Kozel zahradníkem - 27. kapitola
(Nic neslyšet, nic nevidět, v nic nevěřit)
Strávil hodně času ve vaně. Potom zapadl do postele a až do večera se válel. Popíjel silné víno, listoval v přivolávací příručce a odmítal návštěvy. Jako první se k němu dobývala matka. Jako druhý se ohlásil generál Vuan. Jako třetí dokonce Konvex. Rawen neměl náladu snášet jejich opatrné dotazy a vlastně ani nevěděl, co by jim měl říct. Nejspíš by použil slova, která by přinutila mnichy číhající za dveřmi s křikem utíkat. Už tak kolem něj chodili téměř bez dechu a po špičkách. Otázal se Druhého náměstka, co se stalo tak zvláštního. Dověděl se, že je prvním hierofantem, se kterým Paní Světla zůstala až do rána. Místo smíchu předvedl efektní záchvat kašle.
Za okny už byla tma. Z ran na kůži zůstaly tenké bílé linky. Nejvyšší čas s tou blbou sebelítostí skončit. Převlékl se do černého a otevřel okno. Sešplhal po fasádě a utíkal k Zelmě. Chůva starostlivě vrtěla hlavou, když vyslechla jeho otázku, ale řekla mu, co potřeboval vědět.
Prošel kolem kasáren ke konírně. Obešel sedlárnu a pokračoval ke kryté jízdárně. Budovu podepřenou sloupy využívali štolbové k drezuře koní hlavně v zimě. Teď na jaře tu bývalo prázdno. Skrze tenké dřevěné stěny se ozývaly hudba a smích. Podle melodie Rawen poznal písničku o zapomětlivé kramářce, která si nedokázala zapamatovat cestu z rynku do domku pod hradbami. Měla nekonečný počet slok, což se hodilo hlavně při závodech v pití piva.
Jízdárnu důvěrně znal. Vincent sem chodil s panoši trénovat šerm podle zakázané Grumlichovy školy. Rawena sebou brát odmítal, aby to nevyzradil otci. Rawen se zařídil tak, aby mohl bratra při výcviku alespoň nepozorovaně sledovat. Teď se to hodilo. Zanořil se do hustého porostu bezových keřů rostoucích u stěny, až se proklestil k místu, kam kdysi do venkovních prken osobně zatloukl tři železné kramle, po kterých mohl vylézt až k oknu a nakukovat dovnitř. Kramle byly na místě, jen trochu rezavé.
Uvnitř bylo opravdu veselo. Hned u vrat se točilo pivo. Na stolech voněly slané koláčky se smetanou a cibulí. Na cvičišti vydlážděném dubovými hranoly se tancovalo, na lavicích za mantinely posedávali starší sloužící s korbely v rukách. Vojáci císařské a církevní gardy proháněli v kole kuchtičky, švadlenky, komorné a pradlenky ze dvora císařovny, i ze dvora císařovny-matky. Rawen zahlédl i staré známé z mandefellské mise. Poďobanou, Šilhavou i Gondu. Spolu s dalšími dívkami postávaly u mantinelů. Poďobaná se Šilhavou sledovaly tančící páry se špatně skrývanou závistí. Gonda se krmila koláčky, pohupovala se do taktu a blahosklonně se usmívala. Rawen už si myslel, že tam Orena není. Mezi tančícími páry ani na tribuně ji neviděl. Ještě víc natáhl krk, aby obsáhl co největší plochu budovy. Ha! Konečně ji našel. Seděla na klíně mladšímu synkovi hraběte Cohrena, v ruce třímala cínový korbel, rytmicky nadskakovala a zpívala jako o duši. Zrádkyně! Vojákovy prsty se bořily do jejích boků. Patrně, aby mu při poskakování nespadla z klína.
