Kozel zahradníkem - 9. kapitola
(Zlé zprávy z bojiště)
„To je dost, že jsi doma, Aderawene!“ vítala Rawena matka. Dostavila se bez ohlášení, jak měla ostatně zvykem. Vypadala rozrušeně. „Už jsi slyšel zprávy z Mandefellu?“ dorážela. Uhnízdila se na nízké truhle v jeho ložnici a koutkem oka sledovala, jak mu komorník vybaluje ze zavazadla špinavé prádlo. Dámy naštěstí zůstaly v salonu, kde připravovaly o nervy Druhého tajemníka. Způsobně se posadily do křesílek ke krbu, vedly nezávaznou konverzaci, ale díky otevřeným dveřím měly skvělou příležitost do ložnice nakukovat.
„Ovšem, Tevin mě zpravil, když jsem obědval. Vex dostal na prdel,“ zabručel naježeně Rawen. Mandefellská armáda byla orkenskými převálcována ještě předtím, než jim rondorští přijeli na pomoc. Takže ve vydrancovaném Mandefellu zůstal Konvex proti Ottovi sám. A hned v první bitvě orkenští vyprášili rondorským spasitelům kožichy.
Rawen právě vyšel z koupelny, a dámy v jeho pokojích ho zaskočily. Přitáhl si klopy županu těsněji k tělu a pevně zavázal pásek. Rázným krokem přešel ke dveřím do salonu a s třísknutím je zavřel. „První náměstek do mě ty novinky hučel po celou dobu, co jsem se ráchal ve vaně,“ dodal. Pomyslel si, jak dobře se mu bydlelo ve vězení, kde sdílel celu jen s trojicí vojáků.
„Nu, a co si o tom myslíš?“ chtěla vědět matka.
Rawen pokrčil rameny. „Tak prohrál bitvu. No a co? Nemohl počítat s tím, že Ottovi generálové odhodí všechny zásady slušnosti. Zneužít civilní obyvatelstvo jako živé štíty, to udělá jenom prase.“
„Tevin říkal, že tam viděl i děti. Některým chlapcům mohlo být sotva dvanáct,“ poznamenala znechuceně Graciella.
Otta z Orkenu totiž do první linie nahnal mandefellské venkovany. Neměli nic než holé ruce. Mezitím, co se jejich řadami rondorští zmateně proplétali, stačily Ottovy voje celou skrumáž objet a zaútočit s obou stran. Byl to bezohledný ale jistým způsobem geniální tah. Cílem bylo protivníka zaměstnat a vyvést z konceptu. Ottovi stratégové se spoléhali, že rondorští se pokusí bezbranné a hrůzou kvičící civilisty ušetřit. Předpokládali správně. Proto Konvex bitvu prohrál. Ztratil dvě třetiny svých mužů. Měl vlastně štěstí, že se jemu samotnému a těm zbylým podařilo na poslední chvíli ustoupit, jinak mohli skončit v zajetí.
„Je Vexovi ke cti, že ty chudáky nepovraždil,“ řekl Rawen. „Ale stejně se obávám, že jen prodloužil jejich utrpení. Orkenští je neušetří. Mají své vlastní otroky. Pokud je nenaženou do další bitvy, brzy je pozabíjejí, aby je nemuseli krmit. Možná už se tak stalo.“
„Jak potom Ottu porazit, když používá takové metody?“ mračila se Graciella.
„On si s tím Vex poradí. Pokud Otta porušil slušné mravy, může to udělat taky.“
„To snad nemyslíš vážně,“ vyděsila se.
