Kozel zahradníkem - 7. kapitola
(Zplacený dluh)
Bylo krátce před půlnocí. Rawen se hrbil nad Velkým lexikonem alchymie, bichlí tak tlustou, že mu ji museli přinést dva vojáci a když ji pokládali na stůl, ozvalo se povážlivé lupnutí. Vrtala mu hlavou Konvexova nemoc. Uplynulo už pět dní od té nešťastné události a císař stále ležel v kómatu. Rawen hledal něco, co ostatní přehlédli, nebo neznali. Bylo to od něj troufalé. Zatímco všichni ti mágové a doktoři se svými obory zabývali celá desetiletí, on byl diletant. Jediné, co zatím našel, byla ručně naškrábaná poznámka u kapitoly šest věnované nehodám zapříčiněným magií. Stálo tam: Pokud vyloučíš uřknutí nebo kletbu, jsou za tím bohové. To potvrzovalo hypotézu pátého mága, že by příčinou mohl být blesk cíleně seslaný bohem.
Vstal od naprasklého stolu a začal přecházet po místnosti. Oči mu zabrousily k polici, kam zašoupnul knihu, kterou mu matka vnutila, když ho přesvědčovala, aby přivolal Krassionu. Ještě se do ní ani nepodíval. Netoužil po Krassioně, protože ho zajímala její nezdárná blíže neurčená dcera. Byl vlastně rád, že na něj matka kvůli Krassioně přestala naléhat. Ale napadla ho jiná věc. Co zavolat jiného nebešťana? Někoho, koho už zná... Vlastně ani nevěděl, jestli by to šlo.
Vytáhnul knihu z police. Podíval se na nadpis a zaklel. Co, to, sakra, je? Aha, starorondorština. Po chvilce soustředění větu rozluštil. Stálo tam: Rukověť přivolávaniu bytostiev nadsvětia. To vypadalo nadějně. Podíval se do obsahu. Zběžně nakoukl do kapitoly Přivolávacie methody, a pak nalistoval kapitolu Oběktovia přivolávania. Obsahovala soupis bytostí, jejichž pozornost lze výše popsaným způsobem získat. Nacházely se tam podkapitoly s obrázky a popisy nebešťanů. Podle obsahu měl být jako první v pořadí popsán Pán Hrůzy Tanaka a jeho potomci. Překvapilo ho, že v obsahu byl Tanaka uveden nejen jako bůh hrůzy, ale i tmy. Zdálo se to logické vzhledem k tomu, že Tanaka a Krassiona (bohyně světla a štěstí) měli být sourozenci. Vyznavači Krassiony se zřejmě poté, co byl Tanakův kult rozprášen, snažili Tanaku prezentovat v co nejhorším světle. Ale místo podkapitoly o Tanakovi našel kapitolu věnovanou Floenovi, bohu klamu, který byl v obsahu uveden jako druhý. Podle roztřepeného okraje v úžlabí hřbetu bylo patrno, že stránky s Tanakou někdo vytrhl. Na třetím místě byla Systema, bohyně řádu. Až na čtvrtém místě našel Rawen Krassionu. Kapitolu věnovanou bohyni Světla proletěl jen zběžně. Většina z toho byla obecně známá. Bohyně se zjevuje jen výjimečně a pouze svým největším oblíbencům. Září jako samo slunce. Je zlatovlasá, její oči mají barvu fial. Obě její ruce oplývají prstem navíc. Rawen téměř nedýchal, když nalistoval podkapitolu o Krassioniných potomcích. Měl naději, že mezi nimi najde svou neznámou. Bohyně má čtyři dcery: Trepenu Šílenou, patronku věštců, Orenu Záludnou, bohyni odplaty, Isseu Žádostivou, ochránkyni milenců a Pravenu Počestnou, bohyni pravdy. Trepena má na čele třetí oko, Issea oplývá tvary tak bujnými, že až stydno, Pravena má prý ústa zašitá zlatou nití. Zbývala jedině Orena. Psalo se tam o ní, že často vystupuje na zapřenou a mění podobu, ale že jejím průvodním jevem je cinkání zvonečků na jejím nákotníku. Nákotník bohyni prý nasadil její otec Zmar, bůh destrukce. Součástí nebo následkem odplaty bývá destrukce. Zmar měl prý díky Orenině aktivitě tolik práce, že se rozhodl před jejími nástrahami smrtelníky varovat. Orena se prý snaží nákotník různě maskovat a jeho cinkání tlumit. Nosí prý vrstevnatou sukni sahající až po zem.
