13.01.2024 19:20

(Anotace)

 

Plukovník Aderawen, syn zavražděného rondorského císaře, je zapřisáhlý ateista a ze všeho, co souvisí s církví, uctíváním a vírou, má srandu. Je přinucen postoje přehodnotit poté, co je uvězněn za vzpouru, a dostává na výběr: Buď se stane veleknězem a rituálním souložníkem bohyně Krassiony, nebo bude společně s ostatními vzbouřenci odeslán do dolů. Volí církevní dráhu, a ocitá se v prostředí, ze kterého měl vždycky husí kůži. Jediným světlým bodem je fakt, že jako velekněz může dál pokračovat v pátrání po vrazích svého otce. Rawen vždycky podezíral nového císaře a svého nevlastního bratra, Konvexe. Teď dostane možnost ho usvědčit, i když mu plány komplikují bohové, v které odmítá uvěřit.  

 

Další promarněný den

„Neskuč. Jak se to vsákne, hned se ti uleví,“ ujišťoval přítele Rawen, zatímco mu na dorasovaná záda opatrně plácal nevábně vonící zelenou kaši. Teď se hodilo, že se kdysi motával kolem matky, když s chůvou vyráběly mazání na jeho odřená kolena. Dužnaté listí hojizelu vyrůstalo mezi plevelem ve stínu zdí vězeňského dvora. Stačilo ho natrhat.  

„Pořád to děěsně páálí,“ hekal Gren. Ležel na břiše a třásl se.

Rawen se v duchu sám sebe ptal, jestli to Grenovi stálo za to. Nemělo cenu o tom začínat. Drobné osobní vzpoury považoval Gren za svatou povinnost. Měl za to, že jen tak si v té mizérii zachová sebeúctu. Nikdy mě nepřinutí, abych před nimi panáčkoval. To byla jeho odpověď pokaždé, když se mu Rawen snažil vysvětlit, že strážným jsou jeho postoje vůči novému režimu lhostejné. Tvrdě požadovali, aby je vězňové zdravili předpisovým Věčnou slávu císaři Konvexovi. Pokud se u toho pitvořili, tupé mozky ironii ani sarkasmus nerozeznaly, vše bylo v pořádku. Ale stačilo, aby se trestanec opozdil na nástup, nebo nereagoval včas na povel a nářez ho neminul.

„Hotovo,“ zamručel Rawen. „Hlavně se nevrť, nebo to steče na deku.“ Zasunul misku pod postel a vyškrábal se na horní palandu.

„To bude katastrofa! Kdo to má čichat, že?“ ozval se z protější horní palandy ironicky Tevin.

V malinké cimře, kam se stěží vešly dvě dvoupatrové postele, nebylo čistého lautr nic. Deky ani matrace nikdo nikdy nepral. Do sprch je pouštěli jen v Den odpočinku. Všechno pokrýval tenký povlak mastné špíny. Během těch sedmi let se to Rawen naučil ignorovat. „Do návštěv se to zahojí,“ konejšil Grena. Jeho snoubenka, najádka Paliona čtvrtletní návštěvy nikdy nevynechala. Pokaždé ho přemlouvala, aby to vzdal. Ale Gren jí odpovídal stále stejně. Radši tu shniju, než abych lži-císaři lezl do prdele. Naštěstí se ten pitomec uzdravoval rychle.

„Mám toho dost,“ houkl zavile Tevin. „Vzkážu bratrovi, aby mi to s Konvexem vyjednal. Končím.“

Rawen se rozchechtal: „Nevyhrožuj.“ Přesně totéž bratránek opakoval už sedmým rokem.

„Tentokrát to myslím vážně,“ zamumlal Tevin. „Hnijeme tu kvůli zásadám, ale svět šel dál. K čemu nám to je? Nový císař prý není o moc horší, než byl ten starý, při vší úctě. Esebius udělal rozumnou věc. Promiň.“  

Rawen se převalil a zrak mu dopadl na čtvrtou neobsazenou postel. Patřívala Esebiovi. Před dvěma lety požádal o milost. Podrobil se a složil císaři přísahu věrnosti. Je Vrchním podkoním Konvexových stájí, a má se skvěle.

„Nikdo tě soudit nebude,“ řekl Tevinovi Rawen.

„Já ano!“ ozval se sžíravým tónem Gren a praštil pěstí do nohy palandy, až se celá postel otřásla. „Jestli se podrobíš, už se k tobě neznám.“        

„Můžeš začít hned,“ odpověděl nakvašeně Tevin.

