Kazisvět - 14. kapitola
(Krabden - kancelář Komory inspektorů)
Do předsedovy kanceláře bez ohlášení vrazil pobledlý a pohublý Trenten a rovnou se do něj pustil: „Už mě tu neudržíte ani párem volů, Ubidee. A přestaňte mě pořád posílat do postele. Po vaší lázeňské kůře jsem na to alergický. Chápu, že očekáváte spolupráci, ale musím dát do pořádku svůj osobní život. Najdu si ji sám, když toho ten váš debilní aparát není schopný.“
Předseda Ubideus se nervózně ošil. „Vaše regenerace trvala pouhé dva týdny, sire, ale Jasmínino chátrání zatím rychle pokračuje. Od začátku ji hledá veškerá krabdenská ozbrojená moc. S každým dalším dnem se pravděpodobnost úspěchu snižuje. Když se ji vydáte hledat sám, stejně ji nepoznáte.“
Trenten potlačil další vzteklý výbuch, opřel se o desku stolu a skrze zaťaté zuby procedil: „Však jste se o to taky postarali, ale já se opravdu snažím zůstat nad věcí, protože i vy jste žili v bludu. Dobře. Dívejme se na to racionálně. Kam by mohla jít? Stárnoucí a umírající? Pyšná, umíněná a praštěná osoba?“
„Jasmína byla vždycky originál,“ povzdechl si Ubideus. „Podle toho, jak o ní mluvíte, ji znáte nejlépe. Rodině nabulíkovala, že umřít se vrátí domů, ale na to bych nevsázel. Možná, že k tomu ani nebude mít sílu. A taky nejspíš nechce, abyste ji vyhledal, protože mladé dívky nejsou rády, když je jejich chlapec překvapí s mastnými vlasy. A Jasmína, i když teď asi vypadá jako stařena, je duševně pořád svěží. Takže se někde skrývá. Býval jste jí nejblíže, použijte intuici. Jste přece výjimečný tvor, při vší úctě.“
Trenten se zamračil. „Při vší úctě, pane předsedo, někdy mám chuť vám udělat něco hodně ošklivého. Ale asi máte pravdu. Chce to méně křeče. Však mě něco napadne. Najdu ji, i kdyby krájela cibuli v té nejhorší putyce.“ Kývnutím se rozloučil a bral se odchodu.
„Ještě okamžik,“ vydechl Ubideus.
Trenten strnul v půli cesty a otočil se.
„Co uděláte, až ji najdete, sire?“
„To je velmi prosté,“ usmál se Trenten. „Už ji nepustím.“ S tím oddusal pryč.
Ubideus tu informaci chvíli zaraženě zpracovával.
***
Klinnorské království
Jeřabinová sféra
V hospodě u Kulaté mísy bylo toho dne narváno. Herci zapíjeli novou premiéru, zlodějíček Max oslavoval zásnuby s masérkou Sisinkou a kloboučník Gven konečně pochoval svou sedmdesátiletou manželku Thulii. Všichni si objednali bílou tlačenku a rendorský dryják, jen Gven trval na tlačence krvavé, aby nebožce, jak tvrdil, projevil trochu úcty. Jak bílá, tak červená, každá tlačenka musela být zasypána horou cibule. A všechnu tu cibuli musel někdo nakrájet. Když do šenku vstoupil nezvykle slušně oblečený host, dřív, než si objednal, zaujala ho právě ta spousta cibule a taky její typická vůně linoucí se celým výčepem.
„Co si dáte?“ houkla majitelka hostince Belinda, a zavrtěla kyprými boky.
Muž ani nevzhlédl zpod širokého klobouku a tichým hlasem si objednal: „To, co ostatní.“
„Nechcete radši jehněčí?“ podivila se hospodská.
„Ne, chci bílou tlačenku s cibulí, Bello,“ zamračil se muž a žena zvedla udiveně obočí, protože ji překvapilo, že ji ten nastrojený krasavec zná. Provokativně se opřela lokty o stůl, aby se mohla cizinci mrknout do tváře a taky aby mu nabídla výhled do svého výstřihu. „Co dělá pán, jako vy, v přístavní knajpě?“
„Projíždím kolem,“ houkl, a bez ohledu na štědrou podívanou se ohnal za sebe a neomylně chňapl za zápěstí malého Maxe, který se mu pokoušel vytáhnout z holínky jeho oblíbenou dýku. Svíraje pěst kolem tenkého Maxova zápěstí, doprovázený chechotem štamgastů a Maxovým úpěnlivým jekotem, si hocha přitáhl blíž. Aniž ho pustil, obrátil se znovu k Belindě a ledovým hlasem dodal, že tu tlačenku s cibulí má přinést hned nebo vůbec. Hostinská uraženě ohrnula ret a odběhla do kuchyně.
