Kozel zahradníkem - 23. kapitola
(Diplomatické konsekvence)
Rawen s Orenou se mlčky vraceli k Leberonu. Rawenovi vrtala v hlavě ta Ottova poznámka, že se Vincent Farfaly děsil. Proč by měl mít bratr ze své ženy strach? Farfala patřila k tomu vzácnému typu žen, které si nikdy na nic neztěžují. Kde se objeví, tam zdobí. Ale teď se jasně ukázala jako manipulující a proradná mrcha. Byla to ona, kdo Mandefell podal Ottovi na stříbrném tácu. Zradila vlastní matku, dokonce nepřímo způsobila její smrt. A tím, že Ottu varovala před vpádem záchranného rondorského komanda, způsobila smrt šesti statečných mužů a vážně ohrozila císařův život.
Pamatoval si na ni z toho krátkého období, kdy byla Vincovou ženou. Vídal ji letmo, protože se více zajímal o dostihové listiny, nápojové lístky v putykách a detaily spodního prádla kurtizán. Přesto existovaly momenty, kdy pobýval poblíž.
Vzpomínal na její příjezd. Bylo patrné, že si postavení manželky následníka a budoucí císařovny užívá. Horlivě se zajímala o rondorskou kulturu a mravy. Graciella byla příjemně překvapena její vstřícností a zájmem o rondorské hospodářství. Rawenovi dokonce utkvělo v paměti, jak matka Farfallu jednou při svačině ohodnotila: Vypadá jako koketa, ale líbí se mi, jak živě se o nás zajímá. Očividně měla velice dobré vedení. Neřekla bych, že je to Brillina zásluha. Vidím tu spíše vliv princezniných chův, společnic a gardedámy... Matka kladně hodnotila, jak přirozeně se princezna sžívá s rondorským prostředím. Bylo jí sympatické, že se obklopila mladičkými dívkami z nejváženějších rodin, místo aby se opouzdřila kordonem svých krajanů. Z Mandefellanů, kteří ji doprovázeli, si princezna ponechala jen tři nejbližší důvěrnice. Po Vincově smrti přišla o dítě. Zlomená žalem projevila přání navrátit se do vlasti. Rondořané s ní upřímně soucítili.
Příčina Farfallina odjezdu z Rondoru však byla v rozporu s dalšími fakty. Záhy poté, co se stal Konvex císařem, se od něj očekávalo, že dodrží tradici a požádá o ruku právě Farfallu. K sňatku nedošlo. Všichni si to vysvětlovali tak, že návrh učinil, ale Farfala odmítla a odjela, protože se cítila příliš otřesená ztrátou milovaného muže a dítěte. Po sedmi letech se Konvex rozhodl oženit. Místo, aby znovu oslovil Farfallu, požádal o její mladší sestru. Proč? Znamená to, že měl proti Farfale výhrady? Co když to všechno bylo jinak? Co když Farfala z Mandefellu odjela, protože ona Vexe chtěla, ale on nechtěl ji?
Farfala by musela být svatá, kdyby ji neštvalo, že Vex upřednostnil Yaniku. A stejně tak musela zuřit, když ji teď odmítal Otta. Byla vlastně k politování. Kupčili s ní jak s masem. Nedříve s ní manipulovala matka, a pak její sestra. Rawen by ji litoval, kdyby o ní nevěděl, že je s nevinným úsměvem schopna zradit vlastní matku, zaprodat rodnou zemi, a ještě zničit spojeneckého císaře. Co když jednala cíleně, aby se všem pomstila? Matce, sestře i Vexovi? A bylo tu ještě něco dalšího, co Rawenovi unikalo. Cítil to, jen netušil, oč jde.
