Kozel zahradníkem - 13. kapitola
(Cestovní trampoty maskovaného hierofanta)
Spal jako na vodě. Zdály se mu sny, ve kterých celá léta bloudil chodbami pod markraběcím palácem. Prohrabával se ve tmě pod zavalenými stropy. A pokaždé, když už to vypadalo, že dospěl ke světlu, zjevila se mu Orena a se smíchem ho odmrštila zpět do temnoty. Ve skutečnosti jeho cesta z čeledníku do zeleného pokoje v panském paláci proběhla jako po másle.
Ráno vyrazili na jih k hraničním horám. Rawen měl náladu pod psa. O polední přestávce děvčata roznášela sýr s chlebem. Poďobaná i šilhavá s vojáky okatě flirtovaly. Když je chlapi plácali do zadcích, vděčně se řehtaly. Orena se všetečným rukám mistrně vyhýbala a cudně mlčela. Pohybovala se s takovou grácií, že i ti největší sprosťáci ji místo lechtivých hlášek zasypávali uctivými poklonami. Kapitánův pobočník jí za oběd poděkoval políbením hřbetu ruky a ten darebák Tevin dokonce na líčko. Rawen se mračil a s nikým se nebavil.
Počasí bylo milostivé. Stezky pokrývala zmrzlá krusta sněhu. Soumaři a koně po ní úspěšně stoupali k Pravenině soutěsce. Večer karavana dorazila k hraniční pevnosti Kámen. Citadela tou dobou sloužila hlavně jako lazaret. Počátkem zimy sem evakuovali zraněné rondorské a mandefellské vojáky. Rawena s Tevinem ubytoval hejtman společně v hostinském pokoji svého bytu, vojáci složili hlavy v kasárnách, služebnictvo muselo vzít za vděk sklady a stájemi.
Uložení v široké manželské posteli se kapitán s kartografem zvolna nořili do spánku. „Ty, a to tvoje chrápání,“ lamentoval Tevin. „Ta malá modrooká... To by byla spolunocležnice! Felčar s Gondou ji uložili ve skladě obvazů. Nechceš si to s ní prohodit?“
Rawen si až teď vzpomněl, že Tevinovi ještě neoznámil Orenino nové zařazení. „Zapomněl jsem ti říct, že ta v modrém mi bude pomáhat s mapami.“
„Dohlížíš na mou počestnost, nebo co?“ naježil se Tevin.
„Tak nějak,“ vypravil ze sebe Rawen.
***
Ráno, když vyjížděli, se Rawen podivil, že s nimi pokračuje i Gonda. Obrovitá ženská byla nezvykle zticha. Než se stačil Tevina zeptat, jak to dopadlo s Gondiným synem, bratranec mu to řekl sám: „Je mrtvý. Prohlásila, že za to Otta zaplatí.“
Sestupovali z hor na mandefellské území. Klima se zvolna měnilo. K městu Soro se brodili rozbředlým sněhem. Tamější rychtář jim přichystal volný dům na náměstí. „Patřilo to tu knížeti Da-akonovi. Padl i se dvěma syny. Jeho žena dům věnovala obci a vrátila se domů k rodičům,“ vysvětloval při večeři rychtář, příjemný postarší chlapík s šedou kšticí. Řekl jim, co se stalo za uplynulé dva týdny. Otta zabral celý jih. Zatlačil spojence do solných plání a pokusil se je obklíčit. „Naštěstí se jim podařilo proklouznout. Brilla dala vyklidit metropoli Moor. Všechny zbývající síly přesunuje severně ke spojencům, kteří táboří ve Svinidolu na úpatí vyhaslé sopky Kročavy. Nás se válka zatím netkla,“ podotknul pochmurně. „Na první vypálené vsi narazíte až za řekou Zpěvanou.“
„Slyšel jsem, že lávka přes Rudnou ještě stojí,“ řekl Tevin.
„To jo,“ zabručel rychtář, „ale Zpěvanu musíte přebrodit. Všechny mosty dala královna strhnout. A kupecká stezka přes Hradlové sedlo je zasypaná kamením. Na vašem místě bych to do Svinidolu vzal přes Trollí háj.“
„Mohl byste nám ty brody ukázat?“ řekl Rawen. „Přinesu mapy.“ Stůl byl zaskládaný nádobím. Sem mapy přinést nemohl. „Požádám asistentku, aby je rozložila na stole v knihovně.“
V kuchyni to bzučelo jako v úle. Gonda opásaná červeno bíle pruhovanou zástěrou se skláněla nad válem a energicky hnětla velkou hroudu lesklého těsta. „Na másle nešetřiť,“ mudrovala. „Déte tolik másla, kolik móky.“ Osoba v zeleno bílé pruhované zástěře, zřejmě rychtářova kuchařka, ji s mírnou nedůvěrou sledovala. Rychtářova manželka, drobná dáma v černých taftových šatech si zasněně povzdechla. „Přesně to o těstě na višňový závin říkávala moje babička.“ Orena myla ve škopku nádobí a tvářila se, jako kdyby se prodírala džunglí plnou syčících a vrčících krvelačných příšer. Dvě pomocnice utíraly. Poďobaná se šilhavou skládaly do polic. Jakmile Rawena ty ženské spatřily, rozhostilo se ticho.