Orena mu dluží službu. Stránku s Orenou založil a vrátil se k úvodu. Četl a dělal si výpisky. Venku už zpívali ptáci, když se vzbudil s hlavou na stole.
Celý den byl jako na trní. Sotva vnímal, že na něj někdo mluví. Druhý náměstek se tázal, kam mají bratři složit dvě stě let staré svazky se zápisy Církevního koncilu, které si Jeho Svatost objednala. Nejspíš čekal na pochvalu, že úkol splnil tak svižně. Byl zklamán. Hierofant jen nepřítomně zamumlal, aby to zatím naskládali do šatny. Jinde nebylo místo. Pracovna vyhlížela jako doupě knihomola. Na stole, na volných židlích, dokonce i na zemi se povalovaly otevřené knihy, pergameny a papíry.
Podle návodu se slušelo s přivoláváním počkat na vhodný čas. Pro každého z nebešťanů to byla jiná denní hodina. Orena vládla třetí hodině ranní. I místo rozhodovalo. Ideální to bylo činit ve svatyni volanému zasvěcené. Ale v Rondoru už dvě stě let nestály jiné svatyně než ty Krassioniny. Rawen usoudil, že postačí, když prostor symbolicky označí. Na stůl v pracovně položil pergamen, na který velkými písmeny napsal Orena Záludná. Ještě za světla poslal Qena na trh, aby koupil dvanáct svíček z pravého včelího vosku. Mohl si je vyžádat od náměstků, ale ti by se zajímali, k čemu je potřebuje. Taky měl pochybnosti o jejich kvalitě. Od všudypřítomných uklízečů onehdy zaslechl lamentaci, že správce skladů voskovice taví a nadstavuje nějakým svinstvem. Přebytky vosku pak prodává na černém trhu. Až bude mít čas, tak si na toho filutu posvítí. Když, sakra, od něj chtějí, aby byl svatý, udělá jim vojnu jako řemen.
Než se prokousal denními povinnostmi až k večeru, hlava mu praskala napětím. Nebylo myslitelné, že by si zdřímnul. Měl strach, že by zaspal vhodný čas. Až do půl třetí se procházel parkem a doháněl tím k nepříčetnosti ochranku. Po incidentu, který se přihodil císaři, nařídila císařovna-matka kapitánovi církevní ochranky, aby za žádných okolností velekněze nepouštěl z dohledu. Povinnost poslechnout císařovnu-matku ve směrnicích církevní jednotky neexistovala. Kapitán ale věděl, že rozzlobit tuto dámu bylo možno jen jednou.
Krátce před třetí ranní se Rawen zamknul v ložnici. Zatáhl závěsy. Zapálil dvanáct voskovic. Rozestavil je na podlahu do kruhu. Do středu položil pergament se jménem. Klekl si a začal recitovat starobylé verše z příručky:
Skrzie tmu zplodiena, skrze svietlo zrodiena
Pania toužiena, očekánaia, preklinania
Lehkhým krokuom cílenia
těžškým stopou trefenia
Přijděž ku mně, prosienia
požehnana Orena
Podle instrukcí zopakoval ten jazykolam ještě šestkrát. A nic. V naději, že se možná samou nervozitou přepočítal, zopakoval litanii ještě jednou. Zase nic.
Měl vztek. Jaký byl blázen, když doufal, že to zabere! Orena neexistuje! Setkání v chrámu i v klášteře, celá epizoda se žlutým kamenem se nikdy nestala! Všechno si jednoduše vysnil. Rozjitřené nervy. Blázní, protože si sedm let pořádně nezašukal! Ale on to napraví. A hned! V bordelu u Boubelaté prdelky se pracuje až do rána.
Uhasil svíčky, roztrhal pergamen a vstal. Roztáhnul závěs a otevřel okno. Ložnici měl sice v prvním patře, ale fasáda je hezky členitá. Tentokrát opatrně sleze, na příště si pořídí provazový žebřík. Vyhoupnul se na parapet a...
Cinkání. Cink. Cink. Cililink...
Ne, ne, to se mu jenom zdá. Přehodil nohu přes okenní rám.
Cink, cink...
