Dopady bájné trilokace v PAF 2022, aneb co se může přihodit, když se tentýž autor pod různá díla podepíše různě
V Interkomu číslo 4/2023 vyšel tento můj článek:
Dopady bájné trilokace v PAF:
aneb co se může přihodit, když se tentýž autor pod různá díla podepíše různě
Víte, co je to bilokace? Jedná se o nadpřirozenou schopnost vyskytovat se v jeden okamžik na dvou místech současně. V církvi je bilokace řazená mezi zázraky a může být jedním z podkladů pro svatořečení osoby, jejíž přítomnost v různých lokalitách v témže časovém intervalu byla takto detekována. Typickým představitelem bilokace bohatě zaznamenaný v novodobé církevní literatuře je římskokatolický kněz sv. Pio z Pietrelciny (1887-1968), a lze se o něm dočíst v on-line přístupných textech – např. „Některé neobvyklé mystické jevy v životě sv. Pia z Pietrelciny“. Ovšem zmínky o bilokaci evidujeme i v našem domácím prostředí, kupříkladu u sv. Vojtěcha (955-997) a lze se o nich dozvědět v článku „Legenda o zázračné bilokaci Svatého Vojtěcha“ od Václava Ryneše, který je součástí sborníku, vydaného k Vojtěchově miléniu (Praha: Zvon, 1997 s. 88-106.)
V běžném společenském prostředí vnímáme bilokaci jako paranormální fenomén, který nelze vysvětlit prostřednictvím současných exaktních vědeckých paradigmat. Zajímavě s uvedením četných příkladů z historie tento fenomén líčí například rakouský spisovatel a záhadolog Viktor Farkas (1945-2011) v knihách Zázračné skutečnosti (Praha: Knižní klub, 1997 s. 119 – 121.) a Skryté skutečnosti (Praha: Knižní klub, 1994, s.285 – 289.)
Tímto čtenářům Interkomu s potěšením oznamujeme, že v naší fantazácké komunitě jsme počátkem tohoto roku zaznamenali nejen fenomén „obyčejné“ bilokace, ale dokonce trilokace! Došlo k tomu krátce poté, co jsme dali do tisku článek s názvem „Vyhodnocení PAF 2022 a rozhovory s autory“, který vyšel v březnovém čísle. Anketu PAF (Přebor autorů fantastiky) organizujeme spolu s nakladatelem Michaelem Broncem a spisovatelem Vladimírem Němcem od roku 2011. Vždycky koncem roku obdrží Vladimír podklady, které mu pošlou organizátoři literárních soutěží, statisticky je zpracuje v hodně vrstevnatém excelovém souboru, načež já na to téma napíšu článek, doplněný o rozhovory s nejvýše umístěnými autory, který potom, co vyjde (většinou v předjaří) v Interkomu, ještě různě sdílíme po všech možných sítích. Tentýž kolotoč jsme absolvovali i letos. Jenomže teprve když jsem výsledný článek a rozhovory s finalisty odeslala Zdeňkovi Rampasovi do tisku, a současně poté, co Vladimír poslal Pavlovi Mikuláštíkovi výčet finalistů, a ten je pověsil na web Fandomu, vyšlo najevo, že v našich podkladech zřejmě existuje tatáž osoba pod třemi různými identitami, což se ve statistickém excelovém vyhodnocení projevilo jako díla tří odlišných autorek.
V soutěži Daidalos v roce 2022 vyhrála povídka „Lisa, má láska“, kterou napsala Marie Pospíšilová. V soutěži O krvavý brk 2022 byla na pátém místě povídka „Můj miláček Lisa“, kterou napsala Madla Pospíšilová. A konečně v soutěži O stříbřitělesklý halmochron v roce 2022 získala za povídku „Pro matku“ třetí místo jistá Madla Pospíšilová Karasová.
Po martýriu opatrného ověřování jsme se zhrozili, protože z původního osmého místa žebříčku PAF 2022 se nám autorka (Madla Pospíšilová Karasová) po sečtení všech jejích identit (Marie – Madla – Pospíšilová Karasová) vyhoupla na místo druhé.
Zpočátku jsme vůbec nevěděli, jak se k tomu postavit. Ačkoliv jsme (všichni tři – a každý zvlášť) vyhodnocení v excelových souborech poctivě kontrolovali, možnost, že tři odlišná jména mohou náležet jedné osobě, jsme nepředpokládali.
