Kozel zahradníkem - 26. kapitola
(Jako kdyby se to vůbec nestalo)
„...protože zasedání Koncilu zabere celé dopoledne. Po obědě se setkáte s prorektorem Zemské univerzity. Magistr Kren vám představí poslední verzi sborníku Život a dílo Svatého Huderbena,“ četl z listu Druhý náměstek.
Rawen si otráveně položil nohy v holínkách na nízký karetní stolek a poslouchal. Doufal, že to nebude trvat dlouho. Byl mrzutý, ale to byl stále. Vrátil z ranní vyjížďky. Vojákům ujel, protože se vlekli jak na popravu. Hnal koně přes oboru a dál k polím a jarní vítr mu šuměl kolem uší. Tehdy se cítil svobodný. Na dvoře Osvíceného paláce ho čekal kapitán. Když viděl, že se hierofant opět vrátil bez doprovodu, rozčílil se. Vyhrožoval, že jestli se to bude ještě jednou opakovat, oznámí to lady Gracielle. Jak komické. Normálně by si měl stěžovat Koncilu, ale ten hlupák mu vyhrožuje matkou! Znechucený ze sebe samého kapitánovi utekl do svých komnat. Bylo příliš brzy na snídani, ale v salonu už čekal Druhý náměstek s denním rozpisem.
„Následuje svačina s opatem kláštera na Písečném návrší. Před večeří jsem na vaši osobní žádost do programu včlenil partii šermu v císařské míčovně.“
„Tevin už se vrátil?“ ožil Rawen. Poté, co ho bratránek zazdil, se měl podle Konvexova rozkazu odebrat do Utrenu, aby se doléčil ze svých zranění.
„Ještě ne, ale sehnal jsem solidní náhradu.“
„To by mě zajímalo, koho,“ ušklíbnul se Rawen. Byl zpátky v úřadě tři týdny. Konvexova armáda do Herkenu dorazila osm dní po něm. Císař měl Mandefellu plné zuby a hnal lidi a zvířata domů poklusem. Tevin Rawenovi chyběl, ale mnohem více postrádal Grena.
„Poručíka Davena ab Detten, Vaše Svatosti,“ odpověděl dotčeně Druhý náměstek.
„To by, koneckonců, šlo,“ zabručel nepřítomně Rawen. Daven byl mladší Sirrelův bratr. Sirrel, Toof a spousta dalších zaplatili za intervenci v Mandefellu cenu nejvyšší. A taky Gren. Pomyslel na Grenovu dcerku. Paliona malinkou Grenaldinu hned po porodu svěřila do péče tchýně a vrátila se do hlubin jezera v Deštných horách. Rawen najádu nesoudil. Věřil, že Grena milovala a nejspíš milovala i jeho dítě, ale byla natolik živelná a vášnivá, že ani existence malé dcerky ji nepřiměla mezi lidmi zůstat. Grenova matka, lady Rivona, před pěti lety ošklivě spadla z koně. Chodí obtížně a drží si kolem sebe doktory a hejno přestárlých dvorních dam, které jí v dusných přetopených pokojích předčítají lékařské knihy a hloupé romány. To není zrovna nejlepší prostředí pro dítě. „Potřebuji, abyste mi něco zjistil, bratře,“ řekl zamyšleně. „Zajímá mě, zda někdy v historii, lhostejno jak to bylo dávno, některý z mých předchůdců adoptoval dítě.“
Druhý náměstek udělal překvapenou grimasu. „Velmi neobvyklý požadavek, Vaše Svatosti. Smím znát důvod vašeho pátrání?“
„Chci vědět, zda pro takový akt existuje precedens,“ odpověděl klidně Rawen.
Druhý náměstek se odporoučel. Vešel Qen s podnosem. Rawen sotva vnímal, že mu servíruje snídani. Jedl apaticky a bez chuti, jen aby mu při jednání s Koncilem nekručelo v žaludku. Svolání Koncilu si vynutilo nové geopolitické uspořádání u jižních sousedů. Církevní autority nebraly ztrátu absolutního vlivu v Mandefellu na lehkou váhu. Zazněly návrhy podniknout misijní cesty. Dokonce se blábolilo o svaté válce, kterou bude absolutní vliv Paní Světla v Mandefellu restaurován. Představení církve Paní Světla z říší severního cípu kontinentu zahltili kancelář hierofanta rozhořčenými dopisy. Stěžovali si, že orákula v chrámech se vyjadřují nejednoznačně. Dokonce to dělá dojem, že Paní Světla na své věřící zanevřela! Žádali hierofanta, aby zaujal jasné stanovisko.