„Oreno?“ šeptnul a přehodil nohu zpět a seskočil do pokoje. Poté co, uhasil voskovice, pokoj osvětlovala jen malinká vodní lampička na krbové římse.
„Chceš se někomu pomstít?“ ozvalo se ze stínů hlasem, jako když se láme tenký led.
„Potřebuju spíš... radu. Možná i pomoc.“
Zasmála se. Nebyl to příjemný smích. „Proč já? Patříš matce. To ji jsi měl zavolat.“
Už ho unavovalo, jak mu každý opakuje, že jí patří. „Ano,“ zavrčel. „Je mi to známo. Ne, že bych z toho byl zrovna nadšený. Ještě nikdy jsem tvou matku neviděl a neuraz se, kdyby to záleželo na mně, klidně s tím budu žít až do smrti. Obrátil jsem se na tebe, protože tě znám. A taky proto, že mi dlužíš laskavost. Nebo nemáš ani tolik poctivosti, abys to přiznala?“
Vynořila se z tmavého kouta. Obrys její drobné, delikátně tvarované postavy zezadu ozářený plamínkem lampičky ho připravil o dech. Do obličeje jí téměř neviděl. Vnímal jen lesk jejích očí. „Tak s čím potřebuješ pomoci?“ zeptala se škrobeně. Přešla k posteli, s grácií se na ni natáhla, převalila se na bok a nonšalantně si podepřela hlavu paží ohnutou v lokti. Skýtala tak podívanou, která by každého zdravého muže připravila o dech. Podle toho, jak se tvářila, si to až moc dobře uvědomovala.
Rawen nedůvěřoval vlastním nohám. Posadil se na parapet, aby od ní byl co nejdál. V rychlosti jí povyprávěl, co se před šesti dny přihodilo Konvexovi. „Potřebuji vědět, jak ho uzdravit,“ dodal závěrem.
„Nijak,“ uchechtla se. „Je zázrak, že ještě žije.“
„Těší mě, že jsem tě pobavil,“ dodal uštěpačně. „Ale pro mě to taková sranda není, pokud můj bratr umírá a není mu pomoci.“ Byl zklamaný, ale rozhodně to nevzdával. Jaksi mimoděk, úplně poprvé od otcovy a Vincovy smrti, nahlas nazval Konvexe svým bratrem.
„Nechtěla jsem říct, že není pomoci,“ namítla, „ale že mu nemůžeš pomoci ty.“
„Hrome, tak kdo?“
„Třeba já,“ špitla. „Ale nejdřív ho chci vidět. Pokud ho skutečně zasáhl bleskem některý z bohů a on navzdory tomu žije, znamená to, že není čistokrevný smrtelník. Divné na tom je, že ten, kdo mu to udělal, to musel poznat... Musel vědět, že ho to nejspíš nezabije. Proč by to potom dělal?“
„Jak ty míšence poznáte?“ skočil jí do řeči Rawen. Takže na tom, že v Konvexově narození měli prsty bohové, něco je. Matka by konečně měla přiznat barvu.
Orena se pohodlněji uvelebila a jak se vrtěla, její zvonečky zacinkaly. „To se těžko vysvětluje. Míšenci lidí a nesmrtelných nám prostě jinak zní. Není to klasický zvuk, který slyšíš ušima.“ Poklepala si na čelo. „Vnímáš to jen tady.“
„Pomůžeš mu?“ chtěl vědět.
Cililink, ozvalo se, jak se zvedla. „Nic neslibuju, ale můžu to zkusit.“ A byla pryč.
Otevřel pusu ve snaze ji požádat, aby se k němu ještě vrátila, ale už bylo pozdě. Nejradši by třískal hlavou do zdi, že nebyl dost pohotový. Seděl tam jako pecka a tiše zuřil. Pak se vzpamatoval. Co tu, sakra, ještě dělá? Rychle za Konvexem!
Vyběhl ze svého apartmá, vyděsil církevní vojáky hlídkující v chodbě a s nimi v patách pelášil cestičkou přes park k císařskému sídlu. Jak se blížil k paláci, všimnul si, že se svítí jen ve dvou oknech. Z císařovy ložnice. Ochranku u postranního vchodu, odkud to měl do rezidenčního křídla nejblíže, téměř převálcoval. Bylo něco před svítáním. Chodby osvětlovaly jen malé lampy na stěnách. Až na hlídky bylo všude pusto. Dusot jeho bot se rozléhal. Jak překonával schodiště a další chodby, občas o něco zavadil nebo odstrčil vyjeveného gardistu, nechával za sebou zmatek a spoušť.