„Hej, ty, té cibule ještě přikrájej! Ten modrooký rozmazlený panák, co mu počestná hospodská není dost dobrá, na tu tlačenku strašně spěchá,“ houkla k pomocné kuchařce stojící nad hromádkou čerstvě oloupané zeleniny. Žena se ani neotočila, jen přes rameno přikývla, vzala do ruky ostrý nůž, rozkrojila první cibuli napolovic a poté ji začala soustředěně krájet na plátky.
Pak se stalo několik věcí v rychlém sledu.
Vrzla vrátka oddělující prostor kuchyně od výčepu a Belinda, když viděla, kdo vstoupil, se polichoceně usmála a řekla: „Jdete se podívat, jak vám tu tlačenku chystám, pane? To se mnou musíte do komory. Tlačenku držíme v chladu, aby se nezkazila.“
Ale modrooký se na hospodskou ani nepodíval a mířil přímo ke stařeně stojící zády, zabrané do krájení. Popošel blíž, aby si ji mohl prohlédnout z profilu a napjatě, jako by na tom záleželo, řekl: „Jasmíno?“
Žena však vůbec nezvedla uslzené oči a krájela dál, jako by byla hluchá.
„Copak vy znáte mou pomocnici, pane?“ přitočila se k němu rozčarovaná Belinda.
„Asi jsem si tu paní s někým spletl,“ zamumlal zklamaně a bez rozloučení odešel.
Stará pomocnice dál krájela cibuli, slzy jí tekly, a srdce bolelo. Hlavou ji duněly výčitky, že byla tak zbabělá, že neměla odvahu se na něj naposledy podívat. Ale dobře věděla, že kdyby to udělala, už by to nevydýchala. Jak by vedle sebe vypadali? Jako prababička a pravnouček? Nemyslitelné.
Tušila, že úplně jistý si nebyl. Raději odejde, protože by se mohl vrátit. Však konec už se blíží. Záda bolí, dech se úží, a Belinda už jí jednou naznačila, že není zaopatřovací ústav. Vrátí se tedy domů. Odložila nůž, utřela si oči cípem zástěry a když šéfová přinesla do kuchyně špinavé nádobí, rozhodně oznámila: „Dnes končím. Odjíždím k vnučce.“
Belinda našpulila ústa a frkla: „Poslední dobou mám na pomocnice smůlu.“
Stařena zašla do komory pro své věci a těžkým krokem se vydala na nádvoří ke studni. Z ostrého poledního slunce se jí na okamžik zatočila hlava. Zavrávorala a klesla na schodek obezdívky. Při představě, že ji čeká klopotná cesta k veřejnému depu, ve kterém čeká její vznášedlo, si unaveně povzdechla.
Dusot kopyt a oblak prachu ji přinutil se schoulit do klubíčka. Nějaký hladový pocestný to bral pěkně hákem a zarazil koně téměř u její hlavy.
„Jasmíno, proč?“ zahřímal za jejími zády hromový hlas.
Při tom hrozivém tónu se její ramena vzpurně napřímila. „To bude nějaký omyl, mladíku,“ zaskuhrala nejlíp, jak uměla.
Ale hrubián na to nedbal. Seskočil z koně, rychle ji obešel, poklekl a uchopil sveřepou osůbku za paže a přitáhl si ji do náručí. „Ty hrozná, hrozná, ženská! Byl jsem z tvé netečné reakce tak paf, že jsem prostě odjel na rynek, a cibuláři převrátil bednu s cibulí do kašny! Až tady Jarmila začala hrabat kopytem, mi došlo, že by ses zatím mohla zdekovat. A taky, že jo! Ty jedna nezodpovědná paličatá veveřice! Necháš mě šílet hrůzou!“ Propaloval ji svýma modrýma očima, až se z toho celá roztřásla.
Jeho řvaní vylákalo lidi ven z hospody. Když to zaznamenal, trochu ztišil hlas: „Počkej, naplácám ti na zadek hned, jak to bude možné! Přísahám, že to udělám, a pak se s tebou budu milovat tak dlouho, že si týden nesedneš!“
Štamgasti zvědavě sledovali, jak muž, v kterém paštikář Břenek rozpoznal králova bratrance, tu vetchou stařenu v sepraných prostých šatech něžně podebral, vysadil ji na koně, vyhoupl se k ní a pak svižným klusem oba opustili hostinský dvůr.