„Samozřejmě ne stejným způsobem,“ ušklíbnul se Rawen. „Především už ví, že se musí vyhnout klasické bitvě. Může využít toho, že jsme s Mandefellem spojenci. Civilní obyvatelstvo využít ke špionáži a gerilové válce. Může zbývající armádu rozdělit na menší části a útočit v noci, nebo přepadat jeho jednotky během přesunů ze zálohy. Všechny ty možnosti určitě právě teď zvažuje.“
„Takové zvěrstvo. Jako by ten Otta ani nebyl člověk.“
„Třeba tak úplně není,“ odsekl Rawen. „Stejně jako Vex.“
***
Jakmile všechny vyhnal, nechal si přinést večeři do postele a otevřel deník. Jeho autorem byl Gaustin s Jektoru, patnáctý opat kláštera Paní Světla v Teviku. Svazek zaznamenával období z let 4 213 až 4 229. Byl popsaný asi do dvou třetin, potom zřejmě autor zemřel. Rawen se zatetelil uspokojením, když nenašel stopy po vytržených stránkách. Začal od konce, protože přibližně v době zapisovatelovy smrti dala Krassiona rozprášit Tanakův kult.
Toho dne 15. v miesici chladnué rosy doraziw do Teviku posel s depešiu od Jeho Svatosti. Nakazanuo nam rozvaliti stánek boha Temnuoty a miesto toto vykropiti a tých vyznavačev jeho, kteříž nebudou Nejvyšší pani ochnotnie přísahati, utopiti v kalnej vuode. Tak vo dniach 16., 17., a 18. V miesici chladnué rosy my konali...
Dále opat uváděl, kolik dělníků bylo k demolici Tanakova chrámu najmuto a kolik jim bylo zaplaceno. Obšírně popisoval, kolik zlata bylo získáno po roztavení Tanakovy sochy. Vyčísloval hodnotu drahých kamenů, které byly sloupány z obložení stěn. Musely jich být hory. V Teviku před dvě stě lety konvertovalo k bohyni Krassioně pět set šedesát tři bývalých vyznavačů Tanaky. Ti nejoddanější, kteří se odmítli svého vyznání vzdát, byli utopeni v žumpě. Rawen už o tomto nechutném způsobu popravy slyšel v hodinách dějepisu. Utkvělo mu to v paměti, protože už tehdy přemýšlel, co k tomu předky vedlo. Ne že by se tehdy zeptal.
Opat Gaustin Svatému Huderbenovi do hlavního města Herkenu poslal dopis a protokol o splnění příkazu se sumarizací nákladů a výnosů. Do deníku si dále poznamenal svou víru, že v efektivitě plnění uložených úkolů nebude zahanben kolegy z jiných měst.
Rawen se prokousával deníkem hlouběji do minulosti celé hodiny. Dávno po půlnoci našel zmínku o Svátcích spříznění. Takové oslavy neznal. Zajímavé bylo, že se termínově ztotožňovaly se současnými Svátky Světla, kdy všichni oslavují Nejvyšší paní, tedy Krassionu. Před necelými třemi staletími, smrtelníci oslavovali Velkou pětici: Tanaku – boha tmy a hrůzy, Krassionu – bohyní světla a štěstí, Systemu – bohyni řádu, Floena – boha klamu a iluzí, Zmara – boha destrukce a obnovy. V textech nebyla ani zmínka o Krassionině vůdčím postavení. Někdy v těch časech se Krassioně nějak podařilo uchvátit moc, protože v posledních kapitolách deníku už ji autor prezentoval jako Nejvyšší paní. V současnosti měli všichni nadsvětní bohové kromě zakázaného Tanaky svatostánky v každém větším městě. To se samozřejmě týkalo jen říší, jejichž obyvatelé upřednostnili bohy nadsvětní před těmi podsvětními. Krassionin chrám býval ale vždycky největší. V Rondoru v současnosti sídlil nejvyšší představený církve Paní Světla – hierofant. Proto v Rondoru uctívali jen Nejvyšší paní, ostatní členy Velké pětky brali na vědomí jen jako Krassioniny poddané. Ani se neobtěžovali stavět jim svatostánky. Ale v sousedních královstvích lidé běžně stavěli chrámy i Systemě, Floemovi nebo Zmarovi. V některých zemích se více klonili k jednomu či druhému, jinde rozdíly nečinili. Systemu prosili o přízeň, zatímco Floema a Zmara posílali na své nepřátele. Všude bez výjimky však Krassionu respektovali jako vládkyni.
