Synopse jako projekt na barák
Synopse je jako projekt na barák. Je rozhodně lepší mít ten projekt hotový dřív, než začnete stavět. Ale přesto existují exoti (jako já), kteří to dělají naruby:
Napsala jsem sedmdesát stran nové knihy (pracovní název Otta Zběsilec) a pak jsem se zasekla. Po dlouhém bádání mi došlo, proč. Psaní je pro mě dobrodružství a baví mě na něm, že nikdy předem nevím, kam moje postavy ten příběh nakonec zavlečou (navzdory mé snaze je usměrnit). Jenže tentokrát jsem vytvořila příliš mnoho dějových vláken, které jsem potřebovala splést, a došla jsem k závěru, že některá vlákna by byla posvazována a nadstavena jaksi příliš krkolomně a že by mi to čtenář nesežral. Takže jsem pokorně přistoupila k projekční práci a začala jsem sestavovat synopsi. Slepila jsem k sobě několik papírů A4 a začala nahoře, zakreslovala jsem příčiny a následky, větvila jsem dělové linie a zase je spojovala, taky jsem škrtala a přepisovala – a trvalo mi to dva dny. Podle výsledku z těch sedmdesáti stran použiju sotva polovinu a ještě to celé překopu.
Proč přirovnávám synopsi k projektu? Moje maminka pracovala jako stavební projektant. Jako dítě jsem ji často sledovala, když na rýsovacím prkně na pauzák (ručně, počítače měli tehdy jenom v NASA a v Bajkonuru) rýsovala půdorysy, fasády a řezy domů - vše na půl milimetru přesně, jak ještě některé plochy různě šrafuje a čančá. Protože synopsí se v případě literárního díla rozumí přehled, shrnutí děje, stručný obsah, přirovnávám ji k nákresům budoucích domů, které rýsovala moje matka.
Pravdou je, že většina prozíravých autorů dělá synopsi dávno předtím, než se pustí do vlastního psaní. Jenže já už jsem si na předchozích knihách vyzkoušela, že když nasmolím synopsi před psaním, ještě v tom necítím tu správnou náladu, která mě potom nese dál. Taková synopse mi byla k ničemu, protože jsem všechno od zápletky po postavy v průběhu psaní změnila už v polovině první stránky, takže výsledný příběh neměl s úvodní synopsí vůbec nic společného.
Tentokrát jsem tedy udělala kompromis. Napřed kus knihy, potom synopse, potom překopávky – a vypadá to, že to půjdeJ)
Napsala jsem sedmdesát stran nové knihy (pracovní název Otta Zběsilec) a pak jsem se zasekla. Po dlouhém bádání mi došlo, proč. Psaní je pro mě dobrodružství a baví mě na něm, že nikdy předem nevím, kam moje postavy ten příběh nakonec zavlečou (navzdory mé snaze je usměrnit). Jenže tentokrát jsem vytvořila příliš mnoho dějových vláken, které jsem potřebovala splést, a došla jsem k závěru, že některá vlákna by byla posvazována a nadstavena jaksi příliš krkolomně a že by mi to čtenář nesežral. Takže jsem pokorně přistoupila k projekční práci a začala jsem sestavovat synopsi. Slepila jsem k sobě několikm papírů A4 a začala nahoře, zakreslovala jsem příčiny a následky, větvila jsem dělové linie a zase je spojovala, taky jsem škrtala a přepisovala – a trvalo mi to dva dny. Podle výsledku z těch sedmdesáti stran použiju sotva polovinu a ještě to celé překopu.
Proč přirovnávám synopsi k projektu? Moje maminka pracovala jako stavební projektant. Jako dítě jsem ji často sledovala, když na rýsovacím prkně na pauzák (ručně – jak tehdy jinak) rýsovala půdorysy, fasády a řezy domů - vše na půl milimetru přesně, jak ještě některé plochy různě šrafuje a čančá. Protože synopsí se v případě literárního díla rozumí přehled, shrnutí děje, stručný obsah, přirovnávám ji k nákresům budoucích domů, které rýsovala moje matka.
Pravdou je, že většina prozíravých autorů dělá synopsi dávno předtím, než se pustí do vlastního psaní. Jenže já už jsem si na předchozích knihách vyzkoušela, že když nasmolím synopsi před psaním, ještě v tom necítím tu správnou náladu, která mě potom nese dál. Taková synopse mi byla k ničemu, protože jsem všechno od zápletky po postavy v průběhu psaní změnila už v polovině první stránky, takže výsledný příběh neměl s úvodní synopsí vůbec nic společného.
Tentokrát jsem tedy udělala kompromis. Napřed kus knihy, potom synopse, potom překopávky – a vypadá to, že to půjde.
Pokud ale synopsi dál přirovnávám k projektu, dá se říct, že nejdřív vyhrabete základy, potom postavíte hrubou stavbu, potom to celé zaměříte, nakreslíte projekt, vydržíte kavalkádu na úřadech, a když je projekt na světě a schválený, tak ten rozestavený barák zbouráte a začnete nanovo, akorát se vám bude hodit ten stavební materiál
Kterýže to světový autor řekl, že první verze čehokoliv je sračka? .
