Kazisvět - 1. kapitola
„Historie nás učí, že lidé a národy se chovají moudře teprve tehdy, když vyčerpali všechny ostatní možnosti.“
(Abba Salomon Eban)
Sféra Jeřabinových lesů
Klinnorský královský palác
Okenní tabule se rozsvítily fialovým zábleskem a rozlámaly jeho odraz v zrcadlech na stěnách. Královi trpaslíci vyděšeně zakvičeli a páry na okamžik strnuly v pohybu. Následovalo hromobití. Po chvilce ticha se orchestr znovu rozezvučel.
„Velký Architekt má tvůrčí krizi,“ zaševelil Horinis, sáhl po sklenici naráz ji vyprázdnil.
Jasmína si povšimla, jak se tajemníkova ruka v bílé rukavici zachvěla.
„Bouřka se přihnala rychle,“ nadhodila a čekala, zda se protějšek chytí. Ještě před půl hodinou v zahradě obdivovala úplněk na čistém nebi. Tak prudká změna počasí značila umělý zásah, a ten mohl způsobit jedině objekt, po kterém tu pátrala.
Tajemník ji však zklamal. Decentně se uklonil a vyklidil pole.
Rozhlédla se po zrcadlovém sále. Druhý blesk již nikoho nepřekvapil. Tanečníci dál elegantně kroužili parketem, matrony maskované vějíři pokračovaly v klevetách a opilý hrabě Gregor vybryndal šestou sklenici na své nevkusné sametové kalhoty. Dříve, než ji někdo zdrží dalším tlacháním, se zamíchala mezi debutantky mířící k toaletám a seběhla bočním schodištěm do palácového atria. Krytým podloubím se dostala až na otevřenou venkovní terasu.
Proudy vody z těžkých mraků stékaly po schodišťových stupních na štěrkem vysypané prostranství plynule přecházející v pečlivě zastřižený trávník. Zamyšleně sledovala, jak se vláha vsakuje do oblázků, které ani teď před půlnocí nestačily vychladnout. Šumění deště přizvukovaly tepy jejího neklidného srdce. Cítila se jako vlk na lovu a sžírala ji netrpělivost.
Pátrání jí obvykle zabralo pouhých pár hodin, ale tady na Klinnoru byla už třetím dnem a pořád nic. Aspoň, že její maskování bylo v pořádku. Ani ten práskaný tajemník netuší, že pod pláštíkem zrzavé lovkyně věna z venkova se skrývá čtenářka snů z Krabdenu. Králi se s ohledem na kodex přiznat musela. Vzal ji na vědomí s jistou dávkou jemně odměřené nevole. Jasmína to pochopila a přislíbila, že bude diskrétnost sama. Znechuceně připustila, že kdyby jen tušila, jak bude hledání obtížné, zvolila by si méně nápadnou identitu.
Opět se zablesklo a vzápětí zaburácel hrom.
Jak příhodné, ale tyto otřesy nepotřebuji, pomyslela si. Pokaždé, když vstoupila do postižené sféry, ucítila otřesy v předivu prostoru na míle daleko. Její strážná hadice měla ještě mnohem ostřejší smysly.
Myšlenka na Buhunu jí připomněla hřejivé objetí na lýtku.
Ve chvíli, kdy se chtěla ke své plazí pomocnici obrátit s dotazem, byla překvapena nenadálým nárazem. Do jejího těla se opřela nehmotná energetická vlna a srazila ji na zadek, až dopadla na mramorem vydlážděnou terasu. V dálce opět zaduněl hrom. Narovnala se, vykasala si kanýr plesové sukně, sklonila se ke kyjovité hadí hlavičce a sykla: „Cítíš to taky tak?“
Buhuna evokující tlusté barevně proužkované lano pevně obtočené mezi kolenem a vysokou šněrovací botou se vrtošivě zavlnila a nehybnýma rudýma očkama zmapovala terén. „Sssssss… Tolik chutných emocí! Běž k těm temným praporům.“
Jasmína mhouřila oči do šera. Hadice neviděla právě nejlíp. „Myslíš ty červené javory u stájí?“
„No ano, běž k těm praporům,“ opakovala umíněně hadice.