Rawen se pohodlněji uvelebil a zavřel oči. Ať si dělají, co uznají za vhodné. Už kvůli příbuzným, které Konvex za trest poslal na periferii. Ale on novému vládci věrnost přísahat nemůže. I když ho pořád musí brát na vědomí jako nejstaršího syna své matky.

Nebylo žádným tajemstvím, že Konvex je nemanželským dítětem. Nikdo netušil, s kým si ho princezna Graciella upletla. Spekulovalo se, že v tom mají prsty nebešťané, možná i bohové. Bylo jí šestnáct, když otěhotněla, ale jako jediná dědička rondorského trůnu skandál ustála. Dala dítě vychovat do ústraní a za rok se se vší parádou provdala za Rawenova otce Aleka, druhorozeného prince ze sousední Klarivie. I když bylo manželství domluvené, bylo šťastné. Graciella Alekovi rychle za sebou povila dceru a dva syny a budoucnost Rondoru vypadala slibně.

Uplynulo pětadvacet let. V době, kdy se Alek chystal předat vládu staršímu ze synů, princi Vincentovi, objevil se Konvex. Krásný a chytrý bastard svou výmluvností a šarmem každého ohromil. Alek ho přivítal jako ztraceného syna. Zahrnul ho tituly a statky, čímž dokázal, jak hluboce Graciellu miluje a respektuje. Potom o Svátcích Světla za podivných okolností císař s následníkem zemřeli. Vincent byl tou dobou čerstvě ženatý s Farfalou, druhou dcerou královny z Mandefellu. Tragédii ještě vyhrotil fakt, že Farfala vlivem Vincovy smrti potratila. Ve zmatku, který nastal, se Konvex sám ustanovil do role vyšetřovatele. Kromě toho, že byli otčím a bratr otráveni, nic dalšího nezjistil.

Mezi lidmi se roznesly zvěsti, že na smrti vladaře a následníka mohl mít zájem právě Aderawen, mladší císařův syn. Rawen byl tehdy příliš pohlcený zármutkem, než aby to bral vážně. A než se vzpamatoval, bylo pozdě. Konvex, který si mezitím stačil naklonit šlechtu i církev, se sám prohlásil císařem. Učinil tak v době státního smutku. Zatímco všech devadesát mužů císařovy osobní gardy drželo třicetidenní čestnou stráž u Alekova mauzolea, obklopil se Konvex důstojníky pravidelné armády a uskutečnil klasický puč. Preventivně pozatýkal dvořany, které si Alek přivedl z Klarivie. Pod výhrůžkou násilí přinutil k demisi ministry, aby je vzápětí znovu potvrdil v úřadech, ovšem již jako jejich císař. Jednal chytře, rychle a tvrdě a v těch bouřlivých dnech kdy větrem letěly pomluvy o Rawenovi, mu to prošlo. Nikdo ho nepodezíral, že by to naplánoval. A už vůbec nikoho nenapadlo, že za Alekovou a Vincentovou smrtí může být on sám. Protože nebyl oficiálně následníkem, zdánlivě mu chyběl motiv. Ač bastard, paradoxně byl pro šlechtu i církev přijatelnějším kandidátem na trůn než Rawen, protože byl „jen“ Graciellin, zatímco Vincenta s Rawenem zplodil syn „cizáckého“ sousedního vladaře.     

Už jako císař v čele armády přijel Konvex do Tisového háje k Alekově mauzoleu. Vyzval vojáky císařovy osobní gardy včetně Rawena, aby mu přísahali věrnost. Všichni do jednoho odmítli. Strhla se bratrovražedná bitva. Vojáků s Konvexem bylo třikrát tolik a byli na rozdíl od gardistů vyzbrojení. Koho by napadlo vzít si v mírových dobách k hrobu, který se nacházel v srdci říše, bojovou výbavu? Konvexovi vojáci gardistům vyprášili kožichy. Neměli je pozabíjet, ale přinutit ke kapitulaci, k čemuž nakonec došlo.

