Muž, co viděl dvakrát
mysteriózní krátká jednorázovka napsaná s potěšením do projektu Sto povídek, sbírka vydaná na počest desetiletého výročí nakladatelství Martin Koláček – E-knihy jedou (e-kniha), vydavatel: Martin Koláček - E-knihy jednou, redigoval Jiří Halberštát, Praha 2023
Muž, co viděl dvakrát
Miroslava Dvořáková
„Podívejte se na tohle.“ Rozvinul jsem fotky do vějířku. Tak lesklé a velké. Jezírka barvy na matném povrchu konferenčního stolku v jednolůžkovém pokoji privátního léčebného zařízení. Všechno tu bylo uspořádáno účelně a decentně. Tlumené barvy a čisté linie měly svěžím a uklidňujícím dojmem pozitivně stimulovat duševní pohodu ubytovaných klientů.
Muž usazený v protějším křesle připomínal voskovou figurínu. Nevolí stažený obličej s prošedivělým strništěm brázdily vějířky vrásek, krátké vlasy ustupovaly vysokému čelu. Nezvykle světlé šedé oči zíraly kamsi do zdi. Navlečený v pohodlné a evidentně kvalitní domácí soupravě jen matně připomínal toho fascinujícího byznysmena a sportovce z fotografií, které mi tak ochotně zapůjčila jeho žena Emma. Hodně ji vzalo, že ho zavřeli. Soud vydal rozhodnutí o předběžném opatření kvůli obvinění za napadení úřední osoby. Kdyby pan Čára toho policajta nepokousal, mohlo být všechno jinak.
Taková lapálie. Paní Čárová může být ráda, že se jí podařilo manžela umístit v našem exkluzivním zařízení, a ne do ústavu provozovaného státem. Opakovaně jsem paní Emmu ujistil, že uděláme maximum. Jakmile ověříme, že manžel není nebezpečný pro společnost, pustíme ho domů. Na základě našeho odborného posudku se zbytek incidentu dořeší občansko-právní cestou.
Když klient dál nereagoval, jednu fotku jsem vytáhl. „To jste vy, pane Čáro. Stojíte na vrcholku Mount Everestu. Ten v té zelené čepici. Poznáváte se?“ Po další porci ticha jsem vybral druhou: „Tady jste na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Ten pán vedle vás je emeritní prezident Světové banky. A tady na té,“ vytáhl jsem další, zobrazující rozesmátou společnost v udržované zimní zahradě, „oslavujete padesáté narozeniny v kruhu rodiny a přátel. Máte úžasnou paní a nadané děti. Vybudoval jste podnik s mezinárodním přesahem. Vlastníte nádherný dům a garáž plnou veteránů.“
„Hovno,“ vyštěkl.
Zůstával nehybný jako marioneta zavěšená na drátku, ale já se v duchu radostně zatetelil, protože to byla první verbální reakce, kterou jsem z něj po třech sezeních vyloudil.
Trochu mě znervózňovalo, jak se díval. Skrze mě, jako kdybych tam vůbec nebyl. Dávivě jsem se rozkašlal. Mám za sebou třicetiletou praxi. Podobných případů jsem vyšetřoval mraky. Vždycky jsem si dokázal udržet objektivní nadhled. Až doteď. Nikoliv jeho chování, ale vliv jeho chování na mou maličkost, mě přimělo přehodnotit názor.
Není to obyčejné vyhoření. Že by psychóza? Jenom vypátrat, co ji katalyzovalo. Doktor přírodních věd Karel Čára, manžel respektované akademické malířky, otec tří dospělých dětí, majitel prosperujícího podniku, významný zaměstnavatel, nadšený propagátor adrenalinových sportů, altruista a polyglot, měl donedávna úspěšnou a naplněnou existenci. Co mohlo způsobit, že se jednoho nedělního dopoledne bez rozloučení vytratil z domu, aby ho za tři týdny nalezli mezi bezdomovci, v boudě z palet a kartonových krabic, v pusté lokalitě zrušené železniční vlečky?