Čekal tam a potil se vzteky snad celou věčnost. Mezitím co ji ten okrajkovaný cápek osahával, do sebe obrátila další dva korbely. Vzhledem k její drobné postavě to bylo o zdraví. Brzy vyjde ven, aby si ulevila. Po další nekonečné odrhávačce se skutečně sesmekla z vojákových stehen a skotačivě spěchala k vratům. Venku se ostražitě rozhlédla, uličnicky se uchechtla a vlezla mezi keře. Rawen ji nechal se vyčůrat. Když si urovnala sukně a prodírala se zpět, zakašlal. Bohyně strnula.
„To jsem já,“ křikl. „Musím s tebou mluvit.“
Otočila se jeho směrem a odsekla: „Já ne.“ Větvičky zašelestily, pokračovala k vratům. Nezněla jako opilá a nevypadala ani překvapeně, spíš naštvaně.
Rawen žárlil. Chtěl jí zahrnout výčitkami, ale sám strávil noc s její matkou. Nemohl jí vytýkat vůbec nic. Přinutil se spolknout hněvivá slova a šel přímo k věci. „Chce, abych našel Twinsidor. K čemu ho může potřebovat?“
Zastavila se. „Na Konvexe? Otta ji zklamal, tak se snaží jinak. Ten meč musí zmizet,“ řekla. „Nejlíp ho roztavit.“
Jen potvrdila, čeho se sám obával. Než ho o tom ujistila, bláhově koketoval s nadějí, že Krassiona meč potřebuje z nějakých zásadních světotvorných důvodů. Třeba aby odrazila útok cizích bohů. Ale ne. Chce ještě víc zadupat do bláta svého bratra. Hluboce si povzdechl. „Když nedostane meč, sežene něco jiného, čím Vexe odpraví.“
Pokrčila rameny. „To je možné.“
„Co by se stalo, kdyby meč dostal právě Tanaka?“ navrhl. Napadlo ho, že tím by se disproporce rozdělení sil vyrovnaly. „Už by se postaral, aby se jeho synovi nic nestalo.“
Popošla k němu a založila si ruce na prsou. Pod jejím pohledem se rozpačitě ošil. „Přišel jsi o rozum? Kdybys Tanakovi ten meč vrátil, i když vážně nevím, jak, vyvolal by vzpouru. Chtěl by si vynahradit tři sta let poroby. Nehleděl by napravo nalevo.“ Zavrtěla hlavou. „S tím nechci nic mít!“
„Já zase nechci nic mít s tvou matkou!“ vyštěkl. „Ona nehledí napravo nalevo už teď!“
Hudba v jízdárně zesílila, ozval se potlesk a smích. „Všichni slaví,“ šeptla ponuře. „Jsou šťastní, že je s tebou spokojená.“
Nadechl se, aby jí řekl, že její matka je vyšinutá krvežíznivá psychopatka, ale pak se zarazil, když mu došlo, co by tím naznačil. Ne, nechtěl, aby se někdo dozvěděl, čím si s Krassionou prošel a už vůbec nechtěl, aby to věděla ona. Sarkasticky se ušklíbl. „Mám to ale štěstí.“ Udělal dva kroky a byl u ní. „Miluju tebe, Ren,“ vyrazil ze sebe. Věděl, že je to nemístné, věděl, že je to ztracené, ale musel jí to konečně říct. „Jenom tebe.“ Natáhl ruku. Dřív, než ji stačil pohladit po tváři, ucukla.
„Nemůžete mít všechno, Vaše Svatosti,“ řekla uštěpačně. „Uvidíte, že za pár let vám to ani nepřijde.“ Přímo sálala veselostí. Ale její rty ji prozradily. Tiskla je k sobě tak těsně, že ztrácely barvu.
