Kozel zahradníkem - 21. kapitola
(Tuplovaně inkognito duchovní mise)
Bylo pozdní odpoledne. Ke Královskému hřebčinci se sjížděla podivná společnost. Tři venkované v hrubých halenách, obutí do lýkových střevíců, přihnali stádo mečících koz. Trojice bednářů se dokodrcala s žebřiňákem s prázdnými sudy. Rovněž se dostavili čtyři funebráci se zdobeným pohřebním vozem taženým párem bílých volů, (v rakvi vezli skutečného zapáchajícího nebožtíka ukradeného v městské márnici). A jako poslední se přibelhala čtveřice žebráků postižených prašivinou. Mezi těmi ubožáky byla dokonce žena. I ona měla kůži zvrásněnou hrubými jizvami.
Jakmile se dostali do dvora a stájník zavřel bránu, seskupili se žebráci u napajedla pro koně, a začali si z rukou a tváří usilovně smývat svědivou krustu zaschlého těsta. Venkované nechali kozy kozami a běželi do stájí osedlat koně. Bednáři seskočili z vozu se sudy a jali se pomáhat funebrákům při rozebírání pohřebního vozu. Funebráci ostatním se smíchem popisovali, jak se orkenští vojáci při kontrole ošklíbali, když v rakvi našli nefalšovanou mrtvolu. Neměli ponětí, že pod dutou podlahou pohřebního vozu se skrývá celý arzenál. Dýky, meče a vrhací hvězdice, střelný prach, opasky s pochvami, pořádné boty a černé maskovací pláště.
Dvanáct mužů včetně Tevina s Toofem se po zuby ozbrojilo, a vyrazilo západně tryskem do polí směrem k brodu přes řeku Ovonu. Rawen s Orenou se převlékli do nenápadného, ale dostačně solidního civilního oblečení a vydali se po frekventované dlážděné cestě směrem na Svinibor, která vedla kolem Ottova tábora u Brčálového jezera.
Rawen si nemohl pomoct, ale musel si cestou přehrávat jednání v kasárnách. Tevin zuřil a Sirrel rovněž, každý však z jiného důvodu. Tevin měl Rawenovi za zlé, že s sebou do Ottova tábora i přes jeho nesouhlas vleče tu dívku. Vím, že je s mečem šikovná, ale toto není obyčejná mise. Až ji znásilní, tak za mnou nechoď, hromoval. Sirrel zase nemohl skousnout, že sebou musí brát Tevina s Toofem.
Rawen s sebou Orenu, přirozeně, brát nechtěl. Jenže nebylo zbytí. Předvedla mu takový záchvat ženské umanutosti, že měl potřebu si zacpávat uši. Otec na tebe spoléhá! Jak mě ochráníš, když s tebou nebudu? Pokud se rozdělíme, příbuzní si mě všimnou! Co měl s tou strašnou ženskou dělat? Nejhorší bylo, že měla stran jeho slibu Zmarovi pravdu. Otta je rapl a není jasné, jak je přivítá. Jedou tam oficiálně. Za běžných okolností chrání vyjednavače díky mezistátním konvencím imunita. Jenže všichni mají ve žhavé paměti, jak brutálně Otta naložil s diplomaty královny Brilly. To moc dobré vyhlídky neskýtá.
Čím více se blížili k Brčálovému jezeru, tím byly Rawenovy myšlenky temnější. Něco mu říkalo, že Vuanův a Sirrelův plán má háček. Netušil, jaký, proto jim to nemohl zarazit. Co by se stalo, kdyby Sirrelovi muži selhali? Opravdu by se Otta odvážil oba zajatce popravit?
„Ten meč,“ řekla Orena, „jsem svěřila generálu Vuanovi.“
„Myslíš Twinsidor?“ ušklíbnul se.
„Nevyslovuj to jméno nahlas!“ okřikla ho a pátravě vzhlédla k obloze. „Nikdy nevíš, kdo právě poslouchá.“
„To jsi ho mohla rovnou dát Esebiovi. Vuan je skvělý stratég, ale taky známý nepořádník. Někde ho odloží a....“
„Je mnohem rozumnější, než myslíš. Poznal požehnanou zbraň,“ přerušila ho. „Byl docela v šoku. Na Grenovu památku mi přísahal, že tu věc pohlídá a vrátí ji jedině tobě nebo mně. Taky jsem ho upozornila, že na ni má Esebius zálusk.“
Rawen usoudil, že to nakonec není tak špatné řešení. Stejně bylo pozdě to změnit.