Rawen knihu zavřel a snažil se usnout. Ale fakta, která se dozvěděl, mu to nedovolovala. Bylo zarážející, že za pouhých dvě stě padesát let horliví duchovní skutečnost o změně mocenských poměrů v Nadsvětí úplně vytěsnili z lidské paměti. Teď alespoň věděl, že hledat Tanakovy přívržence je jako hledat jehlu v kupce sena. V Rondoru míval Tanaka přibližně tolik svatyní jako Krassiona. Takže pozůstatky kultu se dají dohledat v každém větším městě. Co tak strašného Tanaka své sestře provedl, že ho tak drsně potrestala? Každé dítě z hodin katechismu přece ví, že pokud bůh ztrácí věřící, jeho moc a schopnost zasahovat do světa smrtelných se umenšuje. Vzhledem k tomu, jak nekompromisně byli Tanakovi přívrženci v minulých staletích vyhlazováni, je div, pokud ještě existují. V pátrání po nich se Rawen opět dostal do slepé uličky.
Ale to neznamená, že by se nemohl zamyslet nad jejich motivací. Proč by chtěli otrávit krále a následníka? Aby uvolnili trůn pro Konvexe. Museli tedy vědět, že Vex je Tanakovým synem. Odkud se to mohli dozvědět? Určitě ne od Gracielly. Od Vexe? Věděl, že jeho otec je nebešťan, ale neměl tušení, zda je bůh, nebo jen nějaký démon. Od chvíle, kdy ho otec uzdravil v lese, Konvex věděl, že dostane lénem rondorský trůn. Ale pokud nelže, to, že jeho otcem je právě Tanaka, se dozvěděl až nyní – od Rawena. Ale protože v době vraždy císaře a následníka Konvex totožnost svého otce neznal, nemohl se obrátit na jeho vyznavače, aby mu s tím pomohli.
Nejpravděpodobnější bude poslední možnost: Tanakovi vyznavači se skutečnost, že Konvex je synem jejich boha, dozvěděli od samotného Tanaky. Mohli tu dvojnásobnou vraždu zosnovat na jeho příkaz bez Konvexova vědomí. Vypadalo to tak, že je z toho Konvex venku.
Rawenovi stále vadilo, jakým způsobem se jeho nevlastní bratr ujal vlády. Ale byl k sobě natolik poctivý, aby si přiznal, že kdyby ty tragické události vynesly na trůn jeho, znamenalo by to pro říši katastrofu. Do císařské rady by chodil přímo z bordelu. Raději než vyslance řemeslných cechů by hostil komedianty a herce. Místo studia podkladů pro jednání s ministry by pročítal nápojový lístek. Sebranými spisy diplomatického protokolu by si podložil nohy. Tehdy, před sedmi lety, byl opravdu někým jiným než dnes.
***
Dohoda se Zmarem
Konečně usínal, když ho probraly tlumené hlasy z vedlejšího pokoje. Tak pozdě? Kdo zase otravuje? Vyhrabal se z postele a šel si na ně došlápnout.
Otevřel dveře a zalilo ho oslepující světlo. Zamžoural a zaclonil si rukama oči.
Vnímal jen pohyb. Ucítil pach čerstvé hlíny.
„Vida, tady ho máme,“ poznamenal někdo hlubokým dunivým hlasem. Zněl potěšeně. Přímo radostně. „Rovnou to s ním dojednám.“
„Je to absurdní,“ ozvalo se naštvaně. Ten hlas Rawen poznal. Orena.
„Co chcete?“ otázal se naježeně Rawen. Stále nic neviděl, ale odmítal žadonit, aby to světlo ztlumili. Nechtěl je upozorňovat, jak moc je před nimi zranitelný.
V odpověď se pokoj rozduněl smíchem. Pach hlíny zhoustl.
