Kozel zahradníkem - 22. kapitola
(Že by to bylo tak snadné?)
Vzdálené šumění se pomalu slévalo do slov. Hlasy. Dva tolik povědomé hlasy. Tevin a Konvex.
„...kromě nás, ještě šest osob: Ibald, Vuan, Bidoretti, Nevinetta, Farfala a kněžna Karrin. Ibalda a Vuana můžeme vyřadit rovnou. Bidorettiho neznám, ale zmínil, že jeho nejstarší syn před týdnem padl při ochraně královny Brilly. Zbývají ty ženské. Leberonská kněžna? Mohla Ottu varovat, protože doufala, že jí ponechá její statky. Farfala? Byla by blázen. Její sestra ji chce nacpat Ottovi do chřtánu. Pokud se nechce stát Ottovou ženou, nemá důvod ho rozmazlovat. Sázím na Newinettu. To ona nás zradila. Je sice pitomá, ale zase ne tak moc. Pochopila, že Otta má Mandefell v hrsti. Takže nás obětovala, aby si to u něj vyžehlila.“
Rawen zamžikal. Přes slzy viděl rozmazaně. Co se to děje? Kolem bylo šero. Zíral na vlnící se plochu, skrze kterou prosvítaly pohybující se světelné body. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že leží ve stanu. Viděl i siluety těch dvou. Seděli s rukama zkroucenými za zády přivázaní ke stanovému stožáru.
„Myslíš, že kalkulovala i s tím, že Otta odpraví jejího muže?“ ujišťoval se Konvex.
„Je to možné, sire. Prý si Ustena vzít nechtěla. Pokud by Usten zemřel, byla by volná pro Ottu.“
Konvex se zavrtěl a řetězy zachrastily. „Já bych tu variantu s Farfalou ještě nepohřbíval. Předpokládali jsme, že Ottu nechce. Ale co když ano? Musí chápat, že sestřiny plány její svatby s Ottou stojí na vodě. Tuší, že Newinetta chce Ottu sebe. Možná nás zradila proto, aby Ottu na sebe upozornila.“
„Jedna sestra nebo druhá, měli jsme to předpokládat, můj pane.“
„Nebyl to špatný plán, Teve. Selhal kvůli malicherným pletkám nějaké ženské. A pokud chceš hledat viníky, nedívej se na sebe. To Vuan s Bidorettim mají máslo na hlavě. Neměli na strategickou poradu pouštět civilisty.“
Ozvalo se hořké uchechtnutí. „Při vší úctě, sire, soudíte ty dva příliš přísně. Newinettu by z pracovny museli vynést.“
„Můj bratr… je mrtvý,“ konstatoval císař. „Ten blbec!“ Podezřele to připomínalo vzlyknutí.
„Nemůžu uvěřit, že se to stalo,“ přisvědčil ponuře Tevin.
Rawen napínal paměť, aby si vybavil, co se stalo. Bojoval s Ottou. A nebyla to obyčejná rvačka, protože v tom nebyli sami. Vzpomněl si na oživené syčící stíny… A potom ten nůž. Jeho střeva, plíce, játra byly od toho zubatého nože na maděru. Vůbec by tu neměl být a už vůbec by neměl poslouchat ty dva idioty.
„Proč jenom neseděl na zadku v Herkenu?“ zaúpěl Konvex.
„No, vlastně ho požádala vaše matka. Vyděsily ji ty řeči o mrtvácích.“
„Taková pitomost! Musela vědět, že od démonů mi nic nehrozí... Jak jí to, sakra, mám říct?“
Tehdy se Rawen rozhodl do toho vložit: „Ona to zkousne,“ ozval se uštěpačně. „Jeden blbec jí zůstane.“
Rozhostilo se ticho.
„Už mi to leze na mozek,“ ozval se rozpačitě Tevin. „Zdálo se mi, že slyším jeho hlas.“
„Taky jsem ho slyšel,“ zasyčel napjatě Konvex.
Rawen se pomalu posadil. A nic. Nic ho nebolelo. „Asi proto, že jsem něco řekl,“ poznamenal sarkasticky. Sáhnul si na záda. Nahmatal rozcupovanou, zaschlou krví tuhou košili. Pod ní jen hladkou pružnou kůži.
Kovově to zachřestilo. Jak ti dva zatahali za řetězy.
„Bratránku?“ ozval se opatrně Tevin.