„Promoknu na kost,“ frkla Jasmína, ale přesto se sukní v hrsti odhodlaně přeběhla nádvoří. Zastavila se u kamenné stavby kryté šindelovou střechou a zvedla dřevěnou závoru dveří.
Tmu uvnitř osvětlovala olejová lampa pověšená pod nízkým stropem. Několik koní zadupalo. Na konci uličky mezi boxy z kulatiny na hromadě sena se v neklidném spánku zmítala lidská postava navlečená ve světlé košili.
„Sssss, náš cíl,“ sykla Buhuna.
Jasmína přidřepla a sklonila se nad rozcuchanou čupřinu. Současně cítila, jak se hadice tiše uvelebuje na jejím lýtku.
„Smrdí chlastem,“ broukla Buhuna.
Jasmína znechuceně nakrčila nos. Pod chomáčem mastných vlasů tonul ve tmě pokřivený obličej. V ušním lalůčku zavěšená na háčku se stříbřitého kovu se zaleskla temná perla. Takové tretky nosili hazardní hráči. Ničema, který vsadil víc, než měl, musel zaplatit tím posledním včetně svého ucha.
Vytáhla ze záňadří cejchovací přívěšek na dlouhém řetízku a přiložila jej ke spáčově zápěstí. Stačil mžik a kontakt neotužené kůže a palčivě vyzařujícího reliéfu přívěsku vykonal své. Když svého klienta označkovala, posadila se na vrstvu sena a zavřela oči. Pomocí dýchacího cvičení rychle vyprázdnila mysl a zacílila k objektu výboj své vůle.
Výběžky vědomí čtenářky snů se zaháčkovaly do přediva scenérie v mužově lebce. Po té, až prozkoumá narušitelovy nástroje, musí neutralizovat spáčův vliv na realitu sférického pletiva.
Jasmína byla uvolněná a připravená na úkol, který před tím již tolikrát úspěšně zvládla. Ovšem tentokrát bylo všemu jinak.
Zlomek vteřiny poté, co stačila nahlédnout za oponu spáčova snu, se imaginární prostor roztříštil na miliony kousků.
Razance narušitelovy obranné reakce a úlek z cizosti dojmu, který na mžik zahlédla, to vše u Jasmíny vyvolalo netypickou fyziologickou reakci.
Její srdce se rozběhlo šílenou rychlostí.
Stačila by pouhá chvíle, a bylo by puklo.
Ucítila varovný stisk na noze.
Zbytkem posledních sil se Jasmína zachytila záchranné kotvy, kterou jí vystřelil strážný had. Podpořena tímto animálním pudem sebezáchovy se vzepjala k obranné reakci. Postupně tlukot zpomalila. Trvalo to neskutečně dlouho, než byla schopna zase vnímat.
Opět se obezřetně otevřela směrem ke spáči. Když se obraz ustálil, její zorné pole vyplňovala rozžhavená černo červená bublající hladina. Jasmína se mimoděk zachvěla, jako by ji to vroucí bahno mohlo popálit.
Zhluboka a klidně oddechovala vědoma si toho, že právě utekla hrobníkovi z lopaty. Na ústup již bylo pozdě. Kdyby se chtěla odpojit, ztratila by zrak a jediné, co by až do smrti viděla, by byl obraz zlověstného žhavého močálu.
