Lissarius - 3. kapitola (II. kniha série Návrat na Mizeon)
Jeskyně Chřtánu se rozprostíraly v dutinách pod mizeonským povrchem a zasahovaly daleko za hranice metropole. Dveře výtahu se otevřely. Lissarius se ocitl ve vysokém skalním dómu, jehož strop se ztrácel v temnotě. I zde do centrální jeskyně ústilo šest chodeb, ale tím veškerá podobnost s půdorysem paláce končila. Chřtán měl svůj vlastní režim. Rozměry se zde prolínaly s časem, magie se trhala z řetězu. Pro démony, co nebyli na zdejší poměry zvyklí, nebylo moudré se tu bez průvodce vůbec pohybovat. Sekretář si přitáhnul klopy saka těsně k sobě. Měl si vzít plášť. Bylo tu sice šero, ale oproti vší logice větrno a chladno. Sari pomalu a disciplinovaně dýchal, aby se přizpůsobil návalu dojmů, které ho s ohromnou tíží zavalily. Jeho vnímání se rozštěpilo. Částečně vnímal hrobové ticho, ale současně registroval nejasné mumlání, vzdechy a fragmenty slov, které během neklidného spánku vydávali Padlí bohové uvěznění na minus dvacátém podlaží v relikviářích. Věděl, že mu šestice padlých nemůže ublížit. Ne, když jen mluví ze snu, nebo napolo probuzení ověřují, zda bariéry vězení ještě drží. V jedné chvíli ho polil chlad, když ucítil, jak mu nehmotné prsty jezdí po těle a jak se mu snaží nabourat do mysli. Na dotěrné zkoumající osahávání myslí spoutaných mizeonských bohů se nedalo nijak připravit. Stál tam a čekal, než je to omrzí, a než se v podobě tenkých pramínků energie zase stáhnou.
Když Rafedaxarr sídlo zakládal, začal Chřtánem. Kam jinam by měl uložit nezničitelné ostatky sourozenců, než v bezpečí hlubin? Kam jinam by skryl výsledky nepovedené sňatkové politiky a kam by zavíral neposlušné příbuzenstvo? V minus šestém podlaží bydlí Flebussion, v minus sedmém jsou kasárna a cvičiště adaptačního turnusu, v minus osmém a minus devátém podlaží jsou laboratoře s izolačními a transformačními boxy, v minus desítce jsou ubikace Trestného komanda, v jedenáctce a dvanáctce je vězení. Od minus třináctky začínají depozitáře a sklady, a nejhlouběji, v minus dvacítce, je relikviář Padlých. Velitelem Chřtánu je politicky přizpůsobivý Seen Arci-Kesall, ale laboratoře a technické zázemí má na starosti jeho zástupce, koordinátor Flebussion, důvěrně přezdívaný Šlupka podle toho, jak umí plivat oheň ve své alternativní podobě vzhledem k tomu, že je napůl drak. Šlupka tu dole pracoval jako koordinátor ještě v dobách, kdy jeho otec princ Tassius dělal ve Chřtánu velitele. Zůstal na postu koordinátora i poté, co Tassia před šesti sty lety v bitvě na satelitu Brexen sežrali draci.
Flebussion je prvorozeným synem Tassia, čtvrtého císařova syna. Příběh jeho rodičů se odehrál před dvěma tisíci lety a dostal se do legend. Mladý princ Tassius se na poznávací cestě po jiných světech vášnivě zamiloval do krásné ženy, Tariony. Bez toho, aby to oznámil rodině, se s ní oženil. Otěhotněla. Jaké bylo jeho překvapení, když místo, aby porodila dítě, snesla vejce. Pozdě Tassiovi došlo, že se oženil dračicí. V šoku manželku opustil a vrátil se domů. Vejce si vzal s sebou. Netušil, že jeho žena jako každá dračice, které seberou vejce, zemře do tří dnů žalem. To se také stalo. Doma ho přivítali s rozpaky. Z vejce se nevylíhlo dítě, ale drak. Podle testů měl drak polovinu genetické výbavy po Tassiovi, takže o otcovství nebylo pochyb. Dalším pátráním vyšlo najevo, že dračice Tariona, která mezitím skutečně zemřela, byla Erektiadskou princeznou. Nastala diplomatická katastrofa. Erektiad žádal satisfakci a chtěl zpět to dítě. Tassius se dračího syna, který se později naučil proměňovat do dvounohé podoby, také vzdát nechtěl. Tahanice o Flebussiona zahájily tisíciletí bojů mezi draky a arcidémony.