Konvex je výnosem odsoudil za vzpouru na doživotí. Následně vydal další výnos, podle kterého každý, kdo veřejně přizná pomýlenost a odpřisáhne mu věrnost, dostane milost. První roky ve vězení byl Rawen rozhořčený a odhodlaný bojovat. Po dvou marných pokusech o útěk pochopil, že ven se vlastními silami nedostane. Cítil se neschopný a vyprahlý. Nejvíc ho štvalo, že pomocníky, se kterými útěky osnoval, za trest zavřeli do kurbusových dolů, ale jeho kvůli rodinné vazbě na nového císaře jen zbičovali a dál ho nechávali tady na farmě pěstovat lekesové cibule. Práce na čerstvém povětří pouhých dvanáct hodin denně, je ve srovnání s doly naprostá pohoda. Rawen si marně lámal hlavu, jak se to mohlo v obou případech tak fatálně posrat. Poprvé vyrobili ze surovin nakradených ve skladu na koleně výbušninu. Plánovali uložit do základů zdi dvě nálože, každou na odvráceném konci areálu. První – menší výbuch měl přilákat pozornost stráží a ten druhý měl rozbít zeď a otevřít cestu ven. Mělo se to odehrát v Den odpočinku, kdy mohli vězňové tři hodiny po obědě zevlovat po dvoře. Zarazili jim to ještě před prvním výbuchem. Při rvačce zařvalo pět strážných. Podruhé Rawen zvolil tunel. Po půl roce byla podzemní chodba vykopaná. Jedné noci těsně před svítáním se všichni vězňové z prvního bloku sešli v Rawenově cele a naskákali do díry. Plazili se jeden za druhým až do polí za táborem.  V cíli na ně čekali strážní. Někdo musel mluvit, jinak to nebylo možné. Ale kdo, sakra? Po druhém nevydařeném pokusu přestěhovali Rawena do druhého bloku k Tevinovi, Grenovi a Esebiovi, jako kdyby počítali s tím, že své přátele ze šťastnějších let riziku dolů nevystaví. Úspěšný tah, ať už to vymyslel kdokoliv. Od té doby to s útěky vzdal.

Původně sem internovali všech třiadevadesát mužů otcovy osobní gardy a tři důstojníky pravidelné armády včetně Rawena a Grena. Ale jak čas šel, počet vězňů se snižoval. Čtyři dal šéf věznice popravit za útok na úřední osobu s následkem smrti a pokus o vzpouru, jak klasifikoval to fiasko s výbušninami. Šestnáct jich poslali pomalu umírat do dolů za neúspěšný útěk tunelem. Ostatních dvanáct se poddalo novému vládci. A každé čtvrtletí po návštěvách k nim přibývají další. Rawen nemohl mít Tevinovi za zlé, že toho má dost.

***

Rawen mechanicky kopal motykou v řádku a v hlavě si vybavoval pasáže z Esebiova dopisu, ve kterém mu Seb vysvětloval, proč odešel.

Aderawene, můj příteli,

Vím, že mi mnozí včetně Grena spíláte do zrádců. Přiznávám, že jsem změnil postoj, ale nezradil jsem tě, můj princi. Vysvětlím Ti, co mě k tomu vedlo:

Jak jistě víš, pocházím ze severní provincie, z Wesenského markrabství. Ještě před sto lety jsme byli samostatným královstvím. Můj pradědeček, poslední wesenský král, miloval lodě a moře. Nezajímal se o zemědělství ani o zpracování rud. Tvrdil, že všechno důležité můžeme jako přímořský stát získat obchodem. Ze zásady se nezajímal o chudý a pustý hornatý jih naší země, ani o jižní sousedy. V sousední Klarivii tou dobou panovala královna Bissa, vyznavačka podsvětní bohyně Exis. Bissa byla posedlá architekturou. Všechno zlato z daní utrácela na stavby dalších a dalších chrámů. Bissa zavedla teror, do každého města i vesnice nasadila vojáky, aby z lidí vyždímala co nejvíc. Její poddaní utíkali ze země pryč. Když do Wesenska horskými soutěskami začali proudit přistěhovalci z Klarivie, pradědeček to jen vítal. „Bude víc námořníků pro moje loďstvo,“ liboval si. Jenže Klarivijci nebyli mořeplavci. Usadili se v podhůří Ostrých hor a začali pěstovat proso a žito. Půda tam byla úrodná, tak navzdory vzteku královny Bissy přicházeli pořád další. Pradědeček byl pořád klidný, ačkoliv jeho rádcové tloukli hlavami o zdi. Nabádali ho, aby chystal armádu, protože to Bissa jen tak nenechá. Pradědeček tvrdil, že Wesensko má impozantní válečné loďstvo a žádnou další armádu nepotřebuje, protože od jihu mu nic nehrozí. Byl přesvědčený, že Ostré hory tvořící přirozenou přírodní bariéru každého vetřelce z jihu odradí. Mýlil se. Když pak naši zemi obsadila dobře vycvičená klarivijská vojska, bylo pozdě. Nakonec pradědeček podepsal dohodu s rondorským císařem, aby z jeho území Bissu vyhnal. Stal se císařovým leníkem a Wesensko se stalo rondorskou provincií.

