Kazisvět - 15. (poslední) kapitola
Když se Trenten stále nevracel, Jasmínin optimismus se každým dalším dnem vytrácel.
Jednou zvečera se jí udělalo slabo a cestou do schodů omdlela. Probrala se až v posteli, kam ji přenesli a matce, která u ní mlčky plakala, slabým hlasem šeptla: „Už ho neuvidím. Nezapomeň mu povědět o té knize.“ Pak usnula a jen zamlžené zrcátko dokazovalo, že ještě žije.
***
O několik dní později, kolem půlnoci, lady de Vrill probudil nezvyklý lomoz. Vyhlédla z okna a pochopila, že se Trenten vrátil z Mechového lesa. Hektický ruch po celém hrádku nasvědčoval, že magická snítka byla nalezena. Dole na nádvoří se rozsvěcovaly lampy a svíce. Všude bylo světlo jako o polednách. Jasmínina matka vyšla na schodiště.
„Zapalte všechno, co máte! Všude musí být hodně světla,“ halasila svým zvonivým hlasem najáda z Mechového lesa. „Jinak se snítka nerozvine a všechna námaha přijde vniveč!“
„Ještě na půdě je jedna lampa,“ ozval se rozčilený Trentenův hlas.
„Zajdu tam,“ přihlásil se Meneos.
„Lavinie, to musí, sakra, stačit,“ hromoval Trenten, když vybíhal nahoru k Jasmínině pokoji.
„Snad, ale říkala jsem ti, že nejlepší by bylo počkat do rána,“ opáčila nejistě najáda.
„Ráno by mohlo být pozdě!“ zaburácel Trenten, až sebou lady de Vrill polekaně trhla. Trenten při pohledu na její výraz vzpurně pohodil hlavou: „No a co? Řevem smrt na čas zaženu.“
Lady de Vrill stiskla rty a pomyslela si, že něco takového může říci jedině Kazisvět. Ale jestli někdo dokáže její holčičku vyrvat ze spárů věčnosti, tak to musí být zase jen Kazisvět.
„Natři to té zubaté bestii,“ řekla zarputile, praštila Trentena do ramene a vydala se dolů do salonu, protože na zbytek neměla nervy.
Trenten v závěsu s hradním personálem a bandou Anekorových gardistů nanosil do Jasmínina pokoje veškerá svítidla, která byla k mání. Nakonec u Jasmíny zůstal jen on a Lavinie.
Trenten klečel u Jasmíny, držel ji za ruku a hrozil se byť jen připustit, že by mohlo být pozdě.
„Nevím, jestli to bude stačit,“ broukla najáda, položila na postel proutěnou ošatku a odklopila víko. Na mechovém polštáři ležela hnědá tenká hoblinka. „Snad jsi ji nehledal zbytečně, můj ztřeštěný synovče,“ vydechla a opatrně hoblinku dvěma prsty vyňala. Přistoupila k zemdlené Jasmíně, rozhrnula jí košili a položila snítku na její hrudní kost.
Po chvíli Trenten zvedl hlavu a upřel na Lavinii tázavý pohled. Ale najáda mlčela. Hrábl po zrcátku a přiložil je k Jasmíninu nosu. Neorosilo se.
Najádina křehká ramínka zklamaně poklesla. „Je pozdě,“ vydechla tiše. „Ani Zlaté kapradí neumí zvrátit smrt.“
Trenten ale vyskočil, jako by jej bodla vosa a vyběhl do chodby. „Menee!“ zařval, „kde jsi s tím světlem, krucinál!“ Podle dusotu do schodů a rachocení bylo patrno, jak se poslepu prodírá harampádím na půdě. „Mám ji!“ zaryčel a po chvíli vítězně seběhl s kořistí dolů. „Ten nešťastník zakopl a omdlel, ale bude v pořádku,“ blekotal přerývavě, když zapaloval knot plamenem svíčky a spokojeně lampu položil na noční stolek, na kterém se pak tísnila spolu s desítkou jiných osvětlovacích těles, stejně jako na truhle, parapetu, toaletním stolku a prádelníku, skříni, židlích i knihovně.
Lavinie na něj civěla, jako kdyby utekl z domu sociální péče. Dívka musela být už několik minut naprosto jasně mrtvá. Zlaté kapradí sice navracelo vitalitu, ale v Jasmínině případě už nebylo co řešit.
I v tento tragický okamžik se však Trenten tvářil tak trestuhodně optimisticky, že najáda neodolala, a přece jen stočila pohled k vysušené hoblince na Jasmínině hrudníku. Stále jí vrtalo hlavou, jak mohl Velký Architekt, známý lidumil, poslat Kazisvěta do světa s tak špatnou výbavou. Dal jej na pospas krabdenským a neposkytl mu nic, čím by vykompenzoval jeho těžký úděl. Možná, napadlo Lavinii, že něco výjimečného v sobě přece jenom má, jen jsme to přehlédli... Kdybychom tak měli více času...