Říkalo se, že Flebussion Arci-Tassius za celé dva tisíce let, co je na světě, neopustil Mizeon. Protože byl jablkem sváru ve válkách, hlídali jej každou vteřinu. I když se umí proměnit v draka, nikdy se neproletěl. Jakmile zvládl první proměnu, Tassius ho přemístil dolů do Chřtánu s odůvodněním, že tam nenadělá tolik škody. Flebussion žije v podzemí celý život. Oženil se s Quinnovou dcerou Exionou. A než ji při zákeřném útoku před čtyřmi stovkami let stačili roztrhat vahanští sůsové, zplodil s ní Flebussion dva syny a tři dcery. Za poslední tisíciletí nikdo nepamatoval, že by Flebussion vyšel na povrch. Flebussion se kvůli svému genetickému původu nikdy nemohl stát ani velitelem Chřtánu, ani členem Rady. Traduje se, že Šlupka svého nadřízeného Seena nesnáší. Ale stejně arogantně jako k šéfovi se chová i ke všem ostatním, takže je obtížné to vyvrátit či potvrdit. Lissarius z toho vyvodil, že spíš platí, že Šlupka je rapl, který nemá v lásce nikoho.
Lissarius se netrpělivě procházel kolem dveří centrální výtahové šachty. Sledoval, jak se k němu ze spleti chodeb pomalu a tiše blíží tři měkce se vlnící duhově pableskující entity proudnicového tvaru. Flesshingoví hadi pluli těsně nad povrchem terénu. Sari zůstal v klidu, i když se mu hadi otírali kolem kotníků. Cítil, jak to šimrá, když z povrchu jeho těla sbírali to mizivé množství interní magie, které k životu potřebují. Přemýšlel, jak je možné, že ten technik, co přežil, mohl vyprávět takové nesmysly. Flesshingoví hadi jsou přece neškodní, pokud si jich jeden nevšímá. Útočí jen v případě, že proti nim někdo vyjede…
Seen Arci-Kesall pro Lissaria vyslal Šlupku doprovázeného dvěma vojáky Trestného komanda. Jakmile se trojice vynořila z chodby, Lissarius otráveně zafuněl. S temně fialovými kryprobrýlemi a kontrolní emoční sondou přilepenou k zátylku vypadal Šlupka jako monstrum z těch hororů, co si arcidémoni nechávají pašovat z Bredeonu. I jinak se Flebussion Arci-Tassius od většiny arcidémonů lišil. Vlasy měl sněhově bílé, ostříhané nakrátko, pleť naopak s nádechem opálení, ačkoliv od slunce to určitě nebylo. Oči, které měla většina kouřově šedé, měl Flebussion jasně oranžové a nehty rudé se zlatými okraji.
„Zdravíčko, synovče,“ zahlaholil Šlupka, ale tvářil se, jako kdyby chtěl Lissaria uškrtit. „Čemu vděčíme za to potěšení?“
„Chtěl bych se podívat, jak proběhl transformační proces objektu Čtyřicet čtyři,“ oznámil bezvýrazně Lissarius.
Koordinátor zvedl obočí. „Jak je ctěná libost.“ Ukázal na vojáky strnulé v nacvičeném postoji. „Patnáctka a Třicítka nás doprovodí k laboratořím.“ Řekl to tak otráveně, až si Lissarius nebyl jistý, jestli vojáci Šlupku chrání nebo hlídají.
