Kozel zahradníkem - 12. kapitola
(Jakási zvratnica)
Když Tevin odešel, Rawen dopil zbytek vína a šel k ohni. Poďobaná se šilhavou sundaly kotlík z trojnožky a podle Gondiných pokynů ho čistily sněhem. Orena seděla opodál na dece s poloprázdnou miskou v ruce. Rawen jí prázdné nádobí položil k nohám. „Musíme si promluvit,“ šeptl, aniž by se na ni podíval. „Dnes v noci za mnou přijď.“
„A proč?“ vybafla tónem trucovitého dítěte. Vůbec se nesnažila ztlumit hlas a přitáhla tím pozornost těch dvou s kotlíkem. Okamžitě se začaly chichotat.
Rawen obě ženské obdařil hrozivým pohledem a znovu se otočil k Oreně: „Potřebuji někoho, kdo mi pomůže rozložit mapy a ty vypadáš, že to zvládneš,“ řekl upjatě. Naštěstí se o kartografii zajímal dost na to, aby věděl, že skládání cestovních map je hotové umění. Rozměrné plachty se skládaly tak, aby byly hrany skládaného dokumentu chráněné před poškozením.
„Vyberte si radši mě, můj pane,“ zaskřehotala rádoby roztomile ta šilhavá. Hodila paží k Oreně: „Já nekoušu, ale ona jo!“ dodala a rozřehtala se na plné kolo.
Rawen se na tu osobu ušklíbnul: „Opravdu? Někoho pokousala?“
„Je to můra,“ ozvala se pohrdavě ta poďobaná. „S nikým nedrží, enem dělá oči na chlapy. Nepatří sem. Pořád řikám, že je zvratnica.“
Rawen zaťal zuby. Zvratnica. Tak nazývají lidé potomky lidí a démonů z podsvětí, protože na ně pohlížejí jako na výsledky zvráceného vztahu. Démoni koušou a pijí lidem a zvířatům krev a jejich kříženci – zvratní - zpravidla rovněž. Lidé démony nenávidí a bojí se jich. Ale hony pořádají na zvratné, protože ti na rozdíl od démonů většinou neumí čarovat. To se Rawenovi vůbec nelíbilo. Jestli tu fámu rychle nezarazí, bude se šířit. Podíval se na Orenu. Čistila misky sněhem. Dělala, jako kdyby se jí to obvinění netýkalo. Obrátil se k obtloustlé žalobkyni, zamračil se a řekl: „Kdyby byla zvratná, kapitán by ji s sebou nevzal. Slyšel jsem, že nad ní drží ochrannou ruku lady Zelma z Vortochu. Chůva Jeho Svatosti by jistě nechránila zvratnou. Dejte si pozor, koho obviňujete, dámy. Mohlo by se to obrátit proti vám.“
Poďobaná vykulila oči a zakryla si široká ústa. „Šak sem nic neřekla, blahorodí.“
„Co je to tu za zvěřinec?“ zahromoval Gonda. „Hýbéte se, stračeny! Kapitán za chvílu vyráží!“ Poďobaná se šilhavou se překotně pustily do práce. Jedna se chopila kotlíku, druhá složila trojnožku a pelášily k soumarům. Orena v klidu a s grácií posbírala misky a důstojně odkráčela za nimi. Rawen se přistihl, že z ní nemůže spustit pohled. Ze rtů mu unikla tichá kletba. Gonda s náručí houní do něj lehce strčila ramenem. „Enem se s nima nešpiňte, vašnosti,“ řekla dobrácky. „ Só to hlópý stračeny. Všecky tři.“
„Díky za radu, dobrá ženo,“ řekl rozpačitě jejím vzdalujícím se zádům.