Slunce bylo už vysoko na nebi. Do města už to neměli daleko. „Potřebuji si promluvit s Vexem,“ broukl, „musím se ho zeptat na Farfallu.“
„Prostřední princezna?“ ozvala se otráveným tónem Orena. „Co je s ní?“
Místo, aby jí odpověděl, pátravě se na ni zadíval. „Jsi poněkud zapšklá, zlatíčko. Co se děje?“
Pevně stiskla rty a vysunula bradu. „Nic.“
Natolik už Rawen znal ženské plemeno, aby věděl, že když ženská řekne takovýmto způsobem nic, vždycky to znamená velké nepříjemné Něco. „Ty se na mě zlobíš?“
„Ne.“
„Miláčku,“ řekl konejšivě, „pokud mi to neřekneš, nebudu vědět, jak to napravit.“
Sevřela rty do tenké čáry. Dlouho mlčela. „Řekl jsi mu, že jsem tvoje žena!“
Rawen nadzvedl obočí. Opravdu to udělal. Při odjezdu. Když ho ten orkenský bastard bezelstně vyzval, aby mu Orenu na důkaz dobré vůle přenechal. Bylo jasné, že to jen zkouší, ale Rawena to přesto nadzvedlo. „A to ti vadí?“ podivil se. Jeho hrudník zabolel. „Urazil jsem tě?“
„O to nejde,“ odsekla.
Opravdu si oddechl. Nevnímala to jako urážku. „Tak co je špatně?“
Než se uvolila mu odpovědět, zaleskla se v ohbí cesty vojenská zbroj. Rawen přitáhnul koni uzdu a zpomalil. Orena jej napodobila. „Další vojenská kontrola,“ procedil mezi zuby. Od výjezdu z Ottova tábora je šacovali třikrát. Kdyby je Otta nevybavil pověřujícím dopisem, byli by je eskortovali zpět k Brčálovému jezeru.
Tentokrát je místo orkenských zastavili rondorští. „Wen z Nortonu?“ ujišťoval se důstojník a ostřížím zrakem si Rawena i jeho společnici prohlížel. „Máme vás urychleně doprovodit k císaři, sire.“
***
„Sever Henejské vrchoviny a Linnonské slatiny? To se mi snad jen zdá! Takové bezcenné fláky? Proč ne mandefellské podhůří Utrenských hor? Proč ne Brestenskou nivu?“ zaburácel císař a vjel si rukama do vlasů.
Rawen si znechuceně odfoukl. Konvex vypadal, že vstane, natáhne se přes stůl a vlepí mu jednu za ucho. „V Henejské vrchovině je hezky,“ odsekl.
„Ehm,“ ozval se opatrně Vuan, „v zásadě to není taková hrůza, sire. V Henejích je sice kamenitá půda, ale dají se tam chovat ovce.“
„Taky se tam pěstují brambory a len,“ dodal upjatě Rawen.
Konvex se zamračil: „A co se chová a pěstuje v těch slatinách? Ne, nic neříkej, já vím. Bahno!“
„Můžeme je odvodnit a zúrodnit. Přinejmenším se tam dá těžit rašelina,“ řekl Rawen. Byl naštvaný, že se do toho vůbec angažoval. Věděl, že Konvex by byl nespokojený i tehdy, kdyby místo slatin a pahorkatiny vyhandloval hraniční podhůří nebo úrodnou Brestenskou nivu. Řádí proto, že to s Ottou nedokázal vyjednat sám. „Za dobrotu, na žebrotu,“ zapitvořil se Rawen.
To bylo vůči císaři poměrně neuctivé, ale Konvex nijak nedal najevo, že by se jej to dotklo. Místo toho dál jezdil prstem po mapě rondorsko-mandefellského pomezí a sám pro sebe si polohlasem sumíroval, jaké příjmy do státní pokladny by to mělo přinést. Generál Vuan si vyměnil starostlivý pohled s Ibaldem. Oběma už došlo, kdo se pod identitou Wena z Nortonu skrývá, ale nijak to nekomentovali. Konvex měl tolik soudnosti, že z této porady vyloučil mandefellské spojence.
„Otta přijede za tři dny,“ pokračoval věcně Rawen. „Ještě jsem ti zapomněl říct, že tě žádá, abys připravil smlouvy. Hned jak bude vše podepsáno, vypravím se domů.“
***
Tevin se nacházel v péči Newinettiných dvorních dam. V bitce v orkenském táboře utržil jen pár šrámů, ale díky ne zcela zhojené bodné ráně v boku, se zhroutil, jen co s Konvexem do Leberonu dorazili. Omámený dryáky proti bolesti se na Konvexe s Rawenem, když ho přišli navštívit, rošťácky usmál: „Zdravím, bratránci. A kde je to víno, cos mi včera slíbil, Císařská Milosti?“
„Ty tvrdohlavý osle,“ obořil se na něj Konvex. „Kdybys přiznal, že je ti zle, nehnal bych se tak rychle.“
„S takovou bude lepší, když se do Rondoru vrátíš s armádou,“ povzdechl si Rawen. Plánoval, že bratránka požádá, aby jel s ním. Potřeboval komplice, který by ho zazdil zpět do cely. Mohl by požádat Esebia, ale Wesenec se mu poslední dobou vyhýbal.