Možná, že tu historii znáš, ale nechápeš, co znamená pro naši rodinu. Můj otec, markrabě wesenský, mi celý život kladl na srdce, že zavedené postupy, postoje a tradice jsou sice dobrá věc, ale že člověk musí rozpoznat, kdy se jich má držet, a kdy od nich upustit, aby nezničil sám sebe.

Naše situace zde je obdobná. Po sedmi letech pobytu ve vězení, jsme ničeho nedosáhli a svět na nás zapomněl. Dospěl jsem tedy k závěru, že úporné lpění na zásadách pozbylo efekt, a proto jsem to ukončil.

Pevně věřím, že mě neproklínáš.

Tvůj Seb

Rawen Esebia vzhledem k jeho rodinné historii chápal. Na jeho místě by odešel už dávno. Jenže on nebyl na jeho místě.

Po dni na poli se vraceli do tábora. Kráčeli mlčky a ztěžka. Suchý písek nesený větrem štípal v očích a šimral v nose. Vězňové mlčeli, zatímco strážní, kteří to úmorné vedro strávili ležmo ve stínu s vyhlídkou na večeři a studené pivo, rozšafně klábosili. Ve dvoře obehnaném vysokou zdí je zavedli ke stolům s kaší. Včera byla kibisová, dnes bude brodoxová, zítra jaklanová...

Rawen nad miskou znechuceně zasyčel. V apatickém tichu na sebe upozornil a rázem na něj civěly desítky šedivých obličejů. V jejich výrazech mohl číst výčitky, vztek, rozhořčení. Chopil se lžíce a s očima upřenýma do prázdna začal konzumovat. Dokázal pochopit, že jsou na něj naštvaní. Nedávno se rozneslo, že císaře už omrzelo čekat. Prý plánuje internační tábor zrušit. Muže, kteří se ještě neomluvili, pošle do dolů. Vyjma Grena byli všichni jako na jehlách. Nechtěli se dostat do maléru. Už ničemu nevěřili, toužili jen po svobodě a stejně jako Tevin měli v úmyslu se císaři podrobit.

***

Nabídka, kterou nelze odmítnout, není nabídka

Nepříjemné napětí roztříštily zvuky hádky od strážnice. „Kašlu na vaše stupidní předpisy! Už nebudu čekat ani minutu!“ ječela nějaká žena. Z budovy se vynořil hlouček strážných a císařských gardistů doprovázejících tři pestře oblečené osoby. Jak se blížili, Rawen strnul. Mimořádná návštěva? Jeho matka a dvě dvorní dámy s koši plnými potravin.

„Zabírám si tu macatou brunetu,“ prohodil kdosi. „Ne, ta bude moje. Tebe by udusila kozama,“ zněla chechotem provázená odpověď. Poprask nastal, když kdosi upozornil, že císařovna - matka má přes ruku přehozený kus nadýchané ostře červené tkaniny. „Mně jebne,“ ozvalo se, „ona mu nese deku...“ Vězňové se nad miskami kaše při tom výjevu rozkašlali, jak maskovali smích.           

„Tady madam,“ zakrákoral škrobeně Detrik, šéf tábora, jakmile dospěli ke stolům a k místu, kde seděl napružený, studem a zlostí rudý Rawen.

„Rozdejte to,“ rozkázala Graciella dámám, které hned začaly z košů vybírat dobroty a skládat je vězňům na stoly. Zazněl nadšený pískot prokládaný šeptanými oplzlými nabídkami rychlého a vášnivého sexu. Obě dámy už měly rozpuk dávno za sebou, ale natřásaly se a slibně usmívaly, jako kdyby plnily důležitou diplomatickou misi. 

 „Chci si s ním promluvit o samotě, veliteli,“ rozkázala Graciella s pohledem upřeným na svého syna.    

„To není standardní, madam,“ podotkl kousavě Detrik.

