Katalog hříchů
Tuto krátkou mysteriózní povídku jsem s velkým potěšením napsala na objednávku do luxusní antologie nazvané "Výpravy do brány fantazie" www.databazeknih.cz/knihy/vypravy-do-brany-fantazie-528708 vydané nakladatelstvím Martin Koláček - E knihy jedou!
Katalog hříchů
Miroslava Dvořáková
Vešel jsem do chladivého objetí chrámu a zamžikal, jak se můj zrak přizpůsoboval úlevnému příšeří. Nabral jsem svěcenou vodu a pokřižoval se. Kolem špalíru lavic jsem zamířil ke zpovědnici. Zaznamenal jsem, že věčné světlo na oltáři hoří a že ve vázách voní čerstvé lilie. Tak to má být.
Zpovědní kabinka je z černého ebenového dřeva. Povrch napuštěný včelím voskem zrcadlí barevné odlesky z vitrážového okna, které zobrazuje svatou Perpetuu, umučenou v Kartágu v roce 203. Bylo jí 22 let, měla vznešeného manžela a novorozené dítě. Nechala se přistihnout se skupinou raných křesťanů, a protože trvala na svém, byla v den císařových narozenin vhozena do cirku pod kopyta zdivočelé krávy. Její víra byla tak silná, že se po ní dalo chodit.
Než jsem vzal za kliku, vzhlédl jsem k soše Spasitele na kříži nad oltářem. Moje víra, to je úplně jiný level. Otec, syn a Duch svatý. Trojjediný Bůh, kterému náleží všechna sláva světa. Ctihodní otcové v semináři nás učili, že On panuje jako absolutní autorita jak na Zemi i v Nebi, a že to platí po všechny věky věků, Amen. Teprve nedávno jsem se přesvědčil, že nám církevní otcové jednu zásadní informaci vyložili poněkud nepřesně. Od té doby mou mysl zaměstnává spousta zneklidňujících otázek.
Vešel jsem dovnitř, uvelebil se na sedátku a skřípavě za sebou zavřel dvířka zpovědnice. Sundal jsem růženec z krku omotal jej kolem zápěstí a začal se modlit, abych vyplnil čas.
Zanedlouho jsem zaslechl, jak první adept Svátosti Smíření vstoupil do sousední kabinky. Je tady šero a to záměrně. Dělí nás prkenná stěna, rozhovor proběhne skrze zamřížované okénko. Mřížka z tenkých dřevěných příček je tak hustá, že místo tváře kajícníka vidím jen světlou skvrnu. Mě ten příchozí neuvidí vůbec, protože sedím opřený o zeď, mimo mizerný výhled, které zamřížovaný průzor umožňuje. Leda bych se předklonil, ale tím bych zdání diskrétnosti narušil, proto jsem to dělal jen ve výjimečných případech.
Nahlas jsem pochválil našeho Pastýře na Nebesích. Poděkoval jsem, že mohu přivítat v jeho Jméně další ovečku ke svaté zpovědi. Pokřižoval jsem se a vyzval příchozího k témuž gestu. Stíny za mřížkou se pohnuly, z čehož jsem vyvodil, že mě poslechl. Zjevně nepatřil k těm přirozeně sdílným.
„Povězte mi něco o sobě,“ vyzval jsem tu osobu. „Pocházíte ze sousedství? Chodíte na bohoslužby do našeho chrámu nebo k svaté Kláře? Kdy jste byl naposledy u svaté zpovědi?“
„Narodila jsem se v tomto městě, pane faráři,“ odpověděla kultivovaným a poněkud afektovaným hlasem. Tak tedy ne kajícník, ale kajícnice. Středního vyššího věku. „A naposledy jsem byla u zpovědi vloni v září u svaté Kláry.“
„Chápu,“ zamručel jsem. Kostel svaté Kláry se bude opravovat ještě dobrého půl roku. Všichni teď chodí k nám.
„Přicházíte se tedy vyznat ze svých hříchů,“ konstatoval jsem.
