Kazisvět - 5. kapitola
Rámus probudil komorníka i kuchaře. Oba dávali najevo radost z toho, že Jasmína Trentena dovezla. Mario jí zašil a ovázal krvácející dlaň a nabídl snídani. „Hezky se vyspěte, slečno. Náš pán bude mít sny pěkně těžké, ale to už je osud.“
V poledne Jasmína zaklepala na dveře Trentenovy ložnice. Nakrčila nos, a aby vyvětrala výpary z pálenky, linoucí se z nevábně oděného těla, široce rozevřela okno.
„Chrmmm,“ zahuhlal Trenten rozvalený na břichu.
Přemohla odpor, vzala džbán se studenou vodou a obrátila jej na opilcovu hlavu. „Musíme si promluvit,“ řekla záměrně tak hlasitě, jak jen si troufla.
„Ššššš,“ ozval se s ústy zabořenými do polštáře.
„Potřebuji, abys v paláci zjistil, jestli toho tatéra opravdu chytili.“
„A kdyby jo?“ ozvalo se z polštáře a v hlase zazněl zvědavý tón.
„Jestli ano, jsem v loji.“
Trenten se potácivě posadil a zatřepal hlavou jako pes. Voda z umaštěných vlasů se vsákla do uslintaných lůžkovin. „Hu, to je průšvih. Takže tragicky unesená nevěsta hlavního krabdenského inspektora, kterou hledá většina sjednocené armády sfér, je v loji. Jsem rád, že to vím.“
Bezvýrazně civěla na jeho pomačkaný a rozšklebený obličej. „Vážně mě hledá celá armáda?“
Vzpurně pohodil hlavou. „A co sis myslela? Když jsi byla tak brutálně zavlečena sem na Klinnor a donucena stát se děvečkou v kuchyni vyhlášené hospody u Kulaté mísy?“ Pak se zle rozchechtal. „A řekni mi, použili na tebe vymývání mozku? Nebo tě vydírali tím, že vyvraždí tvé příbuzenstvo až do šestého kolena? Protože jinak opravdu netuším, čím by tě mohli přinutit, abys Belindě krájela cibuli. Ty, šlechtěná čtenářka snů s rodokmenem tak dlouhým, že by jeden usnul, než by se dobral jeho začátku, co zajisté sahá až k poskokům toho zpropadeného darebáka Velkého Architekta?“
„Nikdo mě neunesl,“ hlesla Jasmína. „Sama jsem utekla.“
„No to je dobrý!“ uchechtl se sarkasticky, „kvůli rozmarné holčici je v pohotovosti dvaadvacet tajných služeb napříč sférami a tisíce lidí hledá jakoukoliv stopu. Čekal jsem cokoliv. Třeba, že jsi zavraždila násilnického manžela, nebo zapálila stoh, ale to, že jsi jenom upejpavá nevěstinka, mě dostalo. Jsem zklamán.“
„To říká povaleč a ochlasta nejtěžšího kalibru,“ štěkla naštvaně.
Dopotácel se k umývadlu a nalil si no něj vodu a pak do něj ponořil celý obličej. Jasmína zavrtěla hlavou a otráveně se posadila na kraj židle. Počkala, až se s prskáním vynoří. Cákal kolem sebe jako mokrý pes. S mokrým hadrem na čele sebou plácl na postel. Podíval se na ni jako na zkažené vejce a vyhekl: „Co tady ještě chceš?“
Obrnila se proti jeho sprostotě a umíněně si dupla: „Stále to samé. Opravdu potřebuji vědět, jestli toho chlapa s cejchem chytili nebo ne. A pokud je pořád ve městě, musím jej chytit já.“
„Sakra proč?“ křikl znechuceně. Nakonec si rezignovaně prohrábl mokré vlasy a spustil: „Strýc Roneus mi pověděl, že krabdenští značkovadlo tvaru osmi závitů našli na krbové římse v jeho vlastním přijímacím pokoji. Služebnictvo netušilo, jak dlouho kolem tretky chodilo, zatímco ji horda špehů hledala dole ve městě. Našinci tu věc nevnímali, z důvodů, které jistě dobře znáš. Nakonec vše dobře dopadlo. Předmět, který byl ztracen, je nyní zpátky na Krabdenu.“
„Nebyl ztracen, ale ukraden,“ štěkla Jasmína.
