Kozel zahradníkem - 10. kapitola
(Břemeno zodpovědnosti)
„Uchm, uchm. Prach obnovy?“ zasípal Rawen. „Nikdy jsem o něm neslyšel.“
„Nebyl důvod,“ poznamenala hašteřivým tónem Orena.
Konečně přestal kašlat. Najednou se cítil velice vyčerpaný. Promnul si oči a obličej. Překvapilo ho, že jeho prsty zůstaly čisté.
„Už se to vstřebalo,“ řekla mdle. „Od této chvíle se tě Zmar netkne.“ Pak si zajela rukama do vlasů. „Ten můj otec,“ povzdychla si. „Posmívá se matčině nedůslednosti, ale sám dělá zmatky, hrůza pomyslet.“
Rawen nechápal, co to mělo znamenat. Zmar se jej netkne? To se snad rozumí samo sebou, když mu hodil na krk takové břemeno. „Nevěděl, že jsme se už setkali,“ konstatoval.
Potřásla hlavou. „Ovšem, že ne. Mohl by si to špatně vyložit. Otec je Tanakův kamarád. Přátelili se dávno předtím, než se otec oženil s matkou. Rozhodně by se mu nelíbilo, kdyby se dozvěděl, že Světlo Krassionino jsi mi dal ty.“ Zatvářila se provinile. „Ani já netušila, když jsem ho pro matku hledala, jaký malér způsobí.“
„Ten žlutý drahokam?“ dovtípil se Rawen. „Co ten s tím má společného?“
„Je to orakulum. Matka jen díky němu našla Tanakova syna.“
„Myslel jsem, že si Vexe všimla ve chvíli, kdy mě osvítila. Byl přece taky v chrámu,“ řekl Rawen.
„Tanaka syna hned po narození zabalil do snového pláště. Konvex se tak všem včetně bohů jevil jako úplně normální smrtelník. Jeho maskování se dalo prohlédnout jedině skrze orakulum. Plášť vzal za své, když Konvexe matka spálila. To orakulum máti dlouho nepotřebovala. Myslela si, že ho má v pokladnici.“
„Jak mohl Tanaka zplodit syna, když ho Krassiona připravila o moc?“
Orena udělala přezíravé: „Tsss“, čímž demonstrovala plýtvání časem: „Tanaka je jeden z prvotních. Existoval ještě předtím, než se riiberionské přísvětí rozdělilo na dvě roviny. Abys ho oslabil, musel bys udělat víc než zničit jeho svatyně. Faktem je, že se matce podařilo ho s pomocí ostatních uvěznit. Před třicíti lety ho ale potřebovala, aby jí pomohl ve válce proti podsvětním. Musela jej propustit. Dlouho si ale na svobodě nepobyl. Když ho zase kvůli nějaké blbosti zavřela, pochlubil se, že stačil zplodit syna, který ho jednou definitivně osvobodí. Krassiona se rozzuřila. Chtěla to dítě najít a spálit dřív, než dospěje. Potom zjistila, že nemůže najít orakulum. Tanaka klenot schoval. Proto vyhlásila, že ten, kdo jí ho najde, dostane místo u jejího trůnu. To, které předtím patřilo Tanakovi.“
„Co to znamená, místo u trůnu?“ nechápal Rawen.
„Povýšení,“ odsekla Orena. „Dotyčný by se stal příslušníkem Velké pětky. Původně ji tvořili Krassiona, Systema, Floen, Zmar a Tanaka.“
„Proto jsi to orakulum hledala?“ obořil se na ni. „Kvůli povýšení? Nevadilo ti, že to místo patří Tanakovi? Ani ti, sakra, nevadilo, k čemu ho ta mrcha použije?“
„Krassiona nikomu neřekla, proč orakulum hledá,“ namítla. „Vše vyšlo najevo, až začal strýček Tanaka dělat v cele kravál. To už bylo pozdě.“
Rawen se jedovatě usmál. „A co, povýšila tě?“
„Ano,“ špitla. „Kdyby ne, nikdy bych si netroufla toho muže uzdravit. Jako řadová bohyně bych nemohla zvrátit, co udělal jiný bůh. Jako reprezentantka Velké pětky ano. Problém je v tom, že jsem netušila, že chlap, kterého uzdravuju, je tentýž, kvůli kterému Tanaka předtím tolik řádil.“
„Myslel jsem, že polobůh zemřít nemůže,“ namítnul Rawen.