„Ano, samozřejmě.“
„Jistě tak činíte s lítostí a s upřímným srdcem. Bůh, který osvěcuje naše srdce, kéž vám dá pravdivě poznat vaše hříchy a ukáže vám své milosrdenství.…,“ dál jsem opakoval stokrát ohranou litanii. Přistihl jsem se, že drmolím, tak jsem nuceně zpomalil. Kolikrát jsem se zapřísahal, že budu dbát na správný přednes? Každý kajícník si přece zaslouží mou plnou pozornost. „Bůh nyní mým prostřednictvím vyslechne Vaši zpověď.“
Začala mluvit. Věcným tónem. Přehledně a srozumitelně. A ano, z jejích sdělení prosakovala lítost a upřímná snaha se polepšit. Vyprávěla o tom, jak moc nenávidí svou mladší sestru, která měla v životě štěstí, zatímco ona si vybrala jenom smůlu. Stěžovala si na nespravedlnosti tohoto světa, vzápětí se za to překotně omlouvala, že Bůh jistě ví, co činí. Trochu znechuceně jsem se ošil, když její hlas přešel do kňouravého tónu. Okamžitě jsem se zastyděl. Jako duchovní přece musím mít pochopení. Ale stejně. Srdceryvný pláč, vzlykání, křik i skřípění zubů. Všechno je to mnohem přijatelnější než kňourání.
Zatímco ona se vyznávala ze špatných skutků, a planě lamentovala na Boží účet, já ty činy zařazoval podle závažnosti v souladu s Katalogem hříchů sv. Pavla, abych na to mohl později příslušně reagovat. V mých útrobách se pozvolna shromažďovala tíha její viny, a působila mi lehkou nevolnost od žaludku. Bude se to stupňovat s každou další zpovědí. Ale jsem připravený tu zátěž zvládat, a činím tak k nekonečné slávě našeho Pána.
Jakmile ta žena vyznání dokončila, vyzval jsem ji k projevu účinné lítosti a k pevnému rozhodnutí více již nejednat špatně. Uložil jsem jí přiměřené pokání, ona je přijala. Na závěr jsme se společně pomodlili. Pod Boží ochranou jsem ji propustil.
Pak se dostavil další kajícník. Na první dojem si nebyl jistý, jestli dělá správnou věc. Musel jsem jej opětovně ujistit o platnosti přísného zpovědního tajemství. Po mém povzbuzení se rozmluvil. Hrátky s mocí, přelévání majetků, samá vlivná jména. Každý člověk je hoden Hospodinova milosrdenství, pokud přiměřeně lituje. Ale tento muž byl kajícník – oportunista. On o vině a lítosti jenom mluvil, ale uvnitř to tak necítil. Paradoxně si to, že lže sám sobě i mně, vůbec neuvědomoval. Nemohl jsem od něj převzít emoce, které neexistovaly. Ale protože to primárně myslel dobře, vhodně jsem se o něj postaral.
Oportunistu vystřídala mladá prostá žena podvádějící svého muže. Ne že by toho litovala, ale vinu cítila. Tvrdila, že si nemůže pomoct. Jak prekérní. Po ní přišla zakřiknutá paní vybírající drobné z kabátů pověšených v nemocniční šatně. Každé ráno čelí pokušení jako uklízečka. Někdy odolá, ale častěji nikoliv. Jak smutné. Pocit hanby a lítosti ji úplně trhal na kusy. S radostí jsem ji té tíhy zbavil.
Když jsem „odbavil“ posledního adepta, byl pozdní večer. S hlavou plnou útržků prostých vět i komplikovaných souvětí jsem vstal, ztěžka vyšel ze špatně odvětrané zpovědnice do prostoru kostelní lodě a zhluboka se nadechl. Procházel jsem uličkou, kontroloval, jestli na některé z lavic někdo nespí. Přistoupil jsem k vstupním dveřím a pečlivě je zamkl. Vracel jsem se zpět kolem kněžiště. Mířil jsem do sakristie a provázela mě vůně lilií a kadidla.
