Kozel zahradníkem - 5. kapitola
(Disciplínou a výkonností příkladem jiným):
Následujícího rána se ponořil do práce. Přetřídil traktáty pro Zemskou univerzitu, dodatečně se podíval na projekt chrámu v Teviku, přijal dvě delegace, dokonce o své vůli navštívil matku. Byla nadšená z jeho zásahu v klášteře. Přiznala, že se neodvažovala doufat, že by něco takového zvládnul. Na její všetečné dotazy, jak na tom je s Krassionou, odpovídal vyhýbavě. Po zbytek dne se úporně soustředil, aby nepolevil v práci, ale bylo to marné. Zářivá kráska se mu dostala pod kůži. Skrze vrstvu rutinních povinností, mu neustále zněl v hlavě její hlas. Když se podíval z okna, nebo vzhlédl k nebi, všude viděl její tvář. V odraze zrcadel, ve tvarech mraků.
Večer přišel Gren s výsledky pátrání v lékárnách. „Mám velké načechrané nic, můj princi,“ lamentoval. „Ze sedmi lékáren beruccin připravují jen čtyři. Inzerují ho jako prostředek proti krysám, ale zacházejí s ním opatrně, protože vědí, že ho kupují i traviči. Záznamy si vedou tři provozovny a lékárník v té čtvrté má zase paměť jako slon. Na podzim před sedmi lety připravovali beruccin jen pro jednoho zákazníka. Tím byl městský kat, mistr Sekk. Vykonává rovněž práci deratizátora ve stokách. Hodil jsem s ním řeč. Tvrdí, že všechen beruccin, co kdy koupil, nasypal do stok. Pro jistotu jsem se na něj poptal. Svou práci vykonává už patnáct let a má pověst bezúhonného člověka.“
Rawen mávnul rukou. Ani nečekal, že by to mohlo být tak snadné. „Ten pachatel mohl katovi jed ukrást. Nebo ho přivezl odjinud,“ napadlo ho.
Gren zavrtěl hlavou. „Taky jsem nad tím uvažoval. Ale jed je aktivní jen něco kolem dvanácti hodin. Je absurdní, že by pachatel získal vražedný prostředek tak nekoncepčně. Že by se plížil za katem stokami a rychle shraboval hromádky. Měl jen jednu příležitost, kdy mohl jed na oslavách Svátků Světla poškozeným podat. To znamená, že to musel mít naplánované dopředu. A jiná města? Sídla vzdálená do dvanácti hodin jízdy odtud jsou jen tři. Všechno malá provinční úroveň. Tamější lékárny ten jed vůbec nepřipravují. Je to vzácná věcička.“
„Možná, že ho na venkově pravidelně nepřipravují,“ řekl Rawen, „ale recept by znát mohli. Bylo by dobré s nimi promluvit.“ Rozhodil rukama. „Nejspíš jen opakujeme postup vyšetřovatelů ministra vnitra, ale nedá se nic dělat.“
„Postupně to objedu,“ řekl Gren. „Tak do týdne budu mít výsledky. Ministr sice zemřel, ale jeho lidi ne. Co se jich nenápadně zeptat, kam až se při pátrání dostali?“
„Můžeš se ptát i nápadně,“ ušklíbnul se Rawen. „Vzhledem k tomu, že s tím císař souhlasí.“
Gren se v rozpacích poškrábal na hlavě. „Císař? Už ne Ten Bastard nebo jenom Konvex? Už si nejsi tak jistý, že to udělal, že?“
Rawen pokrčil rameny. „Buď se mnou hraje nějakou hru, nebo je nevinný.“
***
Další dny se hierofant v práci přímo překonával. Dodržoval denní rozvrh, přijímal prosebníky, inovoval režim v Centrální knihovně, navštívil churavého opata v klášteře Pokorných bratří. Stíhal nejen ranní vyjížďky, čímž dováděl k zoufalství líné církevní vojáky, ale i partie šermu s Tevinem, kterého Konvex po propuštění zařadil do své gardy. Špatně spal, takže po nocích studoval. Doháněl vše, co předtím zanedbával. Dějiny, ekonomii, alchymii, dokonce se začal učit hrát na citeru. Jakmile se zaměřil na církevní hospodaření, chytili se náměstkové za hlavu. Ve strachu, aby si hierofant snad neusmyslel staletí budovaný a fungující systém reformovat, se obrátili na císařovnu. Jeho Svatost pracuje příliš tvrdě. Bylo by záhodno, aby si oddechla, hořekovali.
