Ditrux - 26. (poslední) epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon

31.08.2023 12:45

(Bohoslužba v Chrámu debhátarů)

Za zvuku fanfár kráčel Twen, velekněz církve, král raisi a obecných démonů uličkou mezi natěsnaným davem směrem ke kněžišti. Bílé roucho z luxusní látky protkávané jinádími vlasy ho příjemně chladilo na nahém těle. Obešel prostranství s bednou naplněnou černým pískem, ve kterém mimo obřad spočívají posvátné symboly, a do kterého jej na konci obřadu ponoří. Vystoupal pět schodů na podium a stanul u stolu z černého sopečného skla. Na jeho vyleštěné ploše teď byly insignie šesti mizeonských bohů vystaveny. Aisův krasohled, Gromovo kladívko, Huatův větrník, Narenin věnec zlatých kopretin, Monetin závoj naaranžovaný na stojacím zrcadle a konečně Brexina ledová tiára. Dnešního dne nebyly svaté předměty rozmístěny symetricky po celé délce úzkého stolu jako jindy. Mezi levým koncem stolu a ledovou tiárou bohyně Mrazu bylo volné místo. Kolem podstavce se v uvolněných pózách vyskytovali zlatě pableskující Aisus, Grom, Narena, Moneta, Huat a Brexa. Twen při pohledu na upravený zevnějšek bohyně Mrazu překvapeně zamžikal. Tak je to pravda, že se vrátila. 

Debhátarové si mezi sebou špitali, různě se pošťuchovali a vůbec se chovali jako diváci sledující feretové utkání. Hřešili na to, že z tisíce věřících je mohla zpozorovat jen desetičlenná skupina raisi Twenova doprovodu sestavená z jedinců obdařených silnou krví arcidémoních předků. Valná většina z nich i tak z bohů viděla jsem zlatavé obrysy. Twen byl poloviční míšenec a jeho krev byla silná. Celý život kvůli tomu trpěl. Stál příliš nízko na to, aby se zařadil mezi arcidémony, a příliš vysoko, aby žil jako raisi. Jeho matka ho milovala, ale protože věděla, že mezi raisi díky své ambiciózní letoře nikdy nezapadne, protlačila ho do státní služby. Tvůj otec je arcikníže, ministr a radní. Když budeš dobrý, nemůže tě ignorovat, a nakonec tě uzná. A tak se Twen snažil. Jenže ať dělal, co dělal, od vrstevníků si vysloužil jen úsměšky a ústrky a od Igisia okázalý nezájem. Jednou Twena šéf kanceláře, kde jako asistent pracoval, pověřil, aby Igisiovi zanesl k podpisu nějaký papír. A Twen udělal tu chybu, že se Igisiovi připomněl. Roztřeseným hlasem mu sdělil, že je synem ženy, se kterou přesně před sto padesáti lety pravidelně trávil čas. Opovažuješ se mi naznačit, že jsi můj syn? To sotva! Jsi jenom lejno na podrážce mých bot! rozeřval se Igisius. Jestli budeš trousit takové lži, pošlu tě na sever pást krodochy, ty hnido! Ironií bylo, že Twen byl Igisiovi natolik podobný, že o jejich příbuzenském poměru nikdo nepochyboval. Den Zkázy byl pro Twena požehnáním. Utekl z Bredeonu na Mizeon. Stejně jako Renona vyslyšel Trrisielovo telepatické volání. Vděčně přijal angažmá v Essiově ochrance. On, dříve vysmívaný levoboček, se stal kapitánem královské stráže a žil svůj sen. Aby toho štěstí nebylo málo, Renona ho vpustila ho do své postele. Co na tom, že ho jen využila? Potřebovala dítě, které jí Essius dát nechtěl a on ochotně zaskočil. Vrcholem všech pozitiv byl Essiův útěk. Trrisiselovi raisi za to Twena hnali k zodpovědnosti. Na chvíli to s ním vypadalo bledě. Potom se zjevila spása v podobě bohyně Světla. Narena se Twena zastala. Nejen, že ho zachránila před mlýnkem na maso, ale ještě z něj udělala krále, velekněze a ministerského předsedu v jednom. A návdavkem jej oženila s Renonou. Twen byl v jednom kole, ale konečně se cítil šťastný. Užíval si respektu ze strany raisi a obdivu od obecných. Dmul se pýchou, že s ním mluví bohové a že právě on tlumočí věřícím jejich přání a příkazy.  

Fanfáry utichly. Twen před stolem pokleknul, čímž dal věřícím najevo, že bohové jsou přítomni. Dav se exaltovaně rozšuměl a rozvlnil lesem zvednutých paží.