Graciella ab Herken odvrátila zrak od Rawena a otočila se na velitele. Její hladká tvář se zkroutila v úšklebku. „Ujišťuji vás, že císař o tom, co musím s jeho bratrem probrat, ví. Pokud mi budete klást překážky, postarám se...“

Detrik ji rychle skočil do řeči: „Dobře, dobře, vyhovím vám. Ale musíte chápat, že nechci, aby mi pak někdo omlátil o hlavu, že obcházím předpisy. Nesmíte se divit mé opatrnosti, když jde o prince. Není zrovna vzorným vězněm. To on pokaždé inicioval útěk. Jen díky příbuzenství s císařem neskončil v dolech jako ostatní.“

Matka se podívala na zbytky kaše v miskách, a uštěpačně se uchechtla. „Ani se nedivím, že chtějí pryč. Teď mě zaveďte na místo, kde si s princem v klidu promluvím.“

***

V nastalém zmatku, kdy vězňové flirtovali s dvorními dámami, odvedla eskorta Rawena s matkou do hovorny. Graciella počkala, až strážní z místnosti vypadnou, a pak se Rawenovi vrhla okolo krku. „Aderawene,“ vydechla, „ty tvrdohlavý osle.“ Přitiskla se k němu a on ji neochotně krátce objal. Měl na ni vztek, ale pořád to byla jeho matka.

Rychle odstoupil a odsunul jí židli od stolu, aby se mohla posadit. „Čemu vděčím za to potěšení, madam?“ pronesl upjatě a zaujal místo na židli z druhé strany stolu. Věděl, že ho bude přesvědčovat, aby se poddal. No, nepotěší ji. Bylo to jako ohraná píseň. Praktikovali to celých sedm let.

„Konvex podepsal spojeneckou smlouvu s Brillou z Mandefellu,“ řekla.

„Takže se mu to konečně povedlo,“ zamručel. Sousední vladaři byli solidární s Rawenem. Konvexe jako právoplatného císaře dosud neuznali. Důvodem bylo Rawenovo uvěznění a skutečnost, že Rawen dál trval na tom, že se Konvex trůnu zmocnil neprávem. Proto se Konvex tolik snažil Rawena zlomit. Kdyby ho Rawen uznal, ostatní vladaři včetně klarivijského, by ho uznali rovněž. Během těch sedmi let se Konvex všemožně snažil demonstrovat prozíravost a moudrost, aby na sousedy zapůsobil, ale dokud jeho bratr a právoplatný následník Alekova trůnu zůstával ve vězení, neměl šanci.

„Nikdy by k tomu spojenectví nedošlo,“ nenechala se vyvést z konceptu matka, „kdyby Brille neteklo do bot. Z jihu na ni tlačí orkenští. Nájezdy do vnitrozemí se násobí. Kradou mandefellským dobytek, zásoby a poslední dobou i ženy a děti. Brilla to přestává stíhat.“

„Takže jí teď bude dobrá i rondorská podpora,“ doplnil hořce Rawen. Zastavit orkenské bylo v zájmu jak Mandenfellu tak Rondoru. Pokud by Mandefell padl, orkenští by se nezastavili. Na to, aby se spokojil jen s Mandefellem, je Otta z Orkenu příliš hloupý. Modlí se k prastarým podsvětním bohům. Řídí se jinou logikou než civilizované národy severu, které válčí spíše v diplomatických rukavičkách u naleštěného stolu. Ano. Zatlačit Ottu zpět na jih je nezbytné. Brilla mohla požádat o pomoc i jiné říše. To, že se dohodla právě s Konvexem, znamená, že ho potřebuje ještě k něčemu jinému. Ať to bylo cokoliv, toto je pro Konvexe průlom. Po sedmi letech ignorance ho vzala sousední vládkyně na vědomí. Tím naznačila, že jeho převzetí rondorského trůnu už nepokládá za nezákonné. Jestliže tak učinila Brilla, ostatní panovníci ji budou následovat. Diplomatické embargo, které na Konvexe uvalili, tím skočí.

„Díky spojenectví s Brillou tvého bratra uznají i ostatní,“ řekla Graciella, jako kdyby četla Rawenovy myšlenky.

„Není to můj bratr,“ ušklíbnul se Rawen.

