Ditrux - 25. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
(Bohyně a démon)
Od rozhovoru ve střeleckém salonku uplynul sotva týden a Urbiel s Huatem už přestavovali část Ditruxova domu podle návrhu, který jim před odchodem k Alianci sestavil Teggius. Usídlili se ve východním křídle. Obkládali interiéry krepponovými panely, podpírali konstrukce krihonitovými sloupy. Chystali se vyrobit několik letannatových pastí, do kterých budou flesshingy chytat. Podle Grennonova návrhu dokonce zkonstruovali duplikát schránky, ve které Rafedaxarr držel debhátary, aby mohli prozkoumat mechanismus, pomocí kterého se flesshingy prolínaly dovnitř a ven.
Když bylo Grennymu sedm let, vzal ho jeho otec Seen do Chřtánu a zavřel ho samotného do komory s relikviářem. Prý, aby se seznámil se svým životním údělem. Zavedl mě dolů a nechal mě sedm dní poslouchat ten nářek, co vycházel zevnitř, přiznal Grennon. Většinu času jsem proležel zkroucený do klubka a třásl se. Ale po čase jsem se připlazil blíž, abych se na schránku podíval. Přemýšlel jsem o způsobu, jak schránku umlčet nebo zničit. Byl bych udělal cokoliv, jen abych už měl klid. Zkusil jsem nadzvednout víko, ale drželo pevně. Bedna byla obklopená flesshingy tak moc, až mnohobarevně zářila. Ale nad tím se tehdy nikdo nepozastavoval… Když mě po sedmi dnech otcovi raisi vysvobodili, byl jsem na hranici s rozumem a pevně rozhodnutý se tam nikdy nevrátit. Teď se Grennymu jeho drsná zkušenost z dětství hodila.
A hodila se i bezprostřední zkušenost s pobytem uvnitř schránky, kterou měl Huat. Celá tisíciletí jsme skutečně trávili v polospánku. Až před pěti sty lety nás probudili draci. Povstání se nepodařilo a Rafedaxarr a Moreta nás nacpali zpět. Ale od té doby už jsme neusnuli – a byla to hrůza. Ta krátká zkušenost se svobodou a potom zase zpátky do bedny. Tehdy z toho Brexa onemocněla. A přibližně před sto lety jsme dostali společnost v podobě fleshingů, které k nám posílal Trrisiel. Bylo to povzbuzující. Dostávali jsme informace o světě venku. Postupně jsme se učili informace třídit. Získávali jsme z flesshingů víc a víc, až jsme s úžasem doznali, že nám ty informace přidávají sílu. Zejména zprávy týkající se víry obecných démonů a raisi v nás. A jak to pokračovalo, už to nebyly jen zprávy a víra, ale magie samotná… Huat konstatoval, že debhátarové flesshingy využívali jako médium, ale nikdy se nesnažili o nich zjistit něco víc. Ostatně neměli k tomu nástroje. Připouštěl tak jako i jeho sourozenci, že tento fenomén je třeba více prozkoumat. Tajemná existence flesshingů a jejich sklon vynořovat se kdekoliv, debhátary zneklidňovaly stejně jako arcidémony.
Grennon s Huatem tedy prováděli stavební úpravy, zatímco Urbiel létal po Mizeonu a okolních světech a sháněl vybavení a materiál, který si nedokázali vytvořit vlastními silami, a takového byla většina.
Ditrux v tom byl tak napůl. Pomáhal Grennymu s Huatem, ale každou chvíli odskakoval do své ložnice za Brexou. Včera Brexa konečně souhlasila, že opustí sklep a nastěhuje se do patra. Dlouho před tím ji Ditrux bral do obytných částí domu, aby si zvykala na větší prostor. Zpočátku jen v noci, později ve dne, když předtím zatáhnul okna těžkými závěsy. Jako naschvál se jí nejvíc zalíbilo v jeho ložnici. Byl ochotný se přesunout do pokoje pro hosty přes chodbu, ale ona se urazila a zaútočila na něj, že se jí chce zbavit. Když to důrazně popřel, sdělila mu, že ten pokoj vybrala hlavně proto, že ta postel v něm je dost velká pro oba.
„Nechybí ti nic?“ zajímal se Ditrux.
Ležela na břiše před krbem, ve kterém zvolna doutnala jirianová polena. Pod sebou měla roztažené oblíbené xiří kožešiny. Četla si z patnáctého editovaného vydání Sarvonovy Encyklopedie Metaprostoru, vydaného na Wemuru před sto lety. Knihu dostal Ditrux darem od Sedena a měl ji trvale na pracovním stole.
