Essius - 6. kapitola (III. kniha série Návrat na Mizeon)
Hluboko po půlnoci ležel Mizeonský císař na sofa ve své pracovně a civěl do stropu. Dlouhé hodiny se bez cíle potuloval v parku a ochranku, která mu byla v patách, doháněl k šílenství. Měl by jít spát, protože zítra letí na Bredeon. Noční můry, které jej poslední dobou sužovaly, ustaly, což potvrzovalo, že Padlí usínají. Přesto tušil, že je něco špatně. Vyjma toho, že se má záhy zasnoubit s úplně cizími ženskými, zatímco touží po jiné. A kromě toho, že na něj číhá dračí vojsko.
Vyrušil jej slabý syčivý zvuk z chodby následovaný tlumeným hovorem. Kdosi zaklepal na dveře. „Ano,“ houkl. Vešel službu konající gardista. „Sire,“ řekl, ale než stačil pokračovat, Lissarius jej zarazil: „Pusťte ji dál.“ Ostrý klapot podpatků po chodbě potvrdil, že identitu pozdního návštěvníka trefil přesně.
„Nechejte nás,“ rozkázala matka. Vyšoupla gardistu zpět na chodbu a nesla se ke křeslu v rohu pokoje. Lissarius ani nevěděl, jak se to křeslo v jeho pracovně ocitlo. Zvláštní, jako by ho tam někdo pro Moretu přichystal. Vždycky sedávala v rohu. Mívala ve zvyku uhnízdit se tak, aby měla nejlepší přehled. Vyhoupnul se do sedu, uhladil si vlasy uvolněné z ohonu. „Kteří běsi tě přinesli, máti?“
„Tss,“ naježila se, „od té doby, co tě korunovali, jsi na mě drzý. To bude tou špatnou společností, kterou ses obklopil.“
„Myslíš ctihodné zástupce Rady?“ ušklíbnul se. Konečně se na ni podíval. Místo obvyklého kostýmku na sobě měla úzké černé kalhoty a černou koženou blůzu s náprsními kapsami, jaké nosí technici Chřtánu. Ovšem vysoké černé holínky s ukrutně vysokánskými podpatky by se lépe vyjímaly na korzu v Tupi-Iranu.
„Moc dobře víš, koho myslím,“ zasyčela. „Jednoho Arci-Quinna sis nasadil do Rady, druhému jsi dovolil, aby se stal arciknížetem a ze třetího sis udělal sekretáře! Hřešíš na to, že jsem zaneprázdněná jinde.“
V té chvíli zaznamenal, jak je unavená. Rysy její mladistvé tváře byly napjaté. „Jak to jde dole?“ otázal se. Už stokrát jí nabízel, že ji přijde vystřídat. Byl si jistý, že by to zvládl. Pokaždé ho odmávla, že to nepotřebuje. Máš jiné starosti, říkala. Ostatně, moje služba brzy skončí. Uklidňují se. Chybí málo a usnou. Intervaly letargie u nich trvají stovky let.
Byl se tam podívat. Opravdu se zdálo, že se Padlí zklidnili. Štvalo jej, že ho matka nenechá to s nimi zkusit. Podezříval ji, že ho od hlídky u relikviáře odrazuje proto, aby ji Radní vnímali jako nepostradatelnou.
„Dobře,“ usmála se. Tentokrát to vypadalo, že se usmívá upřímně. Nevídal to často.
„Vypadáš vyčerpaně,“ poznamenal ostražitě.