„Nerad ruším dámy,“ zapředl uctivě. „Přišel jsem si pro asistentku. Slečno Reno,“ otočil se k Oreně, „potřebuji vás u map.“ Orena vytáhla ruce ze škopku a sundala si modro bíle pruhovanou zástěru a podala ji kuchařce.
Gonda se zamračila. Už už otevírala ústa, aby něco řekla, když ji Rawen předešel: „Můj asistent Ezot krátce před odjezdem ochořel. Kapitán mi přislíbil náhradu. Tady slečna,“ ukázal na Orenu, „absolvovala klášterní školu v Nortonu. Je způsobilá Ezota důstojně nahradit.“
***
Ukázalo se, že rychtář Nosek je vzdělaný a světaznalý muž. Vyznačil na rozložených mapách brody přes Zpěvanu a ještě ukázal, kudy vede trpasličí pěšina přes Trollí háj. „Trollové nemají rádi rozruch, ale podle smlouvy s královnou nechávají pocestné na pokoji. Útočí jen na ty, co sejdou z cesty.“
Klábosili, zatímco Orena skládala mapy. Rawen se nemohl soustředit na lamentaci o nedostatku chovného dobytka, protože ho ta ženská strašně rozptylovala. Natahovala se, aby uchopila cíp mapy, překládala jednu vrstvu na druhou. Nakláněla se nad stolní desku, a všechny ty lahodné křivky vystavovala na odiv. Tvářila se bezelstně, ale musela zatraceně dobře vědět, co to s muži dělá. Jen Nosek byl vůči jejímu půvabu imunní. Zívnul a vstal. „Je čas, abych šel se světlem.“ Spiklenecky se usmál: „Moje žena čeká v kuchyni. Předstírá, že dohlíží, aby vám nic nechybělo, ale ve skutečnosti hlídá mě, abych to nepřehnal s vínem. Je to saň,“ povzdechl si.
Rawen potlačil úsměv. Nedokázal si tu křehkou dámu v černém představit jako lítou saň. Tevin se odebral rychtáře a jeho paní vyprovodit. Rawen s Orenou zůstali v knihovně sami. Podala mu balík poskládaných map. „Už můžu jít?“
„Ovšem,“ odpověděl. Sledoval, jak sveřepě tiskne rty a jak se kaboní. „Vadí ti, žes musela mýt nádobí?“ zeptal se.
„Vadí, nevadí,“ zabručela, „rozčiluje mě to. Tolik ztraceného času. A ty jejich řeči. Jak slepice na kompostu.“
„Je to jejich život,“ usmál se.
„Ach vy smrtelníci. Máte tak málo času a vyplýtváte ho umýváním nádobí.“
„Vnímáš to jednostranně,“ řekl. „Při nádobí sis mohla poslechnout spoustu drbů, a ještě jsi získala recept na višňový koláč.“
Našpulila rty a nakrčila čelo. „V Nadsvětí se jídlem nezdržujeme.“
„Přicházíte o spoustu srandy,“ uchechtl se. „Nejde o konzumaci, ale o rozruch, co s tím souvisí.“
Zaraženě přikývla. Z chodby se ozvaly kroky. Pohnula se ke dveřím. „Dobrou noc, Osvícený.“
„To ne,“ vyděsil se Rawen, „oslovuj mě sire Wene, nebo pane.“ Celý den se na ni udržoval naštvaný, ale teď se mu ji nechtělo pouštět z dohledu.
S neochotnou grimasou přikývla. Otevřela dveře a narazila do Tevinovy hrudi. Zachytil ji a otočil se s ní dokola. Oba se rozesmáli. „Jdeš do hajan, kvítku? Postel bude studená. Nechceš, abych tě zahřál?“
„Kapitán ab Utren je šťastně ženat, slečno,“ zvolal zlověstně Rawen.
Orena naposledy vesele vypískla, mrštně se z Tevinova sevření vykroutila a pelášila pryč.
„Vážně mi nepřeješ žádnou zábavu,“ houknul Tevin. „Jdu za svými muži.“
Rawen našpicoval uši. Dům se jevil nezvykle tichý. Že by vojáci už spali? To těžko. „Tys tu bandu pustil do města?“
Tevin pokrčil rameny. „Jejich poslední možnost vyhodit si z kopýtka. Byl jsi ve vaně, když přinesli pozvánku do Masážního salonu Rajské spočinutí. Hned po večeři to tam vzali útokem.“
„A protože jsi zodpovědný důstojník, půjdeš je zkontrolovat,“ ušklíbnul se Rawen.
„Co bych to byl za kapitána?“ poznamenal škrobeně Tevin.
„Jdi se světlem,“ vyprovodil ho mdle Rawen.
