Kazisvět - 12. kapitola
„Je Trenten vůbec člověk?“ skočila jí do řeči Agneska.
„V zásadě ano,“ poťouchle se ušklíbla Lavinie, „ale jeho duše má svůj vlastní program.“
Do nastalého ticha se Anekor zeptal: „Co se tedy může stát?“
„Když se Krabdneská sféra zhroutí,“ odpověděla Lavinie, „koloběh honby po Kazisvětovi se zadrhne. Bez procesu obnovy systém zdegeneruje a sférické poupě uvadne. Zemřou všichni.“
„Vůbec tomu nerozumím. Proč by mělo poupě uvadnout?“ vyjekla Agneska.
Lavinie pokrčila rameny. „Než se Krabdenská sféra dostala na řadu, a stala se periferní, uplynula tisíciletí. Ale nyní ta doba nastala. Jestli jej inspektorka osvobodí, Krabdenská sféra zůstane uchráněna, ale proces obnovy sférické květiny se zadrhne a za tři sta let celá naráz uvadne. Zahynou miliardy lidí. Pak je zde druhá možnost, že jej tady jeho lovkyně nechá svým soukmenovcům napospas. Dovolí jim, aby jej vyprovokovali ke zrušení Krabdenské sféry. To by pak byl zánik celého sousféří na šest set let odložen.“
„Sakra,“ štěkl Anekor, „proč jen na šest set let?“
„Kdyby Kazisvět nyní zničil Krabden, za příštích šest set let by jej neměl kdo lovit. Květina uvadne, jen o šest set let později. Krabdenští svatokrádežnou pravdu nikdy nevyslyší. Místo aby přistoupili na evakuaci, raději zemřou, protože jsou příliš pyšní,“ odsekla najáda a pak krotčeji dodala: „Omluvte mě, je mi zima. Půjdu za Roneem, aby mi zahřál nožky.“
Naposledy zablikala a pak zmizela v temném obdélníku tajné chodby. Průvan zaklapl dvířka a zeď působila celistvě.
„No,“ podotkla omluvně královna, „nesmíš se na ni zlobit, Jasmíno. Na věci se dívá ze své tisíce let staré perspektivy. Je to prostě naše rozmarná střelená najáda.“
Jasmína královnina slova stejně neslyšela. Seděla jako socha a bezhlučně si pro sebe mumlala: „Utečeme. Získáme tři sta let času.“
„Měla by si odpočinout, Agi,“ řekl soucitně Anekor.
„Uložím ji do své postele,“ přisvědčila královna.
Anekor zamumlal, že je třeba cosi zařídit a zmizel skrze šatnu do svého pokoje.
„Musím mluvit s Horrinisem,“ řekla mdle Jasmína, když ji Agneska přikryla až po bradu.
Královna zamyšleně našpulila ústa. „Myslíš, že to on prásknul našeho Trentena? To bude problém, protože poté, co ho Anekor vyhodil, si sbalil svých pět švestek a odplazil se neznámo kam.“
„Mám půl druhého dne, abych se do „Neznámo kam“ dostala“,“ hlesla Jasmína a usnula.
Po dvou hodinách se do ložnice vplížil Anekor. „Jak je na tom?“
Královna vzhlédla od vyšívání. „Než usnula, trvala na tom, že musí mluvit s tím hadem Horrinisem.“
„S tím jsem počítal. Už jsem pro něj poslal.“
Agneska obdivně vydechla: „Ty víš, kam odjel?“
Její manžel mávl rukou. „Na takové jako Horrinis, je třeba dávat pozor ještě pár let po smrti. Bylo to snadné. Odjel na venkov k sestře. Do oběda tu s ním Ymtech bude.“
Po poledni Jasmínu šetrně probudili a odvedli do kamenné komůrky v západním křídle paláce. Na dubové lavici seděl zarputilý stařík v oděvu venkovského šlechtice s chytrýma očima a dlouhým nosem.
„Slyšel jsem, že jste povýšila, lady Jasmíno,“ začal místo pozdravu.
Složila ruce do klína, aby nebylo patrné, jak se jí třesou. Chladně přikývla a řekla: „Chci vědět, jakým způsobem jste v Trentenovi rozpoznal narušitele.“
Horrinis na ni nejdřív upřeně civěl a pak se jeho stále ještě hezká ústa roztáhla příjemným úsměvem. „Jsem sice starý, ale paměť mi ještě slouží. Nebyla jste to vy, kdo se dušoval, že objevil Kazisvěta?“
Jasmína cítila, že ji chce dostat jejími vlastními zbraněmi. Zachovala kamennou tvář a zavrtěla hlavou. „To sem netahejme. Mám na mysli vaše první hlášení na Krabden.“
„O žádném hlášení nevím,“ řekl Horrinis.
„Ale Davsius mi řekl, že ví, kdo je autorem.“
Bývalý tajemník nehnul ani brvou. „Davsius to nemohl vědět.“
Jasmína zvýšila hlas:„Jak to víte? Ha! Protože taky víte, že to hlášení bylo anonymní!“
„Blafujete!“ nadskočil Horrinis.
„Jistě,“ zapředla, „mimo jiné je Davsius po smrti. Ale dost hraní, jde se do mučírny.“
„O co vám, krucinál, jde, inspektorko?“
„O pravdu. Jedině o pravdu.“ Hodila hlavou ke dveřím a křikla: „Stráže!“
Do místnosti vpochodoval kapitán Ymtech se třemi gardisty.
Horrinis zbledl. „Pošlete ty hromotluky pryč, Jasmíno.“
„Tak už konečně mluvte, čas mi běží.“
„Má rodina byla sem na Klinnor evakuována ze Simu těsně před tím, než se Simská sféra zásluhou Kazisvěta zhroutila,“ začal Horrinis a při zmínce o své původní vlasti se mu tvář rozsvítila pýchou. Celý se narovnal a téměř s potěšením pokračoval. „Na Simu jsme byli jedinou vládnoucí dynastií celé sféry. Nejen nějakého královstvíčka jako je ubohý Klinnor. Ale vy, de Vrillová, předsedkyně Komory inspektorů, respektovaná všemi vládami sfér, to jistě chápete.“ Bývalý tajemník se na chvíli zasnil, jako by znovu prožíval ztrátu, která jeho předky kdysi postihla. „Odkaz naší rodiny jsme si tajně předávali po generace. Naším cílem bylo se etablovat v této sféře a znovu se dostat na výsluní. Byli jsme už tak blízko. Ismella byla jako stvořená k tomu, aby se stala matkou nové vládnoucí dynastie, protože ten hlupák Roneus se příhodně zamiloval do najády, se kterou jako s jiným živočišným druhem nebyl schopen zplodit potomstvo. Nemusel jsem se nijak přemáhat, protože jsem se do Ismelly upřímně zamiloval a ona si mne docela oblíbila. Měl jsem slušné jméno i majetek, nic nám nestálo v cestě.“
„Ale co Eneados, Roneův mladší bratr? I jeho potomci přece mohli získat trůn,“ namítla Jasmína.
Horrinis se netrpělivě zavrtěl. „O to jsem se postaral. Dal jsem Eneadovi do vína prášek ze zirrusového kořene. Muž, který ho vypije, zůstává neplodný. Bohužel, tou dobou už bylo pozdě. Ten chlípník zbouchnul mladičkou dcerku barona z Březových metliček a jako čestný ťulpas se s ní vzápětí oženil. Nemohl jsem nic dělat, protože kolem nevěsty se pořád rojily nějaké ženské. Dokonce se mi zdálo, že pojaly podezření. Jestli něco nevycítila ta bestie z Mechového lesa. Tou dobou ji Roneus často skrýval ve svých pokojích a ona se po nocích ploužila palácem jako strašidlo.“
Jasmíně při tom vyprávění tuhla krev v žilách. Kradmo sledovala, jak Horrinisovi svítí oči.
„Tak se tedy nakonec Anekor narodil. Zkrotil jsem svou netrpělivost a řekl si, že je nechám užít trochu rodinného štěstí. Vždyť i já jsem byl šťastný. Ismella měla oči jen pro mne, naše svatba byla na spadnutí. Počítal jsem s tím, že až se nám narodí syn, starší bratranec mu poskytne ochranu a vhodný příklad. Plánoval jsem, že ubohého Anekora nechám odejít ze scény, až nastane čas, aby se můj potomek chopil žezla. Jenže pak se objevil ten darebák, co mi všechno zkazil.“
„Kdo?“
„Přece ten, kdo mi odloudil mou krásnou Ismellu. Ten, co zplodil toho hnusného zmetka. Odporný zběh z Krabdenu. Zrádce kodexu. Bývalý čtenář snů s černým přívěškem ve tvaru hadího zubu, o kterém hrdě prohlašoval, že patříval samotnému Velikému.“
Jasmínu bodlo u srdce. Jako by se historie opakovala. Opatrně namítla: „To je zvláštní. Každý čtenář snů má přece svůj vlastní vitalizér sestrojený na míru. Obsahuje třetinu jeho životní síly. Proč by nosil nějaký jiný?“
„Protože ten jeho mu exemplárně odebrali a zničili, aby jej potrestali, že svými buřičskými řečmi ničí dobré jméno lycea. Na vlastní uši jsem ho slyšel, když Ismelle líčil, jak ten černý náhradní přívěšek ukradl z trezoru samotného předsedy komory. Drzost mu tedy nescházela. Ostatně jen díky tomu si zachránil život. Bez vitalizéru by rychle zestárnul a zemřel, což zajisté dobře víte.“
„Co bylo dál?“ naléhala Jasmína.
Horrinis se udiveně zašklebil. „Nechcete vědět, jaké buřičské řeči ten provokatér rozšiřoval? Myslel jsem, že osobu vašeho postavení, by to mělo zajímat v první řadě.“
Jasmína mávla rukou. „Musel odhalit pravý důvod existence lycea. Ale to už vím. Mne zajímá, jak pokračoval příběh s Ismellou.“
„Utečenec z Krabdenu požádal o azyl tu zrůdu Lavinii. Mechový les je vlastně enkláva, která, ač leží v Klinnorském království, požívá samostatnosti. Lavinie ve svém křišťálovém zámku žila dávno před tím, než nějaké Klinnorské království spatřilo světlo světa, takže je to naprosto respektovaný právní stav. Ismella se s Lavinií přátelila. Tam se s tím darebákem poznala a od té chvíle byla jako vyměněná. Lavinie to mlčky trpěla, ale protože nechtěla mít potíže s Krabdenem, trvala na úzkostlivém Windeově utajení. Ismella o svém milenci neřekla ani vlastním bratrům, ale podle toho, jak vůči mně náhle ochladla, jsem poznal, že se něco děje.
Pochopitelně za ním velmi často jezdila. Byl jsem jí v patách. Sledoval jsem, co dělají a poslouchal, co si povídají a zalykal se rozhořčením. Nakonec jsem ji jednoho dne po návratu do Klinnoru překvapil v její komnatě a řekl jí, že všechno vím. Snažil jsem se ji přesvědčit, že Windeus je jen zkrachovanec a dobrodruh, ale ona se jen smála.“
„Windeus?“ sykla Jasmína. To jméno už někdy slyšela, jen si nevzpomínala kde.
„Tak jsem si na něj v Mechovém lese počkal, když si vyjel na koni a zbavil jsem sousféří toho jedovatého hada,“ plynule pokračoval Horrinis, jako by se nechumelilo. „Jeho vitalizér jsem prostřednictvím obecné pošty anonymně navrátil k rukám předsedy rady inspektorů, kterým byl tou dobou ještě mladý lord Kvaken.“
„Jenže Ismellu jste stejně nezískal, že?“
„Ne, protože ta nestoudnice, byla tou dobou taky už těhotná. Prosil jsem ji, aby dítě toho odpadlíka dala pryč, že si ji vezmu a založíme novou dynastii, ale začala se na mě divně dívat. Jednoho dne jsem se probudil a ona stála u mé postele, v jedné ruce držela nůž a ve druhé pohár. Řekla mi, že si je jistá, že za Windeovo zmizení jsem odpovědný já. Taky mi oznámila, že má podezření, že stojím za úklady proti Eneadově zdraví, protože se ještě před jeho svatbou v jednom z pohárů našly zbytky rudého zirrusového prášku. Rudou skvrnu nalezla i pradlena v kapse košile s mým monogramem. Všechno to byly jen nepřímé důkazy, ale ona prostě věděla své a odmítala diskusi. To její velké břicho se nade mnou tyčilo a já ten její plod tak nenáviděl… Přinutila mne vypít ten pohár. Byl v něm prášek ze zirrusového kořene. Jak také jinak. Řekla, že tak mě aspoň přejdou dynastické choutky. Měla bohužel pravdu.“
„Nenáviděl jste ji?“
„Spíš jsem ji obdivoval. Miloval i nenáviděl. To všechno. A pozoroval jsem ji. Věděla to. Nikdy jsem jí neřekl, kde jsem zahrabal Windeovo tělo. A ona byla příliš hrdá, než aby mne prosila. Možná, že se bála, že když to bude vědět najisto, bude to bolet ještě víc.“
„A Trenten?“
„Ten zmetek? Ten to všechno způsobil. Kdyby jeho nebylo, hříšného plodu Ismelliny pomýlené lásky, náš syn by teď byl klinnorským králem a slavná Simská dynastie by se zvedla z prachu. Když jeho matka zemřela, a já jí do hrobu nepomohl, byla to přirozená smrt, byl jako ze samé rtuti. Nevím, co mu o mně navykládala, ale určitě mu řekla, aby si na mne dával pozor. Kdykoliv jsme se dostali do styku, neustále mne urážel, ale já jsem se k němu choval vždy tak uctivě, aby všichni uvěřili, že ho mám rád kvůli tomu, že jsem miloval jeho matku. Studoval jsem psychoznalectví v Moriónu a mám dva semestry na Krabdenském lyceu. Poznám charismatika, když ho vidím. A Trenten byl odjakživa něčím víc. Když vešel do místnosti, někteří až tajili dech, ačkoliv si to vůbec neuvědomovali. Z toho jsem usoudil, že bych jej mohl předhodit krabdenským vlkům. O zbytek jste se už postarala vy, madam.“
„To už stačí,“ zaduněl s chodby Anekorův hlas. Vzápětí se král objevil v komoře. „Ani nevíte, pane ex tajemníku, jak mne blaží, že byl můj drahý otec takový chlípník. Kdyby čekal se svatební nocí až do svatby, nikdy bych se nenarodil. Obviňuji vás z vraždy otce mého bratrance a uvězňuji vás k doživotí bez odvolání a bezprostředně.“ Houkl přes rameno ke svým gardistům: „Odveďte ho, ale nedejte mu najíst, dokud vám věrohodně neprozradí místo, kde pohřbil Windeovo tělo.“
Cestou na Krabden Jasmína dospěla ke konečnému rozhodnutí.
Zbývalo jediné.
***
