Kozel zahradníkem - 15. kapitola
(Nikdy nic nezmizí)
„Kdybychom se do rána nevrátili, vyjeďte bez nás. Trasu známe, připojíme se později,“ řekl nesouhlasně se tvářícímu Tevinovi Rawen.
Vyvedli koně ze dvora a svítili si pod nohy hledajíce stopy. Aniž by cokoliv našli, ukázala Orena směrem k jihu. „Tudy,“ hlesla. Vyhoupla se do sedla a dodala: „Tu lampu uhas. Darmo by nás prozradila.“
Rawen ji mlčky poslechl, i když měl tisíce otázek. Jak věděla tak jistě, že Gren je pohromadě s mrtvákem? Klusali tak rychle, jak jen to bylo potmě možné. Dalo se čekat, že se koně budou plašit, ale to se nedělo. Orena s nimi musela něco provést. Terén se svažoval, do úzkého úvozu. Větve keřů je šlehaly kolem ramen. „Zpomal, něco cítím,“ křikla. Zastavila a seskočila. Rawen ji napodobil. Našlapovali tiše jeden za druhým a vedli koně za uzdy. Rawen v duchu proklínal tmu. Neviděl nic, orientoval se jen pomocí sluchu. Orenina klisna zaržála. Začala se vzpínat a poskakovat. Zastavili se. „Sakra, co se děje?“ chtěl vědět. Slyšel kroky a koňské funění. Téměř nadskočil, když jej zatahala za rukáv. Ovanul ho její voňavý dech: „Zapal lampu a běž se na něj podívat. Je vpředu. Odvedu koně stranou.“
Počkal, až se kolem něj s oběma koňmi protáhne a pak se šel podívat, co našla. Lampu držel u země a pomalu zkoumal cestu. Kaluž světla konečně dosáhla k zhroucenému tělu. Gren ležel na břichu v kaluži lesklé krve. S chvějivou nadějí tělo opatrně obrátil na záda. Nehybné oči jeho přítele na něj zíraly ze světa mrtvých. Uvnitř své mysli se Rawen zoufale rozvzlykal, ale z jeho úst nevyšel ani hlásek. Zíral na krvavou změť v místě, kde bývalo Grenovo břicho. Ten podvraťák mu ho rozsekal na kaši, a ještě ho vyvrhnul. Co za démona dělá takové věci? A proč? Proč ho táhnul až sem, kde ho zabil?
„Nesl ho sebou,“ zaznělo mu za zády. „Patrně ho předtím omráčil. Nejspíš chtěl jeho tělo využít, až mu to stávající přestane sloužit. Tvůj přítel se tady na tomto místě probral a začal s démonem bojovat. Byl zraněn a krvácel. Teprve tehdy, podle pachu krve, démon rozpoznal, že vsadil na špatného koně. Gren byl zčásti běs. Proto by se do něj démon nemohl přesunout bez boje.“
„Takže ho... dorazil,“ dopověděl tenkým hlasem Rawen. Na tváři ucítil horké slzy. Ach Grene, ty blázne, cos mi to udělal? Když Rawen ve vězení chystal útěk, nikdy do toho Grena nezatahoval. Jinak by měl téměř jistotu, že by si ten větroplach srazil hlavu. Tevinovi a Sebovi své plány prozradil, ale museli přísahat, že zůstanou s Grenem. Slíbil jim, že se pro ně s posilami vrátí. Gren byl díky najádímu dědictví docela odolný a příliš na to hřešil. Post princova panoše si běžně zaměňoval s postem tělesné stráže. Jednou otec Rawena poslal zlikvidovat bandu lapků. V Sosnovém lese řádil klan koželuhů vyhnaných z města Lossenu. Rawen vojákům nakázal vzít si civilní šaty. Ve vesnici koupili vůz s párem valachů naložený zelím. Uprostřed lesa na ně bandité zaútočili. Jejich zkáza byla rychlá, ale náčelníka mezi mrtvými ani zraněnými nenašli. Rawen nechal větší část oddílu u zajatců a s hrstkou mužů vyrazil chytit náčelníka. Nezaznamenal, že se Gren někam ztratil. Stopy vedly k jezírku, na jehož břehu se na roštech z větví sušily kůže. Lidské kůže. Místo obklopoval všudypřítomný pach rozkladu. Vyšlo najevo, že ti darebáci nejen kradou a vraždí, ale že ve svém řemesle zvráceným způsobem pokračují. Vojáci vyjeveně zírali, zatímco Rawen zvědavý, kde se skrývá zázemí, šmejdil kolem skály. Zaslechl nezřetelné zvuky. Prodral se trnitým křovím do skalnaté kotliny. Našel tam Grena, potýkajícího se s přesilou čtyř statných pořízků. Tasil a vyrazil příteli na pomoc, když v tom si ho Gren všiml a zařval: Ne železem! Teprve tehdy Rawen zaznamenal, že Gren bojuje holýma rukama, ale jeho meč se leskne v trávě. Kdyby chtěl, byl by si ho podal. Pokud na ty čtyři nestačí železo, museli uzavřít dohodu s podsvětními bohy. Naštěstí měl Rawen na zádech kuši a toulec s šipkami s obsidiánovými hroty. Dostal tři a čtvrtého, který do Grena právě bušil, praštil kuší po palici. Do kotlinky přiběhli ostatní vojáci. Gren přiložil prst na rty a šeptnul: Jejich šéf pořád žije. Rawen ukázal k černému otvoru do jeskyně. Je tam oltář. Zničte ho. Já obejdu okolí. Rawen se vydal na prohlídku, ani si nevšiml, že se Gren zase ztratil. Prodíral se křovím, když jej něco těžkého srazilo k zemi. Ruce jako lopaty mu sevřely krk. Útočník páčil jeho hlavu do strany v úsilí zlomit mu vaz. Rawen se vzpínal a chrčel, ale mrtvolný puch linoucí se z vrahounova těla jej docela ohromil. Myslel jen na to, aby to skončilo. Pak stisk pominul. Rawen se napůl omráčený vyhrabal zpod dokonávajícího bandity. Nad ním se tyčil Gren a v ruce třímal dýku s obsidiánovou střenkou. Číhal na stromě, můj princi, prohodil s úsměvem. Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy Gren Rawenovi zachránil život. A teď...