„Díky za vstřícný přístup,“ zamumlal kysele Lissarius. Zběžně po vojácích sklouzl pohledem. Nebyli v bojovém brnění, ale jako vždy měli zahalené tváře. Jejich totožnost nebyla chráněna kvůli jejich bezpečnosti. Mohli být využiti kdykoliv a pro cokoliv a zemřeli by bez otázek. Chodili zamaskovaní kvůli tomu, aby nikdo nemohl jejich identitu spojovat s osobou, kterou byli, než prošli transformací.
Flebussion se při chůzi mračil, jako kdyby usilovně přemýšlel. Náhle se zastavil, chytil Lissaria za paži a řekl: „Máš k té intervenci nějaký speciální důvod?“
Lissarius zavrtěl hlavou. „Jen chci vidět, jak to jde. Hlavně to nezdržujme.“
Koordinátor ho vedl do chodby, ze které předtím vyšel. Bodyguardi se jim mlčky přilepili na paty. Lissarius se snažil je přehlížet stejně usilovně, jako ignoroval naléhavé vlnění neviditelných provazců síly proplétajících se pod jejich nohama a všudypřítomný šepot. Vůbec se nedivil, že všichni démoni, co tu pracují, jsou vyšinutí a že definitivní obranou proti takovým vlivům je vypálení emočních center v mozku, jak to dělali vojákům Trestního komanda.
„Tak dobrá,“ broukl tiše Flebussion. „Transformace se nepovedla. Základní reakce jsou mimo tabulky. Emocionálně je objekt v hluboké depresi.“
„Cooo?“ hýkl sekretář. „Má vypálené emoční centrum. Nemůže mít deprese.“
Koordinátor pokrčil rameny. „Já vím. Než rozhodnu, co s ním dál, nechal jsem ho v sarkofágu. Je v umělém spánku. Je to bezpečnější.“
Lissarius v té chvíli nedokázal odhadnout, do jaké míry to na něj Flebussion hraje a do jaké míry říká pravdu. Bylo jasné, že mu koordinátor nevěří. Stejně tak musel předpokládat, že tu má mezi svými démony agenty Rady. Procházeli bludištěm prudce osvětlených laboratoří vestavěných do nepravidelné struktury jeskynních dutin. Po tisíciletí praxe byl skalní masív prošpikovaný kabely a osvětlovacími tělesy, z výduchů vanula klimatizace. Kolem prosklených boxů s přístroji se motali laboranti a asistenti vybavení ochrannými helmami proti parapsychickým atakům ze strany Padlých bohů.
„Seen kvůli tomu dělá zbytečný kravál,“ broukl koordinátor. „Zbuntoval celé oddělení a chce to poslat k posouzení Radě. Nějakého chytráka tady napadlo, že by mohla být na vině chyba v transformačním zařízení. Prý to vypadá, že proces vůbec neproběhl. Spustili testaci boxu. Touto dobou by výsledky měly být k dispozici. Kdyby to bylo ono, stačilo by použít jiný box a proces zopakovat.“
Široká a masivní vrata s nápisem „Rizikové pracoviště“ se nehlučně otevřela. Lissaria napadlo, jak je to označení komické. Copak tady dole to není rizikové úplně všude?
V těchto končinách byl Lissarius jen jednou. Před pěti sty lety, když ho uváděli do úřadu. To, co se tady děje, se na žádné univerzitě neučí. Jen císař, jeho sekretář a ministr vnitra v jedné osobě a ministr války mají vůbec pojem, oč tu jde a ani oni nevědí vše. Připomínalo to zde avantgardní zdravotnické zařízení na Bredeonu. Nepravidelné stěny interiéru pokrývala hladká na omak pružná vrstva oranžového plastu. Chodby a křižovatky tonuly v záplavě oranžového světla, ze vzduchu vanul ostrý pach dezinfekce a mdlý odér léků. Tady byl pánem koordinátor.
„Je to box 5,“ řekl Flebussion a směroval sekretáře dlouhou chodbou s řadou dveří. Jedny byly otevřené dokořán a kolem se poflakovala skupinka čtyř démonů s přilbami na hlavách. Vzrušeně diskutovali a gestikulovali. Lissarius znechuceně zavrtěl hlavou. Něco takového by na svém oddělení nesnesl.