V sakristii jsem minul stůl s otevřeným sešitem, do kterého si později poznamenám odkazy na odstavce z Písma, které budu citovat na zítřejší mši. Odsunul jsem stranou pojízdný věšák s mešními rouchy, který zakrýval klekátko natěsno přistavené ke kamenné zdi. Tuto stěnu jako jedinou zde nekryla omítka. Vystavovala se mému pohledu nahá. Perlově šedé dohladka opracované kameny spojovalo smolně černé pojivo. Klesl jsem na kolena, staré dřevo zaskřípalo. Zlehka jsem opřel předloktí o pultík a sepnul ruce.
Stěna se bíle rozzářila a zmizela. Místo ní se otevřel výhled, který mě nikdy nepřestane fascinovat. Moje klekátko, přestože zeď byla pryč, se dále opíralo o neviditelnou hranici, za kterou se rozprostírala zahrada s romantickou fontánou, vroubenou záhony růžových, indigových a purpurových květin. Travnatý palouk okolo fontány obklopovaly obrovské stromy s rudými a zlatými listy. V průhledu cesty se rýsovaly bělostné stěny rozlehlého paláce, odkud se svižným krokem blížila osamělá postava mého Pastýře.
Jeho tvář nepřipomínala nic ze starých obrazů a fresek. Nebyl to ten dramaticky zachmuřený vousatý stařec vyobrazený na stropě Sixtinské kaple. Jeho postava byla vysoká a útlá, zahalená v mihotavém dlouhém plášti, o kterém se nedalo říct, jestli sestává z látky nebo je tvořený pouhou představou. Moje srdce při té podívané divoce tlouklo, po zádech stékaly kapičky svědivého potu. Oči se mi zaplavovaly slzami, přesto jsem je nedokázal přimhouřit ani zavřít. Nenechal jsem se tím zaskočit. Mé smrtelné tělo jen reaguje na interakci s odlišnou verzí veškerenstva, než v které se běžně pohybuji.
Zatímco jsem v nábožném vytržení obdivoval jeho vznešenou siluetu, můj Pastýř a zpovědník dospěl k fontáně a zlehka se posadil na její hrazení. On seděl a já klečel, ale naše tváře byly na stejné úrovni.
„Tebe už si pamatuju,“ pronesl přátelsky. „Jsi Teodor. Z toho malého města, s tím hrozným železničním podjezdem.“ Mluvil tiše. Téměř šeptal. Přesto jeho hlas rozechvíval všechny buňky mého těla. „Tak co pro mě máš, otče Teodore?“
To bylo od něj laskavé, že mi neříkal „synu“. Nesnažil se nás manipulovat falešnou rodinnou sounáležitostí tak, jak to vyžadoval jeho předchůdce. A místo aby komunikoval s jediným vyvoleným náměstkem z Vatikánu, nebylo mu zatěžko navazovat osobní kontakty i s dalšími služebníky církve včetně mé maličkosti. Přitom dokonale respektoval stávající hierarchii, stejně tak uznával naše církevní profesionální kvality zaplacené tvrdým studiem a odříkáním. Ačkoliv jsme byli s Jeho příchodem postaveni před hotovou věc, přijali jsme to s pokorou. I já byl nakonec vděčný, že všechno mé úsilí pomáhat bližním nepřišlo vniveč.
„Tentokrát to za moc nestojí, můj pane,“ poznamenal jsem. „Jeden zastydlý třicet let starý incest. Jedno neposkytnutí pomoci nemohoucí osobě s následkem trvalé invalidity. Spousta účelových lží a pomluv. Tahanice o moc a peníze. Ale ty provázela absolutní absence viny, tudíž byl tento případ pro tvé potřeby nevyužitelný. Zachránilo to cizoložství a nějaké menší krádeže. Obojí opakovaně bez naděje na nápravu. Ale rozhřešení jsem udělil, protože jinak bych ti ta provinění nemohl přinést.“
Pastýř vstal a udělal posledních pět kroků, které nás dělily. Sklonil se ke mně a šeptl: „Dej mi to.“
Naše nosy se téměř dotýkaly. Nedočkavě jsem se zachvěl. Jeho ústa se lehce otřela o ta má. Teprve pak se pevně přisál. Jeho polibek byl horoucí a cudný současně, ale především do sebe pojímající. Odčerpával z mých útrob všechnu špínu, kterou jsem do sebe během zpovědního procesu nabral.