Rawen ucítil, že s ním někdo třese. Někdo na něj už pěknou chvíli mluví. Aha, Orena. „...bychom se pohnout, Osvícený.“
Popuzovalo jej, jak je věcná. Jak klidně se chová. Copak nic necítí? Vtom ho to napadlo. Vstal a chytil ji za ruku. „Udělej něco,“ vybafnul horečnatě. „Jsi přece bohyně!“
Její tvář byla jako vodní hladina. „Je pozdě. Nešlo by to, i kdybych měla svou moc,“ pronesla mdle. „Nechápu, proč tak vyvádíš. Tvůj přítel jenom odešel ze světa živých.“
„Jenom?“ zařval. „Je mrtvý! Už ho nikdy neuvidím!“
Mlčky na něj zírala. „A to tak moc vadí?“ štěkla. „Důležité je, že nezmizel. Nikdy nic nezmizí. Je to jen jinde. Smrtelníci,“ odfrkla si. „Tak hloupí. Tak choulostiví. Tak... komplikovaní.“
S myšlenkou, že nemá cenu s ní diskutovat, sundal plášť a opatrně do něj tělo zabalil. Hodil si ho přes rameno a kráčel ke koním. „Dovez ho do vesnice. Já pojedu dál.“
„Chceš démona stíhat?“ podivila se.
„Samozřejmě,“ odsekl.
„Nemáš šanci ho dohonit,“ vyprskla. „Je rychlejší než kůň. Pokud by nesl tvého přítele, měl bys naději, ale takto...“
Rawen mávnul rukou, že na její kecy nedá.
„A co já?“ obořila se na něj. „Co slib, který jsi dal mému otci?“
Sakra, na to úplně zapomněl. Kdyby ji vzal s sebou, museli by tu nechat Grena samotného. To v žádném případě. Dlouze vypustil vzduch skrze zuby. „Tak dobře,“ řekl krotce. „Vrátíme se do vesnice.“
Vedl koně se smutným nákladem za uzdu, zatímco Orena na své klisně jela vpředu. Už nebylo kam spěchat. Jakmile se dostali na širší cestu, sesedla, počkala na něj a kráčela spolu s ním. Nebe už bledlo. „Pověz mi,“ oslovil ji, „k čemu vlastně démon potřeboval tělo? V boji je užitečné, ale na výzvědách? Snáz by se mu šmejdilo bez těla. I rychlejší by byl.“
„Zapomínáš na pravidla,“ řekla.
„Ta, podle kterých nesmíte zasahovat osobně? Tady jde o démona. Ne o boha.“
„Jenže toho démona Ottovi poslala Exis. Dokud panuje mezi Podsvětím a Nadsvětím rovnováha, démoni k vám můžou jen v nehmotném stavu.“ Nepěkně se uchechtla. „Nechtěl bys vidět, jak vypadají skutečně. Dalším důvodem je maskování. Ve stavu bez těla jsou pro pozorovatele z našeho světa velice dobře viditelní. Pokud se ukryjí do mrtvoly, jsou v bezpečí.“
„Stejně to hovado najdu a zabiju,“ oznámil nenávistně.
„Můžeš to zkusit,“ řekla posměšně. „Než se k němu konečně dostaneš, už bude v jiném těle. Nepoznáš ho.“
„Já ne, ale ty ano, že?“
„Nejspíš,“ hlesla.
Světla přibývalo. V dálce mezi zelení zahlédli střechy.
