ocitnul se uprostřed bujaré oslavy. Vitrexx tekl proudem, dokonce i Rawantes, který nikdy nepil, se podezřele potácel.
„Musíš si s námi připít!“ Issak se Arrakielovi vrhnul kolem krku a protože byl o hlavu vyšší, měl Arri co dělat, aby se pod jeho tíhou nezhroutil.
„Na tvého syna!“ zařval mu do ucha Rodan.
Jen co Arri Issaka setřásl, kdosi mu vtiskl do ruky sklenici.
„Do dna!“ buráceli Arci-Tassiové.
„Ale já… vážně,“ blekotal Arri, slova se mu uzlovala v krku. Hladina ve sklenici se houpala. Barvy se rozpíjely…
***
A