A na webu Fandomu už v té době (tedy v době našeho prozření) visel ten původní výčet, a já už měla za sebou všechnu tu korespondenci s trojicí finalistů, atd. atd. Kdybych neměla zpětnou vazbu, a kdybych nevěděla, že se autoři po těch datech na Fandomu intenzivně pídí a různě to oslavují, souhlasila bych s okamžitou výměnou žebříčku na webu a stejně tak s okamžitou předělávkou článku (pokud by to ještě bylo možné). Jenže prostou výměnou bez náležitého vysvětlení bych tím vystavila nezaslouženému trapasu jak původně vyzpovídané autory, kteří už se s odkazem na vyvěšený žebříček stačili pochlubit kamarádům, tak nás organizátory. Jak už to chodí, lidi většinou nezajímá zdůvodnění, ale konečný výsledek, a ten by jednoznačně hlásal, že vyhodnocení bylo uděláno chybně. Protože jsme nechtěli, aby naše anketa ztratila kredit do budoucna, rozhodli jsme se tuto záležitost s trojnásobnou paní Pospíšilovou Karasovou vyřešit speciálně, a sice prostřednictvím tohoto článku.
To znamená, že respektujeme jak původní žebříček, v kterém figuruje trojice finalistů v Pořadí: 1. Marie Domská, 2. Martin Novák, 3. Lukáš Kos, tak i žebříček po sloučení tří identit paní Madly Pospíšilové Karasové v pořadí: 1. Marie Domská, 2. Madla Pospíšilová Karasová, 3. Martin Novák. Obě vyhodnocení jsou správně, jen každé platí v jiném časovém období. Tak.
Na závěr vám s radostí představuji onu bájnou paní Madlu Pospíšilovou Karasovou. Autorka je vystudovaná bohemistka, učitelka češtiny a externí redaktorka, narodila se v Šumperku, s manželem a syny žije v Uničově. Kromě pestré povídkové tvorby už vydala tiskem dvě knihy: „Kronika rodu Příšeráků“ popisující s černým humorem a ironií první léta manželství a sžívání se s mateřskou rolí (Epocha, 2020) a hororovou novelu odehrávající se v prostředí křesťanských kanadských sirotčinců „V pekle jsme všichni Hébert“ (Golden Dog, 2023).
Stejně jako ostatním finalistům jsme i Madle položili několik otázek
MD: Jaké knihy nejraději čteš?
Madla: Můj čtenářský rozsah je poměrně rozsochatý J Poslední roky čtu převážně tuzemské autory a kolikrát mi až spadne bradička, jak výborné a kvalitní (ne-li lepší, v porovnání s literaturou překladovou) máme v tom malém českém literárním rybníčku autory. Miluju českou akční sci-fi školu reprezentovanou triádou KKK (zas ty trojky!), ráda se bojím o osud lidstva v postapokalyptických či dystopických románech (taková série Měst od Kristýny Sněgoňové prostě vždycky zůstane mou srdcovkou), ale nepohrdnu i dobrou duchařinou či detektivkou (obé krásně ve své tvorbě spojuje třeba Veronika Fiedlerová). Zvláštní místečko v mém srdci však zaujímají horory. Mám nesmírně ráda ten pocit mrazení v zátylku, rychle tlukoucího srdce, které mi bohatý a překypující hororový žánr nabízí. Mám doma téměř všechny knihy z produkce nakladatelství Golden Dog, protože Martin Štefko se mi prostě umí skvěle trefit do čtenářského vkusu. Horor nejsou jen krváky, monstra a obludy, ale i silné lidské příběhy, které nepotřebují žádný zásah nadpřirozena. Mám pocit, že témata těsně spjatá s temnou fantastikou jsou u nás ještě pořád tak trochu v pozici otloukánka oproti všem těm fantasy či sci-fi příběhům. A to je hrozná škoda, protože hororový žánr (i ten český) toho má opravdu dost co nabídnout.
MD: Co tě nejvíce inspiruje?
Madla: Život. Všechno. Vidím odpadek na kanále, dětskou botu uprostřed silnice, odraz něčí tváře ve skle, útržek zaslechnutého rozhovoru a v hlavě se mi začnou rozebíhat pavučiny, z nichž mé podvědomí vzápětí uplete příběh. A ten mě pak tlačí v hlavě tak dlouho, dokud ho nepřenesu na papír či spíše na monitor počítače. Mnohdy mě inspirují i sny, takže se čas od času stane, že se uprostřed noci probudím a běžím do obýváku, abych si tam do svého černého zápisníčku napsala kostru nějakého příběhu. Ani to však někdy nestačí a tak mě někdy děti naleznou, jak v šest ráno, s kruhy pod očima, za něž by se schovala celá pražská filharmonie, klápu do počítače příběh, který mi prostě nedal spát. Svůj zápisník nápadů mám už téměř z poloviny popsaný a potřebovala bych tak tři životy na to, abych měla čas to všechno rozepsat a zpracovat.
MD: Prošla jsi kurzy tvůrčího psaní? Máš s nimi pozitivní zkušenosti, nebo se spíše kloníš k názoru, že k úspěšnému psaní postačí talent, fantazie a vytrvalost?