Do císařových pokojů vtrhl jako velká voda. Vrazil do ložnice. Svítila tam jen vodní lampa položená na stole. Konvexova postel byla prázdná. V křesle tvrdě spal císařův komorník.
„Vexi?“ křikl Rawen.
Komorník se vyděšeně vymrštil a při pohledu na zadýchaného Rawena, zavřeštěl.
„Co tu tak řvete?“ ozvalo se podrážděně.
Rawen těkal pohledem po pokoji, až zaznamenal pootevřené dveře vedoucí do šatny. Vzápětí se odtud Konvex vynořil. Rawen třeštil oči, jak si ho prohlížel.
„Co tak civíš?“ houkl na něj císař. „Narostla mi druhá hlava? A co se tu, sakra, děje?“ obrátil se ke komorníkovi: „Proč nespíte ve svém pokoji, Ibalde? Je hluboká noc.“
„Jsi v pořádku,“ vydechl Rawen.
Císařova kůže byla hladká a svěží. Jen lahvička oleje a rolička plátna na nočním stolku dokazovaly, že ještě před chvílí ležel jako prkno.
Konvex se zašklebil. „Proč bych neměl?“ Zvedl obočí, když do jeho ložnice vběhl poručík Sirrel, náčelník jeho gardy následovaný pěticí gardistů včetně pobledlého Tevina a dvou církevních vojáků. Podle halasu v chodbě jich tam bylo ještě víc. „Co to znamená, kapitáne?“ zamračil se císař. „Napadli nás?“
Potom do pokoje vletěla Yanika. Jako prvního uviděla Rawena. „Ty vrahu!“ zařvala a řítila se mu po krku.
Rawen před ní hbitě uskočil. Byla by se svalila na podlahu, kdyby ji Konvex nezachytil. Okamžitě se mu pověsila na krk. „Ty žiješ,“ vzlykala.
Z chodby se ozval ženský křik: „Co je to tady za srocení? Stalo se něco císaři? Okamžitě mě tam pusťte!“ ječela Graciella. Vzápětí tam vpadla, bosá a v průsvitné krajkové noční košili. Evidentně byla příliš vyděšená, než aby myslela na dobré mravy.
„Madam, to všechno hierofant!“ referoval poručík, který nevěděl, kam s očima. „Vtrhl sem, jako kdyby ho posedl svědivý démon. Mysleli jsme, že přišel o rozum!“ Pak se podíval na císaře. Teprve tehdy mu došlo, co se stalo. Jeho tvář se rozzářila radostí. „Sláva! Jste zdravý, sire!“
„Proč bych neměl?“ opáčil nakvašeně Konvex. Zamračil se, když si všimnul, že jeho žena toho na sobě moc nemá. Stáhl z postele přikrývku a omotal ji kolem Yaničiných ramen.
„Zázrak!“ vybafnul rodinný lékař, který se objevil ve dveřích.
„Pochválena buď Paní Světla! Vstal z mrtvých,“ dodal nejapně jeden z vojáků.
Graciella se zapotácela a Tevin příhodně přiskočil, aby jí pomohl posadit se do komorníkova křesla.
„Všichni se uklidníme,“ ozval se konejšivě Rawen. Vypakoval ozbrojence, doktora i komorníka na chodbu, v pokoji ponechal pouze obě ženy a Tevina, protože patřil k blízkému příbuzenstvu. Pak se obrátil na císaře: „Konvexi, co je dnes za den?“
„Den odpočinku,“ odsekl císař. „Mohl jsem spát až do oběda! Ale děláte bordel, jak na manévrech!“
„Je sice Den odpočinku,“ řekl ironicky Rawen, „ale o týden později. Celých šest dní jsi byl mimo, holoubku. Před týdnem do tebe při procházce parkem uhodil blesk.“
Konvex se roztržitě poškrábal v zlaté čupřině. „Myslel jsem, že se mi to zdálo.“ zachraptěl.
***
Do svého sídla se Rawen vrátil až před polednem. Odmítnul matčino pozvání na oběd s tím, že ho bolí hlava. Padl do postele a zavřel oči.