Stále častěji potkávali orkenské vojáky. Jejich výzbroj se zdála mimořádně kvalitní. Řeči o barbarech se v té souvislosti jevily jako přehnané. Jejich příčinou je zřejmě ten rabijátský dojem, kterým orkenští počestné občany děsí. Všechny ty jejich roztodivné účesy a složitě spletené vousy.
U rozcestí je zastavila hlídka. Rawen důstojníkovi ukázal obálku s hierofantovou pečetí. Oficír se poškrábal ve vousu, zapleteném do tenkých copánků a poskytl jim na zbývající úsek cesty ozbrojený doprovod.
Rawen doufal, že všechno půjde podle plánu. Zatímco budou s Orenou u Otty, Sirrelovi muži přebrodí Ovonu, pojedou tryskem k březovému háji, kde nechají koně. Už bude po půlnoci, když se k Ottovu táboru z odvrácené strany připlíží. Mají za úkol proklouznout dovnitř, zneškodnit stráže, popadnout Konvexe s princem a zmizet.
Nedá se odhadnout, zda se Rawen s Orenou stačí z tábora dostat dříve, než orkenští zjistí, že zajatci jsou pryč. Pokud se strhne poprask, Otta se na konvence vykašle. Byl by blázen, kdyby je pustil. Rawena napadlo, že v ideálním případě by mohli Ottu zajmout, ale tento návrh si zatím nechal pro sebe.
Takže zatímco oni přijíždějí veřejně a po cestě, Sirrelovi muži postupují divočinou. V absolutní tichosti kryti temnotou, aby nevyburcovali předsunuté orkenské hlídky.
Do tábora dorazili po setmění. Orkenští nechali Rawena s Orenou čekat u brány, zatímco šli předat Ottovi jejich pověření. Rawen se zvědavě rozhlížel. Překvapilo jej, jaký tam panuje řád. Vojáci se viditelně chystali jít spát. Žádné opilecké klábosení ani broušení zbraní před útokem. Bylo už pozdě, ale z vlastní zkušenosti věděl, že v běžném vojenském táboře bývá rušno až do rána. Slyšel, že orkenští dodržují tvrdou disciplínu, ale toho bylo příliš. Pak je obestoupila eskorta šesti zamračených vysokých chlapů v kroužkových košilích. Vedli je dál. Plácek uprostřed tábora osvětlovaly čtyři vatry, ale nikdo se u nich nehřál. V uličkách vymeteno, ticho a tma.
Rawen se naklonil k Oreně, vzal ji za ruku a šeptl: „Cítím průser.“
„Vědí to,“ vydechla.
Orkenské před Sirrelovým komandem někdo varoval. Hlídky v divočině je úmyslně nechají projít. Jakmile se rondorští dostanou do tábora, past zaklapne. Rawen mohl jen doufat, že nezvykle snadný postup a pohřební ticho v táboře Sirrela s Tevinem vyburcuje, a že se stáhnou. Ale jak znal Sirrela a jak znal svého bratránka, nejspíš jim to dojde pozdě.
„Cítíš démony?“ zeptal se Oreny.
„Ne,“ sykla.
Ohlédl se zpět k bráně. Za krk mu funěli čtyři hromotluci. Mosty jsou spálené. Tak nebo tak, teď se potřebuje soustředit na jednání s Ottou.
Jediné další slabé světlo prosvítalo skrze plátno nejhonosnějšího a největšího stanu postaveného na prostranství mezi vatrami. U jeho vchodu stáli dva vojáci a zvědavě na příchozí hleděli.
Ze stanu vyšel drobný plešatý stařec navlečený v bílé říze. „Vyslanci velekněze bohyně Krassiony,“ oslovil je krákoravě, „Jeho Veličenstvo vás očekává.“ Podržel jim plachtu a nechal je vstoupit dovnitř. Rawen čekal, že vojáci půjdou s nimi, ale k jeho údivu zůstali i s plešatým mužem venku.