Náboženská dualita v Mandefellu? Skandál!
Prosíme Vaši Svatost, aby takové kacířství nepřipouštěla! Snažně se přimlouváme, aby Vaše Svatost ráčila svolati mimořádný Koncil.
Tolerance vůči Kamenným bohům? Nikdy!
Orakulum v chrámu Paní Světla v Bogivii už šestým měsícem mlčí! Žádáme Jeho Svatost, aby se k věci vyjádřila.
Co je zač, ten Wen z Nortonu? Jak mohl vyslanec Vaší Svatosti dopustit takovou herezi? Je načase, aby se vyslanec zpovídal před Koncilem.
Raději Mandefell pod rondorskou správou, než v područí orkenského kacíře!
Rawenovi nezbylo než svolat Koncil dříve, než tak učiní sami preláti. Plánoval jim předložit obšírnou zprávu sepsanou generálem Vuanem i krátkou nótu od samotného Otty. Bylo to poprvé, co se Otta vůbec obtěžoval komunikovat s církevní autoritou Paní Světla. Otta oznamoval: Království Mandefell se stalo provincií Orkenské říše. Království Orkenské je tímto prohlášeno císařstvím. V souladu se smlouvami z Leberonu je v Mandefellské provincii poddaným dovoleno vyznávat kromě podsvětních i nadsvětní bohy a bohyně, včetně Krassiony. To bylo ke Krassioně velmi neuctivé, ale na druhé straně bylo od novopečeného císaře solidní, že dohodu z Leberonnu potvrdil, a že to hierofantovi vůbec oznámil. Koncil se měl zabývat církevním kontextem.
Něco takového, jako mlčící orákula, by Svatý Huderben nepřipustil, lomil rukama Finorel.
Svatá válka? Už bylo na čase! rozhorlil se Druhý náměstek.
To tu nebylo dobrých sedm set let, pronesl procítěně Třetí náměstek.
Rawenovi z toho bylo špatně od žaludku. Vůbec se mu nechtělo Konventu něco vysvětlovat nebo dokonce zdůvodňovat. Žádný z těch prelátů, kteří se tři dny sjížděli do Herkenu, neměl ani potuchy, že Krassiona mandefellské věřící obětovala Exis. Nikdo nevěděl, že církevní dualita v Mandefellské provincii je maximem toho, čeho se tam dalo dosáhnout. A on to nemohl těm hněvem sršícím starcům říct. Kdyby to udělal, ukázal by bohyni v zlém světle. Spíš by dali hierofanta do klatby, než aby připustili, že bohyně Mandefell prodala. Mlčící orákula to ještě zhoršovala. Kdyby se Rawen pokusil vylíčit, že podsvětní a nadsvětní bohové jsou rodově spříznění, naboural by církevní dogmata. Určitě by ho uvařili v oleji, kdyby prohlásil, že Otta Krassioniným věřícím v Mandefellu hlavy trhat nebude, protože jako syn bohyně Exis je Krassioniným synovečkem. Takže bude blafovat. Tancovat na vejcích, aby vášně ukonejšil.
***
Studený obklad na čele mu dělal dobře, tupé bušení uvnitř lebky polevovalo. „Už je to lepší?“ matčin hlas vibroval nervozitou.