Usměrnila svou vůli a v náhlém tvůrčím popudu si vytvořila představu ledově studené a průzračně čisté říčky perlící hluboko ve skalách. Pak ji nechala protékat lávovým polem. Za mohutného sykotu a praskání v kotoučích dýmu a páry se lávové pole dotčeně vlnilo, jako by bylo živé, což vlastně bylo. Jasmína přidávala na chladu a svěžesti a přímo fyzicky cítila, jak ze svého vitalizačního přívěšku dotuje potřebnou energii. Lávové pole tak pozvolna pozbývalo své jedovatosti a palčivosti a vibrace, kterými tvůrce představy Jasmínu téměř zabil, se utlumily k obvyklé úrovni vibrací pleteně Jeřabinové sféry.
Pak svět zčernal a čtenářka snů se propadla do konejšivé náruče bezvědomí.
***
Probrala ji zima. Na kůži ji svědil studený pot. Koutkem mysli zaslechla klapnutí závory. Někde blízko zafrkal kůň. Seno zašelestilo. Vzpomněla si a prudce se posadila. Roztřeseně šátrala prsty v úlomcích sena, dokud nenahmatala studené hadí tělíčko.
Klouzala pohledem po temném prostoru stáje. Hnusák, který měl na svědomí život strážného hada, zmizel. Pomalu se postavila a znovu se otřásla chladem. Mrtvé hadí tělo nechala vklouznout do kapsy u sukně. Proběhla stájovou chodbou a vykročila na nádvoří. Pohled k obloze prozradil, že svítání se blíží. Nohy se jí podlamovaly únavou, v hlavě temně bušilo a obraz okolního světa dostával rozmazané kontury. Dovrávorala k severnímu traktu paláce a postranními dvířky vystoupala ke svému pokojíku v zelené věži. Vstoupila do komnaty a na kliku do chodby pověsila mosaznou destičku s nápisem „nerušit“. Klesla na postel a usnula.
***
Když se konečně s čistou myslí probrala, za okny byla opět tma a v křesle u postele pochrupovala vypůjčená komorná. Matně si vybavovala, že se kolem jejího lůžka pohybovali nějací lidé, převlékali ji, dávali jí studené obklady, krmili po lžičkách vývarem. Až nyní jí došlo, že její stav se podobal spíše mrákotám než spánku.
Tichounce se vysoukala z postele s úmyslem informovat o svém fiasku krále. Pak štítivě nakrčila nos. Od krbu se linula intenzivní vůně jalovce, která neúspěšně přebíjela mnohem horší nasládlý mrtvolný puch. Vyděšeně se rozhlédla kolem. Komorná z královy domácnosti vypadala jako pořádná osoba. Očima spočinula na truhle. Své umolousané plesové šaty i s nešťastnou Buhunou našla smotané hned nahoře. Míra rozkladu hadího tělíčka napovídala, že zdravotní indispozice trvala nejméně tři dny. Rozkládající mrtvolka ke vší smůle stačila znehodnotit veškerou Jasmíninu garderobu. Jediné, co si mohla obléct, byl hráškově zelený župan na věšáku u dveří.
Rozechvěle se posadila zpět na postel a zvažovala své možnosti. Nezbývá než jednat dle kodexu Krabdenského lycea sepsaného Velkým Architektem. První povinností osiřelého čtenáře snů je okamžitý návrat na základnu, podání hlášení a podrobení se testům. Když si však uvědomila, kolik času už ztratila svou podivnou nemocí, usoudila, že na nějaké hodině navíc už nesejde. Vzala z psacího stolu list papíru a tužku a naškrábala na něj: „Obsah truhly spalte.“ Vzkaz položila na víko s poškozeným šatstvem. Hrábla po županu a tiše, aby neprobudila komornou, se vykradla z pokoje a bludištěm chodeb zamířila k vladařově apartmá.
Kývla na klimbající halapartníky a nakonec se s drzou samozřejmostí usadila v předpokoji. Víčka jí opět zvolna klesla. Domácnost se zatím zvolna probouzela do nového dne. Někdo kolem ní několikrát prošel, prohrábl krb, otevřel okna, zacinkaly porcelánové nádoby.