„Tak co je to tady?“ zavrčel koordinátor. Personál se před ním poplašeně rozestoupil, když on a Lissarius vcházeli dovnitř. Stanuli před sarkofágem, jak zde s cynismem vybroušeným letitou praxí nazývali adaptační box – průhledný kvádr vyztužený karbonovými vlákny a korundem, provlečený dovnitř a ven hadičkami a sondami.
Uvnitř se v záplavě oranžového aerosolu a fialových jisker v křečích zmítal nahý arcidémon. Jeho tělo křižovaly fialové dráhy sítě spojující bionické implantáty vedoucí těsně pod kůží. Bylo patrné, že se nachází ve stavu maximální excitace. Svaly a šlachy se napínaly, kůže byla lesklá potem, oči s fialovými duhovkami vytřeštěné hrůzou zíraly do prázdna, ústa v bolestivé grimase otevřená v němém výkřiku. Jak sebou tělo zmítalo, naráželo s tupými údery do stěn boxu a zanechávalo na nich krvavé skvrny. Na některých místech se už podařilo extrémně odolný materiál narušit do sítě jemných prasklin. Přesně z takové hmoty se na Bredeonu vyráběla skla do kokpitů kosmických kluzáků.
Lissarius zaťal zuby, když si představil, jaká syrová síla se v tom těle skrývá. Něco hluboko v něm se prudce sevřelo. Přinutil se pomalu a pravidelně dýchat. Racionálně a logicky si to zdůvodnit. Všichni, co kdy měli co do činění se zabijáky z Trestného komanda, to znají. Sibiel Norris Arci-Quin, kterému pro jeho nevšedně zbarvené oční duhovky přezdívali Fialka, zemřel ve chvíli, kdy ho fixovaného korundovými pouty zavřeli do transformačního boxu. Tvor, na kterého se teď dívá, je voják Čtyřicet čtyři.
„Proč jste ho vzbudili?“ obořil se Flebussion na démona v zelené přilbě.
„Nařídil to velitel, sire,“ řekl rozpačitým tónem podřízený. „Zkoušeli jsme ho znovu uspat. Ytrigan, K115, ani ta nová esence z Robustuy nezabírá. Bionický podpůrný systém je přetížený a hrozí, že se při tom náporu potrhá. Na vlastní zodpovědnost jsem vyzkoušel i magii. Vidíte?“ Technik ukázal na duhově pableskující poloprůsvitné provazce ovinuté kolem démonových zápěstí a kotníků. „Ale zatím moc uspokojivě nereaguje.“
„Nemusíte to balit do eufemismů, Kebrole,“ zavrčel Flebussion. „Přiznejte rovnou, že jste to posral. Co výsledky testů zařízení?“ Bez ohledu na masakr uvnitř, Flebussion s klidem salátové okurky box rozvážně obcházel a pečlivě kontroloval všechny kabely a sondy.
„Žádná závada nenalezena. Zařízení plně funkční. Transformace proběhla zcela podle pravidel,“ zněla odpověď. Mimořádně silná rána a další krvavá čmouha vyvolala u přítomných vlnu podrážděného šumu. Dokonce i Lissarius zastrčil hlavu mezi ramena. Jen Flebussion stále vrtěl hlavou a tvářil se zamyšleně.
Lissarius nechápal, nač ještě čeká. Nezbývá než to ukončit. Dříve, než se „subjekt“ proboří ven a někomu ublíží. Není koho litovat. Přece si to už zdůvodnil. Sibiel je dávno mrtvý. Spáchal velezradu, musel nést důsledky.
„Potřebuji schválení k eliminaci, sire,“ ozvala se kovovým hlasem démonka u dveří svírající bílé složky. „Kdyby se v tomto stavu dostal ven...“
„Máte ho mít, Prexo!“ ozvalo se za jejich zády.
Lissarius se otočil, uviděl Seena Arci-Kesalla navlečeného v těžkém bojovém brnění obklopeného šesti maskovanými vojáky Chřtánu.
„Dohodli jsme se přece, že to zařídím já, Seene!“ pronesl zlověstně Flebussion.