„Říkala jsem ti to,“ řekla napjatě Orena. „Bylo by to z louže pod okap. Možná ji ještě nezavolal, ale brzy udělá něco nepatřičného, co ji sem přitáhne.“
Mžourající Rawen dotápal k pohovce a opatrně se na ni usadil. Až tehdy mu došlo, že má na sobě jen noční košili. No a co. Neohlášená návštěva si nic lepšího nezaslouží. Nejlepší bude nedostatky v oblečení ignorovat. „Ehm, omlouvám se, že ruším,“ řekl ironicky, „ale rád bych věděl, jestli vaše přítomnost souvisí se mnou, nebo jestli jste si jen tak namátkou vybrali na pokec můj byt. Pokud mě nepotřebujete, půjdu zase spát.“
Záře se konečně utlumila a Rawen si vydechl. Konečně rozeznal obrysy. U vyhaslého krbu stál vysoký a rozložitý muž a na křesílku u karetního stolku seděla útlá žena. Orena. Rawen zaťal prsty do měkkého čalounění, jak se snažil udržet v klidu. Kolikrát snil o tom, že ji znovu uvidí. Ale vzkázala mu, aby ji nevolal. Nebude se přece vnucovat.
„Potřebujeme od tebe službu,“ řekl ten chlap. Vůně země šla od něj.
„Nepotřebujeme,“ skočila mu do řeči Orena. „To můj otec. Já s tím nemám co dělat.“
„Buď zticha!“ okřikl ji muž způsobem, při kterém se Rawenovi zježily chloupky na krku. Chvíli pátral v paměti. Kdo že je Oreniným otcem? Aha, bůh Destrukce, Zmar. Co po něm může chtít? Bůh od smrtelníka?
„Žádám tě, abys tu mou dceru na nějakou dobu nechal,“ obrátil se na něj Zmar. Pohodil hlavou k dívce: „To je ona. Orena, bohyně Odplaty,“ představil ji. Rawen jí uctivě pokynul, jako kdyby se viděli poprvé. Zaujalo ho, že otec Orenu nazval bohyní Odplaty, zatímco v kodexech figurovala jako bohyně Pomsty. Mezi odplatou a pomstou je přece trochu rozdíl. Ještě zajímavější je, že Zmar neví, že se s Orenou znají.
„Krassiona dala Orenku do klatby. Uhasila její světlo a zavřela ji do tmy,“ pokračoval Zmar. „Nechci, aby má nejdražší dcerka zešílela, kvůli nějakému hloupému nedorozumění.“
„Já bych to zvládla!“ skočila mu do řeči. „Stejně jako strýček Tanaka!“
„Řekl jsem ti, že máš mlčet, ty hloupá!“ rozčílil se Zmar. „Tanaku zavřela do světla, to je rozdíl! I ve světle můžeš najít stín, proto nikdy není úplně bez prostředků! Ale z absolutní tmy světlo nevykřešeš!“ Otočil se zpět k Rawenovi a spiklenecky mrknul: „Proto jsem ji osvobodil. Přirozeně tajně. Její matka je prchlivá. Než by jí došlo, že to přehnala, uplynulo by několik let. Do té doby by mohlo být pozdě. Tady bude moje malá v bezpečí. Je teď křehká téměř jako člověk. Kdyby se profláklo, že je venku, vyhlásili by na ni hon. Nikoho z rodiny ale nenapadne hledat ji u Krassionina mazlíčka,“ dodal bezelstně.
Zmarova neomalenost Rawena naštvala. „Nejsem ničí mazlíček,“ zavrčel. „Ještě nikdy jsem Krassionu neviděl.“
„Viděl, neviděl, poznačila si tě,“ odfrkl paličatě bůh.