„Wene?“ štěkl Konvex. „Co je to za šaškárnu? Když tě donesli, byl jsi mrtvý!“
„Tak promiň, že jsem tě zklamal,“ řekl dotčeně Rawen. „Ne, že bych to chápal.“
„Krassiona,“ vydechl uctivě Tevin. „Jedině ona dokáže takové věci.“
„Ehm, nejspíš,“ odbyl to Rawen a rychle převedl řeč jinam: „Kolik našich dostali?“
Tevin v zkratce poreferoval, co už předtím podrobně popsal císaři. Odnesli to Sirrel s Toofem a dalších pět mužů. Šesti vojákům se podařilo utéct, především díky tomu, že vůbec do tábora nevkročili. Sirrel si všiml, že orkenští jsou podivně klidní, tak nechal zálohu. „Mě ušetřili, protože mě jeden z orkenských špehů poznal,“ přiznal kajícně Tevin. „Chtějí mě odkráglovat společně s císařem, aby to byla větší paráda.“
„A Newinettin manžel?“
„Usten vykrvácel v ten den, co nás zajali,“ ozval se ponuře Konvex. „Orkenci ho uložili do lihu. K tělům, co skladují pro démony. Chtěli to udělat i s tebou, ale trochu jsem protestoval.“
„Řval jako na lesy,“ dodal Tevin. „Prý, pokud z tebe udělají mrtváka, hierofant je prokleje až do čtvrtého kolene!“
Rawen Ustena ani neznal, ale pokud do toho bude mít co mluvit, postará se, aby s tou ošklivou praxí Otta skončil. Usilovně přemýšlel. Bylo tu něco zásadního, opravdu důležitého, nač se chtěl zeptat. Kdyby jen věděl, co to bylo...
„S tím děvčetem mě to mrzí,“ povzdechnul si Tevin.
„Jaké děvče?“ zajímal se Konvex.
„Tu neznáš, sire,“ řekl lítostivě Tevin. „Taková divoška. Moc pěkná.“
Orena! Rawena bodlo u srdce. Přesně na ni se chtěl zeptat. Její jednání ho mátlo. Napřed to vypadalo, že mu pomáhá, ale pak obrátila. Proč ho zadržela, když chtěl Ottu bodnout? Věděla přece, že to Ottu nezabije. „Kde je?“ zeptal se a zakroužil rameny.
„Slyšel jsem, že ji má Otta ve stanu,“ řekl Tevin.
Rawen se rozhodl řešit věci jednu po druhé. Nejdřív klíče od okovů. „Máte štěstí, že mě nedali do lihu,“ řekl pragmaticky.
***
V táboře bylo i přes pokročilou noční hodinu rušno. Brána dokořán a bez dozoru. Většina orkenců po okolních lesích stíhala zbytky rondorského komanda. Největší povyk zazníval od vater, na které přiložili čerstvé dřevo. Rawen se pod ochranou stínů připlížil k Ottovu stanu. Čekal, až bude čistý vzduch, aby se tam mohl dostat z druhé strany a rozříznout plachtu. Před chvílí zabil dva lidi, a i když se jednalo o nepřátelské strážné, netěšilo ho to. Sebral jim zbraně a klíče od okovů, svlékl je z uniforem. Konvex s Tevinem s orkenskými přilbicemi na hlavách, navlečení v orkenských pláštích, zcela pokojně odešli k ohradě pro koně a odjeli.
Odjížděli vzteklí jako hladoví psi. Zlobili se na Rawena, že se rozhodl v táboře zůstat. Přijel jsem vyjednávat, ale od začátku jsem byl v nevýhodě, argumentoval Rawen. Prostě mě nechejte, abych to ještě jednou zkusil.
Kdyby nebyli obklopeni nepřátelskými vojáky, Rawenovi by to neprošlo. Ti dva by ho praštili po hlavě a odtáhli násilím. Tevin došel k závěru, že Rawena zázrakem uzdravila samotná Krassiona. Je šlechetná a tolerantní, lamentoval. Ale pokud se znovu vystavíš nebezpečí, mohla by se urazit. Naštěstí Tevin neměl čas, aby před Konvexem řešil Orenu.
