Literární postavy uplácané podle dobových trendů:
Literární postavy uplácané podle dobových trendů:
Postavy v dobrodružné a romantické fantasy literatuře mohou mít klidně tři hlavy a místo chodidel kopyta, ale musejí být napsány tak, aby tomu čtenář uvěřil. Myslím, že při psaní literatury odpočinkových žánrů není radno, aby autor při utváření charakterů postav příliš podléhal „módním“ trendům, které toho času ve společnosti rezonují. Sama jsem nejvýrazněji zaznamenala tři trendy, které autoři vehementně cpali (a ještě cpou do svých děl). Antidiskriminační hnutí (zaměřené proti diskriminaci jakýchkoliv menšin), feministické hnutí a konečně ekologický aktivismus až alarmismus.
Uvedu pár příkladů:
Ještě před přelomem tisíciletí se v literárních dílech roztrhnul pytel s hrdiny, kteří prostě „museli“ disponovat nějakým fyzickým hendikepem, aby bylo patrno, že tyto osoby jsou stejně důležité pro společnost jako osoby zcela zdravé. Geniální detektiv byl minimálně na jedno oko slepý, ideálně na obě. Když tanečnice, tak nejlépe s protézami. Pastevec se sennou rýmou. Chirurg (nebo upír), kterému se dělá špatně při pohledu na krev (ale on se s tím popere a nevolnost přemáhá speciálním dryákem z lichořeřišnice a marjánky). Ještě sofistikovanější bylo, když autor postavě přidal nějakou psychickou poruchu, většinou rozbujelou následkem nějaké drsné životní zkušenosti (teroristický útok, vraždící psychopat v příbuzenstvu, únos mimozemšťany). Ono prodělané psychické trauma pak učiní z dotyčné postavy nepředvídatelný uzlíček nervů, což jí sice na jedné straně dodává na osobitosti, na straně druhé – pokud to autor nezvládne napsat dobře, to z příběhu „trčí“ jako naprosto zbytečná a samoúčelná manýra, jejíž absence by učinila dílo mnohem stravitelnější. Takže pokud není na hendikepu hlavní postavy postavena celá zápletka (například geniální „Pan Monk“), je lépe jej dávkovat po kapkách nebo ho tam necpat vůbec.
S ekologickým aktivismem vpašovaným do literárního díla jsem si zadala dokonce i já – no protože jsem v této oblasti dlouho profesně působila. A ano, je tomu spousta let, byla jsem mnohem naivnější a hloupější, než jsem teď (a za deset let si řeknu totéžJ). Každopádně se starost o životní prostředí stále ještě „nosí“. Hodně je to vidět na příspěvcích do literárních soutěží, kdy se mladí autoři snaží zabudovat do příběhu nějaký žádoucí soudobý apel s nadějí, že pak jeho dílu komisaři přidělí více bodů. Zase zde platí, že pokud je to napsané dobře a pokud z toho ta environmentální osvěta netrčí jako rýč zaražený v anglickém trávníku, nic proti tomu. Ale je dlužno přiznat, že takových literárních děl, kde je environmentální téma ztvárněno přirozeně a bez přepjatosti, je menšina.
Feministický apel v literárních dílech (a taky ve filmu) působí (alespoň na mne) nejlegračněji. Vždyť kolik knih (psaných hlavně pro dospívající dívky) je postaveno na titulní ženské postavě, bojovnici a drsňačce, která všechny nástrahy osudu zvládá jako chlap – bez uzardění, bez slziček, dokonce i kleje jako chlap, a když na nějakého chlapa narazí, většinou ho, chudáčka, tahá z potíží? Jasně že existují výjimky a některé ty postavy jsou uvěřitelné a i ty příběhy jsou fajn. Vždyť ve všech dobách existovaly v ženské populaci osoby, které před většinovým údělem žen (mít partnera, porodit a vychovat děti, opatrovat vnoučata) upřednostnily jinou životní dráhu (např. v církvi, ale i mužských profesích – z historie známe přece pirátky i válečnice). Feministický apel rozeznáme podle toho, jak autenticky na nás ta silná ženská hrdinka působí. Autor, který za každou cenu touží být feministkami oceněn, si dává záležet na tom, aby ženské postavy ve svém díle zobrazoval ve dvou protikladných podobách. První skupinu tvoří ženy submisivní a ujařmené muži, bez sebevědomí, bez ambicí. Druhou skupinu tvoří ženy bez závazků, samostatné, silné a dominantní, ambiciózní, lovkyně mužských skalpů. Ve špatných knihách je pak čtenáři předložen velký nepoměr mezi těmito skupinami. Takže to vypadá, že těch hloupoučkých slepic od plotny je zanedbatelně málo, zatímco lovkyně skalpů pomalu opanovávají svět.
Očividná angažovanost postav, instalovaná bez návaznosti na zápletku a uplácaná pod vlivem dobových trendů působí křečovitě a s časovým odstupem až komicky.
