Kozel zahradníkem - 8. kapitola
(Do severních krajin - teplé prádlo sbalím)
Silný studený vítr přihnal mraky. Opět se dalo do deště. Trmáceli se už třetím dnem. Rawen si přehodil kapuci přes hlavu a znovu zaklel. Třetí náměstek radil, aby si vzal kočár. Počasí v horách bývá zrádné, Vaše Svatosti. Odmítnul. Není žádná třasořitka. Tak teď to má. Za ten krátký čas, co je na svobodě, pořádně zchoulostivěl.
I přes nepohodlí byl rád, že se k té výpravě odhodlal. Zabralo mu dva týdny prokousat se dvě stě let starými zápisy církevního koncilu. Hledal záznamy týkající se rušení Tanakových svatyní. Naštvalo ho, že v knihách našel stopy po vytržených stránkách. Cenzoři se činili. Napadlo ho podívat se do ještě starších pramenů. V naději, že ohledně nich církevní škrtálci tak horliví nebyli, požádal náměstka, aby mu z archívu ty zápisy donesl. A sláva. Našel hlášení ze služební cesty hierofantova Třetího náměstka do Teviku. V soupisu schůzek figurovalo i jednání s opatem Tanakova chrámu. Takže ještě před dvě stě sedmdesáti lety stál v Teviku Tanakův chrám, který dal později Huderben zničit.
Před pouhými třicíti lety rozhodl Huderben vybudovat nový velkolepý Krassionin chrám. Shodou okolností právě v Teviku. Jen návrhy budoucí podoby komplexu zabraly architektům desetiletí. Dalších deset let se vedly spory o umístění. Tevik se nachází vysoko v Modrých horách. Bylo zřejmé, že stavba v těžko dostupném terénu sebou ponese mnohá úskalí, ale nikdo se nad tím, proč hierofant vybral právě Tevik, nezamýšlel. Než se konečně rozhodlo, kde konkrétně v Teviku svatyni umístit, hierofant Huderben zemřel. Rawen ten problém vyřešil během své premiéry v císařské radě. Výstavba byla konečně zahájena.
Rawen náměstkům oznámil, že odjíždí do Teviku, aby zkontroloval, jak práce probíhají. Inspekční cesta se stala skvělou záminkou pro pátrání po pozůstatcích Tanakova kultu. Ještě ho napadlo, že myšlenka postavit nový chrám je stejně stará jako Konvex. Třicet let. Mohlo to souviset?
Císařovna matka Rawenovo oznámení, že odjíždí, dvakrát nadšeně nepřijala. „Proč teď? Za chvíli bude zima,“ lamentovala. „Co když tě v průsmyku na zpáteční cestě přepadne sníh? A musíš odjet právě teď? Když Konvex odjel do Mandefellu, měl by alespoň jeden z vás držet hrad!“
Rázně její stížnosti uťal: „Už jsem jim poslal holuba. Ostatně, světské a duchovní záležitosti se nemísí,“ lhal přesvědčivě. „Chtěla jsi, abych byl veleknězem? Tak se nediv, že dělám svou práci.“
Jakmile se dostali skrze skalnatou soutěsku, otevřela se před nimi rozlehlá náhorní plošina. V dálce na obzoru už se rýsovaly temné hradby města. Pobídl koně ke klusu. Zlomyslně se ušklíbl, když za zády zaslechl klení. Vychutnával si ten příjemný pocit, že církevní vojáci jsou ještě větší bábovky než on. Přibližovali se k Teviku a déšť houstl. S vyhlídkou rozpálených kamen a teplé lázně ještě zrychlil. Jeho hnědák se asi také těšil na suchou stáj, protože cválal, jako kdyby mu za zadkem hořelo. K městské bráně Rawen dorazil s pořádným náskokem, obalený blátem od hlavy k patě. Bylo k večeru a brána se právě zavírala. Rawen výsknul a ještě zrychlil. Strážné jeho frontální úprk asi vyděsil. Pořádně zabrali a zavřeli mu bránu přímo před nosem. Kůň se vzepjal, Rawen měl co dělat, aby se udržel v sedle. Rozpoutala se mela. Jeho prohlášení, že je duchovní a do Teviku přijíždí v zájmu církve, nikdo nebral vážně. Významnou roli v tom asi hrálo, že se při tom oháněl mečem. Přece ho nemohl nechat v pochvě, když na něj šli s halapartnami. Než se mu podařilo přesvědčit strážné, že nemíní Tevik dobývat, doběhli k bráně vojáci. Až při pohledu na jejich uniformy byli vpuštěni. „Co to děláte, Vaše Svatosti?“ vztekal se kapitán, cestou ulicemi. „Přiřítil jste se jak horká nemoc. Kdyby ti strážní byli jen o trochu lépe vycvičení, mohli vás sestřelit z koně!“
***
„Slyšel jsem o vašem... neobvyklém příjezdu, Vaše Svatosti. Je toho plné město,“ řekl ráno při snídani opat Blaff. Jeho tvář přímo sálala vlídností.