„Koho by to ještě zajímalo?“ zavrčel a modré oči mu plály hněvem. „Pokud ses bála vrátit ke snoubenci bez své životní síly, můžeš si oddechnout. Určitě tě čeká doma i s přívěškem. Pověsíš si jej zpátky na svůj štíhlý krček a tu černou náhradní hrůzu vrátíš zpět do jaspisového trezoru.“
„Na budižkničemu toho víš příliš,“ šeptla.
„Mám spoustu času a kvalitní zdroje informací,“ odsekl.
„Hmmm, já už vlastně nikam nespěchám. Jediné, co mne teď zajímá, je ten zloděj.“
„Ty jedna rozmazlená holko, koukej se vrátit na Krabden. Už mě to začíná nudit. Chci spát.“
Nejistě přešlápla. „Pošlu radě inspektorů svou rezignaci. Když to zabalím, odvolají pátrání a spokojí se s tím, že bez svého přívěšku brzo sejdu ze světa.“
Uštěpačně se ušklíbl. „Ale ty nezemřeš, protože vitalizér máš. Takže ty si myslíš, že tvůj napálený ženich se kolegiu nepochlubil, že ti dal náhradní?“
Jasmína se musela obdivovat jasnosti jeho dedukce. „To bych se divila. Když pochopil, že jsem pryč, určitě by si nepodřezal větev, když ten náhradní vlastnil ilegálně.“
„Musíš být pěkná bestie, takhle toho chudáka zneužít,“ houkl uznale.
„Ne!“ štěkla Jasmína. „To on zneužil mé indispozice. Kdybych nebyla v potížích, nikdy bych s tak rychlým sňatkem nesouhlasila. Měla jsem ho ráda, ale už se k němu nevrátím.“
„A to jako proč?“
„Jestliže mi neuvěřil poprvé a neuvěří mi ani teď, tím spíš, když jsem ho urazila svým útěkem. Nabídl mi své jméno a ochranu. U něj bych byla v bezpečí. Ale takový život si nepřeji. Tady na Klinnoru jsem objevila atypický případ. A odhalím ho dříve nebo později. Nikdo z domácích by mi přívěšek nemohl ukrást, ale přesto se našel jeden, na kterého mlžné kouzlo neplatí. Viděla jsem jeho sen. Ještě teď mne z toho mrazí. Ten člověk je semínkem zkázy. Nedovolím mu vyklíčit.“
„Zajímalo by mne, čím se chceš tady na Klinnoru živit. Ó, ty uvědomělá bojovnice za ryzí čistotu snů a zachránkyně všeho živého v Jeřabinové sféře,“ vyplivl pohrdavě králův synovec.
Křivě se usmála a vsadila poslední centim: „Tihua tě opustila. Místo hospodyně je volné.“
Vlastně ani nečekala, že to půjde tak hladce, protože jen pokrčil rameny a houkl: „Pro mne za mne…“
Její život se dostal do pravidelného rytmu. Přes den vycházela do města na trh, vybavena oděvem z hnědého režného sukna, velkou šedivou zástěrou a cudným čepcem posazeným hluboko do čela. Na lokti se jí houpal proutěný košík, do kterého vkládala zakoupené potraviny nebo nitě a prýmky, kterými Meneos spravoval Trentenovo oblečení. Oči i uši měla stále ve střehu. Každé odpoledne trochu poklidila a pak pomáhala Mariovi s večeří. S oběma sloužícími se důvěrně spřátelila. Oceňovali, že s nimi jedná srdečněji než zatrpklá Tihua. Často se spolu smáli a po večerech hrávali stolní hry, nebo dokonce doprovázeli Jasmínu po toulkách městem. Trentena skoro nevídala, protože byl buď v hospodě, nebo celé dny proležel ve své zatemněné ložnici.