Touto dobou byli ti dva najisto v bezpečí. Rawen se mohl soustředit na své. Nasoukaný za hromadou dřeva sledoval Ottův stan. Skrze plátno prosvítalo světlo. Uklidňovalo jej, že uvnitř je klid. Nevěřil, že Otta pokojně spí, zatímco jeho vojáci loví zajatce. Spíš je taky někde venku. Vyčkával dlouho. Pak se od stanu, ve kterém je původně věznili, ozval křik. Někdo si všiml, že jsou strážní fuč, nahlédl dovnitř a našel je tuhé. Vojáci u Ottova stanu zpozorněli. Všichni natahovali krky, aby skrze uličky zahlédli, co se děje. Teď nebo nikdy. Rawen přeběhl poslední nezastíněný úsek a skulil se do tmy za Ottův stan.
***
Pokus číslo dvě
Řezat stanové plátno zubatou orkenskou dýkou by nikomu nedoporučil. Praskavý zvuk naštěstí zanikl v rámusu, který vypukl u brány. Rychle vklouzl dovnitř a narazil do měkkého a voňavého těla ležícího na zemi. Orena. Svázaná jako v povijanu s roubíkem v puse. Vztekle blýskala očima. Ze srdce mu spadl balvan. Vypadala, že je v pořádku.
„Jsi mizerný diplomat!“ obořila se na něj, jakmile jí uvolnil pusu.
„Netvrdil jsem, že nejsem,“ zavrčel. Překulil ji na břicho a hledal uzly, aby je rozvázal. Nebude ničit lano, které se může hodit.
„Co ti trvalo tak dlouho?“ hekala s pusou napůl zabořenou v polštářích.
„Pokud sis nevšimla, byl jsem mrtvý,“ zasyčel.
„Samozřejmě, že byl,“ odsekla, zatímco ji vymotával z provazů. „Ale bylo to jen dočasné.“
„Jak?“
Zavrtěla hlavou. „Můj otec. Dal ti Prach obnovy. Copak si nevzpomínáš?“
***
Otta se vrátil až za svítání. Už zdálky ho slyšeli. Dupal jak stádo koní a mezi zuby drtil cizokrajné kletby. Vešel do stanu, sundal si plášť a vztekle jím mrštil na zem. Teprve pak, jako by si na ni až tehdy vzpomněl, se poohlédl po zajatkyni.
Budiž mu přičteno k dobru, že zachoval klid, jen zíral. Rawen seděl se zkříženýma nohama na koberci a v ruce držel Ottův nejoblíbenější pohár. Orena se nonšalantně povalovala na polštářích. Ležela na boku a podpírala si hlavu rukou.
„A jejda,“ poznamenal Otta. Z tónu, jakým to řekl, se dalo usoudit, že je spíše pobavený než naštvaný. Gesty i výrazem tváře dával najevo, že teprve nyní si vetřelci získali jeho plnou pozornost.
„Poprvé jsme to vzali ze špatného konce, Orkenče,“ řekl Rawen. „Co to zkusit znova? Ty nám přestaneš vyhrožovat a my ti povíme, proč tu jsme.“
Král krátce přikývnul a posadil se. Tím, že nedal najevo ohromení z Rawenova zmrtvýchvstání, jen potvrzoval příbuzenské svazky s nesmrtelnými. Jeho arogance se vytratila. Napjaté rysy jeho tváře se uvolnily, až vypadal téměř hezky. „Tak tedy mluv,“ vyzval Rawena.
„Skutečně jsem přijel dojednat příměří,“ začal Rawen. „Když vyšlo najevo, že byl rondorský císař zajat, přizpůsobil jsem se okolnostem. Proto jsme my dva nezačali právě nejlépe. Teď situaci shrnu: Vpád do Mandefellu jsi odůvodnil tím, že tě stará královna urazila, když ti odmítla dát Yaniku, kterou ti prve slíbila. Ale to je záminka. Ve skutečnosti je ti fuk, že je Yanika provdaná za Rondořana. Pravým důvodem je, jako obvykle, hlad po dalším území, respektu a moci.“
Otta se ironicky ušklíbnul. „Brilla si to krveprolití mohla ušetřit, kdyby přistoupila na mé návrhy. Požádal jsem ji, aby mi náhradou za Yaniku postoupila Newinettu. Ale ona odmítla. Argumentovala tím, že její prvorozená je už vdaná. Ta stará xenofobka ji provdala za bezvýznamného domorodce. Nechtěla cizího prince, aby do její země zaváděl cizí mravy. A už vůbec nechtěla cizího krále, protože ten by Mandefell jednoduše připojil ke své říši.“ Otta si dlouze povzdechl. „Byl jsem trpělivý. Navrhl jsem, že se následnice může rozvést, nebo si prvního manžela dokonce ponechat. Nevadilo mi to tím spíš, že Ustenovo a Newinettino manželství bylo bezdětné. U nás v Orkenu jsou vícečetné svazky běžné.“
„Ale v Mandefellu ne,“ podotkl Rawen.