Velitel postoupil o krok dopředu a pohodil hlavou k boxu. Na jeho hezké tváři se rozlil chladný úsměv. „Ne. Dohodli jsme se, že to rozsekneme po výsledcích testů. Už jsi udělal všechno, cos mohl. Teď zbývá jediné. Vrať se do své sluje a nechej to moje hochy dokončit.“
„Ne,“ zavrčel Flebussion.
„Já jsem tady šéf!“ ušklíbnul se Seen. „Myslíš, že nevím, oč ti šlo? Už mám dost tvých partyzánských vylomenin! Právě teď!“ Ukázal vojákům na transformační box: „Otevřít a roztrhat. Na malé kousky.“
Démoni Trestného komanda se pohnuli.
Lissarius sledoval, jak si Prexa ulehčeně utřela z čela kapičky potu. Flebussion frustrovaně zasténal, ale zůstal zticha. V té chvíli Lissarius pochopil, že koordinátor to vzdává. Nejspíš usoudil, že už není zač bojovat... Lissarius s tím souhlasil. Je to pragmatické a nezbytné rozhodnutí. Ale v okamžiku, kdy se vojáci vydali k sarkofágu, ho u srdce bodla vzpomínka na jedno dávné odpoledne. Vzal svého malého bratra na závody kluzáků. Seděl na tribuně a sledoval cílovou rovinku. Ani nezaznamenal, že se Rawantes někam zatoulal. Vyděšený na maximum se po něm začal shánět. Našel ho dole u mantinelů uprostřed rvačky s klukem s fialovýma očima. Tehdy si plachý Rawantes, který měl odjakživa problém se s někým skamarádit, našel Sibiela. Byli skoro stejně staří a byli si hodně podobní. Až do zakončení univerzity se od sebe neodloučili.
Lissarius se přistihnul, že tají dech. Jak by se na jeho chování díval Rawantes, kdyby tu byl? A přesně tehdy si uvědomil, že pokud je tu sebemenší naděje, že je objekt Čtyřicet čtyři schopný záchrany, a on ho přesto nechá zemřít, bude ho to rozhodnutí strašit do konce jeho dní. To všechno mu proletělo myslí během kratinkého času, než se démoni Trestného komanda dostali k ovládacímu panelu.
„Dost!“ zahřímal a do příkazu vložil veškerý talent, který zdědil od své zpropadené matky. Všechno v místnosti zamrzlo. Dokonce i dunění zevnitř boxu umlklo. Nastal okamžik naprostého ticha a nehybnosti. Lissarius se zaměřil na vojáky komanda, protože právě oni s vymytými mozky budou na jeho působení nejlépe reagovat. „Jednotko, odchod na strážnici. Ihned.“
Vojáci zpočátku váhavým tempem, vzápětí rychleji opustili místnost. Jejich dunivé kroky postupně zanikly v okolním šumu. „Vy,“ podíval se Lissarius na hlouček kolem Prexy, „vypadněte.“
Když byli pryč, zaměřil se na velitele. „Seene,“ řekl vlídně, „Flebussion tu situaci zvládne. Jsi unavený. Běž si odpočinout.“
Seen Arci-Kesall se na Lissaria podíval jako na obrázek tetinky Kláry, oblíbené videxové vypravěčky pohádek. Zívnul si a řekl: „Už jdu.“
Sari si uvědomoval, že se před Flebussionem hodně odmaskoval. Jako Seenův zástupce právě Flebussion věděl, že taková smířlivost je u šéfa naprosto nevídaná, a že tu muselo dojít k manipulaci vůle prostřednictvím magie. Sari cítil Šlupkův údiv a byl připraven přenést jeho pozornost na muře v sarkofágu.
Když zůstali v laboratoři sami dva, opřel se Flebussion zády o stěnu a vydechl: „Co máš, kurva, v plánu, Propisko?“
Lissaria příjemně překvapilo, že Šlupka to dryáčnické divadélko se Seenem a jeho poskoky ignoroval, a šel přímo na věc. Založil paže na prsou a pohodil hlavou k boxu, ve kterém už se to zase mlelo. „A cos plánoval ty, strýčku?“
„Ještě nevím!“ zavrčel Flebussion. „Ti idioti ho zfetovali a navíc očarovali. Je v hrozném stavu.“ Nárazy zevnitř boxu nepolevovaly, ale přes krev už na tělo nebylo vidět. Síť prasklin se šířila. Flebussion se poškrábal ve vlasech.