„Hmmm, trochu,“ zamumlal. Jednání Koncilu se protáhlo. Preláti ho nechali přečíst Vuanovo shrnutí i Ottovu nótu, ale jakmile se pokusil vysvětlit, že díky sňatku Otty s Newinettou jde v Mandefellu o legální, přirozený ba dokonce žádoucí vývoj, nevybíravě se do něj obuli. Žádali svatou válku. Jeden po druhém přistupovali k řečnickému pultíku a dštili síru a oheň na Ottu, zatímco Newinettu pokládali za jeho ubohou oběť. Panovala všeobecná shoda, že Konvex měl v Mandefellu postupovat mnohem rázněji. To se prelátům snadno říkalo, když neměli tušení o zradě mandefellských princezen. A kdyby Rawen cokoliv o neblahé roli Newinetty a Farfaly prozradil, svaté válce by neunikli, nehledě na to, že by to orkenci okamžitě popřeli, protože by tím zostouzel jejich novou královnu. Před půlnocí museli zasedání přerušit, pokračovat se bude zítra. Rawen si ani nepamatoval, jak se dopotácel do postele. Takové bolení hlavy ještě nezažil. „Kolik je hodin?“ zakrákoral, aniž by otevřel oči.
„Dvě hodiny po půlnoci,“ odvětila Graciella. „Měl bys něco sníst. Slyšela jsem, že to byl masakr.“
Konečně otevřel oči. „Víceméně,“ zaskuhral.
„Všichni mluví o svaté válce.“
„Jen přes mou mrtvolu,“ vydechl. A myslel to vážně. Nepřipustí takové šílenství po tom, co jedna válka skončila.
„Pokud by tě Koncil přehlasoval, nic s tím nenaděláš,“ namítla. A měla pravdu. Hierofant byl absolutně respektován. S jedinou výjimkou. Kdyby všech třicet prelátů hlasovalo jednotně proti němu, musel by ustoupit. „Orákula mlčí,“ pokračovala. „Šušká se, že bohyně s tebou není spokojená. Svaté válce se vyhneš jen jedním jediným způsobem. Sběrem světla.“ Zmínila rituál, ke kterému se církev uchýlila jen dvakrát v dějinách. Ve sporných situacích, kdy Koncil hierofanta přehlasoval, mohl se hierofant obrátit k samotné bohyni. Povolal ji, aby před svědky rozhodla. Buď jej v úřadě potvrdila, čímž mu dávala bezvýhradně za pravdu, nebo ho zavrhla a sežehla.
Hořce se uchechtl. „Krassiona není jen nespokojená. Určitě je přímo nasraná.“
Matka v rozpacích zrudla, „Jak to můžeš brát s takovým klidem?“ vyjela na něj. „Tři měsíce ses potloukal mezi vojáky. Určitě je uražená, že ses jí nevěnoval! Kdy naposledy jsi s ní mluvil? Musíš jí to vysvětlit! Nejlépe ihned. Dřív, než tě Koncil vyprovokuje, abys to udělal před svědky. Uvidíš, že to pochopí a obměkčí se.“
Rawen se chytil za hlavu. Matka sice od Konvexe věděla o zradě mandefellských princezen, ale o zákulisních hrátkách mezi nadsvětními a podsvětními bohy neměla ani ponětí. Kdyby jí o tom chtěl říct, musel by prozradit zdroj – Orenu. A to nešlo. A už vůbec se jí nehodlal svěřovat, že Krassionu ještě neviděl. Vzpomněl si, jak ho Zmar nabádal, aby bohyni zavolal co nejdříve, než jej definitivně odepíše. Vykašlal se na to a teď ho to kouše do zadku. Pokud jej Krassiona odepíše, ztratí Osvícení a dá jí tím Orenu v plen. Orena. Být bez ní ho ničilo. Už šestadvacet dní. Od chůvy věděl, že ji Graciella zařadila mezi své služebné. Úmyslně se nesnažil zjistit, v kterém pokoji císařského paláce je ubytovaná, i když křídlo pro služebnictvo důvěrně znal. Přesto se potloukal parkem, jen aby ji viděl. Šlo to jen zdálky. Každé ráno se z vyjížďky vracel stejnou cestou. Pozoroval ji, jak spolu s dalšími dívkami doprovází matku do bylinkové zahrady. Včera nesla košík a byla tak zabraná do hovoru, že si ho ani nevšimla. Trvalé pokušení. Srdce ho bolelo pokaždé, když na ni pomyslel. A myslel na ni častěji, než dokázal snést. Musí si Krassionu usmířit a musí si Osvícení udržet. Jen tak zůstane Orena v bezpečí.