Gonda se ještě otočila, prohlídla si ho od hlavy až k patě a odmítavě zavrtěla hlavou. „Já su dobrá enem do času, panáčku,“ zabručela. „Enem do času.“
***
K branám staroslavného města Utrenu dospěli se soumrakem. Třídenní cestování si začalo vybírat daň. Nikdo nemluvil. Stoupali dlážděnými uličkami k paláci markraběte a těšili se jen na jídlo a teplou postel. Rawen si stáhl kapuci hlouběji do čela. Sem k markraběti Erwanovi, Tevinovu strašímu bratrovi, kdysi pravidelně jezdívali lovit horské medvědy. Rozhodně nechtěl, aby ho kdokoliv z čeledi poznal. Na nádvoří sesedli a předali zvířata pacholkům. Erwan vyšel ven, objal se s bratrem a vedl si ho k panskému paláci. Rawen se držel v pozadí a sledoval, jak markraběcí šafář ukazuje vojákům, kudy se dostanou do kasáren, hospodyně se ujímá sloužících a vede je k čeledníku. Ulevilo se mu při pomyšlení, že Orena nebude spát s vojáky v kasárnách. Nakonec zůstal na nádvoří sám. Rozpačitě se kolem sebe rozhlížel. Zaznamenal, že Erwan nechal zvýšit hlásnou věž, že střechy jsou pokryté břidlicí místo dřevěnými šindely. Jinak se toho za těch sedm let, co tu byl posledně, moc nezměnilo. Došlo mu, že na něj zapomněli. Nikdo ho nehlídá. Paráda! Kdyby chtěl, může jít kamkoliv. Co si odskočit do města do hospody? Vydal se k vrátnici. Vylekaný Tevin ho doběhl. „Lorde Wene!“ zahalekal. „Co tu ještě děláte? Myslel jsem, že jdete za mnou!“
„Nechtěl jsem rušit rodinnou chvilku, kapitáne,“ ušklíbnul se Rawen.
Tevin se zapitvořil a šeptl: „Tys chtěl prásknout do bot, co?“
***
Pokoj Rawen důvěrně znal. Zelené tapety na stěnách, nábytek z tmavého dřeva vonící včelím voskem, pohodlná postel s nahřátými přikrývkami. Spokojeně se usmál, když si všiml knih v příruční knihovně. Z velké markraběcí knihovny si je sem nanosil on sám.
Z večeře, na kterou byl pozvaný, se omluvil. Měl Tevinovy příbuzné rád. Markrabě s markraběnkou by jeho inkognito dozajista zachovali, ale nemohl se spoléhat na jejich děti a na služebnictvo. Tevin mu dal jídlo přinést a pochlubil se, jak tu společenskou lapálii vyřešil: Bratrovi jsem řekl, že držíš smutek, protože ti zemřela žena. Nikoho nenapadne tě ve tvém zármutku rušit.
Hospodyně odnesla nádobí z večeře a nechala na stole džbánek s vínem. Dvě služtičky přinesly horkou a studenou vodu na mytí a rychle zmizely. Tevinova strategie zabrala. Všichni respektovali jeho ztrátu. Rawen se rychle vykoupal a pak se rozvalil v posteli se svou oblíbenou Encyklopedií světů Metaprostoru, kterou podle pověstí sepsal jakýsi Sarvon z Mizeonu. Dveře nezamykal, čekal Orenu. Listoval v knize, ale nemohl se soustředit. V paměti si dokola přehrával každý detail jejich dnešního kratinkého setkání.
Jak zkřivila rty, když vyprskla: A proč? Jak pohodila hlavou. Jak se vzdalovala od ohniště. Její chůze. Ten rytmus. Ta plynulost. Jako kdyby se nad zemí vznášela. Přemýšlel, jestli jsou její rty měkké a zda jsou její ústa sladká.
Plíživou dřímotu přerušilo cinknutí časomíry. Hodina do půlnoci. Že by se na něj vykašlala? S tím nepočítal. Už si zvykl, že jeho příkazy jsou bez námitek plněny. Jít za ní je riskantní. Ale není zbytí. Hodil si přes ramena tenký černý plášť. Z tlumoku vylovil zvláště objemnou mapu, strčil ji pod paži a šel. Chodby zely prázdnotou, přesto našlapoval tiše jako kočka. Nemířil do vstupní haly, protože tam vždycky u krbu seděly stráže. Dostane se do čeledníku skrze sklepy táhnoucí se pod nádvořím spojující všechny budovy markraběcího sídla. Když byli s Tevinem malí, hrávali si v nich na schovávanou. Úzkými chodbami pro služebnictvo se bezpečně dostal až k točitému schodišti.