***
Krasavec Otta – výkvět laskavosti
Ve stanu bylo útulno. Vzduch provoněný bylinami ohřívaly uhlíky ve dvou železných pánvích. Zem byla vystlaná koberci. Otta opřený o loket se povaloval mezi polštáři a při svitu vodní lampičky četl knihu v černé kožené vazbě. V dlouhé čistě bílé košili a kalhotách ze světle šedé broušené kůže, vypadal spíše jako učenec než válečník. Měl velmi bledou pleť a krátkou hezky přistřiženou bradku. Jako všichni orkenští, honosil se i jejich panovník složitým účesem. Jeho popelavě plavé vlasy spletené do copánků byly svázány na temeni a naaranžovány paprsčitě do stran jako svatozář. Prostitutky madam Frenetty používaly k natužení vlasů cukrový sirup. Co asi používá Otta? Z depeší Konvexových zvědů Rawen věděl, jak Otta rámcově vypadá a jak se chová. Je skvělý šermíř a dokonalý jezdec. Strefí prý cokoliv, nač namíří. Byl popisován jako nelítostný a brutální vládce a nepříliš trpělivý a ne právě schopný diplomat. Teď Rawen plně chápal i poznámky týkající se Ottovy výkonnosti v posteli. Ač nerad, připustil, že ten chlap má charisma.
Když Rawen usoudil, že je čas se připomenout, decentně si odkašlal. Otta vzhlédl, odložil knihu a posadil se. Orena se tomu pečlivě zinscenovanému představení tichounce uchechtla. Rawen varovně stiskl její dlaň.
Otta sekl pohledem na dopis s hierofantovou pečetí. Rawena vzal sotva na vědomí, zato si nepříjemně dlouho prohlížel Orenu. Bohyně byla oblečená v jednoduchých šatech z temně zeleného sametu, v jakých chodí kupecké dcerky, ale její výjimečnost to nezamaskovalo. Rawena uklidňovalo, že její dlaň dál spočívá v pevném sevření jeho ruky, a že s vlasy spletenými do copu a obtočenými kolem hlavy, dávala podle mandefellských zvyklostí najevo, že je zadaná.
Konečně jim orkenský král gestem naznačil, aby se posadili. „Co mi Krassionin velekněz chce?“ otázal se. Tvářil se bezvýrazně. Jeho nízko posazený hlas zvláště kontrastoval s jeho ušlechtilými rysy.
Rawen usoudil, že pokud Otta o rondorské záchranné misi ví, zákonitě předpokládá, že jejich návštěva s tím souvisí. Původně chtěl předstírat, že přijel přímo z Rondoru a že o zajatcích i akci na jejich osvobození, nemá ani tušení, ale teď už by mu to Otta nespolknul. Nasadil uctivý tón a řekl: „Byli jsme pověřeni předložit ti jisté informace, Veličenstvo. Očekávali jsme, že bys díky nim mohl změnit úhel pohledu na mandefellsko-orkenský konflikt. Okolnosti se však zásadně změnily.“
Otta se jemně usmál. „Možná by bylo vhodnější to říct na rovinu. Mám Mandefell v kapse. Takže na cokoliv ohromujícího, co mi chtěl tvůj hierofant vzkázat, se můžu zvysoka vysrat. Popravdě, přijal jsem vás jen proto, že mě vaše arogance, vzhledem k oněm novým okolnostem,“ lišácky se ušklíbnul, „upřímně pobavila.“
Ottův pokojný výraz i monotónní rytmus projevu Rawena zneklidňovaly. Ne, ten chlap nebyl klidný ani náhodou. Každou chvíli vybouchne jako vulkán. „Těší nás, že jsme ti zlepšili náladu, Veličenstvo,“ řekl sarkasticky. „Co se dnešní mise týká, když o všem víš, nemáš co ztratit.“
„Moje slova,“ brouknul Otta a jeho výraz se zatvrdil. „Nemáte šanci Konvexe osvobodit. Každého Rondořana, kterého dnes v táboře chytíme, dám narazit na kůl. Váš císař se na to bude dívat, než jeho hlavu přitlačím na špalek. Vůbec jste se do toho neměli plést.“
„Nejsme tu jako Rondořané, ale jako vyslanci hierofanta,“ upozornil důrazně Rawen, protože cítil, že monarchova trpělivost visí na vlásku. „Dovol, abych ti připomněl, že rondorský císař a velekněz církve Paní Světla spolu moc dobře nevycházejí. Mají sice stejnou matku, ale to je tak všechno. Jeden druhého stále podezírají z úkladů o život císaře Aleka a následníka Vincenta. Po sedmi letech ve vězení je hierofant ten poslední, kdo by chtěl svého nevlastního bratra zachraňovat. Ale přes všechny osobní antipatie je objektivní. Leží mu na srdci osudy věřících nejen v Rondoru, ale na celém Riiberionu.“ Sakra, sakra, sakra! Už jak tu poslední větu říkal, věděl, že trefil kozla. Ten obejda přece na církev nadsvětní bohyně z vysoka kašle! A to si dával takový pozor, aby ho neurazil!