„Každý může,“ ušklíbla se. „Za určitých okolností dokonce i bohové. Ale mnohem snadnější je zabít smrtelníka. Děláme to často. Srážíme je do propastí, topíme jejich lodě, pálíme jejich domy a vrháme po nich blesky. Většinou je hned po nich. Ovšem, když se toho ujme diletant, nějakou dobu přežívají. Myslela jsem, že je to případ tvého bratra. Vůbec mě nenapadlo, že přežívá proto, že není smrtelníkem.“
„Jsem rád, že tě to nenapadlo,“ řekl ponuře. Bylo mu jasné, že kdyby věděla, koho uzdravuje, nejspíše by ho dorazila, aby udělala matince radost. Najednou ji viděl jinýma očima. Jako chladnokrevnou a nelítostnou kreaturu. Její krása je jako jed. Celá ta jejich vznešená nadpřirozená rodinka připomíná bandu psychopatů. Neměl se s nimi vůbec zaplétat, ale na to je už pozdě. Ten nevzrušený výraz, který měla v tváři, když říkala: Většinou je hned po nich. Ovšem, když se toho ujme diletant, nějakou dobu přežívají… jej neuvěřitelně popuzoval. Jako kdyby mluvila o lovu jeseterů. Rawen byl vojákem. Ještě nikdy nebojoval ve velké bitvě, ale pár ostrých šarvátek zažil a několik lidí už zabil. Pokaždé, když vzal život, byť by ten zabitý byl zločinec a vrah, uvědomoval si, že je to nezvratné a definitivní. Nevyžíval se v tom, jak to dělali jiní. To nemají nadsvětní žádnou úctu k životu? „Jak se tvá matka dozvěděla, že jsi to byla ty, kdo Vexovi pomohl?“ zeptal se znechuceně.
„Ta mrcha Pravena,“ špitla Orena. „Řekla matce, že v době, kdy Konvex znovu povstal, zaslechla z jeho směru cinkání.“
Rawenovi šla z té přehršle nových faktů hlava kolem. Ze způsobu, jakým ji pozoroval, změnu jeho nálady vycítila. Neklidně se zavrtěla. „Hodně jsem si tím zkomplikovala život,“ poznamenala ublíženě. „Když na mě Pravena žalovala, matka mé povýšení zrušila a hodila mě do tmy. Jsem teď kvůli tobě odrovnaná.“
„No, jen si postěžuj,“ zavrčel. „Kdybys matce nesehnala orakulum, nic z toho by se nestalo. Ale ty ses musela cpát, kam nepatříš. Urvat více moci, abys mohla účinněji vraždit lidi.“ Pohodil hlavou k oknu. „Za chvíli bude svítat a nahrne se sem spousta mnichů. Nemohla by ses pro začátek zneviditelnit?“
Zavrtěla hlavou. „To bych nemohla. Matka mě oslabila. Jsem teď prakticky bezmocná.“
Rawen přejel pohledem její stříbřitou róbu. Všechny ty lákavé křivky spíše zvýrazňovala, než zahalovala. Rychle sklopil zrak. „Příliš průsvitná, příliš cizokrajná,“ zachraptěl. „Nic takového se v Rondoru nenosí. Seženeme něco obyčejného. Ale hlavně tě dostaneme pryč.“
Otráveně ohrnula nos. „Proč? Nemáš tu dost místa?“
Obrátil oči v sloup. „Kdyby tě tu našli, uvařili by mě v oleji.“ Takto kdysi potrestali jednoho z jeho předchůdců. Ignoroval pravidla a do Osvíceného paláce si nastěhoval metresu převlečenou za novice. Poté, co otěhotněla, a vše se provalilo, jeho jméno vymazali ze všech kodexů. Dalo se to dobře ututlat, protože Bezejmenný pobyl v úřadě pouhých sedm let. Jako odstrašující příklad trestu za zradu bohyně ten případ zmiňovali v kapitole věnované povinnostem hierofanta v Příručce diákonů.
Orena ho sjela vražedným pohledem. „Neplánuji s tebou spát.“
„Příslušníci církve by se tě na plány neptali,“ zakabonil se Rawen. „Do Osvíceného paláce ženy nesmějí. Jedině má matka a její dvorní dámy. A to ještě s doprovodem církevní stráže.“
„Tak co se mnou uděláš?“ vyjela.