Když občas utrousila pohrdavou poznámku na jeho adresu, pokaždé ji překvapilo, jak vehementně se oba staříci šikovali k jeho obraně. Jednou večer, když seděli všichni tři u karet, se na to Jasmína otevřeně zeptala. „Myslím, že každý sloužící je vůči zaměstnavateli loajální, to je vlastně v pořádku,“ řekla hloubavě. „Ale vaše oddanost mi připadá až slepá. Například předevčírem, kdy po tobě, Mario, hodil tu mísu s ovesnou kaší, protože sis dovolil naléhat, aby se po dvou dnech konečně najedl. Nebo třeba onehdy, Menee, jak naházel do vany všechny svoje košile, protože se mu zdály špatně vyžehlené. Jeden by nečekal, že to budete snášet s takovým pochopením.“
Sloužící se na sebe vzájemně zašklebili a pak se Mario svým jediným okem upřeně na Jasmínu zadíval. „Ale náš pán takový vždycky nebyl, slečno Jasmíno. Pravda, divoký je od nepaměti, však s ním paní Ismella měla sedm sfér, ale jinak to býval činorodý hošík. Chodil do školy, vystudoval dvě university, hodně cestoval, získal vysokou vojenskou hodnost, znal se ze zajímavými lidmi.“
Slova se ujal Meneos: „Fakt je, že přátel míval spíš méně, než více, a taky občas udělal nějaký průšvih. Ale jinak dělal rodině jen radost. Vedl zeměpisnou výpravu do Mlžných hor. Porazil nepřátelskou armádu. Pan vévoda se moc snažil, aby získal srdce své dámy. Zamiloval se ještě jako mladíček. Byl jako posedlý. Ale lady Agneska z něj měla spíš legraci. Ta opravdovost jeho lásky ji až dusila. Byl by se pro ni rozkrájel. Když mu přesně před čtyřmi novoluními v den jeho třicátých narozenin definitivně řekla, že si ho nikdy nevezme, zhroutil se mu celý svět. Od toho dne to s ním jde z kopce. Provokuje a dělá takové naschvály, že i jeho veličenstvo král, který má našeho pána upřímně rád, zvedá výhrůžně prst.
Nejdřív si z bordelu přivedl to děvče, Tihuu, které je slečně Agnesce tak podobné. Ale radost z toho skandálu mu nevydržela ani týden. Pak začal pít a hrát a rvát se a potlouká se z jedné hospody do druhé. A to, jak několik dní leží v posteli, to také není normální. Ptal jsem se doktora. Přivést jsem ho nemohl, protože by ho pán vyhodil. Když jsem mu popsal příznaky, doktor řekl, že ta nemoc se jmenuje melancholie a že na ni zabere jen nějaký jiný silný citový otřes.“
„Doufali jsme, že byste to mohla být vy, slečno, ten citový otřes,“ ošil se Mario.
Omluvně se usmála. „Na to bych nespoléhala. Ale jsem ráda, že jste mi to řekli. Nu což, budu se snažit, mít s Trentenem stejnou trpělivost, jako máte vy.“
Dále se tedy potloukala městem a všímala si lidí kolem sebe. Chvílemi propadala panice a výčitkám, co to jen provedla se svou dobře rozjetou kariérou, ale stále víc cítila, že se musí něco stát.
***
Jednou odpoledne kdosi zabušil na vrata. Jasmína byla právě v komoře a třídila uskladněná jablka. Rány na dřevo uslyšela jako první. Šla tedy otevřít, jen si z věšáku na chodbě sáhla pro svůj čepec a vrazila si jej do čela tak, že sotva viděla.
Za dveřmi stál tajemník Horinis se dvěma členy palácové gardy. „Ohlas nás u pána domu, děvče,“ nakázal tajemník. Zběžně si Jasmínu prohlédl, znovu se pomalu vrátil k její tváři a zvlášť dlouho civěl na pramínky jejích černě obarvených vlasů, které vykukovaly zpod čepce. Jasmína ani nemrkla a záměrně chraptivě vysvětlila, že pán spí a že se pokusí jej probudit. Odvedla příchozí do druhého patra. V bývalém Tihuině apartmá zřídila přijímací pokoj se spoustou stolků a křesílek. Pokynula jim, aby se posadili a zamířila do Trentenova pokoje.
Trenten měl zase své dny. Už třetím dnem ležel jako živá mrtvola a civěl do stropu.
„Je tady tajemník tvého strýce,“ řekla důrazně a počkala, jestli se dostaví nějaká reakce. Čekala zbytečně. Trenten soustředěně studoval vzorek ve tkaném závěsu a ani nemžikl.