Vstal a otočil se čelem k davu. Drazí bratři a sestry, pronesl obdobně, jako to předtím slýchal od Essia, sešli jsme se v tento vzácný den podělit o radost z boží přítomnosti. Vzdáváme úctu a dík našim bohům a uctíváme jejich svaté symboly.

Dál mechanicky recitoval, co už dávno znal zpaměti a na pozadí jeho mysli těkaly pochybnosti. Včera ho Narena překvapila oznámením, že tato bohoslužba bude jiná než ty předchozí. Dala mu papír, na který mu napsala, co bude říkat. Twen si to přečetl a vůbec tomu nerozuměl. Nedělej si s tím starosti, milý Twene, uklidňovala jej bohyně. Až ti dám znamení, prostě to přečteš.   

Twen právě dokončil třetí modlitbu díků, když se vzadu skřípavě otevřela vrata. Věřící se začali pohoršeně otáčet, aby se podívali, kdo se opovažuje rušit. Jako loď s přídí vyztuženou krihonitem se mezi masami věřících protláčelo devět arcidémonů.

Ozvaly se vyděšené výkřiky.

Jako první šel Urbiel Arci-Nubiel, kterého si Twen pamatoval z bredeonské fakulty. Hned za děkanem kráčel Grennon arci-Kessal, nejstarší syn koordinátora Chřtánu. Pak ten rapl Sibiel Arci-Quinn, potom Šlupkův prvorozený, Issak Arci-Tassius, za ním ten kecka Jerones Arci-Lered a dál Ditrux Arci-Jeen, Lenny Arci-Fezziel, Norden Arci-Pawner a Cadwen Arci-Ukresius. Z každé žijící Rafedaxarrovy linie jeden, až na Arci-Klireny, kteří jak se zdálo, Dnem Zkázy po meči vymřeli. Twen spolkl hořkou slinu. Kdyby jej Igisius Arci-Kliren uznaĺ, byl by teď arciknížetem on. Ale to nevadí. Je přece králem raisi a obecných. To je mnohem lepší. Nebo ne?

Raisi a obecní na arcidémony podrážděně syčeli, což by si za starých časů nedovolili ani ve snu.

Tak je to přece pravda, pomyslel si hořce Twen. Jeho domněnky, které evokoval text, který mu včera dala Narena, byly pravdivé. Twen si vážně myslel, že to pochopil špatně, nebo že jde o jeden z Nareniných žertů.

Arcidémoni mezitím dorazili přímo před kněžiště a rozprostřeli se do řady. Zvědavě jako na nějaké výstavě si prohlíželi insignie na stole. Jejich mlčení Twena znervózňovalo.

Řev v chrámu se zmírnil do tlumeného šumu, jak věřící pochopili, že je arcidémoni nepřišli trhat na kusy a zřejmě ani neplánují s bohy bojovat.     

Twen se na Narenu tázavě podíval. Stále dost dobře nepochopil, proč musí udělat, oč jej požádala. Bohyně na něj povzbudivě mrkla. Twen vytáhl z kapsy obřadního roucha papír, rozložil ho a začal číst: Tak jako zjara vítáme mladé větve rašící z těch loňských, přijímáme i potomky našeho sourozence Rafedaxarra, kteří se přišli debhátarům představit jako svým starším příbuzným. Arcidémoni se dostavili deklarovat úctu, bázeň a respekt vůči debhátarům. Na důkaz skutečnosti, že debhátarové arcidémony do rodiny přijímají, přikládáme k ostatním insigniím i symbol předka arcidémonů, boha ohně, Rafedaxarra.

Twen si nešťastně povzdechl, pokynul kapitánovi stráže, aby tu věc přinesl. Raisi otevřel bednu a vytáhl z písku insignii zatraceného. Byl to kámen velký jako dětská hlava. V částečně průsvitné hmotě se cosi třepetalo a s rychlou kadencí střídavě měnilo barvy z rudé do oranžové a pak do žluté. Ohnivý kámen – symbol boha Ohně. Kapitán kámen podal Twenovi a Twen ho bez dalších řečí položil na stůl vedle ostatních a zaplnil tak prázdné místo. 

V chrámu bylo ticho. Věřící vypadali šokovaně, ba téměř naštvaně. Nemohli pochopit, že debhátarové po tom, co jim Rafedaxarr udělal, berou jeho potomky na milost. Twen jim rozuměl. I on si připadal zrazený. Rychle se ale vzpamatoval a přečetl to, co bylo na papírku napsáno dál: Debhátarové nyní od arcidémonů očekávají veřejný projev úcty. Twen dělal, co mohl, aby mu neunikl škodolibý úsměv. Veřejný projev úcty? Když viděl, jak nadutě se arcidémoni tvářili při samotném příchodu, nemohl se dočkat, jak se budou ošívat, až budou nuceni pokleknout. Pořád tomu nerozuměl. Co se arcidémonům stalo, že se najednou chovají jako úplné měkkoty? Vždyť debhátarové jim vybili většinu příbuzenstva. On by se tak snadno nepoddal. Nikdy!