***
Lízání ran
„Hýbejte se, slečinky! Nejste na promenádě! Nedělní pálkovaná před děvkama, to se můžete přetrhnout!“ Tevinovo řvaní na vojáky kopající hroby se rozléhalo po celé vesnici. Nad ránem zemřeli dva štolbové. Podcenili varování ohledně studny. Napili se a po chvíli se skáceli v křečích k zemi. Když Tevin uviděl, s čím se Orena s Rawenem vrátili, kadence jeho vulgarit se zvýšila. Byl to jeho obvyklý způsob, jak se vyrovnávat s žalem. Esebius na Grenovu smrt neřekl téměř nic, ale tvářil se zoufale. Všichni si vyčítali, že neudělali dost pro to, aby Grena uhlídali.
Otrávené štolby pochovali s padlými vojáky a Grenem pod stromy za zdí. Rawen se dostal do podivného stavu. Slyšel, viděl, ale nebyl schopný reagovat. Události se řítily mimo něj. Proč Grena nezadržel hned, jak se naštval? Kdyby byl pohotovější a odešel s ním, určitě by to dopadlo jinak. Postarám se tvou rodinu, můj drahý, přísahám, slíbil nad hrobem.
Než byly hroby zasypány a označeny, byl podvečer. Nezbylo než tam setrvat ještě jednu noc. Už ráno našli nedaleko vsi bezpečný potok, přes den byly zásoby pitné vody doplněny. „Večer žádný chlast, holomci!“ varoval vojáky kapitán.
Rawen mapy rozložil na sýpce vymetené do posledního zrnka. Seděl nad nimi snad hodiny, než ho tam našli Tevin se Sebem.
„Otta by měl být u metropole,“ řekl jim a ukázal na madefellské hlavní město Moor ležící na středním toku řeky Zpěvany uprostřed říše. „Mezi orkenskými a námi se rozkládá Trollí háj a tady u Svinidolu,“ ukázal severně od háje na městečko na úpatí hor, „táboří spojenecké vojsko. Jak se mrtvák dostal přes frontu? A co dělal tak daleko na severu?“
„Mohl frontu obejít,“ dohadoval se Esebius, „nebo si mohl vzít loď a připlout po Zpěvaně. Nejí ani nepije. Jen zabíjí a střídá těla. Vypadá to, že ho Otta poslal prozkoumat naši obranu hranic.“
Rawen to viděl stejně. „Ten hajzlík. Ještě nemá Mandefell a už si dělá zálusk na Rondor.“
„Nebo se za těch pár dní fronta posunula,“ řekl pochmurně Tevin. Zaťukal prstem na místo, kde na mapě ležel Moor. „Město dala Brilla tajně evakuovat. Zbytky aktivní armády přesunula do spojeneckého tábora. K obraně Mooru nechala hrstku sebevrahů. Co když Otta tu lest prohlédl? Potom by se s dobýváním Mooru nezdržoval a uháněl by na severovýchod. Mohl dokonce dohonit Brillino vojsko a zlikvidovat ho dřív, než dorazí ke spojencům.“
„Možné je všechno. Informace, co máme, jsou deset dní staré,“ usoudil Rawen a podíval se na Tevina: „Pokud bys měl pravdu, naši už dávno tábor přesunuli. Nevíme, jestli ke Svinidolu nemíříme zbytečně.“
„Pokud by změnili pozice, císař by nám poslal kurýra. Kromě zajížďky k brodu přes Zpěvanu dodržujeme stejnou trasu jako předchozí výpravy,“ namítl Tevin.
„Třeba se Svinidol pořád drží,“ nadhodil Esebius.
„Obávám se, že ne,“ zavrčel Rawen. „Brillin nápad obětovat metropoli mi už od začátku připadal praštěný. To prostě nemohlo vyjít. Vsadím svůj meč, že to Brilla s Konvexem nekonzultovala. Prostě dala vyklidit město a pak o tom Vexovi poslala zprávu. Dokážu si představit, jak řval, ale už s tím nemohl nic dělat.“
„Mandefellští jsou divní,“ zakoulel očima Tevin. „Nechají ženské rozkazovat, dokonce strpí, aby bojovaly jako chlapi. Kdo jim rodí děti? I když, některé trollí samice prý docela ujdou.“
„Pokud ti nevadí vousy,“ ozval se Esebius.
Při představě, jak se Tevin dvoří robustní vousaté trollí krasavici vybuchl Rawen smíchem a ostatní se přidali. V tomto rozpoložení je zastihla Orena. „Gonda vzkazuje, že polévka je hotová,“ řekla. Zamířili dolů. Orena pohodila hlavou k rozloženým mapám: „Mám to poskládat?“
„Uděláme to po večeři,“ řekl Rawen.
„Co všechno budete dělat?“ rýpal Tevin dusající po schodech za Rawenem.
„Skládat mapy, idiote,“ houkl Rawen, protože si rázem vzpomněl, proč je mu tak mizerně, a proč od včerejšího večera nesnědl ani sousto. Gren je pryč.
***