Její pěkně vykrojené rty se stáhly. „Nesmysl,“ odsekla. „Dělá mi starosti to dračí rojení. Roky bylo téměř příměří. Proč by do toho měli říznout právě teď? Proč by Rexovi mělo vadit, že se budeš ženit?“
„Nevím,“ zavrčel. V duchu běsnil. Jak to u všech běsů vyslídila? Pak si uvědomil, že je to vlastně snadné. O Rexově angažmá na Bredeonu jí mohl říct některý ze špehů, který ve Chřtánu odposlechl Arrakielovu výpověď o Rexově přítomnosti na rautu Klastrů. O přesunech pluku z Maharáví na Etuum se mohla dozvědět od manželky některého z důstojníků. Pokud se ti pitomci se zelenými mozky doma ženě pochlubili, že budou z Etuumu sledovat satelit Krex, snadno si domyslela zbytek. „Třeba Rex chce ty ženské sám? Pokud je to tak, klidně mu je nechám.“
Vyskočila jako bodnutá sikkosou. „Pitomé žerty si odpusť!“ křikla. „Dědičky starého Gdori-Dose jsou výhra! Dalo mi hroznou práci je najít! Pravena z Riiberionu nebo Lisbett z Robustuy se mohou zahrabat. Žádám tě, důrazně, aby sis jich hleděl. A draci? Dobře, že jsi o nich Radě neřekl a ujal ses toho sám. Krepen s tím vzteklým Trixenem by tě možná podpořili, ale Tanog a Igisius by přesuny vojsk z Maharáví vetovali, a Brigius by jako vždy chtěl na rozhodnutí více času, aby se mohl na Krex podívat magickým zrcadem, což, jak víš, zabere týdny.“
Konečně to pochopil. Není naštvaná kvůli tomu, že to tutlal před Radou, ale proto, že se neporadil s ní. „Kdyby si chtěli hrát, jsme připravení,“ prohodil. „Osobně si myslím, že se chce Vikkason seznámit. Cenění zubů je u draků stejné, jako u nás líbání na přivítanou.“
„Nepodceňuj to!“ vykvikla.
Líbilo se mu ji popichovat. V současnosti to byl jediný způsob vzdoru, který si vůči ní mohl dovolit. Nebyl na sebe pyšný. „Dobrá,“ vydechl a vstal. „To je všechno, cos mi chtěla?“
Dlouze a pátravě se na něj zadívala. Cítil, jak jej testuje, jak se pokouší provrtat do jeho mysli. Zpevnil obranu, aniž by hnul brvou a nepustil ji dál ani o fous. Civěli jeden na druhého, oba věděli, oč se ten druhý pokouší. „Jen co to dole dokončím, vezmu si tě do parády.“ řekla. „Dohlédnu, aby svatba proběhla, jak se patří.“
Otráveně zafuněl. „Jistě, madam.“
Jakmile odešla, bylo po Lissariově apatii veta. Najednou věděl, co ještě musí udělat. A udělá to dříve, než se na Bredonu zasnoubí a než se uváže do politického manželského svazku. Odemkl horní zásuvku ve stole a vytáhl z ní obálku z kůže vahanských krepponů. Jakákoliv schránka z tohoto materiálu se dala zabezpečit magickým časovým zámkem a osobní kletbou. Pokud se k předmětům zabaleným v krepponí kůži dostane nepravá osoba, její obsah se zničí, ale kromě toho zničí i onu nepovolanou osobu. Granule z krepponí kůže se dokonce přidávaly do materiálů používaných při pancéřování krytů na základnách, nebo při zajištění relikviáře v Chřtánu. Trisiel kdysi s obaly z krepponu experimentoval. Chtěl vědět, jestli může neoprávněná osoba obálku nějak přechytračit. Zjistil, že i v případě, kdy schránku otevře stroj, osoba, která k tomu vydala pokyn, byť by byla na druhém konci mizeonské soustavy, kletbě podlehne. Sari vzal otevřenou obálku mezi dlaně. Definoval v mysli pověření adresáta i časový interval, ve kterém si adresát může obsah převzít. Imperativ vplétal do hmotné struktury materiálu i do stopy, kterou se obálka odrážela v informačním poli. Pak dovnitř uložil Prohlášení o otcovství, nad kterým vysedával poslední večery. Než krepponí obálku definitivně uzamkl a opatřil časovým zámkem, napsal na ni jméno svého syna. Z police vzal obyčejnou velkou úřední obálku z tvrdého hnědého papíru, na kterou napsal: Určeno: sir Tanog Arci-Kesall, ministerstvo protokolu. Dokument předejte Attesiovi Arci-Quinnovi, synu Wrelly Arci-Quinn, ve věku jeho pětadvaceti let. Krepponí obálku vložil do papírové, kterou nakonec orazil razítkem Igisiova ministerstva spravedlnosti, jehož duplikát si nechal vyrobit už dávno. Tak. Teď se může politicky oženit třeba desetkrát. Dokonce, i kdyby ho přinutili mít s těmi cizími ženskými děti, nikdo už nemá šanci zpochybnit Attesiovo místo v jeho životě.