Dobrá nálada ho opustila, když sledoval, jak si Cadwen Arci-Ukresius jako první pokládá ruku na srdce a s tváří otočenou k debhátarům pronáší pouhých dvanáct slov: Jako arcikníže linie Arci-Ukresiů prokazuji tímto úctu mizeonským bohům, mým vznešeným příbuzným.

Twen byl z toho zmatený. Jeho představy o pořádku věcí se bortily jak domeček z karet. To je všechno? Kde je poslušnost a pokora a bázeň? Copak se s tím debhátarové spokojí?  Podíval se na debhátary. Netvářili se zrovna nadšeně, ale naštvaně taky ne.

Po Cadwenovi následoval ten raubíř Norden. Jen zopakoval totéž. On a arcikníže? Copak všichni normální Arci-Pawnerové vymřeli? Pak přišel na řadu Lenny za Arci-Fezziely a pak další arcikníže a další, až to defilé děkan Urbiel uzavřel.

Twen byl rozhořčený! To je podvod! Něco se musí stát! Možná, že je to nějaká finta. V napjatém tichu se tázavě podíval na Narenu, protože víc už na papíře napsané neměl. Narena ostentativně nakrčila nos.

Twen se zachvěl v naději, že teď se země otevře a ty zpupné arcidémony pohltí! Ale nestalo se tak.

Jemným mentálním štulcem si Twenovu pozornost přivolal Aisus. „Řekni arcidémonům, Twene, že dohoda je naplněna. Dovolujeme jim v pokoji odejít,“ oznámil nejvyšší. Twen zkoprněle přikývnul.

„A věřícím pověz,“ dodal Aisus, „že ode dneška bude na Mizeonu mír. Spory mezi debhátary a arcidémony skončily. Vztahy mezi věřícími a námi se nemění. I nadále na ně shlížíme s důvěrou a láskou. Staráme se o jejich potřeby a sny. Ceníme si jejich víry v nás.“ 

Twen zopakoval, co mu Aisus přikázal a pak už jen sledoval, jak arcidémoni sborově opouští chrám. Začaly vířit bubny, neklamný signál, že jsou na odchodu i debhátarové a že bedna s pískem čeká. Kapitán už otevřel víko. Twen si za doprovodu fanfár vykasal roucho, opřel se o kapitánův loket a důstojně se uložil do černého písku. Zavřel oči a poslouchal, jak písek s něžným syčením zvolna zasypává jeho tělo.

Víko se zaduněním zapadlo do drážky. Twen zůstal klidný. Měl ověřeno, že než napočítá do šedesáti, víko se zvedne a jeho raisi mu pomůžou ven a za obdivného potlesku věřících jej očistí. Měl jen chvíli, aby to, co se stalo, vstřebal. Nelíbilo se mu to.

Byl zklamaný. A naštvaný. Cítil se jako figurka nadháněče krodochů na dohomonové hrací desce. Figurka tak bezvýznamná, že se při partii často udržela ve hře déle, než mnohem mocnější figurky lovců a mediků. Zůstávala tak až do konce ve společnosti figurek císařů a rádců, ale bez šance jakkoliv zvrátit vývoj hry. Nikdo se jí neobával, nikdo ji nedocenil.

Twen docházel ke zjištění, že je to stejné, jako tomu bylo vždycky. Ti mocní se mezi sebou vždycky nějak domluví. Twenovi se postesklo po Trrisielovi. Ten jediný to s raisi a obecnými myslel vážně. Ale Trrisiel je pryč a jeho podivínský syn je kupodivu zpět. Twen o Rawnatovi věděl od Nareny už několik dní. Zatím neměl čas o tom přemýšlet, ale možná, že je to důležitější, než si myslel. Je to Dárce života, řekla o Rawantovi Narena. Tvářila se u toho tak důležitě, jako kdyby mluvila o ztraceném pokladu dervosské bohyně.

Těsně před tím, než se víko odklopilo, si Twen usmyslel, že on to tak nenechá. Nedovolí té bandě pokrytců, aby si s ním pohrávali, jako s dohomonovou figurkou nadháněče. Ještě jim všem ukáže.

***

Konec šestého dílu

V knize byly citovány matematické věty a definice uveřejněné na portálech:

Pokračování série najdete v díle sedmém pod názvem Rawantes

 

Zpět