„Včera jsem pěkně zmokla,“ zatrylkoval dívčí hlas. „I to cukrové srdce, cos mi dal, se mi v živůtku rozmočilo.“
„Přinesu ti nové, když mi to rozmočené ukážeš, Fifinko,“ zasmál se muž z chodby.
„Ty roztřepené závěsy už sundej, Fífo,“ zabručela nějaká hospodyně a dusala dál.
„Copak má blahorodí dnes k snídani?“ ozval se opět ten muž.
„Huš ty!“ kárala jej dívka, „nestrkej tam ty pracky od sazí! Že tě opařím? U Velkého, co to máš na té ruce?“
„To je magická značka. Získal jsem ji v hospodě u Kulaté mísy,“ chlubil se topič. „Přináší štěstí a dlouhý život.“
„Vypadá to spíš jako kopřivka.“
„Tohle teď nosí všichni, co to chtějí někam dotáhnout,“ namítl topič.
Dívka se uštěpačně zasmála: „Cha! Chceš říct, že to nosí všichni hráči v přístavu.“
„Nosí to i herci. A já jsem celou svou duší herec. Vždyť víš.“
„Tak co děláš v paláci u krbu?“ rýpla si dívka.
„Však jsem tu jen dočasně. Hned jak se v souboru Jiskřivé opery uvolní místo tenora, prásknu tu dveřmi. Ani kdyby mi hofmistr sliboval osobní byt, nic mne tu neudrží,“ vztekal se muž a podle vzdalujících kroků bylo patrné, že odchází.
„Sifione, já to tak nemyslela, ten obrázek je docela pěkný,“ volala služtička lítostivě.
Po milenecké hádce byl chvíli klid, ale pak Jasmíně někdo poklepal na rameno. „Něco naléhavého, madam? Náš pán ještě spí.“
Otevřela oči a uviděla dlouhý nos králova tajemníka Horinise. „Má audience nesnese odkladu, lorde,“ broukla ospale.
„Ach tak,“ kývl tajemník. „Nu, podívám se, jestli vás přijme.“
Král Roneus seděl v posteli na kolenou třímal těžký tác s horou jídla. Byl to velmi pěkný muž. Vypadal mladší, ale vlasy na spáncích mu již začínaly šedivět. Ne nadarmo se královstvím nesly znepokojené řeči, že by se měl konečně oženit a zplodit dědice. Jasmína ale věděla, že monarcha se z osobních důvodů ženit nehodlá a plánuje předat korunu synu svého mladšího bratra Eneada vévodovi Anekorovi.
Při pohledu na rozcuchanou příchozí v hráškově zelených nedbalkách Roneus překvapeně vzhlédl: „Vidím, že už je vám lépe, paní de Vrill. Váš výraz mi dělá starosti. Co je nového?“
„Omlouvám se za své nedostatečné oblečení,“ řekla Jasmína. „Mohu se posadit?“
Král kývl směrem k polstrovanému kanapi.
„Záškodníka jsem našla a neutralizovala, ale jeho razance na stabilitu vaší sféry byla tak vysoká, že můj strážný had zaplatil životem. Objekt unikl a získal obrovský náskok. Myslím však, že jsem našla Kazisvěta.“
Vidlička v králově ruce se zarazila. „Ale…ale to je snad trochu přehnané!“
„Uznávám, ale ne nemožné,“ opáčila pevně.
Král nedal najevo žádnou emoci, jen se zdvořile zeptal: „Kdo tedy ohrozil existenci Jeřabinové sféry?“
Bezradně rozhodila paže. „Našla jsem ho ve stáji na seně. Byl špinavý a páchl jako záchod. Když jsem se probrala, byl pryč.“
„Povolám velitele gardy, ať pročešou palác,“ zachmuřil se Roneus.