„Jasmíno,“ nařizoval zarytě Trenten, když se posadil na pelest a sklonil se nad její bezduché tělo, „celé tři úplňky jsem přerýval hrabanku v Mechovém lese. Převrátil bych to tam naruby celé, kdyby to pomohlo, takže se okamžitě vrať! Zakazuji ti mě opustit! Tys to byla, kdo mě označkoval a strčil do klece! Tys mně donutila, abych se do tebe zamiloval!“
Upínal na ni svůj horečnatý modrý pohled, všechny rysy ve tváři měl stažené napětím, celá jeho osobnost vibrovala odhodláním.
Najáda z Mechového lesa tajila svůj mělký dech.
Vzápětí se Lavinie překvapeně vzepjala, protože se prostor mírně zavlnil. Bylo to tak jemné, že lidé v domě si nejspíš ničeho nevšimli.
Hoblinka začala nasávat světlo.
Nabývala na objemu a na jejích okrajích vypučely malé vroubky. Rozvíjela se jako spirála a zářila zlatě, až byl té záře plný pokoj. Už nebylo vidět nic jiného než oslepující jas, ve kterém všechno začínalo i končilo. Pak zaduněl prostorem hluboký nádech.
Vzápětí veškerý jas pohasl a zůstala tma.
„Lavinie,“ ozval se chraptivě Trenten, „byla bys té lásky?“
Lavinie se rozsvítila svým studeným stříbřitým světlem, tolik odlišným od teplé zlaté záře, ve které se ještě před chvílí všichni koupali. „Jste oba celí?“ zeptala se s nádechem ironie.
„Vypadá to tak,“ odpověděla Jasmína, zatímco si nedůvěřivě ohmatávala svou hladkou tvář.
„Proč všechna světla zhasla?“
„Zlaté kapradí si odebralo jejich jas,“ řekla najáda.
„Kde je ta snítka?“ vydechl Trenten, protože místo na Jasmínině hrudníku bylo prázdné.
Najáda se vědoucně usmála: „S tím se netrap. Snad postačí, když tě ubezpečím, že tvé děvče teď čeká velmi, velmi dlouhý život.“
Jasmína se obrátila k bledému obrysu v němž tušila Lavinii. Cítila potřebu uvést fakta na pravou míru. „Velký Architekt neudělal tak velkou chybu, jak sis myslela, paní,“ řekla opatrně.
I ve tmě bylo patrné, jak Lavinie strnula.
„Nechává si odkaz. Je to kniha, která se objeví pokaždé, když jeho nové vtělení dosáhne věku třiceti let. Leží na nočním stolku v Trentenově ložnici. Podle návodu v té knize máš nositele vtělení naučit metodu trsuah.“
Najáda překvapeně sykla. „Repetiční odkaz? Vsadím se, že se do té knihy žádné z jeho vtělení nikdy nepodívalo. Alespoň s tím můžeme pracovat. Po tolika letech zase povedu kolokvia. Paradoxem je, že to vyslídila krabdenská inspektorka.“
„Bývalá,“ dodala upjatě Jasmína a pak opatrně stočila zrak směrem k Trentenovi. „A co on?“ zeptala se najády.
Lavinie se ušklíbla: „Něco tuší, ale až mu to dojde naplno, bude pořádně zuřit. Vzpomínáš, jak na něj vždycky nadával? Všichni se budeme učit, dokonce i já. Dnes jsem přišla na kloub velké záhadě. Stejně, jako dokáže být Kazisvět destruktivní, může být i tvůrčí. No, nic, přinesu nějaké křesadlo ze salonu. Nebo vám postačí měsíční paprsky?“
Najáda se projevila nezvykle prakticky. Doširoka rozevřela okno a zmizela za dveřmi.
Trenten ji stejně nevnímal. Pohledem byl přikovaný ke křivce Jasmíniných úst. I v bledém měsíčním světle byla pořád stejná. Opět půvabná, ale pořád tatáž umíněná osoba, která ho přinutila, aby ji hledal po všech sférách a užíral se strachem, a které slíbil, že hned, jak to bude možné, jí naplácá, a potom se s ní bude milovat tak dlouho, že si týden nesedne.
Jako by Jasmína četla jeho myšlenky, uličnicky se usmála a pípla: „Matka mě bude chtít vidět, ale jen co ji vystrnadíme, jsem ti k dispozici.“
konec