Otta zakoulel očima. „Proto jsme se nedohodli. Musel jsem Mandefell získat jinak. Ne, že by mě to nějak zvlášť těšilo.“
„Je mi tě upřímně líto,“ zašklebil se ve falešném dojetí Rawen. „Je tu ale ještě jedna princezna. Dokonce mnohem pěknější než Newinetta.“
Otta se zamračil. „Farfallu nechci. Nemám z ní dobrý pocit. Je tak milá a empatická, až to jednoho nutí k pochybnostem. Bolely mě z ní zuby, jen jsem se na ni podíval. Vincent z Herkenu prý z ní byl vyděšený. A Konvex dobře věděl, proč ji poslal zpět k matce.“
Rawen se v duchu podivil. Bude o tom uvažovat později. Mile se na monarchu usmál. „Usten je z cesty, Newinettě nezbude než se ti podrobit. Už se na tebe celá třepe.“
Otta zasmušile přikývnul. „Ví, co je pro ni dobré. Raději se za mě provdá, než aby skončila s železným obojkem u kerdenských otrokářů.“ Pomalu se natáhl k nízkému stolku, na kterém stál džbánek s vínem. „Tím se dostáváme k Rondoru,“ zapředl. „Dělá mi starosti, co si od intervence slibuje rondorský císař. Je ženatý s Yanikou. Pokud by obě starší princezny příhodně zemřely, získala by Mandefell ona.“
Rawen se poškrábal ve vousech. Takto o tom ještě nepřemýšlel. Ruku do ohně by za Konvexe nedal. Ještě nedávno byl přesvědčený, že právě on dal zavraždit Aleka s Vincentem. A pořád nemá jistotu, jak to vlastně bylo. „Císař je v Mandefellu už šest měsíců. Kdyby chtěl, odpravil by Newinettu s Farfalou už dávno,“ podotkl. To znělo logicky.
„Opravdu?“ ušklíbnul se Otta. „Brilla je mrtvá pouhý týden. Pokud by Konvex princezny zlikvidoval ještě za Brillina života, neprošlo by mu to. Brilla by vybrala jiného následníka a Yanika by byla z obliga.“
Rawen s nevolí uznal, že Orkenec má pravdu. „Dobře, nechme zatím Vexovy domnělé intriky stranou a předpokládejme, že šel pouze na pomoc tchýni. Po válce se spořádaně vrátí domů a....“
„...a žádné územní požadavky neuplatní?“ Skočil mu do řeči Otta. „Tomu nevěřím! Byl by blázen, kdyby se tu exponoval zadarmo. Jak by vypadal?“
„To je možná ten důvod,“ usoudil Rawen. „I rondorský císař musí dbát na svou pověst, že? Aby nevypadal jako idiot, měl by si z Mandefellu kousek urvat. Vzhledem k mezinárodnímu ohlasu se tím celý proces ratifikuje.“
„Navrhuji severní cíp Henejské vrchoviny,“ zamručel Otta.
V Henejském regionu se nedalo pěstovat nic kromě brambor, ale Rawen nemohl čekat, že by Otta pustil mandefelské úpatí Utrenského pohoří nebo dokonce Rysí nížinu. Souhlasně přikývnul: „To by šlo. A k tomu Linnonské slatiny.“
Otta se podezřívavě zamračil. „Co, sakra, je, v těch slatinách?“
„Nic. Jen se zvětší plocha. Čistě pro prestiž,“ odvětil mile Rawen, vděčný, že se tak dlouho hrabal v mapách. V slatinách nebylo nic. Zatím. Ale daly by se odvodnit a dala by se z nich těžit rašelina. To si, přirozeně, nechá pro sebe.