Královna Agneska neklidně ťukala pěstičkami do stolu. „Pořád spí, nebo civí do zdi a když tam přijdu, posílá mne pryč. Nabízela jsem se, že jí třeba upravím účes, nebo vmasíruji do kůže nějaký pleťový krém, ale ona se jen jedovatě pošklebovala mé naivitě. Žádná hodná babička z pohádek, co plete punčochy. Je to pěkná ježibaba.“
Její choť znalecky mrkl na barvu vína v průzračné sklenici a poznamenal: „Myslím, že právě proto chtěla umřít někde, kde ji nikdo nezná. Věděla, že bude umírat naštvaná. Říká se tomu umírat nesmířená.“
„Že tys zase jedl vtipnou kaši?“ zatrylkovala královna, ale pak posmutněla. „Myslíš, že má vůbec nějakou naději?“
Anekor vážně zavrtěl hlavou. „Opravdu netuším, drahoušku. Jde totiž o čas. Bajky, že jednou za sto let rozkvétá v Mechovém lese snítka zlatého kapradí, jsou staré jako naše sféra samotná. Ale Lavinie mi jednou prozradila, že ta semena na Klinnor propašovala ona, když se sem nastěhovala z vnějšího vesmíru. Zasela je v souladu s prastarým rituálem své rasy do větrné bouře, protože než vyklíčí, nesmí na ně pohlédnout lidské oko. Trvá to celých sto let, než ze semene vyroste jediná nenápadná snítka. Ta pak zaschne a celá staletí se může válet někde v podrostu nebo pod kameny. Kdo ji chce získat, musí velmi dlouho a těžce hledat. Lavinie tvrdí, že ona ji nikdy nepotřebovala, protože téměř nestárne. Celé věky čekala na Ronea, protože on je jejím kosmickým partnerem, ať se to genealogům líbí nebo ne.“
„Jednou, až Roneus zestárne, ji potřebovat bude. Ta je ale mazaná. Vlastně se o svého kosmického partnera postarala, už když se na Klinnor přistěhovala,“ obdivně si povzdechla Agneska.
„Nevím, řekl bych, že z toho nás zatím hlava bolet nemusí,“ řekl Anekor. „Teď mají problém Kazisvět s Jasmínou. Tak jim držme palce. Víc stejně udělat nemůžeme. Jo, jasně, musíme naši vzpurnou stařenku pohlídat, aby zase nepráskla do bot. Kdo má službu?“
Agneska se na chvilku zamyslela. „Před chvilkou tam byla její matka, boční vchod hlídal Meneos. Teď je vystřídali Tihua s tím plešatým kaprálem od Ymtecha. Po dvou hodinách…“
„Dost,“ přerušil ji manžel. „Vidím, že to máš pod kontrolou.“
„Víš, je dobře, že jsme se přesunuli sem do Trentenova hrádku, protože uhlídat náš královský palác by bylo horší. Tahle jistota nám za trochu nepohodlí stojí,“ usmála se spokojeně Agneska.
Oba manželé svorně seděli na kanapíčku v salonku, ale ani Veselé knížečky madame Glokourové je nadlouho neodvedly od jejich starostí.
Dusot na schodech a tlumený hovor je přinutil knížky zaklapnout a vhodně zasunout do příručního pojízdného stolku mezi ostatní neškodné svazky. Stačili to právě včas. Do salonu vtrhla jako velká voda Jasmína pronásledovaná ustaraně se tvářícím gardistou.
Král s královnou užasli, protože stará dáma působila impozantně. Vypadala na osmdesát, její vlasy svítily stříbrem a oči nesly jen slabý nádech kdysi syté zeleně. Její tvář byla poskládána ve stovkách drobounkých vrásek, a pevnější postava postrádala kdysi lákavé křivky, ale čišelo z ní tolik osobitosti a pýchy, že nikdo nezůstal na pochybách, s kým má co do činění. Na sobě měla velice pěkné temně zelené šaty nesoucí známky stopy Tihuina vkusu a nejspíš i odborného zásahu.