Seběhl dolů do temnoty. Lampu si nevzal. Darmo by na sebe přitahoval pozornost. Studenými chodbami se dotápal až ke schodům vedoucím do čeledníku. Jen doufal, že se poměry nezměnily a že se dveře ze sklepů na noc nezamykají. Měl štěstí. Těžké dveře z tvrdého dřeva nevítaně zavrzaly ve veřejích. Na chvíli počkal, jestli to někoho nepřivolá, ale když se nic nedělo, šel dál. Teď jen tu potížistku najít. Plížil se chodbami v přízemí jako zloděj. Hledal světlo ve škvírách nad prahy, ale všude byla tma. Přikládal ucho ke každým dveřím. Buď neslyšel nic, nebo chrápání. Pak se zastavil a přemýšlel. Kdyby byl hospodyní, kam by ubytoval služebnictvo z cizího dvora? Určitě by jim nedal obydlené pokoje, ale ty prázdné. Obydlené jsou ty v přízemí a prvním patře. Sloužící se za den většinou dost nachodí. Cizí lidi by šoupnul tam, kde nikdo z místních bydlet nechce. Jednoznačně podkroví. Vyběhl po schodech až pod střechu. Z úzké chodby se vcházelo do malých pokojíků, ohřívaných jen komíny od krbů v nižších patrech. Za prvními dveřmi Rawen zaslechl chichotání, za třetími monstrózní chrápání a za třetími tlumený hovor. Tak ona tam někoho má? Těžké rychlé kroky směrem ke dveřím jej přinutily vmáčknout se do temného kouta u štítové zdi. Dveře se otevřely. „Tak tedy sladké sny, kvítku,“ zapředl na odchodu Tevin ozářený zeleným světlem vodní lampy. Dusání jeho bot se ještě rozléhalo chodbami, když Rawen vpadl do Orenina pokojíku. Bylo zde místo jen na postel a truhlu sloužící jako noční stolek. V držáku na zdi svítila jediná svíčka. Stála u malinkého střešního okna a vzhlížela k nebi. Slyšela ho, ale neotočila se. „Něco jste si tu zapomněl, vikomte?“ její hlas byl ostrý jako břitva.
„Čekal jsem tři hodiny,“ řekl vyčítavě.
Její ramena se napjala. „Hierofant,“ zamumlala. „Teď si vzpomínám. Chtěl sis promluvit.“ Konečně se otočila. Její oči hořely vztekem. „A o čem? O tom, že jsi měl zůstat v Osvíceném paláci v Herkenu tak, jak jsi to slíbil mému otci? O tom, že ses mi jaksi zapomněl zmínit, že odjíždíš, a proto jsem se o to musela postarat sama?“
Rawen udělal dva kroky k posteli a roztržitě se posadil. „Nechápu,“ zabručel. „Tvůj otec přece říkal, že tě ochrání energie kultu v ohnisku matčiny moci. Že matčina moc přehluší tu tvou. Takže jsem myslel...“
„Ha!“ křikla. „Všechno špatně! Zmar řekl, že tvoje Osvícení a koncentrovaná energie Krassionina kultu přehluší všechno ostatní. Ale bez tvé přítomnosti mé krytí v Herkenu nefunguje. Ne hromada kamení s matčiným oltářem, ale ty jsi ohniskem kultu. To znamená, že kam jdeš ty, tam musím i já.“ Zaškaredila se. „Ale to nic. Výprava do bojového území je vlastně v pořádku. Tam mě máti určitě shánět nebude.“
Rawen si zajel prsty do vlasů. Váhavě se na ni podíval. „Opravdu?“
Souhlasně potřásla hlavou. „Mandefell je teď zemí nikoho. Než konflikt skončí, žádný z nadsvětních ani podsvětních bohů tam nevkročí. Tak to chodí.“
Rawen krotce přikývnul. Je to na lidech. Podle toho, která strana zvítězí, bude vypadat náboženství. „Ale podsvětní orkenským pomáhají,“ namítnul. „Ottovi vojáci vstávají z mrtvých.“
„Ale nevstávají,“ řekla přezíravým tónem. „Otta je synem Exis, bohyně smrti. Exis posílá do neživých těl své démony. A ti bojují, dokud tělo drží pohromadě. Kosti nesmí být příliš polámané a šlachy nesmí být přeťaté. Když se tělo rozpadá, démon hledá nový fokus.“
Rawen se zamyslel. „Mohou démoni posednout i živé?“
Orena si založila ruce na prsou a přikývla. „Ale jen ve výjimečných případech. Stává se to šílencům. Jejich mysl je mrtvá, ale tělo funkční. Ne všichni démoni to dokážou. V případě orkenských vojáků to nepředpokládám.“
Rawen uvažoval, co s tím. Démon vyklouzne z rozsekaných ostatků a hledá dalšího mrtvého. To znamená, že utětí hlavy posednuté mrtvoly nic nevyřeší, pokud je kolem dost jiných mrtvol. „Co ty posedlé mrtvé omámit?“
Její krásnou tvář rozvlnil škodolibý úsměv. „To nezabere. Je to mrtvé maso.“
„Je to nefér, když podsvětní orkenským takto pomáhají.“
Zavrtěla hlavou. „Někdo z našich zase pomáhá mandefellským. Tipovala bych na Kreveona, protože je u mandefellských v oblibě.“
„Co může udělat bůh deště?“ houkl pochybovačně.