„To bych taky rád věděl,“ zamumlal. Hodil by ji na krk Grenovi, ale sídlo ab Tahomů je od Osvíceného paláce příliš vzdálené na to, aby fungovala ochrana, o které mluvil Zmar. Mohl by požádat matku, aby ji přijala jako dvorní dámu, ale to by toho musel mnoho vysvětlovat. Navíc by se Orena mezi dámami vyjímala jako perla mezi fazolemi. Ne, ne, ne, je třeba vymyslet něco jiného. Rawen se otočil k oknu. Naštěstí byla ještě tma. „Pojď se mnou,“ řekl.
Zavedl ji do šatny. Otevřel skříň a vylovil jeden z mnoha tyrkysových sametových plášťů. Vybral model s černou matně se lesknoucí podšívkou a s kapucí, aby mohla skrýt ty nádherné havraní kučery. Obrátil plášť naruby, a místo modrého získal černý. „Šaty a boty dej sem,“ řekl a ukázal na velkou brokátem potaženou škatuli, ve které spočíval jeho obřadní klobouk. Obleč si toto,“ podal jí plášť, aniž by se na ni podíval. Budiž jí ke cti, že neřekla ani slovo. S kápí spuštěnou do obličeje připomínala postavu ze špatné divadelní hry. Než seženou něco lepšího, musí to stačit. Rawen otevřel okno, vyklonil se, aby zkontroloval, jestli je vzduch čistý.
„To budeme utíkat tudy?“ Její hlas dostal zlověstný tón.
„Jinak se odtud nepozorovaně nedostaneme,“ zavrčel.
***
Kradli se parkem mezi růžovými záhony směrem k blízkému císařskému paláci. Orena každou chvíli tlumeně zaklela, jak bosou nohou šlápla na kámen, nebo jak se cípy pláště zachytily o trnité větve. „Radši mi dej ruku,“ zabručel. Stiskl její drobnou dlaň a vlekl ji dál.
„Kam mě táhneš?“ brblala.
„K Zelmě,“ řekl. „Moje stará chůva. Nebude se na nic ptát. Dá ti šaty a představí tě správcové jako příbuznou z venkova.“
A dál?“ zajímala se.
„To je snad jasné, hrome. Správcová ti dá práci.“
„Práci?“ vyděsila se. „To nemyslíš vážně!“
„Vzpomeň si, co říkal tvůj otec,“ škodolibě se zakřenil. „Když budeš vytírat podlahu, nikdo si tě ani nevšimne.“
***
Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel
Zpátky do ložnice v Osvíceném paláci se Rawen dostal těsně před tím, než tam vtrhnul komorník Qen. Nechal si zanést snídani do pracovny, bez protestů a ošklíbání vyslechl od Finorela denní program. „Chtěl bych poslat císaři dopis, bratře. Zítra ho budu mít přichystaný. Zařídíte to?“ požádal náměstka na závěr. Potřeboval dát Konvexovi vědět, jak daleko s Grenem dospěli v pátrání.
Během dopoledne Rawenovi chlapec ze sedlárny přinesl vzkaz od Zelmy. Jeho chůva psala, že hospodyně tu osobu přijala i ubytovala. Při vzpomínce, jak přísně se chůva zpočátku tvářila, se Rawen celý den usmíval. Představil bohyni jako Renu. Namluvil Zelmě, že dívka je nemanželským dítětem ženy z Frenettina nevěstince a jednoho z otcových gardistů, který zemřel v dolech. Její strýc ji chce ochránit od údělu prostitutky, ale domů ji vzít nemůže, protože jeho manželka je žárlivá. Tím zajistil, že stará dáma vůči Reně zjihla a taky získal jistotu, že nebude žalovat matce. Sám sebe ujistil, že bude nejlepší, když na tu záležitost dál nebude myslet.
Uplynulo několik nudných dní, kdy Rawen s napětím očekával, že k němu každou chvíli dorazí skandální informace o nové absolutně neschopné pracovní síle v císařském paláci. Pro nešikovné nebo líné služky existuje jen dvojí využití. Pokud jsou k světu, vezme si je nějaký bafuňář do postele. Ošklivky končí na ulici. V noci je každá kočka černá.