„Máte různé otce, ale oba jste mí synové, takže je!“ opravila ho přísně. „Uvědomuješ si, co ta situace pro tebe znamená? Tvůj vzdor už k ničemu není.“

Rawen to chápal moc dobře. Dokud okolní vladaři Konvexe ignorovali, byl Rawen relativně v bezpečí. Konvex se neodvážil ho zabít, protože by tím znovu rozvířil pochybnosti ohledně svého statusu. Jakmile ho však sousedé uznají, Rawenův odpor pozbude významu. To znamená jediné. Smrt. Zaťal pěsti a zasyčel: „Přišla ses rozloučit?“

Graciella nesouhlasně potřásla hlavou. „Ne, ty blázne! Přišla jsem ti oznámit, že ti bratr navrhuje kompromis. Už je mu jasné, že se nikdy nepodrobíš. Vlastně o to ani nestojí. Ale ani on ti nechce ustoupit. Trvá na tom, že on Aleka ani Vince neotrávil.“

„A ty mu to žereš,“ štěkl hrubě Rawen.

Neklidně se zavrtěla. „Ano, já mu věřím.“ Její zelené oči se do Rawena zavrtávaly způsobem, který by ho přinutil z té ošklivé šedé cimry utíkat, kdyby ji neznal. Vypadalo to, že je skutečně přesvědčená. Ale to už probírali stokrát. Rawen se syčivě nadechl a nechal ji mluvit. Cokoliv řekne, nechá ji, jen ať pak zmizí. 

„Nemůže tě jen tak pustit, protože by ztratil tvář, když jsi ho předtím tolikrát urazil,“ pokračovala. „Vymyslel tedy způsob, jak byste z toho vy oba mohli vyjít se ctí. Nejvyšší hierofant bohyně Krassiony se odebral k bohyni. Jeho post je volný.“

Rawen vytřeštil oči. Třískl pěstí do stolu. „Nikdy!“ Jako druhorozený měl před sebou tři možné úděly. Buď služba v císařově armádě, nebo ženitba s korunní princeznou v cizině, nebo kariéra v církvi. Byl svolný pro první a druhou alternativu, ale zuby nehty se bránil té třetí. Otec jeho preference respektoval.  

„Je to tvá jediná možnost,“ řekla matka. „Když se zaslíbíš bohyni Krassioně, nebude nutné, abys přísahal císaři.“

Rawen se hořce usmál. Chytře vymyšleno. „Ale jako hierofant bych stejně musel respektovat Konvexův status. Dokonce bych musel chodit do císařské rady. Kdybych s tím souhlasil, jako že to neudělám, protože ty církevní sračky nesnáším, nepřímo bych Konvexe uznal.“

Matka vážně přikývla. „Ano, ale nepřímo. Císař se s tím spokojí. Doporučuji ti, abys to přijal.“

Zatmělo se mu vztekem před očima. „Vyřiď mu, ať jde s tím návrhem do prdele. To radši půjdu do dolů.“

Graciella vstala tak prudce, až se její židle s rachotem skácela na podlahu. Opřela se dlaněmi o stolní desku, naklonila se k Rawenovi tak blízko, až cítil její dech. „Tys to pořád nepochopil,“ šeptala, jako kdyby se bála, že je někdo uslyší. „Pokud se nepodvolíš, nepůjdeš do dolů ty, ale ti ostatní. Ty budeš žít a jejich krev ti ulpí na rukou. Nestaneš se hierofantem, ale tím nejposlednějším otrokem v Krassionině chrámu. Denně tak budeš při bohoslužbách čelit nahněvaným příbuzným svých druhů. Protože se císař postará, aby věděli, že za jejich smrt jsi zodpovědný ty.“

Zatímco ohromený Rawen civěl na kresbu dřeva na stole, Graciella přecházela po místnosti, rozhazovala rukama a dál mluvila. „Nemáš představu, kolik mě to stálo úsilí, aby tě úplně neodepsal. Já totiž věřím, že tvůj základ je dobrý. Že tě sedm let ve vězení přivedlo k rozumu. Uvědom si, že toto je tvá poslední možnost. Císař už má tvého vzdoru plné zuby.“

„Není to můj císař,“ opakoval umíněně, jen aby získal čas najít nějaké únikové řešení.