„Blbost,“ vyrazil ze sebe Tevin. „Do zítřka budu jako rybička.“
Do pokoje vešla dobře tvarovaná rusovlasá dáma s podnosem. Z misky se linula příjemná vůně slepičího vývaru. Tevin na ni laškovně mrkl. „To je baronka Honorie. Zodpovídá za královninu tabuli.“ Dáma se na císaře s vyslancem cudně usmála. Posadila se na pelest, nabrala polévku lžičkou. Místo, aby lžíci nesla k marodovým ústům, držela ji u těla a naklonila se celým trupem. Tevin při podívané na poklady v jejím živůtku spokojeně zafuněl.
„Vidíme, vikomte, že jste v dobrých rukou,“ poznamenal s kamenným výrazem císař. Opustili Tevinův pokoj a mířili vybílenými chodbami kasáren do Vuanovy pracovny. „Tvoje angažmá zde mi dělá starosti,“ poznamenal Konvex. „Na prstech nespočítám, kolik lidí už se mě na tebe ptalo. A někteří to udělali jen proto, aby mi dali najevo, že tě poznali. Budeš mít štěstí, když to na tebe nepraskne.“
„Něco bych od tebe rád věděl,“ řekl šeptem Rawen. „Ale tady by nás mohli slyšet.“ Chytil bratra za rukáv a pohodil hlavou směrem k oknu, za kterým se rozkládala zelinářská zahrada.
Konvex pokrčil rameny. „Podíváme se na mandefellskou petržel.“
Až mezi záhony Rawen bratrovi vylíčil iniciativy obou princezen. „Newinetta je mrcha už od pohledu. Ale Farfala klame tělem. Zajímá mě, co o ní víš. Proč sis ji nevzal hned po korunovaci? A proč jsi ji nechtěl ani po sedmi letech? Máš i ty dojem, že se Vincent Farfaly obával? Otta něco v tom smyslu naznačil.“
„Sakra,“ povzdechl si znechuceně Konvex, „jaký má smysl se v tom dnes rýpat?“
„Ještě nevím,“ přiznal se naježeně Rawen. „Prostě mi to vrtá hlavou. Pokud máš čisté svědomí, tak bys mi měl odpovědět.“
„Víš, proč jsem před sedmi lety tak ochotně odjel do Bogivie, místo abych se zúčastnil oslav Dne Světla v Herkenu?“ zeptal se Konvex.
Rawen zavrtěl hlavou. Na těch oslavách byli zavražděni Alek s Vincentem. „Myslel jsem, že si tím zařizuješ alibi.“
Konvex se zamračil.
Rawen rozhodil rukama. „No dobrá. Tak tedy, proč?“
„Bral jsem jakoukoliv misi, co se naskytla,“ pokračoval Konvex, „protože po mně Farfala vyjížděla.“
„Proč jsi to někomu neřekl?“
„Než se provdala za Vincenta, nepokládal jsem to za nic zásadního.“ Konvex zrudl a v rozpacích rozhodil rukama. „Ehm, možná mi trochu... lichotilo, jak se přede mnou nakrucovala. Doufal jsem, že toho po svatbě nechá. Ale bylo to ještě horší. Začala mi posílat vzkazy a psaníčka. Lákala mě na schůzky. Do altánu v parku. Jednou jsem tam šel.“
„Jsi magor?“ hekl Rawen.
Konvex se skepticky zašklebil. „Takový zase ne. Vzal jsem s sebou Esebia a Texe z Utrenu. Zůstali ukrytí, ale všechno slyšeli. Řekl jsem jí, že nemám zájem. Začala se svlékat. Konfrontovali jsme ji. Od té doby dala pokoj.“
„Takže proto sis ji po Vincově smrti odmítl vzít,“ konstatoval Rawen.