***
Velkolepá, oslnivá a jásavá
Hodina vhodná k přivolání dávno minula, ale Rawen doufal, že to bohyně nebude brát tak striktně. Čtyři lampy s posvátným mafetovým olejem ho ze čtyř stran zalévaly měkkou zlatavou září. Klekl si k pergamenu s Krassioniným jménem a jal se předčítat verše, které si opsal z příručky:
Skrzie svietlo zrodiena
Skrzie štěstia touženia
Pania našia nejvyššia
Hruozy noci zahaňaja
Děsy mrazu rozpušťaja
Spočiň na mňa prosienia
Požehnana Krassiona
Sotva dodrmolil poslední sloku, plameny lamp vyšlehly až ke stropu. Někde uvnitř hlavy Rawen cítil, jak to zadunělo, ale nic neslyšel, přestože se stěny pokoje viditelně otřásly.
„No konečně!“
Ten hlas. Rawen se chytil za hlavu, protože řezal jako břitva. Usilovně mhouřil oči do oblaku oslepujícího světla. Vynořila se z něj bytost sálající žárem a vyplnila veškerý prostor. Vedený pudem sebezáchovy se Rawen schoulil do klubíčka a přikryl si hlavu. Její moc se přes něj převalila jako těžká deka. Bylo to daleko děsivější, než co zažil s Pravenou. Krassiona jasně dávala najevo, kdo je ona a kdo ten druhý. Ona je moc a síla, druhému zbývá jen bezmoc a slabost. Neschopný pohybu, zoufalý a zostuzený ze své nemohoucnosti se rozvzlykal.
Uslyšel její smích a roztřásl se hrůzou. Navzdory strachu k ní vzhlédl. Byla podobná Oreně. Tytéž rysy, tytéž havraní vlasy. Jen oči nebyly temně modré, ale stříbřité jako Praveniny. Na rozdíl od bohyně Pravdy měla Krassiona bělmo, duhovky i zornice. Byla oblečená v přiléhavé stříbřité toaletě kopírující její delikátní křivky. Zatímco Orenina krása působila provokativně, ta Krassionina vyvolávala čirý děs. Postojem, výrazem tváře i gesty vysílala příkazy: Boj se mě, uctívej mě, koř se mi!
Podle breviáře od Finorela by ji měl zahrnout poníženými díky, že se ráčila dostavit. Ale arogance, se kterou na něj shlížela, mu napovídala, že tím by ji jen ubezpečil o své malosti. Raději mlčet než se podbízet.
Blížila se. Cítil, jak se kolem ní vaří vzduch, když se k němu sklonila. Uchopila jeho vlasy do hrsti a donutila ho zvednout se na kolena. Její tvář byla nehybná jako jezerní hladina. „Twinsidor,“ vydechla. „Už jsi ho našel?“
Čekal, že na jeho hlavu svolá hromy a blesky za to, že ji tak dlouho ignoroval, nebo že bude řvát kvůli jeho mandefellské anabázi, ale toto ho zaskočilo. „Nemám ho, madam,“ vypravil ze sebe a říkal pravdu. Touto dobou meč odpočíval na témže místě, kde ho Orena našla. Dohodli se, že pod svícnem bývá tma.
Otráveně zasyčela: „Pravena přísahá, že ho slyšela, jak zvoní.“
„Až z Robustuy,“ namítl. „To je docela dálka, ne?“ V duchu doufal, že to odhaduje správně. Pokud Pravena meč zaslechla až z jiného světa, těžko mohla jeho polohu zaměřit přesně.