„Tranformace se nepovedla a ty jsi to věděl, že?“ prohodil jemně Lissarius. Když Šlupka neodpovídal, Lissarius pokračoval: „Že by to bylo tou alergií na uhleritrin z čemeřice? Transformační matrice je programovaná na standardní genotyp a on vybočuje.“ Zavrtěl hlavou a povzdychnul si. „Plán to byl dobrý, ale nečekal jsi, že ti to někdo překazí.“
Flebussion na Lissaria upřel oranžový pohled. „Ty jsi ještě tady?“ Opovržení v jeho hlase bylo tak silné, že by se po něm dalo chodit.
„Ani se nehnu,“ opáčil sekretář, „dokud mi neřekneš, co plánuješ. Nemůžeme z toho dělat holubník.“ V duchu si pogratuloval. Jeho původní podezření, že přístupové kódy k Destruktielově cele dal Sibielovi sám Flebussion, se tím potvrzuje. Útěk ale překazili agenti některého člena Rady, vydávající se za techniky oddělení Údržby.
A co se týká Sibielovy transformace? Opět smůla. Flebussion věděl předem, že přeměna selže. Počítal s tím, že se Fialka z boxu dostane v „pořádku“. Čekal, že Seen mu rozkáže nepovedený subjekt eliminovat. Naoko by Sibiela roztrhal, ale ve skutečnosti by mu umožnil zmizet někam mimo Mizeon. Přičinlivé podřízené naneštěstí plně kontrolovat nemohl.
Flebussion zřejmě pochopil, že Sari jeho spiklenecké plány odhalil. Nemohl ale vědět, co Sari s tou informací udělá. Netušil, že se Sari právě před chvílí rozhodl se záchranou Sibiela pomoci. Drak na Sariho záštiplně vycenil zuby a zasyčel: „Jsi opravdu takový idiot, nebo to jenom hraješ, Lissarie? Nechápeš, že nic, vůbec nic z toho, čemu sloužíš, není pravé? Jedna velká naleštěná lež! A ve jménu lži odsuzuješ jiné na smrt! Gratuluju!“
„Neděláš náhodou totéž?“ zapředl Lissarius.
„Ovšem!“ sykl Flebussion. „Ale já si na rozdíl od tebe nelžu do kapsy!“
„Fajn,“ štěkl Lissarius. „Tak jsme se pěkně neshodli. Ale ať se ti to líbí nebo ne, jsem tady, abych ti pomohl. Sám to neustojíš.“
Flebussion se na Lissaria podíval, jako kdyby ho viděl poprvé v životě. Byl to jen okamžik, ale Sarimu to připadalo, jako kdyby na sebe civěli snad rok. Pak přikývnul.
Dál to šlo ráz na ráz. Flebussion přiskočil k boxu a v rychlém sledu pomačkal několik tlačítek. Se syčením se víko odklopilo a démon zbrocený krví a lymfou prýštící z potrhaných bionických cév se s chrčením dral ven, přičemž demoloval, ohýbal a lámal přídatná zařízení kolem boxu. S plesknutím dopadl na studené dlaždice. Ležel na zádech chvějící se po celém těle, drkotající zuby a vzlykající, s očima utopenýma v slzách.
Nevypadalo to, že se chystá útočit.
Flebussion si k němu dřepnul, a hbitě mu ze zápěstí a kotníků odmotával magické silové náramky. Provazce ektoplazmy navíjel do duhového klubka. Čím bylo klubko větší, tím snáze se bionické dráhy zajatcova těla regenerovaly, jejich výrazná kresba bledla a mizela pod kůží a tím více se traumatizovaný démon uvolňoval.
Flebussion smotek odhodil směrem do kouta, kde jej zanechal jemně prskající a levitující asi stopu nad podlahou svému osudu. Opatrně Čtyřiačtyřicítku popleskal po líci. „Je tam někdo?“
Fialové oči doposud neklidně těkající po stropě se na něj zaměřily. Z rozpraskaných rtů vyšlo zachraptění.