„Aha,“ heknul rozpačitě Rawen. Mnichové z opatství je včera ubytovali a nakrmili. Opat se ale neukázal. Oznámili, že dlí na nočních modlitbách, a proto je uvítá až ráno.
„Musíte se dnes večer ukázat na večerní bohoslužbě. Všichni vás chtějí vidět.“
To tu nemají jinou atrakci? Pomyslel si Rawen. Křivě se usmál: „Bude mi potěšením.“ Asi takovým, jako kdyby mě namazali medem a hodili do mraveniště.
Opat nadšeně zatleskal baculatými dlaněmi. „Osvícený v Teviku! Jaká to radost!“
„Svatý Huderben poslední desetiletí příliš necestoval,“ dovtípil se Rawen.
„Přesně tak,“ uculil se opat. „Naposledy tu byl jeho náměstek před dvě stě padesáti lety. Omlouvám se za mou včerejší nepřítomnost, ale čekali jsme vás až pozítří. Váš kapitán se zmínil, že jste to vzali... jak to říkal? Aha. Hopem. Prý jste to vzali hopem.“
„Býval jsem vojákem a nejsem zvyklý se zdržovat, “ řekl na vysvětlenou Rawen. „Nejspíš vám můj náměstek napsal, že se chci podívat na staveniště. To je, samozřejmě, pravda, ale mám několik dotazů akademického rázu. Slyšel jsem, že právě tady v Teviku stávala ještě před třemi sty lety hlavní svatyně boha Tanaky. Zajímalo by mě, jestli se nedochovaly nějaké pozůstatky po jeho kultu.“
Opatovou kulatou tváří se prohnal strach. „To je nějaká zkouška, Vaše Svatosti? Naše opatství závazky vůči Nejvyšší paní důsledně plní,“ řekl škrobeně. Nejspíše se vyděsil, že ho obviňují z hereze.
„Uklidněte se, otče Blaffe,“ mírnil jeho obavy Rawen. „Už jsem přece zmínil, že než jsem se stal duchovním, býval jsem vojákem. Teologii jsem nikdy moc nedal. Ani církevní dějiny jsem příliš nestudoval.“ Provinile se usmál. „Teď mi nezbývá než to dohonit. Můj zájem o Tanaku je ryze akademický. Stejnou měrou se zajímám o všechny bohy Krassionina pantheonu.“
Opat pokýval hlavou. „Chápu, Vaše Svatosti. To je chvályhodné. Ale co se týká Tanaky, byl bych na vašem místě opatrný. Podle svědectví vašeho předchůdce i podle zpráv od našich jasnozřivých bratří Krassiona Tanaku exkomunikovala. Důrazně přikázala, abychom o něm nemluvili. Všechny knihy o něm byly zničeny. Lexikony a kodexy byly zcenzurovány.“
To už Rawen zaznamenal. „Vím,“ zamručel. „Ale v poslední době se mi donesly nejasné zprávy, že Tanakův kult znova povstal.“
„To je strašné!“ vyděsil se opat. „Inu, my tady s tím nemáme nic společného!“
Rawen se blahosklonně usmál. „O tom nepochybuji. Ale chápejte, že právě proto mě to zajímá. Ocenil bych jakékoliv prameny.“
Opat nakrčil čelo. „Těžká věc, Vaše Svatosti. Vůbec netuším, jak bych vám mohl pomoci. Ale budu o tom přemýšlet.“
***
Přes den navštívil Rawen staveniště. Procházel kolem výkopů, do kterých ukládali základy a moudře kýval hlavou, když mu architekt se stavbyvedoucím vysvětlovali technické detaily. Většině toho, co mu říkali, nerozuměl, ale to nemohl přiznat. Občas jej něco zaujalo, nač by se i rád zeptal, ale nechtěl dát najevo, že se do projektu podíval jen zběžně.