„Jestli nevstaneš, přivedu je sem nahoru. Tu ostudu si zasloužíš.“
Povaleč po ní loupnul očima: „To bych ti neradil, zrzko.“
„Tak se seber a mazej je přivítat.“ Seběhla do kuchyně a přikázala Mariovi, aby návštěvě přinesl občerstvení a pak se vrátila do Trentenovy ložnice. Za tu dobu se ani nepohnul. „Tak dost!“ křikla vysoce. Vzala hřeben a břitvu a začala jimi šermovat Trentenovi před obličejem. „Jestli se okamžitě nevzpamatuješ, oholím tě sama! Upozorňuji tě, že to vůbec neumím!“
Unavená z vlastního citového výbuchu se došourala zpět k hostům. Seděli kolem podnosu s kouřícím svařeným dryákem a přikusovali Mariovu marmeládovou roládu. Naladila chraptivý hlas a pronesla: „Pán se upraví a přijde. Zatím doporučuji vaší pozornosti tady tu sbírku Veselých knih od madame Glokourové z šestého století,“ ukázala na pojízdnou polici s deseti vyrovnanými svazky vázanými v kůži poletuch.
Horinis udiveně zvedl obočí a natáhl se po prvním svazku. „Trenten a sběratel?“
Jasmína bezelstně přikývla. Věděla, jaké obrázky ty svazky skrývají a při pohledu na cukající koutky obou gardistů pochopila, že oni to vědí také. Kreslená pornografie byla na Klinnoru novinkou a Jasmína správně odhadla, že Horinise i jeho doprovod spolehlivě zabaví.
Když už všichni tři muži zaujatě listovali lechtivými texty a mhouřili oči nad obscénními ilustracemi, tiše se vytratila zpět ke Trentenovi. Zastihla jej před zrcadlem s břitvou v ruce a zhluboka si oddechla.
Počkala, až oholený, učesaný a kysele se šklebící Trenten odejde návštěvu přivítat, a pak se tiše vkradla do sousední šatny a přitiskla ucho ke dveřím.
„…náměty z Červánkové sféry rozpracovala až po svém návratu domů. Do oběhu je dala až těsně před smrtí. Opisy se prodávají na soukenickém plácku vedle Jeřabinového náměstí, ale s potěšením vám je zapůjčím, Horinisi.“
„Kdo by to byl čekal, že madam Glokourová měla takový talent,“ povzdychl si upjatě Horinis. Následoval dobromyslný řehot obou vojáků.
„Ale kvůli Veselým knížečkám jste asi nepřišel,“ ozval se Trenten. Jasmína sebou za dveřmi až trhla, protože ještě nikdy neslyšela, že by povaleč mluvil tak chladně.
„Váš bratranec vévoda Anekor se hodlá oženit. Hned po té mu král předá korunu a uchýlí se na odpočinek. Jako třetí v nástupnické linii máte potvrdit, že se v případě narození Anekorova mužského potomka vzdáte svých nároků na trůn. Je to jen administrativní pojistka, kterou si vymínila rodina nastávající královny.“
„Připadá mi to směšné. Už tisíckrát jsem potvrdil, že o trůn se ucházet nehodlám,“ řekl Trenten mrazivě.
Jasmína ač nic neviděla, přímo cítila, jak se Horinis ošívá. „Jistě, pane, ale musíte připustit, že vaše pověst je…jaksi…flexibilní. Příbuzní lady Agnesky zkrátka chtějí mí jasno i úředně.“
„Takže proto jste si sebou pro jistotu přitáhl tyto dva hromotluky. A ještě hřešíte na mou dobrou vůli, protože jste vybral muže, které dobře znám, protože jsem je sám před lety vycvičil,“ poznamenal Trenten. „Všechna čest, děláte svou práci dobře. Tak jo, aspoň to svému strýci dlužím. Měl se mnou docela trpělivost. Kdy jsem očekáván?“
„No, pokud myslíte, že vaše garderoba postačí, můžeme jít ihned.“
Pak se dveře, za kterými se Jasmína krčila, prudce otevřely a ona se skácela do přijímacího pokoje. Zatímco se sbírala z koberce, Trenten tyčící se nad ní zamračeně poznamenal: „No dobře. Půjdu se převléknout, abych svého bratránka a strýčka neuvedl do rozpaků. Má hospodyně vám zatím může předčítat z Veselých svazků madame Gloukourové.“
„Pitomče,“ sykla.
Horinis se zdviženým obočím zavrtěl hlavou a gardisté se rozchechtali.
Vstala, důstojně narovnala záda a hrobovým hlasem řekla: „Pán mívá záchvaty nekontrolovatelného vzteku a pro tyto případy bývám po ruce, abych mohla podat léčivou tinkturu.“ Natřásla si sukni a opustila přijímací pokoj.
***