„Kecy, kecy, kecy,“ přerušil ho zklamaně Otta. Pohodil hlavou k Oreně. „Oceňuji, že mi tvůj pán poslal dárek. Protože se mi líbí, nechám tě žít. Ale nemůžu tě pustit jen tak.“ Pohladil si bradku a zádumčivě si povzdechl. „Nedělám to rád, ale musím dbát na svou pověst. Ostatně, k čemu mnich potřebuje koule, že?“ Jako by nic neřekl, obrátil se na Orenu a zářivě se na ni usmál: „Jak ti říkají, bonbónku?“
„Měl by sis ho poslechnout,“ zasyčela. „Jinak to budou tvoje koule, co utrpí újmu.“
Orkenský král udiveně zvedl obočí a rozesmál se. „Je tak zábavná!“
Vzápětí se v rychlém sledu přihodilo několik věcí.
Rawen se vymrštil z koberce, skočil králi po krku a kolenem se zarazil v jeho podbřišku. Otta tlumeně zachrčel. Rawen vědomý si stráží přichystaných za tenkou stanovou plachtou, přitiskl Ottu k zemi. Pravičkou mu tiskl hrdlo, kolenem přitlačil jednu paži a levičkou se sápal po jeho druhé ruce. Otta sebou mrskal a rukou, kterou Rawen stále nemohl zachytit, ho bušil do zad.
Na zádech Rawen ucítil něco horkého. Prostor ještě více potemněl, vzduchem zavířily oživené stíny. Slyšel syčení, jako kdyby spadl do hadího hnízda. Takhle že vypadají ty jejich podsvětní praktiky? Ohlédl se právě včas, aby spatřil dlouhou zubatou dýku obloukem klesající k jeho ledvinám. Tak to nebyla pěst, čím do něj Otta zezadu bušil. Čepel se znovu zabořila pod jeho žebra. Vzepjal se, jakmile jej Ottova dýka znovu probodla. Vracela se skrze útroby, trhala a rvala jeho vnitřnosti na cucky. Teprve pak ucítil bolest.
To už nerozdýchá. Ale ještě pořád může dát rondorským a Oreně odklad, pokud se mu podaří Ottu zdržet. Krev z něj crčela v proudech. Jeho čas se valem krátil. Pustil Ottův krk a sáhl do boty. Sevřel rukojeť své oblíbené dýky a...“
Cosi jeho paži s dýkou odmrštilo takovou silou, až jeho kosti zapraskaly. Orena. Smýkla s ním stranou. Ležel na zemi a dusil se krví, která prýštila z jeho úst. Horečnatě přemýšlel, proč ho zradila. Jako kdyby nevěděla, že on jako smrtelník, by poloboha, kterým je Otta, stejně zabít nedokázal. Ale možná, že už ho má dost. Nejspíš usoudila, že bratranec a Exisin syn ji před Krassionou ochrání lépe. Jednala pragmaticky. To on je ten hloupý! Kdyby toho byl schopen, byl by se své naivitě rozesmál.
Zašelestilo oblečení, ozvalo se hekání. Rawen z posledních sil nadzvedl hlavu, aby se podíval. Otta se zvedl z podlahy. Lhostejně přejel pohledem po rozdrásaném Rawenovi a zaměřil se na Orenu klečící na zemi s rukama v pěstích.
„Už zase?“ obořil se na Orenu Otta. Z jeho jedovatě zelených očí vyšlehly plameny. „Vyřiď mé matce, že žádnou další pomoc nepotřebuju!“
„Nepřišla jsem od Exis,“ řekla dutě. Pokynula paží směrem k Rawenovi. „A on tě nepřišel zabít.“
Rawen napínal uši, aby vyslechl, o čem bohyně mluví. Třeštil oči, aby naposledy uviděl tu krásnou zrádnou tvář. Ale zvuky se rozplývaly, jeho zorné pole se barvilo doruda. Umíral.
***