Byl ospalý, ale jakmile si vybavil, že se tam před několika hodinami povalovala ona, všechno se v něm sevřelo. Byl rád, že je ten parchant v pořádku, ale mrzelo ho, že už ji nejspíš nikdy neuvidí. Pod jeho hlavou něco zašustilo. Kus papíru. Stálo tam: Dluh splacen. Už mě nikdy nevolej.
Se vzkazem pod polštářem a s myšlenkami na její smetanovou pleť, lahodné křivky, temně safírové oči a uhlově černé vlasy, upadl do spánku.
Probudily ho hlasy ze salonu. „Spal celý den, to snad stačí. Už ho vzbuďte.“
Cítil se jako po bitvě. S nadávkami se zmátožil. Ve vedlejším pokoji našel císaře čilého jako žába po dešti. „To je mi návštěva,“ zaševelil medově. Vzpomněl si, jak mu Gren řekl, že sloužící uzavírají sázky, který z nich doleze první. Takže dolezl Konvex.
„Řekni mi, co o tom víš,“ neotálel císař.
Rawen pokrčil rameny a falešně se usmál. Rozhodně neměl v plánu se svěřovat.
Konvex po něm zle loupnul očima. „Nedělej, že s tím nemáš nic společného.“
„Modlil jsem se, a potom jsem…měl... ehm... jasnozřivý sen,“ zalhal. „Bylo mi sděleno, abych pospíchal k císaři. Tak jsem šel. A ty ses zatím uzdravil.“
Konvex se zamračil. „Taky jsi to mohl všechno zaranžovat, aby ses mě zbavil. A když to nevyšlo, zametáš stopy.“
Rawen vstal. „Pokud si to myslíš, nebudu ti to vymlouvat. Jsi stejný ťulpas jako tvá žena. Vy dva se k sobě náramně hodíte.“ Šel ke dveřím, aby ho vyhodil.
„Počkej,“ zadržel ho krotce Konvex. Ve tváři se mu odrážela vina. „Je to jen jedna z možností. Zjevně mylná. Když jsem se vzbudil, zaslechl jsem... zvonečky. Matka soudí, že mě navštívila bohyně pomsty. Ale pokud to byla ona, kdo mě spálil, proč by mě zase ona dávala dohromady? Vážně o tom nic nevíš?“
Konvex nebyl dnešní. Rawen se nedivil, že mu nevěří. Rozhodl se tedy odklonit jeho pozornost jinam: „Je ti jasné, že kdybys byl smrtelník, byl bys na prkně?“
Konvex zahleděný do prázdna nepřítomně přikývnul. „Ano. Boží posel mě sice vyřadil z provozu, ale nezabil. Mohl to způsobit někdo, kdo ví o mém otci.“ Rozhodil bezradně rukama. „Nejspíš, aby ho naštval nebo vydíral.“
„Kdo je tvůj otec?“ otázal se Rawen. To byla klíčová otázka. „Možná by pomohlo, kdybys mi to konečně prozradil.“
Konvex pohodil hlavou. „Matka tvrdí, že je pro mě bezpečnější, když to nevím. Přísahám, že vím, jen to, že není smrtelník.“
„Sakra, vždyť jsi s ním musel mluvit,“ rozčílil se Rawen. „Onehdy jsi přece tvrdil, že to on ti slíbil rondorský trůn.“
„Jednou,“ vydechl Konvex. „Ještě nikomu jsem o tom nevyprávěl. Ani matce. Bylo mi sotva patnáct. Žil jsem na usedlosti barona z Jilmového vrchu. Spadl jsem z koně a zlomil si obě nohy. Stalo se to daleko v lese. Kosti mi vyčnívaly z masa. Hodně to krvácelo. Darmo jsem si vyčítal, že jsem poručníka neposlechl, když mi zakazoval jezdit do lesa sám. Myslel jsem, že tam umřu. Zdálo se to lepší, než kdyby mě někdo našel. Bylo jasné, že chodit už nikdy nebudu. Ležel jsem v chrastí, střídavě jsem ztrácel a nabýval vědomí. Hodně jsem myslel na matku. Jezdila za mnou každý měsíc. Myslel jsem na to, jak bude smutná. Bolelo to tak, že jsem se na smrt vážně těšil, ale konec ne a ne nastat. Potom padla tma, i když skrze větve jsem ještě před chvílí viděl vysoko na obloze slunce. Jako kdyby z té tmy vyrostl, objevil se chlap, z kterého vyzařovalo temně zelené světlo. Byl vysoký a hubený. Měl vlasy jako já a mladou tvář. Jeho oči připomínaly hluboké studny. Řekl mi a je divné, že šeptal, protože jsme tam byli sami, že je mým otcem. Řekl mi, že mě má rád, ale že se mnou nemůže zůstat. Nabádal mě, abych dobře studoval, protože už mi vybral léno. Jednou se prý se stanu rondorským císařem. Pak zmizel. Tma se rozpustila. Uvědomil jsem si, jak hlasitě štěbetají ptáci. Tehdy jsem s úžasem zjistil, že moje nohy jsou v pořádku. Kdybych neměl roztržené nohavice a kdybych neměl kalhoty od krve, byl bych si myslel, že to byl sen.“
„Myslím, že vím, kdo to byl,“ řekl Rawen. „Tanaka.“
Konvex nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pán Hrůzy? Toho přece Krassiona uvěznila. Je zakázaný. Proč si myslíš, že to byl právě on?“
„Kvůli té tmě,“ řekl Rawen. „Tanaka není jen bohem hrůzy, ale i tmy.“
„To jsem nevěděl,“ podivil se Konvex.