***
„Hlídky jsou v pohotovosti a monitorují celý bredeonský systém, sire,“ hlásil Keinon Arci Fezziel nazítří ráno. „Doprovod čeká na portu a radní Rigidus vzkazuje, že je připraven.“
„Tak jdeme, majore,“ povzdechl si Lissarius a zamířil k výtahu do třetího podzemního podlaží ke stanovišti portu. Dole na centrálním prostranství se tísnila třicetičlenná mizeonská delegace. Lissarius se ušklíbnul, když mezi arcidémony zahlédl mladého Nordena Arci-Pawnera, tajemníka Igisiova ministerstva spravedlnosti. Radní sice zůstali doma, ale poslali své náměstky doprovázené různobarevně nalíčenými raisi na postech úředníků a asistentů. Lissarius se zamračil, když po Nordenově boku rozeznal dvě raisi démonky s povědomými rysy. Ač byly nalíčené, jejich atraktivita se nedala přehlédnout. Ta první s barvami Arci-Klirenů byla Renona, ona ambiciózní raisi, která Radě udala Arrakiela. Ta druhá nalíčená v barvách klanu Arci-Jeenů. A světe div se, byla to jeho bývalá náměstkyně Teddyra. Lissarius se uchechtl při pomyšlení, že se snaživá raisi na otcově sídle v Abderanské vrchovině dlouho neohřála. Moreta se zjevně rozhodla využít její talent efektivněji a nasadila ji na ministra Krepena. Dobře mu tak.
Aniž by dal Sari najevo, že Teddiru poznal, propletl se spolu s Keinonem kolem dalších vyšňořených úředníků a minul salutující gardisty v nablýskaných brněních, až se dostal dopředu k Essiovi a Sibielovi. Kývnutím se císař pozdravil s Rigidem a sledoval, jak mág pomalu a pečlivě vykrajuje bránu na Bredeon. Ne, že by to nedokázal on sám, nebo jiní členové doprovodu, ale u tak velkého množství osob je zapotřebí dohlédnout, aby se portál udržel bezpečně prostorný na delší čas a nezačal se zavírat dřív, než se jím protáhnou všichni. Takový proces vyžaduje koncentraci a taky hodně energie. Lissarius chtěl, aby se na Bredeon dostali v té nejlepší kondici, zatímco Rigidus zůstává doma a nepochybně se bude z procesu vzpamatovávat pár dní.
Mág se činil, okraje brány se s prskáním a syčením roztahovaly. Hrany reality tohoto světa se třely o lemy reality uměle iniciované. Dav za Lissariovými zády vzrušeně šuměl. Lissarius se naklonil k Essiovi: „Máme něco nového?“
„Ani smítko,“ šeptl Essius.
Jestliže si na Bredeonu už všimli, že se na periferii jejich soustavy v současnosti nacházejí dvě po zuby ozbrojené armády znepřátelených mocností, dělají jakoby nic. Nebo to opravdu ještě nevědí. Lissarius by se ani nedivil. Je možné, že dlouhá staletí neutrality ewoui ukolébala.
Konečně se rozpínání zastavilo. Brána vedoucí do vzdáleného světa byla připravena. Rigidus zpocený úsilím mlčky vztyčil palec na znamení, že mohou jít.
„Pohlídejte mi to tu, lorde,“ řekl mu Lissarius a jako první vklouznul do portálu. Zaťal zuby, aby neřval. Svištěl temným hutným prostředím, jako už několikrát předtím. Ve stavu smyslové deprivace, která některé démony uvádí do slastné euforie, paradoxně právě on, vnuk Rafedaxarrova prvorozeného, zažívá stavy absolutní hrůzy.
***
