Když vám analytik kecá do psaní:
O Vánocích jsem se zasekla těsně před koncem rozepsaného románu, a už mě hodně štvalo, že se pořád nemůžu pohnout dál. Proto jsem o tomto víkendu začala psát něco nového. Už jsem to kdysi udělala a potvrdila si, že po dokončení té druhé knihy, se mi podařilo uzel v té první rozmotat. Té čerstvé knihy mám zatím pouhých patnáct stran, ale už teď se dobře bavím.
Včera se shodou okolností okolo mého otevřeného počítače mihl můj manžel. A tak jak to mívá ve zvyku jen zřídka,se začetl. Po chvíli začal vrtět hlavou a bručet, že ne, tohle teda nejde. Chtěla jsem vědět, co se mu nelíbí. Požádal mě tedy, abych mu nahlas přečetla první dva odstavce.
Udělala jsem to.
Tady jsou:
Vivien nevěděla, kam se má podívat dříve. Kráčela po rudém koberci uličkou mezi skříněmi a policemi, ve kterých se skvěly předměty nejroztodivnějších barev a tvarů. V nehybném vzduchu se vznášely prastaré vůně. Vodní lampy zavěšené na dlouhých řetězech postupně zesilovaly záři, když pod nimi někdo procházel a zase pohasínaly, když se ten někdo vzdaloval. Pozorované z dálky zeslabené do barevných jiskřiček, připomínaly hvězdy na cizokrajné noční obloze. Na hlavní prohlídkovou trasu v pravidelných odstupech navazovaly další chodby vedoucí příčně do stran, které byly, kam až oko dohlédlo, lemovány dalšími úchvatnými kousky.
Některé věci se důvěrně podobaly exponátům v babiččině soukromém archívu. Vivien dokázala zběžně odhadnout, k čemu sloužily i jakou mohly mít v současnosti cenu. Například ty tři plastiky vyvanulých vahanských bohů, umístěné za řetězovou přepážkou, mají sotva cenu materiálu, ze kterého jsou vytesány. Podle způsobu opracování pocházejí až z pozdně netrebské éry. A ta soška baziliška z černého axionitu vypadá možná zdobně, ale to je asi tak všechno.
Po přečtení oněch dvou odstavců jsem tedy chtěla vědět, co se Richardovi tak notně nelíbí.
Ukázal mi půdorys toho muzea, které mezitím podle mého popisu nakreslil a řekl: "Tak tady je ta hlavní chodba s červeným kobercem. Z ní příčně do stran vybíhají další. Podél stěn té hlavní chodby a těch příčných chodeb jsou skříně a police."
"No dobře," já na to."Co je špatně?"
Richard poklepal tužkou na půdorys. "A kde je teda místo pro tu řetězovou přepážku, za kterou stojí ty sochy?"
No tak mě dostal. Do úvodního odstavce jsem vecpala mezi druhé souvětí a třetí větu ještě toto: V prolukách mezi nábytkem stály podstavce se sochami démonů, draků a bohů.