Krassiona ho chytila za předloktí a donutila ho vstát. Byl o půl hlavy vyšší, přesto se před ní cítil jako jehně před porážkou. Stejně tak na něj civěla. Jako na maso, které brzy strčí do trouby. Zamyšleně potřásla hlavou. „Voják,“ prskla a zamračila se. „Tupec se snesitelným exteriérem. Nemáš v sobě ani špetku vychování, že?“ rezignovaně si povzdechla. „Takového jsem tě chtěla, protože jenom ty můžeš najít ten meč. Má jen jedno ostří. Je zahnutý do oblouku a černý, na čepeli má vyryté kopřivové listy. Když jím mávneš, zasyčí. Když narazí na jinou zbraň, specificky zazvoní. Je z kovu, který se na Riiberionu nevyskytuje. Jedinečná a dokonalá zbraň z dílny ztracených vahanských bohů. Kompilát magie, umění a techniky. Je někde tady, v Rondoru. Musíš ho získat.“
„Dobře, madam,“ vyhrkl, aniž by chápal, co kompilát magie, umění a techniky znamená. „Abych mohl hledat, potřebuji vyřešit jeden problém. Mezi preláty se vyskytla nepohoda ohledně té lapálie v Mandefellu. Chtějí svatou válku, ale já preferuji kompromis. Náboženskou dualitu. Pouze v Mandefellu,“ dodal, jakmile při zmínce duality nepřátelsky přimhouřila oči.
Pohrdavě stiskla rty. „Hm. Ano, Mandefell. Taková díra nestojí za námahu.“
Musel se držet na uzdě, aby se spokojeně nešklebil. Bodejť by o Mandefell stála, když ho dávno slíbila Exis. Jenže Exis nesplnila, co po ní Krassiona chtěla. Exis se nejspíš podařilo Krassioně zdůvodnit, proč Otta nedokázal Vexe zabít. Co jí tak mohla říct? Rawen cítil, že bude lepší do toho nevrtat. Má své vlastní problémy. Potřebuje, aby mu pomohla zkrotit rozvášněné preláty. „Pokud tedy proti dualitě vyznání v Mandefellu ničeho nenamítáte,“ řekl, „pomohlo by, kdyby orákula v chrámech vaše stanovisko potvrdila.“
„Staniž se.“ Bohyně netrpělivě mávla rukou. „A potom začneš hledat Twinsidor.“
Rawen mírně sklonil hlavu. „Jistě, madam,“ přisvědčil. Jupííí! Vyhne se Sběru světla. Takový vývoj opravdu nečekal.
Asi se nevyjádřil dostatečně uctivě. Možná nechal do svého hlasu prosáknout stopu úlevy, protože Krassiona zlostně zasyčela. „Madam? Opravdu jsi řekl madam?“
Strašná ženská. Ani neuvědomil, že ji tak oslovil, činil to mimoděk. Určitě to neudělal poprvé. „Omlouvám se,“ řekl. Už aby byla pryč.
Pouhým gestem jím smýkla na zem. Dopadl na znak a vyrazil si dech. Vzápětí na něm obkročmo klečela. Byla jako blesk. Před očima se mu mihly její štíhlé prsty zakončené ostrými, ale opravdu hodně ostrými nehty. Bolest na levé líci ho ohromila. Pálilo to jako kyselina. Něco teplého mu stékalo na krk. Třásl se a lapal po dechu, zatímco ona ho mučivě pomalu dlouhým lesklým jazykem olízla.
„Paní!“ zavrčela. „Tvá nejmilostivější paní, hlupáku. Máš štěstí! Obrovské štěstí, že se můžeš vyvinit.“
Stačilo jí třikrát máchnout drápy a cáry jeho oblečení se nehodily ani na obvazy. Další pálivé šrámy a další krev. Když se nad ním nadzvedla, a pomalu si vyhrnovala sukni těch upnutých šatů, pochopil, že se děje přesně to, o čem si myslel, že se chlapovi nikdy nemůže stát a tím méně zrovna jemu. Chtěl ji ze sebe shodit, chtěl se bránit, ale cosi mu v tom bránilo. Jeho údy byly těžké jako z olova. Myšlenky mu zběsile těkaly ve snaze vymyslet, jak jí uniknout. V hrůze mu došlo, že ho napadla přímo v ohnisku svého kultu, kde je ona nejsilnější a on jako její vyvolený je nejslabší. Neschopný slova sledoval, jak se mu dobývá do kalhot. A jak ho bere do ruky a jak ho do sebe zavádí.
Se soustředěným výrazem po něm začala jezdit. „Dívej se na mě!“ Plesk. Na tváři mu přistála facka. Poslechl. Zatínal zuby a supěl, protože, nic naplat, tady šlo o čistě tělesnou záležitost...