„Už bude pryč,“ namítla Jasmína, „ale uvítám, když prohlédnou zapadlé čtvrti města.“
Král vážně přikývl. „Toho s vaším hadem je mi líto. Vyslovte, prosím, sumu, kterou mám poukázat Krabdenskému lyceu.“
Uctivě kývla. „Není třeba, ale děkuji. Zmíním se i o tom, jak dobrého přijetí se mi u vás dostalo.“
„Chystáte se k odchodu?“ zajímal se král.
„Ano,“ přisvědčila, „čeká mne testační chodba ve sklepech základny. Nic příjemného, ale v porovnání s tím, že bych z toho vyšla slepá, to není tak hrozné.“
Monarcha se pod tácem neklidně zavrtěl. „Povězte mi, co byste viděla, kdyby vás had nezachránil?“
Jasmína sepjala ruce a šeptla: „Kdyby má hadice nevzala můj stres na sebe, až do smrti bych viděla jen černou převalující se hladinu, ze které vystřelovaly koule rudého plynu. Ale k tomu by došlo, pokud by se jednalo o obyčejného narušitele. Toto byl Kazisvět. Kdybych jeho výboj nestačila ochladit, byla by veta po celé vaší sféře, veličenstvo.“
Roneus se mírně zamračil. „Něco jako zhroucení Simské sféry před šesti staletími?“
„To přesně myslím,“ přisvědčila Jasmína.
Král se na dívku upřeně zadíval. „Navzdory vašemu... ehm... mládí, nepochybuji o vaší erudici, madam. Hned jak jste se tu objevila, jsem si o vás něco zjistil. Pocházíte z Krabdenu, z nejprivilegovanější sféry našeho světa. Vaši předkové civěli přes rameno Velkému Architektovi, když sepisoval kodex všech kodexů. Dali jste světu ty nejschopnější čtenáře snů. A byl to váš prapředek komodor Flonibud de Vrill, kdo usvědčil Kazisvěta na Simu. Bohužel ani on nedokázal zhroucení Simské sféry zabránit. Je s podivem, že všichni vaši předkové, jakmile narazili na Kazisvěta, zaplatili životem. Některým se podařilo varovat sousední sféry, jiní odstartovali evakuaci, ale pokaždé, když některý z de Vrillů usvědčil Kazisvěta, se postižená sféra stejně zhroutila a všichni zemřeli. Velký Architekt naše sférické poupě prostě vyprojektoval takto. Proč se na to nevykašlete? Nenecháte to jít vlastní cestou?“
Roneus domluvil a vědom si závažnosti svých slov se spiklenecky usmál a tiše dodal: „Možná, že vám ta otázka připadá kacířská, ale nedalo mi to. Prostě jsem si nemohl pomoci.“
Chvíli na krále mlčky civěla. Objevení Kazisvěta i pro ni znamenalo téměř rozsudek smrti. Nechtěla vysvětlovat, že i když se třeba podaří škůdce odchytit, vyvstane otázka, co si s ním počít. Myslí jí bleskly tradiční hádky v akademickém senátu lycea, na téma, zda by bylo vhodnější Kazisvěta okamžitě zneškodnit, nebo raději riskovat a v přísné karanténě studovat mechanismus jeho destruktivního působení na stabilitu sférické pleteně. Toto téma přicházelo na přetřes pozdě k ránu po večírcích, které pořádal Jasmínin otec pro kolegy z rektorátu a omlouvalo je jen množství vypitého alkoholu. Všichni akademikové si byli dobře vědomi skutečnosti, že dosud žádný Kazisvět ještě nikdy dopaden nebyl, a každá konfrontace Kazisvěta a některého z de Vrillů skončila smrtí obou z nich.