Chtěl ji potrestat. Přehnout přes koleno. Umlčet ta drzá ústa. Ale úplně nejvíc měl potřebu se obhájit. O post hierofanta nestál. Kdyby do toho nešel, dobří chlapi by zemřeli v dolech. Znělo to tak šlechetně. Ale byla to jen pěna na hladině. Dřív obviňoval Vexe, že ho odporně vydíral. Bylo to pohodlné, a ještě se cítil jako morální vítěz. Ale teď věděl, že na svém postavení zapracoval stejně jako Vex, ne-li usilovněji. Vždyť ještě nedávno byli oba vzájemně přesvědčení, že ten druhý zavraždil Aleka a Vincenta. Oba byli příliš hloupí a příliš pyšní. V zaslepenosti udělali spousty chyb. Před sedmi lety byl Rawen rozhořčený a ukřivděný a vzteklý. Dílem truchlil za otce a bratra, ale mnohem více se třepal na příležitost, která se mu tou tragédií otevřela. Chtěl být císařem. Ukázat všem, že není o nic horší, než by byl Vincent. Bez ohledu na to, zda by byl schopný to zvládnout, mu tuto příležitost Konvex vyfoukl. Proto Rawen prahnul po pomstě, a proto si tak ochotně osvojil myšlenku, že právě Konvex je strůjcem všeho zla. Kdyby před sedmi lety spolkl svou ukřivděnou hrdost a dal se s bratrem do řeči, nejspíš by si oba ušetřili spoustu potíží. Jenže situace byla příliš emočně vyhrocená a ani on ani Konvex na to tehdy nebyli zralí. Potřebovalo to jistý čas, aby se prach usadil.
To všechno jí chtěl říct. Ale nevypadala, že by jakékoliv jeho zdůvodňování přijala. Viděla jen výsledek. Hierofanta, který se zaslíbil Paní Světla. Udělal to při plném vědomí. Neměl nárok si teď stěžovat. Neměl nárok chtít něco jiného. Přesto ho bolelo, když se musel dívat, jak se muchluje s jiným. Byla jeho. „Dirgil ab Cohren,“ vyplivnul pohrdavě. „Je dobrý?“
Obdařila ho zářivým úsměvem. „Je milý, vzdělaný, silný. A dostupný,“ dodala.
„Chápu,“ vyštěkl. Tady skončil. „Opatruj se,“ procedil skrze zuby a odcházel.
„Nezapomeň zničit ten meč!“ křikla ze tmy.
Už se nebude skrývat do stínů. Poháněný vztekem mířil přímo skrze zeleninové záhony k budově kasáren. Podrážkami bot drtil kedlubny, ničil hlávky salátu, vyvracel bulvy nevinného mladého celeru. Strážní u vchodu, otrávení, že musí hlídat, zatímco ostatní řádí v jízdárně, se při pohledu na nakrknutého hierofanta obezřetně odlepili od zdi.
„Jdu do zbrojnice,“ houknul, „něco jsem si tam zapomněl.“
***
Ostrý řez a hromada kompostu
Vrátil se do své ložnice. Twinsidor zabalený v plátně hodil na postel. Sáhnul po přivolávací příručce a nalistoval příslušnou kapitolu. Zajímavé. Tentokrát svíčky ani lampy s posvátným olejem potřebovat nebude. Stačí zapálit vích slámy. Nezáleží ani, v které fázi dne tak učiní. Hlavně když to bude na tom správném místě. Opsal si zaklínadlo, sbalil meč a zápalky a spokojeně se uchechtl. Noc je ještě mladá.
Znovu se spustil z okna. V maštalích nabral ječnou slámu a štrádoval opět přes nebohou zeleninu k ohradě s kompostem. V návodu stálo, že nebešťana lze přivolat jedině v místě, kde jsou život a smrt v rovnováze. Zdánlivě tajemné zašifrované sdělení. Ale luštit ho bylo mnohem jednodušší, než by jeden čekal. Jako malý byl Rawen často nucený pomáhat matce a Zelmě v bylinkové zahradě. Většinou za trest, že se s někým porval. Plevel, který ty dvě vytrhaly ze záhonů, nosil na kompost. Zaznamenal, že zdánlivě nevábná hromada tlejících rostlin a kořenů se s postupujícím časem mění na sypkou černou hlínu, kterou matka přidávala na záhony. Živé přechází v mrtvé, ale z mrtvého vyrůstá další život. Život a smrt v rovnováze. Které místo je vhodnější, než hromada kompostu?