***
Bum, bum, bác
Rawen se v posteli posadil. Kolem byla tma. Chvíli mu trvalo, než si ujasnil, že je v ložnici domu knížete Da-akona v Soru. Měl sen. Miloval se s dívkou. Její pleť sladce voněla. Nová zkušenost. Ještě nikdy se nemiloval. Leda šukal s děvkami. Přejel si třesoucími prsty přes hrudník. Namáhavě oddechoval, srdce mu bušilo o žebra. I když oheň v krbu dávno vyhasnul, byl zpocený jako kůň.
Bum, prásk...
Rány ozývající se z vedlejšího pokoje doplnil tlumený hovor a chechot. Hluboké mužské hlasy. Rawen si oddechl, že si Tevin nepřitáhnul děvku do zapůjčeného domu.
Práááásk. Něco těžkého bylo taženo po podlaze.
Vstal, sáhl po svíčce a šel to zkontrolovat. V pokoji byla tma jak v ranci, ale od postele s nebesy se ozývalo mohutné chrápání. Rawen pokýval hlavou a otočil se k odchodu. „Hledáš mě, bratránku?“ Ozvalo se to z kouta. To byl Tevin. Kdo se potom válel v posteli? Rawen dotápal ke stolu a svou svíčkou zapálil ty ve svícnu. Ukázalo se, že Tevin leží na kanapíčku pod oknem. Mávnul směrem k posteli s nebesy a zahuhlal: „To jsou Gren se Sebem. Neměli kde spát, tak jsem je uložil tady.“
Rawen došel k posteli a pořádně si posvítil. No vážně. Gren a Esebius, oba na mraky. Na zemi na hromadě se válely jejich meče, pláště a zablácené boty. „Co tu dělají?“ rozčílil se. „Grenovi jsem to výslovně zakázal. Je doma všechno v pořádku? Něco s matkou nebo s Yanikou?“
„Nic takového,“ uklidnil o Tevin. „Ale Gren vypadal, jako kdyby ho podupalo stádo slonů. Esebius se o něj staral jako o mrzáka. Něco se posralo u něj doma.“
V tichu prokládaném chrápáním na sebe chvíli zaraženě civěli. Oba mysleli na totéž. Je možné, že Paliona potratila? „Přijeli hluboko po půlnoci,“ vysvětloval kapitán. „Strážní jim otevřeli bránu, protože je Seb oblbnul. Znáš ho. Hledali nás a zaklepali na jediný dům, kde se svítilo. Ten hambinec. Takže nás úspěšně našli. Chtěl jsem je hned vzít za tebou, ale... bylo tam pití a oni měli žízeň. Hlavně Gren.“
Rawen se na Tevina vyčítavě zamračil. Vzhledem k čtvrtinovému podílu běsí krve byl Gren na alkohol extrémně citlivý.
Tevin se rozpačitě poškrábal na hlavě. „Gren se choval divně. Pil a mlčel jako... jako ryba,“ blekotal, „zažil jsi to někdy?“
„Ne. Když chlastá, žvaní víc než obvykle. Možná se s Palionou jenom pohádali. Víš, jak je divoká,“ usoudil Rawen.
Bratránek se na otomanu rozvalil jako nakrmené sele. „Co ta Modrooká?“ rýpnul. „Taky je divoká?“
Rawena bodlo na prsou. „Taky jsi pěkně přebral, idiote.“
Tevin se uvolněně rozchechtal. „Jejda promiň. Ty se vlastně šetříš pro Krassionu. Je jako ostatní ženský? Je nahoře nebo dole? Požaduje, aby ses při tom modlil?“
„Drž hubu a spi,“ setřel ho Rawen a dal si odchod.
„Je poznat, že si moc neužiješ,“ zamumlal škodolibě Tevin.
***
„Tušil jsem, že se to děje, protože už týden hopsala jako gazela. Nevolnosti byly pryč, oči jí svítily jako lucerny. Ale když jsem to našel, nemohl jsem to rozdýchat,“ šeptal Gren s hlavou v dlaních. „Jsem ze tří čtvrtin člověk a ze čtvrtiny po babičce běs. Nemělo by mě rozházet. Přesto jsem celou noc zvracel.“ Jeho bledá pleť byla téměř zelená. Seděli u snídaně, ale Gren zatím nepozřel ani sousto. Právě Rawenovi popsal, jak našel doma v komoře na háku viset lidskou ruku. Jeho žena si pro ni poslala k městskému katovi. Usekli ji nějakému nešťastníkovi, co kradl na tržišti. „Hned ráno jsem si sbalil věci. V maštali mě přistihnul Seb. A hned, že samotného mě do Mandefellu nepustí.“
Rawen unaveně přikývnul. Nedivil se, že se Esebius rozhodl Grena doprovázet. Pokud vypadal jako teď. Na Rawenovo naléhání, aby se vrátil zpět, přítel zuřivě vrtěl hlavou. „V žádném případě! Rád bych si zbytky zdravého rozumu uchoval na ten čas, kdy se dítě narodí!“
***