Den po jeho zmizení rodinní příslušníci zalarmovali policii. První pracovní verzí byl nervový kolaps následkem pracovního přetížení. Další variantou byl únos, ale žádný únosce nezavolal. Policajti pročesali zástavbu v okolí bydliště a zkontrolovali nemocnice. Soukromí detektivové prohledávali městské parky a příměstské lesíky. Žádný únosce se nepřihlásil. Po čtrnácti dnech marného úsilí rodina požádala o pomoc veřejnost. Strhla se mela. Bulvární novináři se předháněli v nejšílenějších teoriích, od únosu mimozemšťany po útěk s milenkou do amazonské divočiny.
Potřeboval jsem ho rozmluvit. S vědomím, že ten chlap je mnohem chytřejší než já, jsem se vykašlal na zavedené metodiky a šel přímo na věc: „Co kdybyste mi řekl, co se vám stalo?“
S napjatým očekáváním jsem si v duchu držel palce.
„Vidím se dvakrát,“ zazněla tichá odpověď.
„To je zajímavé. Jak jste to zjistil? Podíval jste se do zrcadla?“
Pacient zavrtěl hlavou. „Zrcadlo to neodráží.“ Natáhl ke mně ruku. „Stačí, když se podívám takhle. Moje ruka je dvakrát. Na tom samém místě, ale dvakrát.“
„A kdy jste si toho všiml?“
Zatvářil se zadumaně. „Začalo to před půl rokem, když jsem dostal ránu do hlavy.“
Protože jsem vyčkávavě mlčel, pokračoval: „Naše hospodyně Agáta si vymkla kotník, tak jsem se nabídl, že vynesu odpadky místo ní. Zanesl jsem pytel s odpadky k přístřešku u hlavní brány. Otevřel jsem popelnici. Víko zůstalo ve svislé poloze. Vhodil jsem pytel dovnitř. Přitom jsem zahlédl titulní stranu časopisu, který jsem ještě nestihl přečíst. To mě to naštvalo, protože plýtvání nesnáším. Naklonil jsem se a sáhnul dolů, abych časopis vyndal, ale víko spadlo a praštilo mě do zátylku.“
Jeho vysvětlení znělo naprosto racionálně. Zatím. „A co se dělo potom?“
Drásavě si povzdechl. „Když jsem se trochu vzpamatoval, vrátil jsem se do domu. Šel jsem přímo do ateliéru, abych se ženě pochlubil, jaký jsem šikula. Emma seděla na trojnožce, měla ochranné brýle a respirátor. Pracovala s akumulační bruskou, dotvářela detaily na nové soše. Byl tam randál, takže si mého příchodu nevšimla. Ale jak jsem tam stál, všiml jsem si, že ji vidím dvakrát.“
„Po úrazu hlavy se to dá předpokládat,“ poznamenal jsem, abych dal najevo, že poslouchám.
„To jsem si původně taky myslel,“ brouknul pacient. „Emma mě s tím dvojitým viděním vzala na pohotovost. Udělali mi vyšetření. Na CT žádnou anomálii nenašli. Dali mi cosi na uklidnění. Řekli, že se to spraví. K tomu nedošlo. Od té doby to zažívám stále. Zpočátku mě vyděsilo, že se to děje selektivně.“
„Jak selektivně?“
„Některé lidi jsem viděl dvojitě a jiné ne,“ řekl pacient.
„Mluvil jste s nimi? S těmi, které jste viděl dvakrát? Řekl jste jim to?“
Tvrdě se na mě podíval. „Snažil jsem se. Zajímalo mě, jestli o tom vědí. Nevěděli nic a hleděli na mě jak na idiota.“
„Takže jste se ujistil, že ti, které vy vidíte dvakrát, sebe samé vnímají jen jednou.“
Nasupeně přikývl. „Kupříkladu vás vidím obyčejně. Zatím jste jeden. Ale nemůžete vědět, jestli se to časem nezmění. Sám sebe jsem taky nejdřív viděl obyčejně. Až potom se to změnilo. To byla ta poslední kapka.“
A jéje. To znělo téměř výhrůžně. Tak co s ním? V prvé řadě vyzkoušíme klasická antipsychotika, pak se uvidí. Ovšem potřebuji, aby spolupracoval. Aby alespoň připustil, že to, co vidí, není skutečné.