Matka nemarnila čas. Poslala Rawenovi vzkaz, aby ji v Den odpočinku navštívil. Našel ji v zahradním altánu. Stála u pracovního stolu, z koše napěchovaného všemožným lučním kvítím a plevelem vytahovala byliny, opatrně je skládala na prostřené plátno a něco si při tom mumlala. Rostliny měly kořeny a cibule. Nebyly utržené, někdo je musel ze země vyrýpnout. Dvorní dámy zatím na stůl rozkládaly nízké obdélníkové krabice.
„Vrátila ses k sestavování herbářů?“ vyrušil ji Rawen.
Matka stojící zády k němu jen přikývla. „Spěchám, než zavadnou. Do lisu musí čerstvé.“ Pokynula směrem do zahrady. Pod rozkvetlou moruší stál prostřený stůl se svačinou. „Zatím nám nalij čaj a vezmi si koláček. Umyju si ruce a přijdu za tebou.“
Rawen se loudavým krokem přesunul ke stolu. Usadil se a poslouchal, jak císařovna-matka dámy peskuje. „Tak ne, Heni! Oschlé lístky netrhat! Pokud není exemplář kompletní, raději vyber jiný.“
Trochu se nudil. Čaj dávno vypil a ten co nalil do matčina hrnku, rychle ochládal. Právě přemýšlel, že si zajde pro nějakou knihu, když konečně přišla. „Vypadáte spokojeně, madam,“ broukl.
„Nestěžuju si,“ usmála se, a sáhla po hrnku s čajem. „Mám dva pracovité a schopné syny.“
„Byli tři,“ rýpnul.
Matčina tvář se zavlnila smutkem. „Myslíš, že jsem zapomněla?“ zachraptěla. „Ale takový je už život. Každým dnem se musíme radovat z toho, co máme, protože zítra nás o to mohou připravit.“
Rawen se rozhodl dál nešťourat. „Jak se vlastně má Tam?“
„Tvá sestra si vede dobře,“ odpověděla potěšeně. „Právě čekají čtvrté dítě. Doufají, že tentokrát to bude syn.“
Rawen obrátil oči v sloup. „Chudák Hobhart! Jen aby je stačil všechny uživit.“ Narážel na skutečnost, že řídce osídlené bogivijské království oplývá hlavně kamením. Nikdy tam nebude ani dostatek pitné vody ani orné půdy. Vybavit věnem tři dcery, to není jen tak.
Graciella pokrčila rameny. „Je to přímořská země. Mají slušné příjmy z obchodu a z pronájmu doků vnitrozemcům. Hobhart je šikovný panovník. Než princezny dorostou, budou zajištěné. “
Rawen se ošil. Usoudil, že konverzace dospěla k bodu, kdy může jít k věci. „Co potřebuješ, máti? Doneslo se mi, že za tebou byli mí náměstkové. Stěžovali si, že je moc péruju?
„Naopak,“ odpověděla, „všichni tě jen chválí. Ale projevili obavu o tvé zdraví. Prý příliš pracuješ.“
Rawen rozhodil rukama a bezelstně se usmál. „Teď už bezmála druhou hodinu odpočívám. Ostatně, co taky v Den odpočinku, který nám věnovali bohové, dělat, že.“
„Třeba se hrabat v účetnictví?“ ušklíbla se matka.
Rawen zachoval kamennou tvář. „Oč ti jde, máti?“ Nelíbilo se mu, jak dokonale je informovaná. Přesně to totiž dělal. Hned ráno si k snídani nechal přinést účetní uzávěrky za uplynulé desetiletí.