„Ale je!“ křikla. „Rozhodně je lepším císařem, než bys byl ty.“

To bolelo. Tak mu to zase omlátila o hlavu. Byl jen mladší bratr následníka. Náhrada, kdyby se následníkovi, nedej bohyně, něco stalo. Nikdy se ale neuvažovalo, že by Raubíř, jak Rawenovi od jinošských let přezdívali, měl vzít do ruky žezlo, protože Vincent byl zdravý a maximálně schopný. Takže se na jeho výchovu nedohlíželo tak pečlivě jako na Vincentovu a on to využil. Býval veselá kopa. Studia odbyl s odřenýma ušima, pak vstoupil do armády. Kvůli postupu se moc snažit nemusel. Už pouhým faktem, že se narodil jako princ, mu náležela hodnost plukovníka. Kromě služby v generálním štábu moc povinností neměl. Volný čas trávil flákáním po hospodách, hampejzech a hernách. Lehce sabotoval i povinnosti spjaté s jeho postavením. Místo aby se s otcem a bratrem účastnil jarních oslav Svátků Světla, vyspával u Frenetty, majitelky vykřičeného domu u Boubelaté prdelky, opici po třídenním mejdanu. A právě tehdy se to stalo. V pravé poledne na vyzdobeném tržišti, obklopeni aristokraty, duchovními a měšťany, při přípitku na počest budoucí sklizně, byli císař a následník otráveni. Zemřeli během několika minut. Rawen se to dozvěděl teprve, až se na druhý den vypotácel z milenčina domu. Jeho tehdejší pobuřující životní styl hrál po otcově a bratrově smrti do karet vždy střízlivému a disciplinovanému Konvexovi. Nebylo pro něj těžké svět přesvědčit, že se pro roli císaře hodí lépe.

Graciella si trhaně povzdechla. „A je tu ještě něco, co bys měl vědět. Týká se to Yaniky.“

Rawen zaťal zuby, jako pokaždé, když na ni pomyslel. Nejmladší mandefellské princezně ho rodiče zaslíbili, když mu bylo pět. Po tom, co dokončil univerzitu, se na ni jel do Mandefellu tajně podívat, aby věděl, co ho čeká. Dokonce si usmyslel, že pokud by jeho snoubenka byla nesnesitelná potvora, raději přehodnotí své životní plány a dá se na církevní dráhu, byť to nesnášel. V přestrojení za potulného písaře se vloudil na Brillin dvůr. Yanika, které bylo tehdy sotva čtrnáct, ho okamžitě poznala, protože ji mandefellští špehové operující na rondorském dvoře předem varovali. Ani ona nebyla nadšená z toho, že jí rodiče předem připravili o možnost volby. Rozhodla se Rawenova inkognita využít, aby zjistila, co je zač. Jako písaři mu diktovala šílené dopisy vymyšleným známým, dávala mu přepisovat nudné pasáže z deníku svého strýce, volala si ho uprostřed noci, jen aby jí ze slovníku vyhledal neexistující slovo. Ač to Rawen neměl v plánu, nakonec se do princezny zahleděl. Těsně před návratem domů se jí přiznal a ona se mu vysmála, protože to celou dobu věděla. Důležité bylo, že mu dala najevo, že už jí představa manželství s ním tolik nevadí. Dohodli se, že si budou psát. Po návratu domů Rawen dál užíval života plnými doušky. Ani ho nenapadlo, že by měl být při svých postelových dobrodružstvích diskrétní. Bral to tak, že dokud není ženatý, může si dělat, co chce. Princezniny dopisy bývaly zábavné, ale pěkně kousavé. Nikdy nic nevyčítala, ale bylo jasné, že se jí princovo řádění v hampejzu u Boubelaté prdelky doneslo. Ona dospívala, on zatím sloužil v armádě a užíval si. Psali si, až do otcovy a bratrovy smrti. Když Rawena zavřeli, královna Brilla předsvatební smlouvu své dcery Yaniky s princem Aderawenem vypověděla. Královnu rovněž urazilo, jak se nový císař zachoval k Vincentově vdově, její druhé dceři, princezně Farfale. Údajně předpokládala, že se Konvex s Farfalou ožení a tím jí ztrátu Vincenta vynahradí. Konvex to ale neudělal a roztrpčená Farfala se vrátila domů, do Mandefellu. Vztahy mezi oběma zeměmi ochladly, Rawen o Yanice sedm let neslyšel. Přesto na ni často myslel. Nikoliv na Frenettu a další milenky, ale na princeznu, se kterou se sotva políbili. Z obrazů, které mu posílala, věděl, že vyrostla do krásy. Byla jedinou z dívek, se kterou si sám sebe dokázal v budoucnosti představit. Předpokládal, že je dávno vdaná. Mohla by mít houf dětí. Pokud teď chtěla matka o ní mluvit, určitě to nebude dobré. 