„Proto mi připadá na hlavu postavené ukrývat Orenu tady,“ odpověděl Rawen „Členové vaší rodiny, jak říkáte, ji nenajdou. Ale co samotná Krassiona?“
„Vidíš?“ zaškaredila se na otce Orena. „Nechce mě tu. Bojí se.“
„To neříkám,“ bránil se Rawen. „Chci, aby to fungovalo. Ale nechápu, jak to chcete zařídit.“
„Vysvětlím to,“ zabručel Zmar. „Kdokoliv by tu šmejdil, uvidí jen tebe. Proces Osvícení povýšil tvé původně nudné lidské rozhraní na vyšší úroveň. To a koncentrovaná energie Krassionina kultu přehluší všechno ostatní. Pod svícnem bývá tma. Sundal jsem Oreně její zvonečky. Po tom, co ji matka hodila do tmy, nezáří, a ještě dlouho nebude. Hodí si na sebe něco nenápadného,“ Zmar se zašklebil a rukama naznačil objemné a neforemné oblečení, „a bude dělat něco obyčejného. Třeba zametat podlahu. Potom si jí nikdo nevšimne.“ Našpulil rty a zamyšleně si svou dceru měřil, jako kdyby si ji už představoval v šedivé zástěře. „Dokonce ani Krassiona, kdyby o ni přímo nezakopla,“ zamumlal. „Bylo by ostatně nejlepší, abys ji přivolal, co nejdříve. Je uražená. Prohlásila, že za tebou nepřijde, dokud ji sám nezavoláš. Dokonce si v soukromí postěžovala, že lituje, že ozářila takového neuctivého mezka.“ Potutelně se usmál. „Neměl bys ji provokovat dlouho. Jinak ji opravdu dožereš. Kdyby se přestala bavit s orakuly, hrozilo by ti zavržení. A až ji zavoláš, dej pozor, aby byla Orenka stranou.“
Rawen na Zmara jen mlčky zíral. Chápe to dobře? To Zmarovi nevadí, že se jeho žena peleší s jinými? Spíše to vypadalo, že Zmar Krassioniny zálety vítá. To je Krassiona taková mrcha?
Orena se ošila a promnula mezi prsty jiskřivý materiál své dlouhé sukně. „Nelíbí se mi to.“
„Je to jediná možnost,“ zamračil se Zmar. „Kdyby ses nepletla do Krassioniných věcí, neměl bych teď z tebe hlavu jako škopek.“
„Co provedla?“ zajímal se Rawen.
Zmar zakoulel očima. „Šílenost! Uzdravila Tanakova bastarda!“
„A co? Vždyť je to můj bratranec!“ ohradila se Orena.
„To ses dozvěděla až potom,“ poznamenal uštěpačně Zmar. „Kdyby došlo na nejhorší, a musela by ses před matkou hájit, radši to příbuzenství nepřipomínej. Jen by ti to přitížilo.“ Podíval se na Rawena a zakoulel očima. „Moje dcerka se zachovala nezodpovědně. Ignorovala staré pravidlo, že než někoho uzdravíme, měli bychom si zjistit, kdo a proč ho spálil.“
„Narazila jsem na něj náhodou. Bylo mi ho prostě líto,“ skočila Zmarovi do řeči.
„Na náhody nevěřím,“ brouknul podezřívavě Zmar. „Jsi si jistá, že tě o to nepožádal některý z tvých přívrženců? Je možné, že je Tanaka zmanipuloval. Jeho a tví příznivci mají k sobě blízko.“
Orena zavrtěla hlavou, ale zůstala zticha. Rawen zaťal zuby. Co by asi byl Zmar udělal, kdyby mu řekl, že Orenu požádal on sám?