Večer nezbývalo než přetrpět bohoslužbu. Chrám byl napěchovaný k prasknutí. Všichni chtěli vidět hierofanta, který se včera oháněl mečem u městské brány. Při obřadu děkování, kdy celebrující hodnostář věřící vyzýval k projevům vděčnosti bohyni za světlo a štěstí, se opat k Rawenovi naklonil a do ucha mu pošeptal: „Až bratr Trofim skončí děkovnou litanii, vyzve vás k závěrečnému proslovu. Nemusíte hovořit dlouze. Doufám, že vám to nevadí, Vaše Svatosti.“
Sakra že vadilo. Rawen za ten krátký čas, co byl úřadu, sotva stačil strávit fakt, že je duchovním. Matně si pamatoval, jaké úkony je třeba při obřadu vykonat a v jakém pořadí jdou za sebou. Zoufale vzpomínal, jak má takový závěrečný proslov vypadat. Nějaké určitě slyšel, ale to bylo dávno. Vždycky, když ho rodina donutila se něčeho takového účastnit, usínal tam. Čas se krátil. Už recitovali děkovné verše nejméně po sedmé. Ještě to zopakují pět krát, a bude nucen jim něco říct.
Když ho k tomu celebrant vyzval, měl v hlavě absolutní prázdno. Jako ve snách vstal a kráčel k řečnickému pultíku pod Krassioniným oltářem. V chrámu se rozhostilo napjaté ticho. V poslední chvíli Rawena napadlo říct něco výstižného a krátkého, co by na místě věřícího v tomto dusném chrámu chtěl slyšet on sám. Hodil stres za hlavu a spustil: „Chvála světlu. Žehnám vám, občané z Teviku. Vám, kdož jste počestní a pracovití, i vám, kteří se počestnými a pracovitými teprve stanete. Kéž všichni prospíváte ve světle a štěstí, kterým nás oblažuje Nejvyšší bohyně. Jděte ve světle.“
Prostora zaduněla nadšeným pokřikem: „Osvícený! Osvícený! Osvícený!“
„Pojal jste to sice úsporně, ale efektně, Vaše Svatosti,“ poznamenal otec Blaff, když chrám opouštěli postranním východem.
„Nemám rád zbytečné řeči,“ zavrčel Rawen.
Ráno se po snídani připravoval na zpáteční cestu. Byl otrávený, že se v pátrání neposunul. Kapitán už ohlásil, že muži a koně čekají na dvoře. Rawen se šel ještě rozloučit s opatem.
„Něco jsem vám našel, Vaše Svatosti,“ zaculil se otec Blaff. „Je to deník jednoho z mých předchůdců. Je nejméně dvě stě dvacet let starý. Byl v truhle v archívu, kam ukládáme osobní věci zesnulých, které pozůstalí nevyzvedli. Neměl jsem čas jej prostudovat. Kdybych v něm našel zmínku o... však vy víte o kom, měl bych ho předat cenzorům nebo spálit, aby se nedostal do nepovolaných rukou. Ale hádám, že u vás bude v bezpečí.“
„Jsem vám opravdu moc vděčný, otče,“ rozzářil se Rawen.
Domů do Herkenu hnal církevní vojáky ještě ostřejším tempem než do hor, jak byl zvědavý, co v deníku najde.
***