„Vzhledem k tomu, že diplomatické vztahy byly obnoveny, projevila královna Brilla zájem obnovit předsvatební smlouvu.“

Rawen překvapením nadskočil. „Yanika je pořád volná?“

„Ano,“ řekla matka. „Ale musíš se vyrovnat s faktem, že už ne pro tebe.“

„Tomu nerozumím!“ vybafnul Rawen.

Matka ho obdařila soucitným úsměvem. „Nedělej hloupého. Jako bývalý trestanec nejsi na sňatkovém trhu atraktivní. A jako hierofant, rituálně zaslíbený bohyni, bys měl zakázáno na takové věci byť jen pomyslet. Brilla nabízí svou třetí dceru tvému bratrovi. Je s podivem, že se princezna ještě nevdala. Jednu dobu to vypadalo, že se stane druhou ženou Otty z Orkenu. Brilla ji zřejmě chtěla vyměnit za mír v pohraničí. Ale z nějakého důvodu z toho sešlo. S tím souvisí, že se pak orkenské nájezdy do Mandefellu znásobily.“

„A Konvex o Yaniku stojí?“ vyhrkl. „Farfalu přece odmítl s tím, že se zatím ženit nechce.“

Matka pokrčila rameny. „Až dosud o sňatku neuvažoval.  Musíš si uvědomit, že jsme byli sedm let na černé listině. Sousední panovníci nás ignorovali. Ale teď je to jinak.“

„Proč, sakra, nechce Farfalu?“ vztekal se Rawen. „Podle tradice...“

Matka mávla rukou. „Já vím. Podle tradice si ji jako následníkovu vdovu měl vzít. Ale to on tehdy rozhodně odmítl a ani teď se o tom bavit nechce. Prohlásil, že chce jedině Yaniku. Jakmile princezna dorazí do Rondoru, Konvex nebude se svatbou otálet. Je to otázka několika dní. Vím, že jste si s princeznou kdysi byli blízcí, ale bude lepší, aby ses na to připravil. Pokud se staneš veleknězem, duší i tělem se odevzdáš Krassioně. Na smrtelnice musíš zapomenout.“ 

Rawen obrátil oči v sloup. V nejstarších věroučných knihách se dokonce psalo, že Osvícený hierofant by měl požívat Krassioniny Nejvyšší milosti, což přeloženo do srozumitelného jazyka znamenalo, že by měl fungovat jako její souložník. Nikdy těm nesmyslům z hodin katechismu nevěřil. A teď by po něm chtěli, aby podle nich žil. „Raději bych odešel do exilu,“ řekl poraženeckým tónem.

Matka si odfrkla. „S tím nepočítej. Konvex není blázen. Vystavil by tím sebe i Rondor nebezpečí. Ostatně, vzhledem k novým okolnostem by vám azyl nikdo neudělil.“

„Strýc Xen ano,“ ohradil se. Otcův starší bratr, klarivijský císař, by ho určitě přijal.

Matka obrátila oči v sloup. „Jak jsi naivní! Strýc tě má možná rád, ale je to pragmatik. Jakmile Konvexe uznala Brilla, zaslal nám návrhy nových dohod i Xen. Kdybys teď utekl a jel za ním, svázal by tě do úhledného balíčku a poslal zpět Konvexovi.“

Rawen si vjel rukama do kratinkých tmavých vlasů. Zavřel oči, aby se na ni nemusel dívat a horečnatě uvažoval. Vypadalo to, že nemá jinou volbu než Konvexův kompromis akceptovat. Trhaně se nadechl. „Kdybych souhlasil...,“ hlesl.

„Budeš plně rehabilitován,“ dopověděla Graciella. „A ostatní gardisté obdrží milost. Pokud složí přísahu, zařadí je mezi důstojníky v pravidelné armádě. Jejich rodinám budou navráceny tituly a majetky. Máš obrovské štěstí. Bohyně skrze orakula vzkázala, že tentokrát nechce přestárlého kněze, ale silného mladého muže. Vojáka, který za ni dokáže bojovat.  A to, přes všechny tvé nedostatky, dokážeš. Jsi ten pravý. Už chápeš, že nemáš jinou volbu?“ 

Rawen zdrceně přikývnul.      

***