„Mělo to být zapomenuto. Neodpovídá to současné doktríně nejvyšší bohyně. Tanaka, pokud už se někdo vůbec odváží jej zmínit, má být vnímaný jako nositel hrůzy. Pokud vezmeš ale v úvahu, že vládne i tmě, jeho obraz se mění. Ve tmě se skrývá ledacos. Ale kromě strašidel, která se na tebe mohou vyřítit, je tma atributem uklidnění. Může být konejšivá a chladivá. Ukolébá ke spočinutí poté, co jsi dlouho povykoval na světle.“
Konvex nakrčil čelo. „To má logiku. Krassiona a Tanaka jsou sourozenci. Ona panuje štěstí a světlu, on zase temnotě a hrůze.“ Odmlčel se a chvíli hledal slova, jak se odhodlával pokračovat: „Nejdřív mě napadlo, že jsi to zmanipuloval ty. Že jsi požádal Krassionu, aby mě zničila. Ale kdybys to udělal, asi bys mi nesděloval zakázaná fakta o Tanakovi.“
Rawen zakoulel očima. „Kdybys opravdu věřil, že jsem za to odpovědný, asi bys mi tu nevykládal o setkání s otcem. Takže, co víme: Někdo z bohů tě spálil a někdo další z nich tě uzdravil. Hlavní je, že jsi v pořádku. Sláva Světlu! Radujme se!“ Účastně se zapitvořil: „Slibuju, že pokud se s Krassionou někdy setkám, o tobě ani o tvém otci se s ní bavit nebudu,“ dodal.
„To bych ti byl vděčen,“ šeptnul Konvex. „Pokud je mým otcem Tanaka, divím se, že mě ještě nezlikvidovala. Říká se, že ti dva jsou na sebe jako sršni.“
„Mohla to být ona,“ poznamenal Rawen. „I když si myslím, že mráz kopřivu nespálí. Škorpí se, ale jsou to pořád sourozenci.“ Významně se na císaře zašklebil. Stejně, jako oni dva.
Konvex pochopil a rozchechtal se. „Máš asi pravdu.“
Po jeho odchodu Rawena napadlo, že jednou by spolu snad vycházet mohli. Tedy, pokud pátrání prokáže, že Konvex v zavraždění otce a bratra neměl prsty. V tom chaosu císaři pozapomněl sdělit, kam až se dostali v pátrání. Tehdy si uvědomil tu souvislost. Jed koupila kněžka boha Tanaky. Napadlo ho, jestli tu sedm let starou dvojitou vraždu nemá na svědomí právě bůh tmy. Pokud synovi přislíbil rondorský trůn, musel se nějak postarat, aby byl volný. Vztekem se mu zatmělo před očima. Ti otřesní bohové! Jakým právem? Sám sobě se vzápětí zasmál. To, co sám představoval, jasně svědčilo, že takový je svět, ve kterém žije.
Rozhodl se, že to zatím nechá plavat. Zvuky z jídelny mu daly vědět, že přinesli večeři. Až tehdy pocítil, jaký má strašný hlad.
***