***
Zmizela za svítání. Se slibem, že přijde zase. Ležel tam a drkotal zuby. Plánoval, jak se vyplíží do stájí, skočí na koně a zmizí. Sumíroval si, kolik času zabere cesta k severnímu pobřeží Bogivie. Nechá se najmout na esedorskou pirátskou loď a...
Sladké blouznění o svobodné budoucnosti mu vydrželo několik hodin. Konečně syrová tepající bolest ustávala. Nezbývá než čelit realitě. Slunce bylo vysoko. Zvláštní, že ještě nepřišli otravovat s denním rozpisem. Nejspíš číhají za dveřmi a sbírají odvahu je otevřít. Ten randál museli slyšet až dole ve městě na Kozím rynku.
Vypotácel se z postele a zapadl do šatny. Sklonil se k umývadlu a dlouho zvracel. Pak si nalil džbán studené vody na hlavu. Voda stékala po dorasovaném těle a rozlévala se na dlaždicích do růžových loužiček. Jeden džbán to nespraví. Ani tisíc. Opřel se rukama o mycí stolek a podíval se na sebe do zrcadla. Vypadal, jako kdyby ho zavřeli do klece s rozběsněným tygrem. Na opuchlé tváři, na hrudníku a na pažích měl hluboké rozšklebené drápance. Už nekrvácel, vypadalo to, že se rychle hojí. Na tváři tam, kam ho sekla nejdříve, zůstaly tři opuchlé rudé šrámy. Teď teprve Rawen Zmarův Prach obnovy naplno docenil. Svezl se na zem a nepřítomně zíral na hromádku ručníků vzorně naskládaných v proutěném koši. V hlavě měl vymeteno jako na sýpce před sklizní.
Tlumené brebentění z ložnice ho přinutilo sáhnout po županu a jít tam. Všechny povrchy pokrýval bílý poprašek. Opadaná omítka. Komorník Qen s výrazem blažené extáze stahoval z postele zakrvácená prostěradla, jeden uklízeč s uslzenýma očima leštil nábytek a druhý posmrkávajíc stíral podlahu. Ve dveřích z přijímacího salonu přešlapoval poručík církevní stráže. Podle toho, jak zvědavě civěl, bylo jasné, že už se to rozkřiklo.
„Asi jsem zaspal,“ zaskřehotal sarkasticky Rawen. „Vyřiďte mému koni, že vyjížďka se odkládá, poručíku.“ Voják trhavě přikývnul, srazil paty a rychle zmizel.
„Snídani jsem naservíroval v salonu, Vaše Svatosti,“ vypravil ze sebe uctivým tónem Qen.
„Nemám hlad. Jen žízeň,“ odsekl Rawen. „A doneste mi něco silnějšího než tu ranní ředěnou břečku.“
Finorel přecházel po salonu, lejstro s denním rozpisem žmoulal v ruce. „Chvála světlu, Vaše Svatosti,“ zadrmolil radostně. „V pracovně čeká opat Keivan. Chce konzultovat...“
„Vyřiďte prelátům,“ přerušil náměstka Rawen, „že se rokování Koncilu přerušuje. Stejně tak ruším svůj denní program. Preláti vyšlou kurýry do diecézí. Ať vyslechnou orákula a přinesou o tom zprávu. Teprve pak budeme pokračovat.“
První náměstek otevřel ústa a zase je rychle zavřel. Mlčky přikývl a klidil se to zařídit. Rawen těžce klesl do vypolštářované pohovky, hodil nohy na stůl, zavřel oči a sípavě se rozchechtal. Bylo mu fuk, kdo ho skrze dveře poslouchá.
Takže seznámení s Krassionou má za sebou. Připadal si jako špinavý hadr. Tak použitý. Nedokázal si představit, že by se to mělo opakovat. Nejvíc ho šokovalo, jak reagují ti kolem. Místo aby byli paralyzovaní strachem, vypadají nadšeně. Museli přece tu její děsivou moc cítit. Viděli, jak se třesou stěny a praskají zdi. Určitě slyšeli její výkřiky a jeho řev. Přesto si byl Rawen jistý, že nikdo z nich by mu nevěřil, kdyby prohlásil, že uctívaná Nejvyšší bohyně, Paní světla a štěstí, je nesnesitelná a vyšinutá bestie.
***