Zatímco on se plynule sytil lítostí mých bližních, tíha mě opouštěla. Ta úleva! Ta lehkost!
Když bylo dokonáno, Pastýř se narovnal, šestiprstou ruku vztáhl nad mé čelo a udělal znamení ležatého kříže, poněkud odlišné od znamení krucifixu jeho předchůdce. Kdybych k němu nebyl osobně povolán, kdyby mi nebylo objasněno, že post absolutního vládce je putovní, nikdy bych tomu neuvěřil. Ale dává to smysl. Starozákonní trestající Hospodin seslal na lidstvo Potopu, pobořil Babylonskou věž, spálil Sodomu a Gomoru. Ten, co přišel po něm, novozákonní a Trojjediný, nám dokonce obětoval vlastního syna, abychom se naučili slitování. Před dvaceti lety jej nahradil tento zbrusu nový Pastýř. Ještě se naplno neprojevil. Teprve se, jak sám jednou připustil, rozkoukává. To, že se Absolutní autority v průběhu věčnosti na nebeském Trůně střídají, nám církevní otcové v semináři neprozradili. Ale já jim to odpustil. Jednu věc totiž mají všichni ti bohové společnou: Naši svatou církev. A to je uklidňující.
Oddaně jsem vzhlížel k jeho žehnající ruce. Její prsty byly dlouhé a tenké, zakončené dlouhými nehty, jejich špičky se dále úžily, až se rozplývaly do nicoty. Ale já věděl, že pokračují dál do prostoru, kde se větví do rozměrů, které moje lidská mysl není s to pojmout. Jakmile podpůrné gesto dokončil, mé unavené tělo i mysl vzpružila nová síla.
Zatímco jsem si užíval tolik příjemný a osvěžující smyslový vjem, on se vrátil k fontáně a znovu se usadil na jejím okraji. Potěšilo mě, že se ještě nemíní loučit a že jej přinesená potrava uspokojila.
Byl stejně krásný jako to, co jej obklopovalo, a já se na něj nemohl vynadívat. Černý obličej se špičatou bradou brázdily hrany vystupujících kostí. Malá delikátní ústa se křivila k mírnému úsměvu. Nad nenápadným nosem se rozprostíraly velké očnice, a hluboko v nich doutnaly oči bez duhovek a zřítelnic. Lebku protaženou do výšky i do stran zdobila síť kostěné krajky, v mezerách prosvítaly zeleně světélkující tkáně. Špičatě zakončené uši okázale čněly do stran. Ale pokud by snad někoho napadlo, že by to mohlo působit směšně, tak to tedy ne. Směšného na něm nebylo vůbec nic.
„Tak mi pověz Teodore, co je v tvém malém šedivém městečku nového.“
Vyprávěl jsem o rekonstrukci kostela svaté Kláry. Lidé jsou líní vážit cestu z opačného konce města. Ještěže ke zpovědi jich chodí více. „I tak mám podezření, že mi neříkají všechno,“ postěžoval jsem si.
Pokýval hlavou a poznamenal: „S tím se netrap. Nic není úplně dokonalé.“
„Ale jak je možné, že navenek se vaším příchodem nic nezměnilo, můj pane?“ otázal jsem se s respektem. „Celou tu agendu jste bez námitek převzal. Dokonce i ta komplikovaná a dávno překonaná liturgická pravidla jste beze zbytku zachoval.“
Jeho úsměv se rozšířil. Tenké rty se shrnuly a odhalily drobné ostré zuby. „Proč měnit něco, co funguje, drahý Teodore?“
konec
Obrázek od Hel Cin, který jsem v souladu se zadáním zvolila jako inspiraci pro tuto povídku:
