Kazisvět - 13. kapitola
(Krabden - hořké přivítání)
Přistála na střešním portu, cestou se zastavila ve své kanceláři a sáhla do trezoru. Pak sestoupila tubusem do Trentenova vězení. Nikdo ji sice nezastavil, ale neušly jí zkoumavé pohledy zaměstnanců podzemní sekce, které míjela. U dveří vyvstal problém s magnetickou kartou, a protože se tím odmítala zdržovat, požádala člena ostrahy, aby jí půjčil svou. Když se konečně dostala až k Trentenovi, šokovalo ji, že jej opět našla přivázaného k tvrdému lehátku uprostřed prázdné místnosti. Rychle oslepila kamery a probudila ho. Zatímco mžikal víčky, už urputně zápolila s řemeny utaženými tak silně, že jeho ruce měly barvu slonové kosti.
„Zvířata zatracená,“ soptila polohlasně, a třela jeho zhmožděná zápěstí. „Co se tu, krucinál, dělo?“
„Nevím,“ hekl unaveně a očima těkal po prázdném pokoji. „Asi něco vědí. Hlavně nedělej kravál, nebo jim to podezření potvrdíš.“
Podívala se na láhev s infuzí a chvíli soustředěně studovala popisku složení roztoku. Pak přimhouřila oči poznáním. „Ti darebáci. Koma jim nestačilo. Přidali inhibitory. To je proti předpisům!“
„Ten tvůj přítel, Jorrik,“ zachraptěl, „byl tu jednou. Ke konci se mě skoro nebál. Druhého dne přišel chlap, co se nepředstavil. Řekl, že Jorrika kdosi přepadl a že to vzal za něj. Ale že s ohledem na mé bezpečí užije ověřených metod.“ Trenten se při pohledu na rozrušenou Jasmínu zamračil. „Už toho nechej, děvče. Nejsem přece z cukru. Tvoje vyšilování to dělá ještě horší. Tohle lehátko je polohovací. Horní polovina se dá zvednout, ne?“
Mlčky přikývla a po chvíli už oba seděli s opřenými zády v pevném objetí.
„Nějaké nové zprávy?“ zamručel se rty v Jasmíniných vlasech. Podle toho, jak se zachvěla, se připravil na drama a pak během jejího líčení jen střídavě tajil dech.
Závěrem si sáhla do výstřihu a oddělila od svého stříbřitého přívěsku ten černý, který před hodinou vyzvedla ze sejfu ve své kanceláři. „Tvůj otec ho nosil. Je to jediná věc, která po něm zbyla.“
„Já, Kazisvět, a mám nosit tuhle tretku?“ ušklíbnul se Trenten. „Vždyť mi to stejně seberou.“
„Nedostanou příležitost,“ usmála se, „je ti, doufám, jasné, co musíme udělat?“
„Ovšem,“ povzdechl si, „neuvěřili by nám. Už jen proto, že by přišli o svou výlučnost.“
Mlčky přisvědčila. „Navrhuji sféru Rendorských dlastů. Mám tam starý dům po babičce. Leží uprostřed lidnatého města, tam snadno zapadneme. Jestli je Krabdenská sféra na řadě, musíme připravit a vynutit evakuaci, ale bez zásadních politických změn to nebude možné. Zpočátku to bude partyzánská válka.“
Přikývl: „Komora nebude ochotná připustit kacířské bludy. Potřebujeme kontakty s lyceem.“
„Nejdříve musíme získat spojence,“ upozornila jej.
Přesto jí nedal pokoj: „Co tvoje oficiální závazky?“
Pochopila, že od ní potřebuje ujištění, že si je vědoma, čeho všeho se zříká. Vzpurně pohodila hlavou a řekla: „Teď, když všechno vím, necítím žádnou zodpovědnost. Radši budu někde krájet cibuli, než abych se dál účastnila tady té šaškárny.“
„Ani nevíš, jak se mi ulevilo,“ oddechl si. Pak se zarazil. „Myslíš, že opravdu nejsem nebezpečný?“
Pevně jej objala. „Ne. Je to jen tvůj způsob obrany. Reakce na to, že ti nějaký čtenář snů krade soukromí. Než se to naučíme zvládat, budeme spávat odděleně, abych se k tobě zase samovolně nevloudila, však víš. Už nikdy se to nestane. Dám si pozor.“
„To mi říká ta pravá.“
Pak do cely i přes dvojité dveře proniklo houkání poplašné sirény a zámek na dveřích zapípal. Jasmína hbitě odskočila ke stojanu s infuzí. Dveře se rozletěly a cela se zaplnila všemi osmi radními včetně administrátora Ubidea, několika příslušníky ostrahy. Jako poslední se připlížil pobledlý Jorrik. V náhlém záblesku pochopení Jasmína vzhlédla k oslepeným kamerám. Na hlavních objektivů zpozorovala drobounké lesknoucí se puchýřky. Byly to štěnice, které svými miniaturními snímači zaznamenaly všechno, co si dnes s Trentenem řekli.
Sesypali se na ni jako vosy, stejně tak obklopili Trentena, který se sice vzpouzel, ale oslabený komatem a inhibiční feťáckou kůrou, byl jako pápěří.
„Nejdřív uspěte toho zmetka,“ štěkla senátorka Eufonie.
„Ne,“ odporoval radní Henesy. „Naše nadřízená přece tolik dbala, aby se s ním zacházelo lidsky. Jen ať si to pan, ehm, vévoda, vyslechne. Hlavně ho pořádně přivažte, protože to je základ,“ houkl k ostraze. Pak pokynul administrátorovi.
„Jasmíno de Vrill,“ začal prkenně starý muž a bylo zřejmé, že je z vývoje situace upřímně zděšen, „Komora inspektorů tě obviňuje z velezrady a veřejného ohrožení. Jelikož ti tyto nejtěžší zločiny byly na místě dokázány, jsi odsouzena k trestu smrti obvyklým způsobem a sice postupným žhavením v jícnu Hartusivého vulkánu při jeho nejnižší hladině, která nastane přesně za tři týdny. Na důkaz veřejné pohany ti bude o dnešní půlnoci v přítomnosti členů tvé rodiny odebrán a rituálně zničen tvůj vitalizér. Do té doby budeš uvězněna bez možnosti sociálních kontaktů.“
Jasmína vzpurně vystrčila bradu a zaryla se pohledem do výsměšně se tvářícího Henessyho.
„Co uděláte s Trentenem?“
„Další testy a pak eliminace,“ štěkl Henessy. „Ale to už tebe zajímat nebude.“
„Copak jste to neslyšeli?“ křikla. „Tato sféra je na periferii a čeká ji zánik přesně, jak to Veliký Architekt vyprojektoval! Máme jedinečnou možnost to udělat řízeně, protože jinak to proběhne živelně. Trenten, když ho pěkně poprosíte, bude spolupracovat. Není čas na pitomosti. Chystejte evakuaci.“
Radní Eufonia popošla až k Jasmíně a s nezvyklou silou na svůj pokročilý věk jí vrazila tvrdou facku. „Ty zrádná bestie! Takto pošlapat odkaz velkého kodexu!“
Jasmína se chtěla na tu zapšklou babiznu vrhnout, ale zadržely ji paže pohotové ochranky. Hodila hlavou k lehátku obklopenému dalšími ozbrojenci a skřípavě ze sebe vypravila: „Jestli Trentena zabijete, během dvaceti let se narodí znova přímo tady na Krabdenu, ale nepoznáte ho. Pamatujete na ten starý žert? Čtenáři snů honí narušitele, ale jedině de Vrillové pasou po Kazisvětech. Jestli ho zabijete, mí příbuzní se na to vykašlou!“
Dřív, než Jasmínin hlas dozněl, ji umlčela další Eufoniina facka. Tentokrát použila levačku, ozdobenou několika velikými prsteny. Jeden z nich si obrátila do dlaně a tím Jasmíně natrhla ret. Teplá krev stékající do výstřihu se vsakovala do černého elegantního prádla, které zakrátko vymění za nějaké vězeňské tepláky. Jasmínu v té chvíli napadlo, jak hloupými myšlenkami ztrácí čas.
„Stačí pár let v exilu, a de Vrillové přilezou ke křížku, ty huso,“ ušklíbla se radní. „Za šest set let nám chytí dalšího Kazisvěta.“
Trenten se vzepjal v řemení a směrem k Eufonii křikl: „Jste čubka, madam! Copak nevíte, že holky se nebijí?“
„Ach, jaká to oběť od toho, který nemá co ztratit,“ konstatoval ironicky Henesy.
Zapšklý radní Tenorri se ušklíbl a udeřil Trentena do čelisti. „Je to drzé. Měli jsme to přece jen uspat.“
„Co rozumný rozhovor?“ zamumlal zajatec hořce se usmívaje rozbitými ústy. „Myslím, že bych dokázal ovládat své reakce při testaci, pokud bych o ní předem věděl. Zaručím, že už nikdo z experimentátorů nezemře. Nechejte Jasmínu jít a nebudu dělat potíže.“
Eufonie popošla k Trentenově lehátku, poklepala na láhev s infuzí a škodolibě se usmála. „To nebudeš dělat ani tak, hezký hochu. A kvůli té zrádné děvce, že by se z vlka stal beránek? Kdo by tomu věřil? Ukončeme ten trapný výstup.“
„Počkejte,“ vzpamatovala se Jasmína, když pochopila, že jak ona, tak Trenten, házejí perly sviním. „Každý odsouzenec má právo posledního přání.“
„Co by to mělo být?“ povzdechl si Ubideus.
„Jeden polibek.“
Sledována nenávistnými pohledy se Jasmína sklonila k přerývavě oddechujícímu připoutanému muži a něžně ho políbila na zkrvavené rty. Dlaní pravé ruky se mu opřela o hrudník a prsty mu zasunula vyčnívající kousek černého řetízku za látku hnědé tuniky.
O půlnoci ji odvedli na kruhové náměstí ke Studnici práva, k místu, kde vyvěral jeden vedlejších sopouchů Hartusivého vulkánu. S kamennou tváří a pohledem upřeným do tmy byla u toho, když byl její přívěšek obsahující třetinu její životní síly vhozen do otvoru studnice, až se zanořil do žhavého magmatu. Vzhledem k tomu, že její život měl trvat už jen tři desítky dní, ji zničení vitalizéru nezkrušilo. Daleko horší byly skelné pohledy otce, matky a bratra, které se zarývaly do její tváře, seč se snažila uhýbat pohledem, jak se jen dalo.
Chtěla to všechno vykřičet. Říct jim, že ji odsoudili za něco, co je založeno na lži, ale před obřadem ji Henesy varoval, že pokud to udělá, pocítí následky její milovaný Kazisvět a ona se na to bude dívat. Takže mlčela, i když ji Ubideus vyzval k tradiční poslední větě. Tím byla její čest pošlapána definitivně a když se matka rozplakala, rvalo jí to srdce. Nyní mohl její pyšný otec udělat jen jediné, aby zachránil rodinné statky, postavení Jasmínina bratra, jeho ženy i budoucnost jejich dětí. Musel by se jí veřejně zříct. Všechny pohledy se k němu zvědavě obrátily. Ale Justin de Vrill zarytě mlčel. Tím byla rodinná klatba zpečetěna. A Jasmínina matka přestala plakat.
Ale noc ještě takto skončit neměla.
Jasmína po tom všem nemohla usnout. Nelitovala ničeho, ale štvala ji vlastní bezmoc. Hlava jí třeštila a myšlenky jí bloudily jedna přes druhou, neustále se jí vracel jeho poslední pohled. Namísto aby se díval vyčítavě, zoufale či vztekle, dokázal se na ni povzbudivě usmát.
Pak k ní dolehlo první chvění. Nejdřív si myslela, že jde o mámení smyslů vyvolané stresem. Jistoty nabyla, když do cely napochodovali strážní a odvedli ji nahoru do konferenčního sálu. Cestou zaznamenala, že celá budova se jemně chvěje a v nitru hlavy cítila zvláštní tlak. V zasedacím sále ji čekalo sedm pobledlých radních včetně Jorrika a Ubidea seskupených před lesklou obrazovkou.
Henesy chyběl.
„Ten hazardér,“ komentoval výjev na obrazovce Ubideus.
„Chtěl si vysloužit ostruhy,“ zaúpěla Eufonie. Pak si všimla eskorty s přivedenou Jasmínou a očividně nerada se k ní obrátila: „Nabízíme ti dohodu. Svůj život už zpátky nezískáš, ale jestli nám pomůžeš, tvůj otec dostane zpět veškerý majetek, tvůj bratr se vrátí k postu proděkana a jeho žena bude přijata zpět k nejvyššímu obchodnímu soudu. Máš šanci očistit jméno své rodiny.“
„Co po mně chcete?“
„Nový předseda komory Henesy zahájil další kolo testů. Ale Kazisvět se utrhl z řetězu a navodil si destruktivní sen. Infuze přestala působit. Začíná hroutit naši sféru. Zatím zabil Henesyho a všechny lidi na výslechové chodbě a vybil všechny naše mágy v podzemí. Jeho vliv se zvolna šíří a sílí směrem k povrchu. Jestli ho můžeš zastavit, tak tam běž.“
„Hlavně ho konečně zabij!“ zasyčel Flonibud.
Jenže Jasmína mající plnou hlavu rodinné hanby, kolegium nejdřív přinutila, aby všechny ty slibované rehabilitace a restituce potvrdilo písemně a aby tento akt provázený povážlivým kolísáním zvuků linoucích se z podzemí, stvrdilo dálkovým přenosem do centrálního registru.
„Odemkněte mi ta pouta,“ štěkla nevrle, když byla všechna data odeslána.
Pak se rozběhla k výtahovému tubusu. Jak se blížila k epicentru destrukce, vibrace sílily. Všude v chodbách přeskakovala zkroucená mrtvá těla. Chodby byly zakřivené v podivných úhlech a veškerá hmota těkala. Místy se materiál, ze kterého byly vyrobeny zdi, stával průsvitným, jak se rozpouštěl a mizel. Vznikala obávaná nicotná pole. Těmto oblastem se pečlivě vyhýbala, ničeho nebylo radno se dotýkat. Konstrukce budovy se drolila a rozpadala na myriády nepatrných částic, které zvolna zanikaly v drobných vířivých spirálách. Podlahy byly postiženy rovněž, ale destrukce postupovala od stěn, proto Jasmína utíkala středem. Zatím byl proces v počáteční fázi, ale bylo jasné, že pokud si nepospíší, rozpad pletiva Krabdenské sféry se vzápětí rozeběhne naplno.
Jinak vždy pečlivě zajištěné dveře do Trentenovy cely zely dokořán. Propletla se groteskně rozhozenými těly Henesyho a mrtvolami strážných, až zakotvila u vibrujícího Trentena. Mimoděk zaznamenala krvavé podlitiny na jeho těle. Okamžitě mu uvolnila pouta a v záblesku naděje sáhla pod roztrhanou tuniku. Ale černý vitalizér po Windeovi byl pryč. S vědomím, že to musí dokázat i bez magie, se k němu na lehátko položila tak, aby si byli co nejblíže.
Cítila se jako unavená loď. Představila si, že doplouvá do přístavu. Uložila svou hlavu do prohlubně nad jeho klíční kostí a zavřela oči. Konejšivě se kolébala na horkých kolotajících vlnách, které by pro ostatní byly vražedné, ale ona jejich úskalí důvěrně znala. Věděla, že nesmí podlehnout strachu a nesmí ucuknout, jako tehdy poprvé ve stáji, jinak ji Trentenova horkost zabije. Prolínala se jí a splývala a pomaloučku ji obohacovala o svůj osobitý vklad. Do snových plátů vřelého vulkanického bahna přidávala průzračnou křišťálově chladivou vodu své ponorné řeky a postupně to děsivé horké bahno ochlazovala a rozpouštěla. Cítila, jak se Trenten nejistě vzpouzí, a proto napřela veškerou svou vůli, aby ji ve snové představě ponorné řeky rozpoznal. Její síly rychle ubývaly, protože neměla přívěšek. Ucítila, jak jí po chvíli zaváhání radostně vychází vstříc. Spolu přetavili představu děsivého vulkanického jícnu do podoby zčeřené vodní hladiny jezírka v lesní tišině, ozářené raním sluncem a přidali i osvěžující stíny vysoké trávy na břehu.
Pak konečně usnuli ozdravným spánkem beze snů.
Probudila se v křesle nějakého vznášedla. „Už je vzhůru,“ zaslechla matčin hlas. Ucítila stisk prstů na své paži: „Jak se cítíš, Jasmi?“
„Co udělali s Trentenem? Prosím, řekněte mi to! Hned!“
„Protože jsi zachránila celou sféru, zrušili rodinnou klatbu,“ houkl bratr od řízení. „Promiň, ale docela mě štvala představa, že budu živit rodinu prací v dolech. Tak proto jsem se na tebe při té šaškárně u studnice tak mračil. Jenže… to nic není oproti tomu, co čeká… tebe.“
„Na to kašlu!“ zaječela. „Řekněte mi, co je s Trentenem!“
„Strašně jsi je rozzlobila, protože jsi Kazisvěta nezabila,“ řekla matka s decentním úsměvem.
„Byli přímo nasraní,“ uchechtl se jindy vždy decentní bratr.
„Oba jste spali,“ řekla matka. „Trvali jsme na tom, že si tě odvezeme domů. Ale všichni se báli do vyšetřovací chodby byť jen vstoupit, protože tam byla nicotná pole. Představ si to. Deset tisíc let po smrti Velkého Architekta tady na Krabdenu byla skutečná bílá místa. Tak tam šel tatínek s tvým bratrem. Viděli spousty mrtvých. Z průlinů fičel subprostorový průvan.“
„Zavraždí ho,“ vyjekla zhrouceně. „Stačí, aby tam vehnali nějaký otravný plyn, nebo hodili bombu.“
„Nezavraždí,“ zavrtěl hlavou sir Justin. „Hned po tom ceremoniálu u studnice, mě vyhledal ten nešťastník Jorrik. Byl jako pochodující špatné svědomí a všechno mi pověděl. Jak ho Henesy přistihl, když špicloval a dělal pirátské nahrávky a jak ho přinutil, aby nahrál i to, co si říkáš s Kazisvětem. Všechno mi to začalo dávat smysl. Připomnělo mi to starou pohádku o pěstiteli a květině, a taky případ rektora lycea který se jmenoval Windeus, jehož jméno muselo být vymazáno ze všech ročenek, ale přes veškerou snahu se ještě dnes v nějakých odkazech nebo starých seminárkách objeví. Windeus hlásal teorii pučení a odkvétání jednotlivých vrstev reality. Tvrdil, že odhalil mechanismus obnovy sférické květiny, protože, světe div se, ani hyperprostor není nafukovací, jak jsme si vždycky mysleli. Vyvolal tím obrovskou nevoli, byl zostuzen a odsouzen k smrti.
Když jsme si to všechno dali dohromady, pochopili jsme totéž, co on. Krabdenská sféra je nyní tou periferní a čeká ji uvadání. Seděli jsme v hotelu a přemýšleli, jak to všechno využít, abychom radu donutili rozsudek nad tebou změnit a taky, pochopitelně, jak co nejúčinněji zorganizovat hromadnou evakuaci. Pak se rozječely poplašné sirény. Došlo nám, že je zle a vyrazili jsme na inspektorát. To už jsi ty byla dole s Kazisvětem.
Neztráceli jsme čas. Však tys taky stačila dojednat rodinné restituce,“ zasmál se pod vousy Justin. „Tehdy jsem Eufonii a ostatním řekl, že máme dvě podmínky. Propustit tebe a propustit Kazisvěta. Pohrozil jsem jim, že pokud tebe a Kazisvěta zabijí, zařídím, aby se celá ta špína dostala na veřejnost. Napříč všemi sférami se bude předávat zpráva, že pravým účelem existence Krabdenského lycea a vlastně i inspektorátu je hon na Kazisvěta, jehož jediným posláním je obnova životního prostoru. Myslím, že Kazisvět si poradí i bez svých honců. Tady Alarik to už vymyslel. Kazisvět rozpustí periferní sféru až poté, co se všichni odklidí. Když budou inspektoři slušní, dovolíme jim převzít logistické zajištění přesunu. Co se daleké budoucnosti týká, na dalších generacích akademiků bude probádat, jak rozpoznat periferní zónu. Za dalších šest set let se situace bude opakovat. Bude třeba Kazisvěta v populaci opět najít a připomenout mu jeho specifický úkol.“
„A oni to akceptovali?“ užasla Jasmína.
„Do puntíku,“ přisvědčil Justin. „Chvilku se čepýřili, ale pak se do toho vložil Ubideus. Však ho znáš, je to slušný člověk. Je sice trochu pomalejší, ale když už je všeho příliš, dokáže udeřit hřebíček na hlavičku. Nakonec zvolili předsedou jeho a on se našich návrhů pevně chopil.“
„Takže toho tvého Kazisvěta propustí, až bude schopný vstát z postele,“ dodal Alarik.
„Ubideus slíbil, že se postará, aby trochu zesílil, protože Henesy do něj rval inhibitory. Pak mu nabídnou dohodu ohledně spolupráce, co se zavinutí periferní sféry týká, aby mohl vývoj sférického poupěte pokračovat v souladu se záměry Velkého Architekta. Čeká nás velké stěhování. Krabdenská sféra se za pár let zavine, ale jen díky tomu vypučí u zárodečné cibulky nová. No nic, zatím se usadíme ve sféře Tufuncových zemritů, je tam docela hezky. A také se více zaměříme na studium makroskopie poupěte.“
„Takže jedeme domů?“ hlesla Jasmína.
„A kam bys chtěla, holčičko?“ podivila se matka.
„Já…myslela jsem…,“ pak jí to došlo. „Moc času nezbývá, že?“ Tím spíš by snad mohla ty poslední měsíce strávit s Trentenem. Vyděšeně těkala očima z jednoho člena své rodiny na druhého.
„Jasmínko,“ řekla bezbarvě matka, „Tvůj přívěšek byl zničen a ten černý rovněž. Henesy svým nezodpovědným jednáním způsobil smrt více než dvou set lidí. Pomřeli i všichni mágové v podzemních laboratořích. Nezbyl nikdo, kdo by dokázal vyrobit nějakou náhražku.“
„To je dobře,“ řekla Jasmína. „Tohle uvazování se vlastní životní sílou bylo proti lidské přirozenosti.“
„Ale pro tebe je to fatální,“ vzlykla matka. „Trentena jsi zastavila sama, ale protože ti chyběla velká část životní síly, odnesla sis následky.“
Jasmína sledovala, jak matčin pohled výmluvně poklesl k její ruce. Teprve tehdy to zaznamenala. Ze skvrnité kůže modravě vystupovaly žíly. Matka odněkud vytáhla zrcadlo. Tvář s vějířky vrásek, kterou uviděla, ji nevyděsila. Vypadala stejně jako by byla vypadala, kdyby jí bylo o třicet let více. Ale Jasmína věděla, že proces stárnutí bude bez vitalizéru rychle gradovat. I bez popravy bude za pár měsíců pod drnem. „Ještě není čas umírat,“ řekla zaťatě.
I když na ni rodina naléhala, zarytě trvala na své svobodě. Musela jim přísahat, že než její zdraví zcela selže, vrátí se umřít domů. Byla zahlcena dojmy. Děsil ji fakt, že než se dá Trenten do pořádku, bude z ní shrbená stařena. Najisto věděla, že by nesnesla jeho soucitné pohledy. Tušila, že až se trochu vzpamatuje, bude se po ní ptát a nejspíš ji bude hledat.
Po mezipřistání na letišti v Genkonnu si koupila jednomístnou vzducholoď. Použila starou osvědčenou poučku, že pod svícnem bývá největší tma.
***