„Myslím si, že vím, co se s tebou děje,“ pokračovala konejšivým tónem matka. „Jsi v rozpacích, protože tě ještě nenavštívila.“
Rawen vykulil oči. Mohla by o ní vědět? „Ty myslíš, že se vrátí?“
Strnula. „Takže... ona u tebe už byla?“
Už? Rawen nechápavě potřásl hlavou. „O kom se vlastně bavíme?“
„O tvé paní! O Krassioně, přirozeně.“
„Ach tak,“ houkl zklamaně. Navzdory zážitku s neznámou nebešťankou si stále nedokázal představit, že by se Krassiona o něj mohla zajímat. „Ne, Krassiona se neobjevila. Myslím, že se bez ní docela obejdu.“
Na matčině obličeji se objevil soucitný výraz. „Nemusíš mi hrát divadlo. Chápu tě,“ šeptla. „Jsi příliš hrdý, abys to přiznal. Musí to být frustrující pro muže tvého temperamentu.“
„Co?“ vyštěkl Rawen.
„Obejít se tak dlouho, ehm... bez ženské společnosti,“ odpověděla a tvářila se tak bezelstně, jako by vybírala látku na nové závěsy.
Rawen třísknul hrnkem o podšálek a vstal. „No promiň? O tom se s tebou bavit nebudu!“
„Okamžitě se posaď,“ zasyčela. „A s kým to chceš probírat? S Finorelem? Nebo s Grenem?“
„Třeba,“ odsekl Rawen. Rozhodně ne s matkou.
Graciella sepnula ruce. Prsty propletla tak usilovně, až jí zbělely konečky. „Ehm,“ zamumlala, „doneslo se mi, že se orakula odmlčela. Tví náměstkové to, naštěstí, ještě nevědí. Musíš to okamžitě napravit.“
Rawenovi chvíli trvalo, než pochopil, co má matka na mysli. V Krassioniných chrámech po celém Riiberionu působí speciálně vyškolení duchovní. V nábožném vytržení s bohyní komunikují a tlumočí věřícím její vůli. Rawen si vždycky myslel, že je to podvod stejně jako všechno, co s tím souvisí. Poté, co jednu nebešťanku skutečně potkal, už si tak jistý nebyl. „Aha. Orakula se odmlčela,“ opakoval apaticky. „A co s tím mám jako dělat?“
„Promluv si konečně s Krassionou! Vypadá to tak, že se na tebe zlobí!“
„A dává to najevo tak, že nemluví s orakuly?“
Matka netrpělivě zasyčela: „Ovšem! Naštěstí to můžeš napravit, když ji konečně přivoláš. Jak tě znám, místo asistovaného přivolání, ve kterém by figurovali tví náměstkové, bys dal přednost soukromému... procesu.“
Rawenovi klesla brada. „Náměstkové? Chceš mi říct, že se to tak dělá?“ vyjeknul. „To by nám při tom měli jako svítit, nebo co?“
Matka pokrčila rameny. „Co jsem slyšela, tvému předchůdci u toho společnost nevadila. Když zestárnul... No, to nebudeme rozebírat. Chci mluvit o té druhé metodě. Soukromé.“
„Nemám zájem,“ řekl zarputile. Začínal vidět rudě. „Ostatně, zapomínáš, že jsem byl sedm let ve vězení.“
„Ale tam jsi nemusel odolávat tolika pokušením,“ namítla.
Měla pravdu. Ale místo aby žádostivě zíral do výstřihů dámám u dvora, myslí jen na svůj cinkavý přízrak.
„Jde mi jen o klid v Rondoru a potažmo na celém Riiberionu,“ řekla sladce. „Uvidíš, že i ty budeš spokojený. Já přece vím, že o svém Osvícení pořád ještě pochybuješ. To se změní, jakmile ji osobně poznáš. Sám.“
„Aha,“ hekl mdle Rawen. Nic takového rozhodně neplánoval.