„Povězte mi, pane Čáro, více o vaší paní. Když jste ji viděl dvakrát, změnilo se i něco dalšího? Kupříkladu v jejím vzhledu nebo chování?“
Zatvářil se znechuceně. „O to přece jde. Emma bývala zlatá ženská. Milující, pečující, veselá. Trochu roztržitá jako všechny umělkyně, ale děti ji zbožňovaly a já bych to bez její podpory nikdy nikam nedotáhl.“
„Říkáte bývala,“ namítl jsem opatrně. „Znamená to, že po té ráně do hlavy jste ji vnímal jinak? Hůř?“
„Nesmysl!“ zahromoval. „Právě po té ráně do hlavy, kdy jsem ji uviděl dvakrát, jsem naplno ocenil, jak moc pro mě znamená. A všechny ty další dny jsem ji pozoroval. Mimoděk jsem třídil i další lidi v našem okolí podle toho, koho vidím dvojitě a koho ne. Ale potom jsem to konečně pochopil.“
„Co?“
„Že odchází,“ hlesl, ale byl to spíše vzlyk. „Vzdálenost mezi dvěma podobami jedné osoby se totiž postupně zvětšovala.“ Vyčítavě ke mně vzhlédl. „Ano, vím, co říkám ale trvám na tom. Nebyla to vzdálenost v délkové míře, tak jak ji běžně chápeme, protože obě ty podoby se nacházely v jednom těle. Chápete? Jedna v druhé. Byly to spíš dvě identity, které se od sebe vzdalovaly.“
„Takže ty dvě… identity vaší paní,“ řekl jsem, „se od sebe nějak lišily?“
Vehementně přikývnul. „Přesně tak. Jedna byla horoucí, ztřeštěná a plná štěstí. Sršela zájmem, zvědavostí, láskou. Ta druhá mě pozorovala kriticky a podezíravě. Jako kdyby váhala, jestli je ještě efektivní se mnou ztrácet čas. Měl jsem strach, že ta první, ztřeštěná, odejde a nechá mě tu s tou druhou, efektivní.“
„Jak jste na to reagoval?“
„Šel jsem k doktorovi, abych mu oznámil, že začínám bláznit. Je to rodinný přítel. Předepsal mi antidepresiva. Řekl, že na mě leze krize středního věku, a že by mi prospěla dovolená. Doktora jsem vnímal normálně, ale těch zdvojených lidí jsem navzdory práškům pořád potkával hodně. Ve firmě, na konferenci, v obchodě, na hřišti, na Emmině vernisáži. Zaznamenal jsem, že někteří měli ty dvě identity zaklesnuté těsně v sobě, ale u jiných se jedna od druhé vzdalovaly – stejně jako u mé ženy. Průběžně jsem se ujišťoval, že je to celé nesmysl. Na druhé straně jsem po nocích vysedával za počítačem a hledal nějaké životaschopné vysvětlení.“
„A našel jste něco?“
Zatímco si rozmýšlel odpověď, já už měl skoro jasno, jaký typ antipsychotik bude nejvhodnější. Chudák chlap. Teď mi tu ještě začne blábolit takové ty esoterické bludy, které jsem od pacientů slyšel už stokrát. Třeba že žijeme v simulované realitě, v Matrixu, a že mistr programátor se občas utne. Anebo že se naše vědomí vlivem zrychlené rezonance s vesmírným jádrem štěpí na dvě poloviny. Ta pokročilejší složka našeho já postupuje do vyšší úrovně existence, zatímco ta stagnující zůstává trčet v této hustě hmotné bahnité louži. S hrůzou jsem pomyslel na všechny ty esoterické nesmysly o auře a jemnohmotném těle, kterými šarlatáni krmí důvěřivé pacienty. Je s podivem, že do toho spadl i Karel Čára, držitel diplomů ze dvou prestižních univerzit. Jak vidno, vyšší inteligence je při takových druzích psychického onemocnění spíše na škodu.
O to více mě překvapilo, když pacient prohlásil, že na internetu ani v knihách na žádné jemu konvenující vysvětlení nenatrefil.