„Tak dobře,“ řekla odhodlaně. „Protože mě hlídáte jako těsto na svatební koláče, chápu, že samotnou mne umřít nenecháte. Takže umřu tak důstojně, jak to jen půjde.“ Výstup ji viditelně vyčerpal. Poohlédla se po nějakém křesle a Anekor jí hned jedno dvorně přisunul. Mnohem měkčím hlasem se vzápětí zeptala: „Když jsem tu bydlela s Trentenem, bývaly tu takové…dost ordinérní knížky. Nevíte, co se s nimi stalo?“
Od toho dne se Jasmína opět stala paní Trentenova domu. I když musela hodně odpočívat, přestávaly jí sloužit oči a hůře slyšela, ráda se zdržovala s Mariem v kuchyni, nebo se svou matkou v salonu. Také si vyměňovala dopisy s otcem, bratrem i Ubideem, a alespoň částečně se podílela na přípravě velké krabdenské evakuace. Králi s královnou přísahala, že už neuteče. Anekor s Agneskou se tedy odstěhovali zpět do svého paláce, ale denně Jasmínu navštěvovali.
Jasmína se probírala knihami v salonku v sousedství Trentenovy ložnice. Narazila na podivnou starou knihu v ošklivých poškozených kožených deskách. Byla těžká, objemná a na dotek podivně teplá. Štítivě ji položila na stolek, rozevřela a seznala, že je ručně psaná ve staré krabdenštině.
Zavolala Menea zeptala se, jestli o knize něco neví, ale komorník jen překvapeně krčil rameny a tvrdil, že si vůbec nepamatuje, že by ten svazek kdy v knihovně viděl.
Mhouřila oči, aby mohla číst temně fialová písmena podivně splývající s okrově zbarveným vláknitým podkladem.
Mnohému v textu nerozuměla, ale některá sousloví jí byla jasná.
….repetice materializace bude korelovat s kvalitou stability ….
….verifikace Pěstitele prostřednictvím strážce stability…
….s každým výsadkem se poznámky opět zhmotní v době, kdy fokus programu dosáhne věku třiceti jar.…
….kompenzací destrukčních ukazatelů nechť jsou ukazatelé tvůrčí….
….náležitá součinnost s přestaviteli lycea při stanovení termínu evakuace…
….Pěstitel je instinktivně přitahován k periferní sféře, nicméně ji musí sám rozeznat……
….hyperprostorové souřadnice lze v prostoru vnímat prostřednictvím nadřazených smyslů nositele…tyto lze probudit metodou trsuah, kteroužto ovládá najáda v Mechovém lese… kolokvia s najádou zaručí připravenost nositele vtělení…
Po chvíli Jasmíně došlo, že čte učebnici pro Kazisvěty.
Pochopila, komu kniha patřila a patří. Stejně tak si byla jistá, že Trenten určitě netuší, že se kniha „ocitla“ v jeho knihovně, protože v opačném případě by se události vyvíjely jinak.
Došlo jí, že nalezla chybějící článek v mechanismu obnovy sférického poupěte, o kterém mluvila Lavinie. Velký Architekt nebyl takový šílenec. Byl jen krapánek roztržitý.
Když tvořil Pěstitele - Kazisvěta, nemínil ho ponechat zcela napospas neosobnímu systému Krabdenského lycea. Velký Architekt zařídil, aby každý budoucí Kazisvět obdržel možnost poznat svůj úděl. Dal mu příležitost k němu přistoupit tvůrčím způsobem. Do deníku napsal vše potřebné a vysvětlil, že stejně, jako může ničit, dokáže i tvořit. Architekt byl altruista a věděl, že Kazisvět bude mít těžký úkol. Proto nemohl učinit Kazisvětem nikoho jiného než sama sebe. Svou vlastní duši předurčil k tomu údělu a spoléhal, že nositel jeho odkazu se včas prostřednictvím učebnice seznámí se vším potřebným. Kazisvěta si vyprojektoval jako nadanou bytost schopnou se dohovořit s nomenklaturou periferní sféry na včasné evakuaci. Ale v době, kdy svůj plán spřádal, byl unavený a poněkud roztržitý. Vůbec nepočítal s tím, že jeho nástupce, jako zdravý třicetiletý muž, byť vzdělaný a sečtělý, nebude denně kontrolovat stav své knihovny.
Trentenovi bylo třicet v době, kdy ho Agneska definitivně odmítla. Právě tehdy začal řádit jako tajfun a na knihy kašlal.
Přemýšlela o všem celé tři dny a pak si přiznala, že zase tak moc překvapená není.