Rawenovi by mohlo být jedno, co Orena provádí. Pokud se potlouká po paláci, je před Krassionou ukrytá a o to jde především. Přesto jej pomyšlení, že jí nějaký uslintaný podržtaška dělá návrhy, zneklidňovalo. Je sice oslabená, ale současně i arogantní a impulzivní. Bude zuřit, že si vůbec někdo troufá ji obtěžovat. Ještě horší byla představa, že by na nějaký návrh kývla. Rawen byl jako na jehlách. Pořád čekal, až k němu dorazí první drby, ale kupodivu – nic. A on sám se na ni vyptávat nemohl, dokonce ani chůvy ne, protože se, aspoň formálně, zaslíbil Paní Světla.
Konvex byl stále v Mandefellu. Rawen mu o výsledcích pátrání poslal souhrnnou zprávu, ale kurýr s odpovědí se zatím nevrátil. Rawen se také rozhodl o tom, co se dozvěděl ze zápisů opata Gaustina z Teviku, informovat Grena. Jak svého panoše znal, určitě má stran pátrání v záloze nějaký šílený nápad. Pokud by mu neřekl, že Konvex s nejvyšší pravděpodobností nevraždil, dál by plánoval spiknutí nebo puč. Nařídí Grenovi, aby v klidu setrval u těhotné manželky, a prací ho zatěžovat nebude. Ne že by nějaká byla. V Rondoru platilo pravidlo, že se hierofant nejvyšší bohyně až na účast v císařské radě do světských záležitostí neplete. Církevní hodnostáři vzali na vědomí, že Grenův nový úřad tajemníka pro Světské záležitosti byl vytvořen uměle, aby si mohl Rawen u sebe ponechat alespoň jednu blízkou osobu ze své minulosti. Bylo to sice nezvyklé, ale stejně tak bylo nezvyklé, že by se hierofantem stal příslušník císařovy nejbližší rodiny.
Jednou v podvečer si proto dal Grena zavolat.
„Takže ty tvrdíš, že ten pazgřivec o ničem nevěděl? Že to celé spunktoval jeho papínek, a on sám je čistý jako lilium?“ ujišťoval se Gren, jakmile Rawen s vyprávěním skončil.
„Ne přímo Tanaka, ale jeho přisluhovači,“ upřesnil Rawen. „Tanaku drží Krassiona pod zámkem, ale jeho modláři jsou pořád tady. Možná ty vrahy denně potkáváme.“
„Řekni Krassioně, aby si udělala pořádek,“ kabonil se Gren. „Pokud Tanaku odepsala, neměl by mít možnost ovlivňovat naše životy. Je mi fuk, v co kdo věří, pokud při tom nevraždí ostatní. Takoví Tanakovi vyznavači, by měli konvertovat nebo zemřít.“
Rawen si povzdechl. Kdyby jenom Gren věděl. „To není tak jednoduché,“ řekl. „Krassiona bratra úplně umlčet nemůže. Tak jako má mince dvě strany, existuje současně světlo i tma. Štěstí i hrůza. Myslím, že Krassiona udělala chybu. Tanakův kult zakázala a my o jeho lidech ztratili přehled. Ať už si Krassiona s Tanakou udělali cokoliv, nebylo šťastné ani to, že ho uvěznila. Tanaka se jen pokusil vyrovnat síly, když zplodil Konvexe. Prý prohlásil, že ho syn jednou osvobodí.“
Gren zůstal na Rawena civět s otevřenou pusou. „Máš to u Krassiony dobré, když se ti svěřuje s něčím takovým.“
Rawen se smutně usmál. „Popravdě jsem s ní ještě nemluvil.“
Gren vykulil oči. „Vážně? Jak si teda zařídil Konvexovo uzdravení? Všude se šušká o tom, jak se Jeho Svatost za bratra přimluvila u Paní Světla.“ Podezřívavě nakrčil čelo. „Nesnaž se mi namluvit, že s tím nic nemáš.“
Rawen Grenovi vzhledem k jeho temperamentní nátuře sice neříkal všechno, ale ještě nikdy mu nelhal. Pod tíhou Grenova pohledu se narovnal. „Promiň,“ zamumlal. „Nemůžu o tom mluvit. Někoho bych tím ohrozil.“
„Já tě nepoznávám, můj princi,“ bručel rozpačitě Gren. „Můžu ti ještě tykat? Vyháníš z knihoven bubáky, jezdíš na misijní cesty, uzdravuješ smrtelně nemocné, nešukáš ani nepiješ. „Že by ses fakt stával svatým?“
Rawen si toho dne už asi posté vybavil, jak vypadala Orena v té stříbřité pavučině. Dříve, než se mu nahrne krev do třísel, tu představu zahnal. „K tomu mám daleko, můj příteli,“ poznamenal s hořkým úsměvem.