„Nestůj jak rýč a přines vodu, Propisko,“ houkl přes rameno Flebussion.
Lissarius doposud fascinovaně sledující rychlost regenerace implantované bionické sítě, se naježil. To jako patřilo jemu? JEMU? S nakvašeným úšklebkem se vypravil pro něco k pití. Naštěstí vše potřebné našel v automatickém servisním boxu u dveří.
Flebussion mezitím zraněnému podepřel hlavu. Byl tak napružený, že kelímek s vodou Lissariovi téměř vytrhl z ruky. Vpravil do Sibiela několik doušků. „To bude dobrý, Fialko,“ mumlal konejšivě. Jakmile se démon rozkašlal, vrátil Flebussion kelímek Lissariovi, vysoukal se z bundy podšité xiří kožešinou a přehodil ji Sibielovi přes ramena.
„Co je... s otcem?“ zaskřehotal zraněný.
Flebussion si z dřepu kecnul přímo na zadek, uchopil Sibiela za ramena, přitáhl si ho k sobě a zasípal: „Tys to zvládl!“ V jeho hlase se snoubila radostná úcta s hrůzou, protože už měl jistotu, že Sibiel z boxu vyšel se všemi pěti pohromadě.
Sibiel dál apaticky zíral na Flebussiona: „Otec je mrtvý,“ zachraptěl. „Je to tak?“
Koordinátor přikývnul. „Vojáci mysleli, že drží rukojmí. Jednali podle standardního postupu. Použili selektivní destrukci.“
„Váš plán selhal, protože se do toho připletli ti údržbáři, co byli ve skutečnosti agenty Rady,“ ozval se Lissarius.
Sibiel strnul a pomalu se otočil za hlasem. Pod tíhou jeho vražedného pohledu by se kterýkoliv démon roztřásl. Lissarius nehnul ani brvou. Emoce a osobní antipatie musí ve vypjatých situacích stranou. „Nazdar Fialko,“ řekl prkenně. „Rada tě odsoudila za spiknutí a velezradu k smrti. Naštěstí prošla výjimka protokolu a šel jsi do transformačního boxu. Šlupka počítal s tím, že se proces díky tvé alergii nezdaří. Čekal, až tě pošlou na jatka, aby tě mohl osvobodit. Jenže narazil na iniciativní kolegy.“
„Naštěstí jsme to zarazili včas,“ bránil se Šlupka.
Sibiel se podíval na své paže a zašklebil se. Dráhy implantovaného podpůrného aparátu vystupovaly pod kůží a doplňovaly pletence žil. „Stejně je ze mě zrůda. Měli jste to nechat být.“
„Bionické posilovače z nikoho zrůdu nedělají,“ namítnul důležitě Lissarius. „Najdeme způsob, jak tvou existenci zlegalizovat.“
Flebussion vstal a jedovatě se na Lissaria zašklebil: „Na to ti chybí paragraf. Ale já jedno řešení mám. Zabalím zde nepříčetně běsnící Čtyřiačtyřicítku do termo-fólie a odnesu ji na kótu TT45KS15. Tam ji v dračí podobě i s obalem sežeru.“ Pěstí naznačil úder do sekretářovy hrudi. „A ty, synovče, mi to úředně posvětíš. Věc vyřešena.“
Sarimu spadla brada. Vypadalo to absolutně šíleně, ale v tak nestandardní situaci by to projít mohlo. Pohodil hlavou směrem k Sibielovi: „Kde získám jistotu, že zůstane loajální?“
Sibiel se vymrštil, přeplachtil tři metry a přistál s rukama těsně sevřenýma kolem Lissariova krku. „Ty svině!“ zachraptěl. „Otce zavřeli jenom kvůli tobě! A ty čekáš loajalitu?“
Ačkoliv byl Sibiel hodně vyčerpaný a implantáty se ještě zcela nezhojily, dalo Šlupkovi práci jej od Lissaria odtrhnout.