„Dohodnuto,“ řekl Otta. „Takto to můžeš císaři předestřít. Ostře se na Rawena podíval. „Bude s tím v pohodě?“
„Mám na něj jistý vliv,“ řekl Rawen a vzápětí se opravil: „Tedy... hierofant má na něj vliv. A ještě jedna věc. Orkenci vyznávají podsvětní, Mandefellané nadsvětní bohy. Pokud se oženíš s Newinettou, bylo by dobré, kdybys Madefellanům umožnil si vybrat. Náboženským pluralismem vyvrátíš fámy, že plánuješ domorodce přinutit ke konverzi.“
Orena, která až doposud disciplinovaně mlčela, udiveně hekla. Rawen s Ottou se na ni tázavě podívali. „Troufalá varianta,“ uchichtla se. „Ty dvě z ní budou šílet.“
„O kom to mluví?“ obrátil se Otta na Rawena.
„O Exis a Krassioně,“ řekl Rawen. „Krassiona slíbila tvé matce Mandefell. Výměnou za to jí Exis měla pomoci s odpravením Tanakova syna. Tvým prostřednictím. Nevím, jestli to víš, ale Konvex je tvůj bratranec.“
Ottova ruka svírající pohár se zachvěla.
Rawen viděl, že řeže do živého. Mohl by to všechno pohřbít. Nikdo nemá rád, když mu strčíte pod nos, že je něčí poskok. Odvážil se to říct jen proto, že si vzpomněl, jak naštvaně Otta zareagoval, když Orena Rawenovi zabránila ho bodnout: Vyřiď matce, že žádnou další pomoc nepotřebuju, řekl tehdy Oreně. To dávalo naději, že Otta mateřskou péčí Exis příliš nadšený není.
„Bratranec?“ vyštěkl Otta. „Nechápu.“
Rawen mu trpělivě vysvětlil, co se sám dozvěděl teprve nedávno. Tanaka, Exis i Krassiona jsou sourozenci. Jejich děti jsou, logicky, bratranci a sestřenice. Přirozeně se ani slůvkem nezmínil o Oreně. Otta dlouho mlčel a pak řekl: „Vy dva. Co jste vlastně zač?“
Rawen se na něj vážně podíval a pokrčil rameny. „Vyslanci hierofanta. Na mou čest.“
Otta se ušklíbnul. „Má to ten bafuňář pěkné ptáčky. Ani jeden z vás není člověk.“ Pohodil hlavou k Oreně. „Nejdřív jsem si o ní myslel, že je běska. Ale nevoní tak. A ty? Ještě větší záhada.“
„Některé záhady mají zůstat záhadami,“ řekl duchaplně Rawen. „V souvislosti s tím ti dám jednu radu: Pokud chceš, aby spolužití mezi orkenci a mandefellany fungovalo, přestaň používat mrtváky. Pošli hladové démony domů a těla vojáků dej pietně pohřbít.“
Otta dotčeně zafuněl. „Smečku hladových démonů mi vnutila matka. Docela dobře bych se bez nich obešel,“ podotkl. „Ale když už tu byli, musel jsem je zaměstnat. Tak jsem jim přikázal osedlat si mrtvé. Pořád lepší, než kdyby napadli živé.“
„To přece nejde,“ namítnul Rawen. Ohlédl se k Oreně, jestli nechce něco dodat, ale ona jen pokrčila rameny.
„Mohli by posednout dospívající děti,“ zabručel neochotně Otta. „Takové, které ještě nemají strukturovanou vůli. Vím, o čem mluvím. Má drahá matinka mi kdysi pár takových poslala. Měli na mě dohlížet. Vyrůstali jsme v těsném propojení. Pro okolí jsem vypadal jako blázen, co mluví sám se sebou, seká hlavy koťatům a děsí komorné.“ Orkenec se hořce usmál. „Vlastní dítě bych radši zabil, než abych mu udělal něco takového.“
„Ještě, než se rozloučíme,“ prolomil Rawen rozpačité ticho, „zajímalo by mě, která z princezen nás zradila. Čistě z praktických důvodů, chápeš. Kdyby nám po návratu do Leberonu třeba nalévala víno.“
„Obě, vyslanče,“ zašklebil se Otta. „Každá zvlášť. Nejspíš o tom vzájemně nevědí, protože si nevěří. Milé dámy, že? A jedna z nich mi účinně pomohla už předtím. Poslala mi zprávu, že vyklízejí Moor a pak mě ještě informovala, kdy a jak se Brilla chystá z města zmizet.“
„Která?“ vydechl Rawen.
„Farfala,“ řekl Otta. „Už tehdy mi ochotně nabídla svou ruku.“
***