Dokud se k němu Bree neotočí a nepřistihne jej při zírání, mapoval její postavu. Obdivoval ladnou křivku páteře, malý pevný zadek a nekonečně dlouhé nohy. Měla na sobě jeho domácí oděv ušitý z vahanského hedvábí. Dlouhé kalhoty a jednoduchou tuniku. Vždycky, když ji v tom Ditrux viděl, praskal pýchou, že považuje jeho oblečení dost dobré na to, aby si ho na sebe vzala. Spolknul poznámku o tom, jak je nebezpečné natahovat kožešiny k hořícímu krbu. Bohyně mrazu měla oheň ráda. Byl odhodlaný riskovat, že celý barák spálí na uhel, jen když se mohl pást na její kráse.
„Kdybys mě volala, pravděpodobně bych to přeslechl,“ dodal. „Dělají tam randál jak vahanská kapela.“
Zavrtěla se a konečně k němu vzhlédla. „Co máš proti vahanské muzice?“ podivila se. „Vždycky se mi líbila. Taková rytmická.“ Jsem v pořádku. Vidíš, že si čtu. Nevolala jsem tě. Klidně se vrať za Huatem.“
Učili se spolu telepaticky komunikovat. Bylo to obtížnější, než Ditrux čekal, protože Brexin způsob přenášení myšlenek byl jiný než cokoliv, co předtím poznal. Vysílala v odlišném vlnovém spektru. Kdyby se přirovnal k přijímači, dalo by se říct, že musel přebudovat součástky, aby mohl její volání zachytit a v tom stavu zase nedokázal přijímat telepatické zprávy od ostatních arcidémonů.
„Byl bych rád, kdybys mě volala. Chci být chvilku s tebou,“ zamručel. Položil se na břicho vedle ní a podíval se do stránek. Četla si o vyvanutí robustuanských bohů. „To není moc optimistické téma,“ poznamenal. Dělal si starost, že se zajímala hlavně o katastrofy a skandály, ale o ničem jiném se v knize stejně nepsalo.
Brexa si povzdechla a převalila se na záda. Její jantarové oči na Dita hleděly tak vážně, až ho bolelo u srdce. „Skoro jsem to udělala,“ vydechla.
Věděl, co tím myslí. Vyvanutí. Opatrně se k ní přisunul blíž a ona si ho přitáhla tak, až na ní ležel. Cítil pod sebou každý lahodný kousek jejího těla. Před očima se mu zatmělo. Dalo práci soustředit se na její slova: „Nestalo se to kvůli tobě,“ šeptala.
„Zvládla bys to i beze mě,“ řekl jemně. Mělce dýchal a srdce mu tlouklo o žebra jako tympán.
„Chtěla jsem, aby ta trýzeň skončila. Ale tys mě nenechal.“
Třesoucími prsty jí odhrnul stříbřitý pramínek z čela. „Vyčítáš mi to, Bree?“
Prohnula rty v rozmarném úsměvu. „Naopak. Polib mě. Musíš přece vědět, jak se to dělá.“
Měl tisíc důvodů proč to neudělat, ale všechny je ignoroval při pomyšlení, že se jejich čas krátí. Ona je všechno, co kdy chtěl. Alespoň jednou ochutná, aby věděl, jaké by to mohlo být, kdyby byl někým jiným.
Pomalu se k ní přiblížil, lehce se rty otřel o ty její. S povzdechem je pootevřela a on ztratil zábrany. Chtivě a prudce na její ústa zaútočil, propadal se do voňavé hlubiny. Tiskla se k němu a trhala jeho pavoučí košili na cáry, aby se dostala ke kůži na jeho zádech. Její malé dlaně na něj dotíraly tak sladce, až z toho přicházel o rozum. Jednou rukou ji podepřel za krkem, druhou jí zasunul pod zadek. Přitáhnul si ji tak těsně, až cítil horko její kůže propalující se skrz tenkou látku. Divoce se otíral o její klín naběhlým pohlavím uvězněným v kalhotách z pevné baziliščí kůže. Vychutnával si tu svůdnou bolest a její vzdechy mu zněly jako hudba. Sípavě dýchal, krev v žilách mu bušila, když se její ruce přesunuly k jeho pasu a ještě níž a hnětly jeho zadek.
„Jsi nádherný,“ zasyčela. „Opojný a sladký. Divoký jak sůs.“ Zajela rukama k jeho opasku, jak se snažila dostat ho z kalhot.
Nadšeně zavrčel a nadzvedl se na loktech, aby jí s tím pomohl. Ještě nikdy to nedělal, ale udělá cokoliv, aby ji nezklamal. Snil o té chvíli tak dlouho. Byl z toho odpírání tak unavený. Opojný a sladký. Divoký jak sůs… Sůs? Jakmile její slova konečně pevně zakořenila v jeho vědomí, prudce se od ní odtáhnul.
Překvapeně vyjekla: „Co se děje?“
„Musím jít,“ vyhrkl. V panice se dral na nohy, potácel se ke dveřím a současně si zapínal kalhoty, málem se přerazil o křeslo, stojící v cestě.