„No jasně! Ale to není všechno. Tři dny po pohřbu mě oslovila. Chtěla vědět, kdy bude svatba.“ Konvex zakoulel očima. „Řekl jsem jí, že bych si ji nevzal, ani kdyby byla jediná ženská na Riiberionu. Tvrdila, že se postará, aby mě přinutili. Takže jsem jí připomněl naše dostaveníčko v altánu, a že mám dva svědky. Té noci,“ Konvex si povzdechl, „právě té noci, kdy jsem ji vyhodil, potratila Vincentovo dítě.“
„Myslíš, že si ten potrat vyvolala sama?“
„Dlouho jsem si to vyčítal. Myslel jsem, že se to stalo kvůli naší hádce. Znáš ty pověsti o těhotných ženských. Že nemají všech pět pohromadě, že je rozruší každá kravina. Ale teď, když vidím, co vyváděla tady, už si nemyslím, že potratila, protože jsem ji odmítnul. Je schopná všeho.“
„Potom odjela?“ zajímal se Rawen.
„Nebylo to tak rychlé. Dobrých šest neděl se kurýrovala. Pak se mi vloudila do postele. Strašně zuřila, když jsem ji vyhodil.“
„Takže odjela zlomená hořem,“ konstatoval ironicky Rawen.
„Řekl jsem jí, že pokud nezmizí, poženu ji k soudu za cizoložství,“ přiznal Konvex.
„Musí tě nenávidět,“ řekl Rawen. Zamyšleně se pohladil po zarostlé bradě. „Víš, co ale nechápu? Proč za tebou lezla ještě za Vincova života. Takové riziko! Kdyby chtěla milence, mohla by sáhnout po nějakém písaři nebo podkoním. Ale ona si umanula na tebe. Co si od toho slibovala?“
„Jsem neodolatelný,“ zasyčel nepříjemně Konvex.
„Byli jste si s Vincentem podobní, idiote!“ ušklíbnul se Rawen.
„Hm,“ zafuněl bezradně Konvex. „Máš pravdu. Tak nevím. Vlastě jsem o tom neuvažoval. Chápal jsem to tak, že je to rozmazlená fiflena, které všeho moc je pořád málo.“
„Její společnice,“ nadnesl Rawen. „Mandefellské dvorní dámy, musely o jejích vylomeninách vědět.“
Císař si položil tvář do dlaní. „Nejspíš. Jen nechápu, proč to řešíš.“
Rawen se ošil. „Něco mi tu nehraje. Jen netuším, co. Chtěl bych to rozlousknout, než odjedu. Říkal jsi, že ti posílala vzkazy a psaníčka. Po kom?“
„Lady Vebena. Nebyla nejmladší, ale docela kus. Vysoká a štíhlá.“ Rozverně se uchechtl. „Netuším, jak to dělala. Její vlasy měly snad všechny odstíny, co existují.“
„Kurva,“ sykl Rawen. Okamžitě si vzpomněl na popis dámy, co kupovala v lékárně ve Vinovíně jed na krysy. „Nenosila ta ženská náhodou rukavice?“
„Jo,“ přisvědčil živě Konvex. Podezíravě se na bratra podíval. „Copak ty si ji pamatuješ? Vůbec nebyla tvůj typ.“
Rawen si pomyslel, že Konvex ví houby, jaký je jeho typ. „Ne, ale slyšel jsem o ní. Čistě náhodou, tady jsi ji nepotkal?“
„Vím já?“ zaúpěl Konvex. „Možná je u Farfaly stále. Fakt jsem se nestaral o její kurník, vzhledem k tomu, že jsem se jí tu vyhýbal, kde se dalo.“
„Musíme Vebenu vyslechnout. Potřebujeme vědět, k čemu kupovala beruccin o svátcích Světla před sedmi lety.“
Konvex zbledl. „To by znamenalo...“
„Poslal jsem ti dopis o výsledcích Grenova pátrání. Zmínil jsem i její popis. Copak jsi ho nečetl?“
Konvex se rozpačitě ošil. „Doručili mi ho do tábora u Sviniboru. Byla už tma, když jsem se dostal ke čtení. Tak nějak jsem ho polil vínem. Červeným. A pak bylo najednou ráno a museli jsme vyrazit na cestu.“
***