„Může Ottovo vojsko bičovat ledovým deštěm a kroupami, topit jeho ležení v blátě...“
„To je slabota,“ řekl skepticky. „Mandefellští měli o pomoc žádat přímo Krassionu. Je přece silnější než Kreveon.“
Orena na něj vykulila oči. „Matka se do takových přízemních věcí zásadně neplete. Mandefellští vědí, že nemá smysl ji o něco prosit.“
„Co Krassiona udělá, když mandefellští prohrají?“ zajímal se. „Bude se dívat, jak orkenští v Mandefellu boří její chrámy a vraždí jí vyznavače?“
Bohyně pokrčila rameny. „Dokonce je tu možnost, že už se Exis s matkou na výsledku předem dohodly. Matka třeba prohrála sázku. Exis podobným způsobem přišla o Klarivii. Matka ji obehrála v kulečníku.“
Rawen nesouhlasně zatřásl hlavou. Bohové hrají kulečník a smrtelníci umírají. Plně to zapadalo do konceptu, který si o běhu světa vytvořil poté, co jej okolnosti přinutily existenci bohů akceptovat. Tanaka a jeho přívrženci zapříčinili smrt jeho otce a bratra. A Krassiona zase díky Orenině přičinlivosti spálila Tanakova syna. Vzpomněl si, že se na Orenu zlobí a že jí pohrdá. Zíral na lákavou křivku jejích rtů, temnou modř jejích očí. Vracela mu pohled s pobaveným odstupem. V pokojíku bylo chladno, Rawena přesto polilo horko. Chtěl zůstat naštvaný, ale nešlo to. „Jsi nádherná,“ prolomil napjaté ticho.
Její ústa se zavlnila líným náznakem úsměvu. „To už jsem dnes několikrát slyšela.“
Polkl hořké sliny. „Od Tevina?“
„Mimo jiné,“ uchichtla se. „Ale od tebe je to rouhání a křivopřísežnictví a pokus o cizoložství současně.“
„Omlouvám se. Půjdu se rovnou oběsit,“ odvětil tónem, který vůbec nebyl kajícný. Připadal si jako použitý hadr. Nebude se plácat v emocích. Teď ani jindy. Nikdy dřív nemusel prosit, aby si získal ženskou pozornost. Ale kvůli ní by se snažil. Její odmítnutí ho zahanbilo a naštvalo. Musí se rychle vzchopit, jinak ze sebe udělá ještě většího vola. „Takže mě budeš doprovázet?“ konstatoval civilně.
Kývla a ukázala k balíku map, které stále svíral pod paží. „Co takhle udělat ze mě asistentku?“ Kartografové na Riiberionu mívali běžně celý tým pomocníků. Jejich úkolem bylo sledovat geografické skutečnosti a zakreslovat změny a pomáhat s rozkládáním a skládáním map.
„Stejně si všichni budou myslet, že s tebou spím,“ zavrčel.
„Je fuk, co si bude kdo myslet,“ poznamenala.
***