***
Nedošel daleko, jen za dveře. V hrůze, co s ní jeho zbabělý úprk udělá, to nedokázal. Opřel se na chodbě o stěnu a pomalu se sesunul k zemi. Rukama si objal pokrčené nohy a opřel se čelem o kolena. Skrze dveře k němu doléhalo její vzlykání. Ani on neměl daleko k pláči. Třásl se a trhaně dýchal. Jeho pohlaví bolavě tepalo, jako by mu chtělo vyčítat, že zase zůstalo zkrátka.
Jeho zkušenosti v této oblasti byly sporé a tragické. Bylo mu šestnáct, když otec rozhodl, že nastal čas, aby se stal mužem. Objednal mu tři luxusní děvky a zaplatil jim, aby ho zbavily panictví. Ditrux si vybavil jejich zhnusené grimasy. Jak se od něj odtahovaly a jedna přes druhou se přehadovaly, která z nich se obětuje, protože peněz od arciknížete se vzdát nechtěly. S vědomím, že jim Krepen zaplatil i za mlčení, se s nimi Ditrux dohodl. Když otci zalžou, že všechno proběhlo hladce, nic od nich nebude chtít, dokonce jim ještě připlatí. Stalo se to dávno, ale toho lepkavého pocitu hanby a hnusu se nikdy nezbavil. Pak ten debakl o svatební noci. Taková hrůza! ječela Primera. Nikdo po mně nemůže chtít, abych se s něčím takovým spojila! Když mě necháš na pokoji, nikomu o tvé odpornosti nepovím.
Nikdy si tolik nepřál být normální. Strašně moc toužil udělat Brexu šťastnou, ale copak to jde? Nedokázal se smířit s vyhlídkou, že by se na něj dívala se stejným odporem jako Primera. Bree je ale úplně jiná. Rozhodně není tak povrchní. Ani netrpí předsudky. Dokonce ani vůči sůsům. Co máš proti vahanské muzice? Vždycky se mi líbila. Taková rytmická…Opojný a sladký. Divoký jak sůs. Ostatně, zdálo se, že debhátarové mají měřítka vkusu trochu jiná než arcidémoni. Potvrzovala to i Monetina reakce poté, co ho uložila do postele, když se vykoupal v ewariové lázni. Škoda, že jsi opancéřovaný jenom od pasu dolů. Kdybys takový byl všude, už teď bys byl jako rybička. Ty s tím máš problém?
Ditrux se hystericky zajíknul, když se v jeho rozjitřené mysli zrodila malá jiskřička naděje.
Vstal, přistoupil ke dveřím a s odhodlaným povzdechem vzal za kliku.
***
Seděla se zkříženýma nohama na kožešinách a zírala do vyhasínajícího krbu. Ani se na něho nepodívala. „Můžeš zavolat Huata? Chci, aby mě odnesl. Hned. Dáš mi šátek? Nemohla jsem ho najít.“ Její hlas zněl jako z hrobky.
„Bree?“ šeptl. „Musím ti něco ukázat. Abys pochopila, že to není tebou, ale mnou.“ Posadil se na postel a sundal si boty. „Abys pochopila, že kdybych byl normální, byl bych ten nejšťastnější arcidémon na světě, že mě chceš.“ Pak si svlékl roztrhanou košili. „Prosím, jenom mi slib, že si to necháš pro sebe.“
Rozepnul opasek a sundal si kalhoty. Stál před ní nahý jako prst. Temně zelené kostěné destičky lemované jemnými trnitými ostny se ve světle deroucím se škvírami mezi závěsy výsměšně leskly. Jako dlaždice pokrývaly jeho třísla, zadek, stehna i lýtka a v drobnějším provedení a bez ostnů dokonce i penis a šourek. Trvalo snad sto let, než se odvážil na ni podívat. Čekal, že začne křičet.
Zírala. Ani ne tolik s odporem, jako se vztekem. „A co jako?“ Natáhla ruku a ukázala přímo na jeho penis. „Je zelený. Úplně stejný měl Han. Než ho i s jeho vykutálenými bratry sežral dwu-nakhar. Je dost dobře možné, že jsi jeho prapra hodně pravnuk. Co mi tím chceš říct? Že se jako potomek vahanského boha nemůžeš zahazovat s šílenou mizeonskou bohyní?“
„Nejsi šílená.“
„A ty nejsi… nenormální.“
„Tobě by to… nevadilo?“
„A proč by mělo?“
Otřeseně se posadil na pelest postele. Bez dechu ji sledoval, jak vstává z kožešiny a jak se k němu blíží. Kráčela pružně a boky se jí vlnily. Šťouchla ho do ramene, až se svalil na přikrývky. Vycenila zuby a s výrazem hladové xiry na něj skočila.
***