Nazítří Rawen obdržel pozvání od matky. Drahý synu, potřebuji s tebou něco probrat. Přijď dnes na večeři, popovídáme si potom. Obvyklé místo, obvyklý čas. G. Graciella se nikdy neobtěžovala frázemi. Rawen si lámal hlavu, co po něm tak může chtít. Že by se dozvěděla o Oreně? Uklidňovalo ho jen pomyšlení, že v takovém případě by na něj vletěla ihned, a nepsala by dopisy.
Nadvakrát se mu nechtělo absolvovat setkání s matkou a švagrovou a bandou vyžilých dvorních dam. Po kratším váhání matce vzkázal, že přijde s doprovodem tajemníka pro Světské záležitosti. Pokud sebou vezme Grena, má jistotu, že většinu konverzace za něj odbude on.
***
Gren varovaný Rawenem, aby se zdržel jedovatých komentářů ke způsobu, jakým se Konvex chopil vlády, se u večeře překonával. Vyprávěl dvorním dámám o poslední divadelní hře, kterou viděl v šantánu u Žíznivého ducha, o nové módě nosit časomíru na čepici místo v kapse, o zvyšování cen obilí zapříčiněném válkou v Mandefellu. Poté, co se jedna z dam pozeptala na zdraví jeho ženy, postěžoval si na manželčiny těhotenské obtíže a dodal, že kdyby si u kata objednal kus mladého lidského masa, měla by Paliona od ranních nevolností klid. Vyšlo najevo, že Yanika doposud nevěděla, že Grenova manželka je najáda. Chtěla vědět, jak k tomu sňatku vůbec došlo.
„Na pozemcích naší rodiny v Deštných horách jsou jeskyně s podzemními jezery,“ vyprávěl Gren. „Najády, co v nich žijí, patří k vodním běsům stvořeným Kreveonem Chmurným. Podle pověstí s nimi Kreveon v časech, než se na příkaz Paní Světla natrvalo vrátil do Nadsvětí, často pobýval. Traduje se, že právě najádám z Deštných hor svěřil duhové kropítko, kterým přivolával déšť na vyprahlou zemi. Hodně lidí se pokusilo od najád kropítko získat, ale žádný z nich se nevrátil. Podle pověstí najády každého vetřelce bažícího po kropítku chytily a snědly. Markrabství Tahomské se rozkládá na vrchovině. Odjakživa se tam pěstovalo ovoce, ale sadaři se potýkali s nedostatkem vláhy. Můj prapradědeček Tahom ab Tahom na pověsti o Kreveonově kropítku nevěřil. Byl to učenec a skeptik. Rozhodl se vybudovat akvadukt, který by k sadům přivedl vodu z Deštných hor. Vystrojil průzkumnou výpravu, jejímž cílem bylo najít prameny a zmapovat terén pro projekt. Vzal s sebou skupinu kartografů, zeměměřičů a architektů. Jakmile se dostali do hor, začali se přes noc ztrácet koně. Tábořili v nepřístupné divočině, prapradědeček si myslel, že je napadla a sežrala dravá zvěř. Bylo mu divné, že po masakru nikdy nezůstaly stopy. Jakmile začali mizet i lidé, mezi služebnictvem se šířily fámy, že je to práce skalních běsů. Prapradědeček posílil noční hlídky. Ale pokračovalo to dál, protože strážní se tolik báli, že místo aby hlídali, seděli u ohně. Věřili, že běsové se ohně bojí. Když z dvacetičlenné výpravy zůstala polovina, prapradědeček se naštval. Vyzbrojil se jako do války, navíc se vybavil zápalnými lahvemi vlastní výroby a šel hlídkovat sám.“
Gren dál vyprávěl, jak se markrabě Tahom nechal naoko bandou běsů zajmout. Odvlekli jej do jeskyní, a chystali se ho utopit a rozporcovat, aby obohatili svůj jídelníček. Naštěstí běsí lovce nenapadlo kořist prohledat. Uvnitř slabě osvícených jeskyní těsně předtím, než se běsi s úlovkem ponořili pod hladinu podzemního jezera, rozpoutal Tahom se zápalnými lahvemi ohnivé kataklyzma. Tím přivolal elitní gardu běsí královny Niminen. Vyšlo najevo, že královna dávno lov lidí zakázala. Nelegální milovníci koniny a lidského masa byli popraveni a Tahom byl pozván ke dvoru. Protože v něm královna nalezla zalíbení, sama mu ukázala horské prameny.