Vrátil jsem se k tématu. „Řekněme tedy, že vás ty odlišné vizuální vjemy znepokojily. Ale samy o sobě nemohly zapříčinit váš náhlý odchod z domova, když k němu došlo až půl roku po úrazu. Co vás tedy vyprovokovalo?“
Pacient se vzepjal a křikl: „Přece to, že odešla! Opustila mě!“
Byl jsem zmatený. „Vaše žena? Jakože odcestovala? Ale v dokumentaci stojí, že byla v den vašeho odchodu doma, stejně tak v následujících týdnech, kdy po vás všichni pátrali.“
Soucitně se na mě podíval. „Vy mi vůbec nerozumíte.“
Tak to by nešlo. „Ještě to se mnou nevzdávejte, pane Čáro. Slibuji, že vynasnažím. Tak jak jste to myslel, že vás žena opustila?“
„Zmizela jedna z jejích podob. Ta veselá a praštěná verze byla fuč. Až když se to stalo, došlo mi, že jsem ten proces odcházení dlouhé týdny předtím sledoval. Jak se smála, jak se o mě starala, jak mluvila s dětmi. Jak já ji miloval! Z každého jejího slova, gesta, skutku bylo poznat, jak moc jsme pro ni důležití. Teprve daleko za námi u ní stála její umělecká tvorba a na to navázaný společenský život. Navzdory tomu všechno, co poslední dobou vytvořila, bylo mnohem lepší, něž cokoliv předtím.“
„No, to je přece pěkné,“ prohodil jsem.
Čára se odmlčel, a pak pokračoval: „Poté, co moje milovaná Emma odešla, zůstala ta druhá, naškrobená. Zajímaly ji burzovní zprávy, televizní drby, konexe s užitečnými nebo úspěšnými lidmi. Všechno, co řekla nebo udělala, smrdělo kalkulem. Došlo mi, jak moc ji nesnáším. Vážně jsem přemýšlel, že ji uškrtím nebo třeba udusím polštářem. Věděl jsem, že musím odejít, jinak ji ze samého zoufalství zabiju. A byl bych to opravdu udělal, kdyby se nestala ta věc.“
„Co to bylo?“
Křehce se usmál. „V pátek, čtyřiadvacátého dubna, v půl desáté večer, jsem to poprvé zpozoroval. Moje ruce na klávesnici byly dvakrát. To mi dodalo naději, že taky odcházím. Za ní, ať je to kdekoliv. Věděl jsem, že ten proces, to odcházení, ještě nějaký čas potrvá. To, co zůstalo z mé ženy, na mě dál mluvilo jejím hlasem, což mě dohánělo k zuřivosti. Tak jsem raději šel.“
Ocenil jsem pacientovu schopnost sebereflexe. „Tak si to shrňme: Jednoho dne jste zpozoroval, že vámi preferovaná verze vaší paní odešla a zůstala ta méně oblíbená, jejíž chování vás dohánělo k zuřivosti. Později jste usoudil, že také odcházíte, načež jste společnou domácnost opustil. Ale proč jste hledal útočiště zrovna u bezdomovců? Máte několik dalších nemovitostí. A proč jste o sobě nedal vědět alespoň svým právníkům?“
Zašermoval si rukama před obličejem, snad aby tím demonstroval, že se stále vidí dvakrát. „K čemu by to bylo, když tu stejně končím?“
Předepsal jsem mu antipsychotika třetí generace. Uvědomil jsem ošetřující personál, že je nanejvýš žádoucí, aby pacient ty léky skutečně užíval. Slíbili mi, že na to dohlédnou.
***
Za pár dní jsem ho šel zkontrolovat. Na mou otázku, jestli se stále vidí dvakrát, reagoval naprosto nechápavě. Že neví, o čem to mluvím. Usoudil jsem, že předstírá amnézii, aby vytěsnil nepříjemné vzpomínky. To už byl úkol spíše pro psychologa, ne pro psychiatra.
