Nakrmená bestie
V jedné FB skupině byl vznesen dotaz, zdali i ostatní účastníci komunikace mluví sami se sebou. Tazatel potřeboval vědět, zda je jenom on takový blázen, nebo zda je těch bláznů víc, či zda se náhodou nejedná o běžný jev. A mě napadlo, že když se můj vnitřní či vnější monolog (případně kvazi dialog) týká jenom reálných záležitostí nebo idejí s reálným podkladem, tak je to ještě dobrý. Horší je, když začnu fabulovat a modelovat si různé alternativy, co by se stalo, kdyby... Mám to tak odjakživa a je to vyčerpávající až do té míry, že jsem si proti tomu musela vypěstovat specifický druh obrany, abych neulítávala od reality příliš (abych dokázala komunikovat a koexistovat s manželem a dětmi a širší rodinou a přáteli). Takže proto posledních patnáct let píšu romány. A nakrmená bestie mé obrazotvornosti mírumilovně podřimuje, občas prskne nebo se převalí, a všichni jsme (rámcově:)) v pohodě :)))