Na slaměný vích položil lístek se Zmarovým jménem, zahrnul ho slupkami od brambor a posadil se na trámovou ohradu. Ve světle plamenů, které ze smotku rychle vyšlehly, svižně recitoval:
Skrzie brezot kvasuenia
Skrze kolot priemeniia
Skrze pokoj pomnozenia
Žiaru, mrazu, hosporariu
Vladui Zmaru vysluchaju
Hromádka kouřícího popela se lehce vznesla. Vzduch zhoustl a naplnil se vůní čerstvé hlíny. Tíže Zmarovy přítomnosti Rawena donutila vstát. Bůh se objevil uprostřed hromady po kolena zabořený v tlejících zbytcích. Zapřel se rukama o hrazení, jednu nohu vyprostil. Nechal v marastu botu. Nezdálo se, že by mu to vadilo. Zaujatě vůni rozkladu nasál. Pobaveně zafuněl. Vytáhl druhou nohu a rozhlédl se kolem. Studoval rozkvetlé tavolníky lemující ohradu, popínavé růže obrůstající štít domku na nářadí, zhodnotil nádrž na dešťovou vodu stojící pod okapem, jeho zrak obsáhnul i přiléhající záhony petržele a česneku. Pak se konečně zaměřil na Rawena: „Pozoruhodné,“ zamručel hlasem tak hlubokým, až Rawena bodalo v uších. „Pokaždé mě volají na hřbitov. Nikdy na zahradu.“ Bosý seskočil na trávník. Zadunělo to, zem se otřásla. „Co se děje?“ otázal se.
Další hodinu seděli na hrazení kompostu. Rawen pověděl, co se stalo v Mandefellu, přičemž přiznal, že Orenu vzal s sebou. Zmar se sice mračil, ale nepřerušil ho. Techtle mechtle s jeho dcerou Rawen přirozeně vynechal. Řekl, že po něm Krassiona chce Twinsidor. Když skončil, sáhnul do trávy pro meč. Zbraň zabalenou v plátně Zmarovi podal.
Zmar si prohlédl jílec, opatrně meč z plátna vymotal, aby viděl čepel. Pokýval hlavou, něco si pro sebe zamumlal, načež čepelí pomalounku mávnul. Zasyčelo to. „Zvoní jen, když narazí na jinou zbraň,“ uklidnil Rawena, který při tom strnul. „Je to on,“ šeptl bůh a na jeho tváři se usadil zanícený výraz, až vypadal téměř lidsky. „Úžasná zbraň. Fascinující. Neexistuje žádná, která by se jí podobala.“ Položil si meč na kolena a spokojeně si odfouknul. „Dobře, že jsi ho dal mně. Krassiona by s ním spustila teror. Co za ten meč chceš?“
„Už nikdy nechci Krassionu vidět,“ vybafnul Rawen.
Zmar konečně odtrhl pohled od meče a roztržitě se na Rawena podíval: „Ale ona si tě poznačila, hochu. Osvícení může zrušit jedině smrt. No, a jak víš, před smrtí tě chrání můj Prach obnovy. To je, tak trochu, patová situace.“
Rawen zklamaně zasyčel. Zatracené Osvícení. Vybavila se mu pasáž z breviáře od Finorela: Vyvolený bohyní – Osvícený – Hierofant: Celoživotně zaslíbený bohyni. Rituálním stykem s bohyní symbolizuje a ztělesňuje vůli všech věřících po odevzdání se do Její Milosti.
„To znamená, že se jí nezbavím? Nikdy?“
Zmar pokrčil rameny. „Svítíš jako kometa. I kdyby ses zavrtal pod riiberinskou kůru, stejně by tě našla. Netuším, co by se s tím dalo dělat. Prach obnovy v takovém kvantu, jaké jsi do sebe pojal, tě udrží naživu celá tisíciletí.“ Bůh udělal provinilou grimasu. „Původně jsem tě chtěl ofouknout jen pár zrníčky, ale tak nějak ses mi… zalíbil. Netřásl ses a neblekotal jako všichni ostatní. V návalu sympatie jsem ti dopřál trochu víc. Ani jsem si neuvědomil, že tvoje Osvícení by to mohlo zkomplikovat.“
Vyhlídka na nekonečný život pod Krassioniným jhem přinutila Rawena hledat cokoliv, co by mu pomohlo. „Zabít ji asi nechcete,“ zabručel znechuceně.