Sepsal jsem desetistránkový posudek, díky kterému se dořešilo řízení s policií. Po dalším týdnu jsem pacienta propustil. Kladl jsem mu na srdce, aby pravidelně bral léky, které tak pěkně zabraly.
***
Nedávno jsem Karla Čáru sledoval v televizní reportáži z jednání resortní komise. Působil vysoce kompetentně. A v Blesku jsem zahlédl fotky z nějaké kulturní akce. Byl na nich Karel Čára se svou ženou Emmou. Oběma jim to slušelo. Měl jsem z toho dobrý pocit. Takový nadaný a úspěšný člověk, a mně se podařilo ho navrátit do produktivního života.
***
Zkušenosti s léčbou pacienta, který viděl dvakrát, jsem prodiskutoval s kolegy na psychiatrickém sympoziu, když jsme probírali kuriózní atributy psychotických příhod. Nikdy bych nevěřil, že se s tím fenoménem ještě někdy setkám.
Včera se má žena vrátila z turistické výpravy. Šplhala s kamarádkami po skalách, vyváděla jak zamlada a vůbec nic se jí nestalo. Teprve poslední den večer uklouzla v hotelové koupelně a zlomila si ruku. Když jsem pro ni přijel na nádraží, už zdálky na mě kynula sádrou a chechtala se jako puberťačka. Celá moje Matylda. Vždycky byla trochu potrhlá. Než odešla do důchodu, pracovala jako zdravotní sestra na dětském oddělení a děti ji milovaly. Někteří mí známí z akademických kruhů cítili potřebu mi naznačit, že ona se ke mně příliš nehodí. Ale vím, co mám doma. Skvěle vaří. Nakupuje mi oblečení, protože já to nesnáším. Hlídá naše účty. Ráda se hádá o pitomostech. Čte romantické blbiny o upírech a vlkodlacích, zatímco já louskám severské detektivky. Ona je prostořeká a bezprostřední, zato já toho doma moc nenamluvím. V zásadě je přesně taková, jakou ji potřebuju.
Hned v autě cestou domů mi barvitě popisovala zážitky z výletu, potom mi připomněla, že bychom měli nakoupit, načež dodala, že si musí pořídit nové brýle. „Co jsem spadla, nějak blbě vidím.“
Něco uvnitř mě se obezřetně zatetelilo. „Jak blbě?“
Pomalu jsme přijížděli na parkoviště k obchodnímu centru. Matylda ukázala na skupinu lidí u přístavku s nákupními vozíky. „Vidíš tu tetku v červeném tričku? A toho kluka s baťohem? Tak si představ, že je vidím dvakrát. Jenom ty dva. A všechny ostatní vidím normálně. To nevymyslíš!“
„A co mě, Tylinko?“ zakrákoral jsem. „Mě dvakrát nevidíš?“
Široce se usmála. „To bych ti přece řekla.“
Sklopila stínítko, aby se podívala do kosmetického zrcátka. „A co kdybych já byla dvakrát? Co kdyby mi třeba narostla druhá hlava? Pamatuješ na ten film s Arnoldem? Bylo to z Marsu. Ten mutant, co vedl povstalce, měl na břichu trpasličí dvojče...“
Plácala páté přes deváté. Podobná sopce chrlila všemožné náměty, aby si s nimi mohla hrát. Neprojevila ani záchvěv obav. Taková prostě byla. Zatímco se uvolněně pochechtávala, krčila nos, cenila zuby, a vyplazovala jazyk, zaparkoval jsem, vypnul motor a zatáhl ruční brzdu.
Místo abych vystoupil z auta, zůstal jsem šokovaně sedět. Pomyslel jsem na Karla Čáru, který vlivem nemoci uvěřil, že přišel o manželku. Co kdyby to byla pravda? To je blbost. Byla to psychóza jak kráva. A léčba byla úspěšná.
Jakmile se na sebe Matylda dostatečně vynadívala, rozšafně prohlásila, že v zrcadle vypadá úžasně a že můžeme jít nakupovat. Ale když zvedla stínítko do původní polohy, pobaveně prskla: „No to je gól. Moje ruka!“ Vrazila mi zdravou ruku pod nos. „Vidím ji dvojitě.“
Začal jsem se bát.