Dámy napjatě poslouchaly, přestože ten příběh v různých obměnách znaly, protože pronikl do lidové slovesnosti i do dramatických děl. Yanika gestem Grena přerušila. „Tomu nerozumím, sire Grene,“ podotkla, „řekl jste, že ti běsové sídlí ve skalních jezerech. Jak tedy mohla jejich královna vašeho předka přijmout? Snad vyplavala ven, ne?“
„Nikoliv, Vaše Milosti,“ zavrtěl hlavou Gren. „Přijetí proběhlo pod hladinou. Můj prapradědeček si prý tehdy myslel, že jej chtějí královnini gardisté utopit, když ho vtáhli pod vodu. Zadržoval dech po celou cestu ke dnu a valil oči na křišťálovou rezidenci osvícenou přízračným různě barevným světlem, které vydávali vodní hadi.“
Yanika nadšeně nadskočila. „Takže odtud pochází moje úžasná vodní lampička?“ Bylo tradicí, že ab Tahomové císařskému dvoru dodávali tato živoucí osvětlovací tělesa k významným událostem. Císařovna jednoho svítícího hádka ve skleněné nádrži dostala svatebním darem. „To se vás musím zeptat, co Mazlíkovi schází,“ řekla. „Mám dojem, že teď svítí méně, než když jsem ho dostala.“
„A krmíš ho dobře, mé dítě?“ zachmuřila se Graciella.
„Podle návodu,“ odvětila tchýni trochu ostřeji Yanika.
„To je normální, Vaše Milosti, protože nastává zima,“ uklidnil císařovnu Gren. „Jakmile nastane jaro, váš Mazlík bude svítit jasněji.“
„Promiňte, přerušila jsem vás. Jak to bylo dál?“ zajímala se mladá císařovna. Rawen ji zamračeně sledoval. Působila opravdu mile. Přesně taková bývávala v dobách, kdy ji poznal. Kdyby mu neukázala svou odvrácenou stránku, byl by si stále myslel, že ji miluje a po nocích by se utápěl v depresích.
„Královna na pradědečka čekala u brány,“ pokračoval Gren. „Už neměl vzduch, byl téměř mrtvý, když ho konečně obdařila kouzelným Mokrým polibkem. Díky tomu dokázal pod vodou přežít. Ti dva si padli do noty a uzavřeli dohodu. Každou třetí generaci se naše rody spojují sňatkem. Najády nám přinášejí dlouhověkost a schopnost přežít pod vodní hladinou. My najádám dáváme kromě schopnosti sdílet emoce i kontakty se světem mimo jeskyně,“ skončil optimisticky Gren. Právě jeho dohoda zasáhla osobně, když se musel ještě jako chlapec zasnoubit s běsí princeznou Palionou. Gren se toho svazku děsil jako šibenice a odkládal termín svatby, jak se dalo. Před sedmi lety ale obě rodiny ztratily trpělivost. Termín byl stanoven. Potom došlo k vraždám v císařské rodině. Konvex se chopil moci. Jakmile byl Gren uvězněn, dal se slyšet, že je to lepší než svatba s medúzou, jak posměšně nevěstu nazýval. Paliona ale prokázala, že jí na Grenovi záleží. Roky ho v táboře navštěvovala. A postupně se jí podařilo Grena udolat. Jejich svatba byla po Grenově propuštění jasnou věcí. Ti dva spolu přebývali v domě s velkou zahradou a jezírkem a vypadali spokojeně. Najády bez potíží přežívají na vzduchu, ale jakmile otěhotní, cítí naléhavou potřebu po koupeli a po lidském mase, které bývalo dříve základním kamenem jejich jídelníčku.
***