„Máte pravdu, sire. Můžeme být rádi, že se Kazisvěti rodí jen jednou za šest století, jinak bych tu s vámi nehovořila. Ale my, de Vrillové, se pořád zdokonalujeme. A to, že jsem kontakt přežila, možná svědčí o Kazisvětově nezralosti. Očekávejte příchod speciálních jednotek. Pokud Kazisvěta dopadnou v nečinném stavu, bude Jeřabinová sféra první ze všech v historii, která bude uchráněna.“
Král se smutně usmál. „Oceňuji vaši upřímnou snahu. Přesto si myslím, že nás chráníte před nebezpečím, které vůbec nehrozí.“
Jasmíně začala docházet trpělivost. „Mrzí mne, že vám to musím připomínat, ale vládnete jedinému království, které je součástí Jeřabinové sféry. Jeřabinová sféra spolu se všemi ostatními respektuje svrchovanou autoritu Krabdenu, jehož mám tu čest zde reprezentovat. Jako taková vás žádám o maximální spolupráci. V případě, že byste to monstrum dopadli dříve, než speciální jednotky dorazí, musíte jej ihned zneškodnit. Pokud jej dostanete živého, nesmíte mu dovolit usnout. Hlavně na něm nezkoušejte žádné domácí drogy. Poznáte jej podle značky, kterou jsem mu vypálila na zápěstí. Vypadá takto.“ Sáhla si na krk, ale řetízek s přívěskem nenašla.
Rozčileně vyskočila z pohovky. „Ten bídák! Ukradl mi ho! Proto jsem měla rozšněrované šaty!“
Vladař zamyšleně ukázal k psacímu stolku. „Tak mi tu značku nakreslete.“
Rychlými tahy vykroužila osm závitů stylizovaného hada.
„Ještě nějaké další poznávací znamení?“
„Měl v uchu temnou perlu,“ vydechla vztekle.
Král pokrčil rameny. „Perly z Pštrosí zátoky nosí skoro všichni hráči.“
Jasmína povlávala po králově ložnici, rozhazovala rukama a mimoděk zvyšovala hlas: „Byl špinavý a odporně smrděl. Ve stáji byla tma. Cejchovací přívěšek vyrobili přesně pro mne. Obsahuje třetinu mé životní síly. Byl zabezpečený mlžným kouzlem tak, aby si ho lidé nevšímali. Když ho budou hledat, prostě ho neuvidí. Přívěšek musím dostat zpět a toho zlodějského parchanta taky. Najít ho můžeme jen podle cejchu na zápěstí.“
„Sama jste ale řekla, že má velký náskok, madam,“ namítl klidně král. „Tu značku už jsem viděl. Má ji i můj krbař Sifion a s ním spousta dalších naivních mládenců, co tráví čas v přístavních hospodách. To jen dokazuje, že váš zloděj je chytrý. Když si všiml, že jste si jej označkovala, udělal z toho novou módu. Označkoval všechny své kumpány. Je mi to líto, ale s takovým popisem bych musel zavřít půlku přístavní čtvrti.“
Zhroutila se zpět na pohovku. „Udělejte to.“
„To bude mela,“ ušklíbl se Roneus. „Takový krok je v rozporu se zdejším právem, ale budiž. A vy byste měla něco sníst. Pojďte, vezměte si máslový koláček.“
„Jak můžete být tak klidný?“ vyletěla. „Po Klinnoru vám běhá odjištěná bomba!“
Roneus si přidal do šálku cukr a se znaleckým pohmatem posoudil pružnost pečiva. „Uklidněte se, drahá. Uděláme vše pro to, aby se našel jak narušitel tak ten váš krabdenský vitalizér. Do týdne shromáždíme všechny hráče s cejchem na zápěstí v městské šatlavě. Pak si je můžete prohlédnout a prohrabat jejich svršky. To bych se na to podíval, abychom tu věc nenašli. Tak co si dáte? Čaj nebo maté?“
„Dám si leda tak odchod, sire,“ šeptla. „Zaletím na základnu a podám hlášení. Pak se co nejrychleji vrátím ke konfrontaci se zlodějem.“
***