„Napadlo mě, že možná ani nevíš, jak to udělat,“ zaševelila. „Tví náměstkové jsou trochu nedovtipní. Asi jim vůbec nedošlo, že o tom nic nevíš. Ale já pamatuju, jaký jsi byl student. Jak si tví preceptoři stěžovali, že z hodin katechismu utíkáš na lekce šermu. Ty metody se, přirozeně, v běžných osnovách nevyskytují. Ale kdyby ses byl učil, věděl bys, že existují a v které literatuře je hledat.“ Odhrnula plášť pohozený na volné židli a vytáhla zpod něj objemný svazek. Tady,“ řekla a položila knihu na stůl, „najdeš návod.“ Přitiskla si ukazovák na rty a dodala: „Radši to nikomu neukazuj. Autor patřil k vyznavačům Tanakova kultu, který Svatý Huderben na rozkaz bohyně zakázal. Je to psáno starorondorsky, ale po chvilce čtení ti to ani nepřijde.“
Rawen knihu převzal s pomyšlením, že dřív budou prasata létat, než aby on luštil jakousi hatmatilku.
***
Výsledek Grenova pátrání
Večer, když se Rawen vracel z šermírny, ho na dvoře dohonil Gren. „Vaše Svatosti,“ vyhrknul, „můžete mi věnovat minutku?“ Podle toho, jak byl uřícený a zaprášený, se právě vrátil z dlouhé cesty.
„Třeba hodinu, pane tajemníku,“ řekl Rawen. „Vypadáte hladově. Povečeříme spolu.“ Obrátil se na dva církevní vojáky, kteří ho doprovázeli: „Jděte se světlem, pánové. Lord ab Tahom na mě těch pár posledních metrů do paláce dohlédne.“
„Chodí s tebou vážně všude?“ šeptnul vyjeveně Gren, zatímco stoupali po mramorovém schodišti k jeho pokojům.
„Naneštěstí ano,“ houkl apaticky.
„Jak to můžeš vydržet? I na záchod?“
„Pitomče.“
„Myslím to vážně,“ uchechtl se Gren odupávající si přede dveřmi z bot poslední zbytky bláta.
Rawen se zastavil a ukázal na rohožku. „S tím se neobtěžuj. Není rozdíl, jestli to necháš tady nebo až v pokoji. Uklízí se tu třikrát denně. Pořád se kolem mě motají a číhají, až něco odložím, zašpiním, nebo zničím, aby to mohli uklidit. Takže s tou ochrankou mi to už ani nepřijde. Vojáci alespoň stojí u zdi a důstojně drží hubu. Mnohem horší jsou ti uklízeči. Jsou všudypřítomní. Nutí mě zdvíhat nohy, aby mohli pode mnou rejdit hadrem. Podlaha je věčně mokrá. Jeden aby byl pořád ve střehu. Včera jsem se málem přerazil o kýbl. Taky na mě donášejí matce.“ Poslední slova už šeptal, protože vstoupili do jídelny, kde právě prostírali stůl.
„To mě opravdu mrzí,“ povzdychl si procítěně Gren, když si sedali. Sáhl do mísy s plátky pečeného masa a uloupnul si opečenou kůrčičku dřív, než mu stolník Áciros stačil podat talíř. Sklidil za to pohoršenou grimasu. „Přejete si večeřet přímo ze servírovací mísy, lorde?“ otázal se mrtvolným tónem sloužící.
„Děkuji, Ácire, jděte se světlem. My už si už poradíme,“ kuckal se smíchem Rawen.
„Mám vážně hlad jak ďas,“ stěžoval si Gren. Jen co stolníci opustili jídelnu, ztratil zábrany. Vstal a z každé mísy si naložil, co se na talíř vlezlo. „Přijíždím z Vinovína. To je tam, co pečou ty skvělé česnekové sušenky. Ani jednou jsem se nezastavil, jak jsem uháněl. Chtěl jsem ověřit, jak rychle by sem pachatel dorazil, kdyby vezl beruccin. Zvládnul jsem to za pouhých devět hodin. Protože beruccin je od okamžiku namíchání účinný dvanáct hodin, zbývá ještě solidní rezerva.“
„Takže něco máš?“ zajímal se Rawen.