Zmar zvedl obočí. Poklepal na meč. „Twinsidorem by to šlo, ale zůstala by mrtvá jen na nějaký čas a pak by se díky víře znovu zrodila. Kdybys ji chtěl opravdu vymazat ze světa, musel bys povraždit miliony smrtelníků, kteří ji upřímně uctívají. A protože kromě ní uctívají i nás ostatní, nikdo z nás by to nedopustil, to snad chápeš.“
Rawen potřásl hlavou. „Chápu. Ale zlikvidovat ji na přechodnou dobu zní docela dobře. Aspoň něco, když ne všechno.“
Zmar zakoulel očima. „Byl by to průlom, který by spustil lavinu. A oslabení nadsvětních bohů by využili konkurenti z Podsvětí. Následně by to znamenalo další zmatek v smrtelných říších. Výsledek si vůbec netroufám předvídat.“
„Co Krassionu zavřít?“ hlesl zklamaně Raven.
„To by fungovalo jen krátce. Krassiona má mnohem více věřících, než míval Tanaka. Někteří jsou ochotni zemřít mučednickou smrtí, což by ji mohlo nebývale posílit. Mohla by stěny vězení prolomit. V Nadsvětí i tady by to znamenalo válku.
„Tak ji, sakra, omezte,“ zavrčel Rawen. „Rozdělte její moc mezi sebe. Přinuťte ji to přijmout. Lepší je být jednou z pěti než riskovat vše.“
Zmar se zatvářil udiveně. „To by možná šlo.“
Rawen kul železo, dokud bylo žhavé. „Předpokládám, že Tanaku pustíte na svobodu. Rád bych věděl, zda se bůh Temnoty postará, aby byli Konvex a Graciella před Krassionou v bezpečí.“
„Konvex?“ vybafl Zmar. „Aha. To je ten Tanakův kluk. A Graciella...“
„Naše matka,“ objasnil Rawen.
„Ach tak.“ Zmar si protřel obličej. „Tanaka je v tomto ohledu docela spolehlivý. Ochrání si, co je jeho, o to se neboj. Pořád jsi mi ale neřekl, co za ten meč chceš ty. Sám pro sebe.“
Rawen se hořce usmál. „Řekl,“ odsekl. „Ale už jste mi vysvětlil, že je to nereálné. Když to nejde, tak to nejde.“ Přinutil se na věc dívat prakticky. Vstal a rozhodil rukama. „Až to spustíte, nač se mám připravit? S ohledem na lidi. Když se bozi perou, většinou to odskáčou oni.“
Zmar se poškrábal ve vousech. „Orakula ostatních z Velké pětky se probudí. Kulty Tanaky, Systemy, Floena i Zmara budou obnoveny a postaveny na roveň kultu Krassiony.“
„Krassiona bude zuřit,“ zamumlal škodolibě Rawen.
„Předpokládám,“ konstatoval zamyšleně Zmar. „Ale nakonec to přijme. Máš pravdu. Je pro ni lepší být jednou z pěti než být nic. A z naší strany je to pragmatismus. Raději ji mezi sebou dál strpíme, než abychom riskovali totální rozvrat.“ Zálibně si meč přitiskl k hrudi. „Tato věc změní běh dějin. Už můžu vzít Orenku domů. Teď ji můžu chránit sám. Ostatně, až to vypukne, Krassiona po jejím škraloupu ani nevzdechne. Byl to dobrý nápad ti ji svěřit.“
Rawen při zmínce Orenina jména rychle sklopil oči. „Rád jsem pomohl, sire.“
***