Zmar si povzdechl, jako by si myslel své a znovu se obrátil k Rawenovi. „Když se o tom uzdravení Krassiona dozvěděla, strašně zuřila.“
„Ten popálený,“ řekl zaraženě Rawen, „není to náhodou můj nevlastní bratr?“
Zmar si založil paže na prsou a dlouze se zamyslel. „Jestli je to ten kluk, kterého si Tanaka upletl s princeznou z Herkenu, tak ano. Už tehdy jsem Tanovi říkal, že bude malér, až na to dítě Krassiona přijde. Trvalo jenom třicet let, než ho našla.“
„To Krassiona Vexe srazila?“ podivil se Rawen. „Proč by útočila na svého synovce? To bratra opravdu tolik nenávidí?“
„Protože plození bastardů zakázala,“ ušklíbnul se Zmar. „Vtip je v tom, že už nemůže toho kluka spálit znova. Tanakův hoch je polobůh. Teď je vůči ní úplně imunní. Proto Krassiona tak zuří. Snažila se přemluvit ostatní, aby jí s ním pomohli, ale nikomu se do toho nechce. Pár dní poté, co Krassiona toho chlapce srazila, Tanaka všechny varoval. „Nechej mého syna na pokoji, ty mrcho!“ řval ze své kobky tak hlasitě, že jsme to nemohli přeslechnout. I když je pod zámkem, pořád má nástroje, aby syna ochránil,“ uchechtl se. „Vlastně jsem rád, že Orena bratránkovi pomohla. Krassiona nebude u moci věčně. Až se situace obrátí, může nám to u Tanaky získat body. Jediné, co po tobě potřebuji, Osvícený, je, abys tu dcerku nechal,“ řekl bůh. „Dříve či později bude matka Odplatu k něčemu potřebovat. Potom ji přijme s otevřenou náručí. Taková už Krassiona je. Prchlivá, ale naštěstí kapánek nedůsledná.“
Raven se podíval na Orenu, co na to řekne. Tvářila se nasupeně, ale mlčela. Takže souhlasila.
„Co jsem to ještě chtěl,“ Zmar se roztržitě poškrábal za uchem. „Á už vím. Orenka je teď kapánek zranitelná. Když mi slíbíš, že ji ochráníš a že to s ní pár let vydržíš, něco ti dám. Ale napřed musím slyšet, že s tím souhlasíš.“
Rawen se nechápavě ušklíbnul. „S čím že souhlasím? S tím, že si ji tu nechám, nebo s tím, že si od tebe něco převezmu?“ Vzít si něco právě od boha Destrukce, mohlo být ošemetné. Co by mu tak mohl Zmar dát? Bourací kladivo?
„S obojím,“ odpověděl suše bůh.
Rawen se snažil pochopit z výrazu Zmarovy tváře, jestli na něj nešije nějakou boudu. Ale bůh se tvářil nevinně. Napadlo ho, že to snad nebude taková hrůza. Zmar ho přece potřebuje. „Dobrá, souhlasím.“
Zmar otevřel dlaň. Ležela na ní malá plochá kulatá krabička. Sundal víčko. Rawena znovu ovanul pach čerstvé prsti. Bůh udělal pár kroků k němu. Rawen vstal v domnění, že se má podívat, co je uvnitř. Vypadalo to jako černý prášek. Ne, hýbalo se to. Myriády černých kuliček rejdily úžasnou rychlostí jedna přes druhou. Jak se hýbaly, vytvářely v krabičce přesypy, jako to dělá písek na poušti. Bylo to živé. Než stačil něco říct, přiblížil mu Zmar krabičku k obličeji a fouknul.
Rawen se rozkašlal, jak se mu to svinstvo dostalo do nosu a do očí. Snažil se to z očí vytřít, ale Zmar ho oblažil další dávkou. Tentokrát se obláček černého prachu dostal přímo do Rawenových otevřených úst.
„Uchm, uchm,“ kašlal, „co to, sakra, uchm, uchm, bylo?“ Vyrazil ke koupelně, aby se toho nějak zbavil. Zadržely ho Zmarovy pevné paže.
„Jen pokojně,“ řekl bůh a zatlačil prskajícího Rawena zpět na kanape. „Prachem obnovy neplýtvám na každého. Pěkně se mi o Orenku starej. Až Krassiona vychladne, sám ji přijdu vyzvednout.“
Potom se rozplynul.
***