„Něco,“ odfoukl si s plnou pusou Gren. „Taky se to tak dá říct. V tamější lékárně si někdo nechal připravit beruccin. Lékárnice si pamatuje, že to bylo o svátcích a v roce, kdy nastoupil nový císař. Zákazník ji brzy ráno vytáhnul z postele. Nejdřív ho odmítla. Vůbec tehdy neplánovala pracovat, protože se chystali slavit Svátek světla. Dostala zaplaceno třikrát tolik. Časově to odpovídá.“
„Jak ten chlap vypadal?“
„Nebyl to chlap, ale žena. Kněžka boha Tanaky.“
Rawen položil vidličku na stůl. „Bůh Hrůzy? Myslel jsem, že můj předchůdce jeho chrámy a kláštery zrušil.“
Gren pokrčil rameny. „Asi ne všechny. Lékárnice vypadá jako vzdělaná osoba. Tvrdí, že ta žena přijela na krásném grošákovi. Byla oblečená v kvalitním temně hnědém cestovním plášti s kapucí. Byla středního věku a vypadala jako dáma. Její vlasy prý měly zvláštní barvu. Nebyly černé, hnědé, šedé ani čistě bílé, prostě něco od každého. Udržovaná. To slovo lékárnice použila. Navzdory teplému počasí měla rukavice. Zmínila, že právě nastoupila jako hospodyně k hraběti z Lebenu. Obšírně prý popisovala, v jak hrozném stavu našla spíže po odchodu své předchůdkyně. Krysami se to tam prý přímo hemží. Lékárnici to znělo přesvědčivě. Potom došlo na placení. Zákaznici se nedařilo rozvázat uzel na váčku s penězi. Řemínek byl příliš tenký. Musela si sundat rukavice. Pořád prý u toho brebentila, vyptávala se na různé bylinné směsi, které byly vystaveny v policích. Hned jak uzel povolil, zase si rukavice navlékla. Lékárnice si přesto všimla té značky. Měla ji na hřbetu levé ruky. Supí spár. Symbol boha Tanaky a jeho přívrženců.“
„Hm, Tanakův kult je oficiálně mrtvý. Mohla to být bývalá vyznavačka, která nechce, aby se o jejím někdejším bludu vědělo,“ namítnul Rawen. „Měli bychom to ověřit na hradě pana z Lebenu.“
„Udělám to,“ přikývnul Gren. „Ale nechej mě tak dva dny v klidu, můj princi. Paliona je teď trochu přecitlivělá.“
„Takže je těhotná?“ rozzářil se Rawen.
Panoš zkroušeně přikývnul. „Nedovedeš si představit, co s ní teď zkusím. Chvíli brečí a chvíli se směje. Z většiny jídel zvrací a někdy jí stačí jen ucítit vůni a už běží. Občas se na mě dívá, jako kdyby si ze mě chtěla ukousnout,“ bědoval.
Rawen účastně pokýval hlavou. Najády – zvlášť těhotné – trpívají nutkavou potřebou po lidském mase. Jedná se o atavismus z minulosti, kdy pro ně právě lidské maso představovalo zdroj těch nejcennějších živin důležitých pro vývoj plodu. Naštěstí se v posledních dvou stech letech civilizovaly. Osvědčilo se jim nahrazovat lidské maso koňským.
„Moc rád s tebou večeřím,“ povzdechl si Gwen, „protože doma dostanu přinejlepším vařenou koninu a keksy. I ta kibisová kaše v lágru byla lepší.“
„Můžeš chodit jíst ke mně,“ navrhoval Rawen.
Gren si odfrkl. „Aby mi omlátila o hlavu, že s ní nesedím u stolu?
Rawen se rozchechtal. „Tak se napráskej tady a doma jenom do něčeho ďobni.“
***