Madla: Během prvního ročníku bohemistiky jsem si v rámci studia zapsala i seminář tvůrčího psaní, který vedl úžasný pan profesor Zbyněk Fišer. Nebyl to úplně klasický kurz tvůrčího psaní, ale strašně moc mi toho dal a bavil mě a z metod pana profesora se snažím čerpat i při výuce slohu svých studentů. Ale myslím si, že sebelepší kurz tvůrčího psaní prostě nenahradí talent, fantazii a vytrvalost. Je důležité se nevzdávat, hodně, hodně číst a psát. A najít si správné beta čtenáře buď mezi autory daného žánru, nebo mezi čtenáři, kteří mají opravdu načteno a jsou schopni poradit s tím, co v textu funguje či nefunguje. Chvála je sice hezká, ale pro mě je osobně je hnacím motorem hlavně konstruktivní kritika, proto se vždycky sadomasochisticky tetelím, když jsou na mě mí beta čtenáři zlí. Jen díky jim se mohu ve psaní posouvat dál.
MD: Někteří autoři preferují konkrétní žánry, jiní škatulkování odmítají. Jak jsi na tom Ty? Je nějaký literární žánr, který pokládáš za výzvu?
Madla: Musím se přiznat, že v tomto ohledu jsem strašlivě promiskuitní. Mám ráda humor, hlavně ten černočerný a ironii a sarkasmus jsem zřejmě sála spolu s mateřským mlékem, proto na facebookových Zápiscích zhrzené spisovatelky často píšu o strastech a slastech rodičovství nebo o předem prohraném boji při snaze naučit pubertální výrostky literaturu a češtinu. Jenže v ten samý den jsem schopna napsat tak děsivou a nechutnou povídku, že ji pod hrozbou rozvodu odmítne můj manžel vůbec dočíst. Strašně mě baví střídat žánry a tak po dopsání něčeho těžšího a temnějšího často odskakuji do úplně odlišných žánrů.
Ale opravdovou výzvou by pro mě asi bylo military sci-fi. Jsem totiž technický a počítačový analfabet, a i když mě baví dělat si rešerše na témata, která mě aktuálně zaujmou, do tohoto žánru se ale asi nikdy nepustím. I když nikdy neříkej nikdy…
Občas mě láká napsat nějakou neobvyklou fantasy, strašně ráda míchám a splétám různé žánry a pár nápadů už mám, tak třeba v jednom z dalších životů…
MD: Která z oceněných povídek Ti dala nejvíce zabrat, a proč?
Madla: Bude znít moc samožersky, když řeknu, že žádná? Že mě strašně bavilo je psát a užívala jsem si každé slovo? Ale když se nad tím tak zamyslím, tak mi dala asi nejvíc zabrat povídka Pro matku, která je součástí románu a já ji tak osekávala až na dřeň a přitom jsem se do ní snažila i harmonicky zapojit téma cestování časem. Teprve loni jsem se do soutěží poprvé pořádně obula a tak mě ty úspěchy strašně potěšily. Ale zase bych to nebyla já, abych to sobě (a ostatním) pořádně nezkomplikovala. Takže tu místopřísežně prohlašuji, že se na další soutěže už vykváknu a nechám je mladším a dravějším.
MD: Co píšeš právě teď? (Klidně se chlub, propaguj)
Madla: Strašnou radost mám z novely V pekle jsme všichni Hébert, která nyní v únoru (2023) vyšla jako osmá kniha z edice Zrnka temnoty. Tyhle pidi knížečky v rozsahu do 140 stran vydává Martin Štefko v nakladatelství Golden Dog a jsou opravdu úžasnou přehlídkou rozmanitosti a hloubky hororového žánru. Nejen, že se v nich střídají tuzemští autoři s těmi zahraničními, ale zatím bylo každé Zrnko žánrově zcela jiné. Zpracování mé novely je založené na autentických vzpomínkách chovanců kanadských křesťanských sirotčinců, které tam fungovaly za éry vlády premiéra Maurice Duplessise v letech 1948 až 1959. Je to opravdu hodně silné a bolestné téma a já jsem moc ráda, že si u čtenářů zatím velice dobře vede. Myslím, že je důležité se v literatuře věnovat i bolestných kapitolám historie.
Jinak psacích plánů mám strašně moc, chystám se pořádně přepracovat pár povídek a ještě rozpracovávám výše zmíněný pohádkový příběh pro předškolní a mladší školní děti. A v úmyslu mám konečně dokončit ten svůj velký dystopický román… Ale to už je hudba budoucnosti.
MD: Děkuji za rozhovor
Na závěr ještě jednou gratulujeme všem finalistům PAF 2022: Marii Domské, Martinovi Novákovi, Lukáši Kosovi, a v neposlední řadě i Madle Pospíšilové Karasové. Rovněž tímto žádáme všechny stávající i budoucí autory, kteří plánují účast ve více literárních soutěžích během téhož roku, aby si ujednotili autorskou identitu, jinak se vystavují riziku, že budou v našem statistickém přehledu vyhodnoceny jako různé osoby.
Miroslava Dvořáková (mluvčí PAF)
Co nejdříve bude možné si článek přečíst i na stránkách fandomu v sekci věnované PAF paf.fandom.cz/, anebo v pdf verzi Interkomu zde: interkom.vecnost.cz/
