Návrat na Mizeon - Arrakiel - 16. kapitola: Lapálie reverzního inženýra Essia (Trrisielovo sídlo v Abderanské vrchovině)
Essius ležel pod vznášedlem, zíral na podvozek a na jazyk se mu draly kletby. Která krodoší kráva s tím létala? Není to ani týden, co dělal generálku.
Chrastění štěrku ho přimělo se podívat do škvíry mezi podvozkem a terénem. Šedivé naleštěné holínky. „Tak co?“ houkl jejich majitel, správce budov, Tubures.
„Zadřený vzdušný ventil. Ucpané trysky. Spečené obvody. Nezbývá než to celé rozebrat, vyčistit co půjde a zničené součástky nahradit, pane,“ referoval apaticky Essius.
Essius
„Sir Hokrius to potřebuje do zítřejšího rána,“ zakňoural Tubures.
Essius zaťal zuby a opatrně se vysoukal ven, aby se tlusťochovi mohl podívat do očí. „To je práce minimálně na deset hodin, pane.“
Tubures udělal dotčený obličej. „Nemůže to trvat tak dlouho. Moje paní tvrdí, že včera tomu nic nebylo. Jenom to trochu páchlo, když přistála...
„Jo, protože přistála místo na trávník do hromady shrabaného sena,“ namítnul naštvaně Essius. „Madam může být ráda, že jí to nebouchlo pod zadkem.“
„No, tak to uděláš v noci,“ řekl tlusťoch. „Však tě neubude.“
Essius se kousnul do rtu, když viděl, že je tlusťoch posraný strachy. Když nebude Hokriovo reprezentativní vznášedlo ráno připravené, Hokrius se naštve. Možná by se mohl zajímat, kdo ho tak zřídil. Asi by se mu nelíbilo, kdyby se dozvěděl, že si ho na nákupy vypůjčila manželka jeho podřízeného. Mohl by to opravit. Dokonce by to netrvalo ani tak dlouho, jak tlusťochovi řekl zejména, kdyby si vypomohl magií. Opravování čehokoliv mu nevadí. Vlastně ho to uklidňuje. Nemůže dělat to, co by chtěl, ale i tak má jeho práce smysl. Ale pokud by v dílně zkysnul přes noc, zase by prošvihnul možnost vidět Owianu. A to tedy ne. „Nemohu,“ řekl Tuburovi. „Na večer si mě objednal Ewertes. Ve skladu hapruje chladicí agregát. Musí se to dělat mimo pracovní dobu a už na to čeká dva dny.“ Naoko lítostivě si povzdechl a dodal: „Ale třeba se vám podaří se s Ewertem dohodnout, pane.“ V duchu se dobře bavil. Kdyby Tubures Ewerta požádal, aby s opravou ve skladu posečkal, Ewertes by se mu leda vysmál. Ti dva se snášeli jako xira a vakovlk.
„Chceš tím říct, že to do rána nestihneš?“ vyjekl správce.
„Nechci,“ ušklíbnul se Essius. „Já to říkám.“
Těstovitý správcův obličej se zabarvil dočervena. „Uděláš tu záležitost pro Ewerta a pak budeš pokračovat na vznášedle.“ Správce se ošil. „Můžeš si přece vypomoct...no, ty přece víš, čím.“
Essius na něj udělal nechápavý obličej. „Ne, nevím.“ řekl škrobeně. Dobře věděl, co po něm ten opičák chce. Aby použil svou interní magii. Kterou ovšem jako obecný démon s nepotvrzeným původem oficiálně nedisponuje. Arcikněžna ho dokonce mezi čtyřma očima varovala, že pokud se dozví, že to zkouší, přeřadí jej do Trrisielovy testační stáje. Dělat arciknížeti figuranta při crash testech, po tom opravdu netouží. „Nejspíš to nestihnu, pane,“ řekl rozvážně. „Nemůžu se rozkrájet. V arciknížecích dílnách je spousta démonů, kteří by si s tím poradili,“ dodal bezelstně. Bylo mu jasné, že Tubures nikoho dalšího hledat nebude. Démonům v dílnách totiž šéfuje Ewertes.
Tubures ještě víc zrudl. Vykulil oči, až mu málem padaly z důlků a zařval: „Ty... jeden... podřadný... prohnilý... zpotvořenče! Budu si na tebe stěžovat arcikněžně! Však ony tě ty učené kecy a povýšenecké úšklebky přejdou!“
„Jak je libo,“ procedil skrze zuby Essius. Vyhrnul si manžetu zamaštěného overalu a zkontroloval časomíru na náramkovém počítači a řekl: „Musím se jít převléct. Lord Soliss nesnáší, když přijdu špinavý, a ještě víc by ho urazilo, kdyby na mě musel čekat.“
„A co toto?“ ječel za ním správce.
Essius se ohlédl přes rameno a řekl: „No, pokud to nepočká, můžete to zkusit sám, pane. Studoval jste stejnou školu, co já.“
Opravdu spěchal. K Ewertovi má naklusat až po večeři. Že by se to Tubures dozvěděl, nehrozí, protože ti dva by si radši ukousli jazyk, než aby na sebe promluvili. Má ještě dostatek času, aby v posilovně zastihnul Owianu. Minul vchod pro služebnictvo, aby se vyhnul slídivým pohledům a všetečným dotazům a zamířil k zimní zahradě, kterou se dalo proklouznout ke schodišti do suterénu.
U zbrojnice mu do cesty vběhl Jedd. Spiklenecky přimhouřil oči a zašeptal: „Tak co, už sis to rozmyslel? Přijdeš zítra na tu svačinu?“ Zlé jazyky o Jeddovi říkaly, že je blázen. Před pěti sty lety, v dobách Dračího masakru, se před útokem ukryl ve sklepě a propadl se kamsi do jeskyně. Než se mu podařilo dostat ven, strávil tam čtvrt roku. Od té doby každému, kdo byl ochotný ho poslouchat, vyprávěl, co všechno tam zažil. Trpěl utkvělou představou, že ho z bludiště vyvedli debhátarové – staří mizeonští bohové. Že slyšel jejich hlasy, které mu radily, kde jít rovně a kde odbočit. Mluvil o pravorodých bozích, které jejich bratr Rafedaxarr v bitvě porazil, při čemž společně pokropili Mizeon Krvavým deštěm. Jedd došel k přesvědčení, že zatímco arcidémoni mají zastání u svého pokrevního předka Rafedaxarra, prostí démoni a raisi ho můžou hledat u jeho sourozenců. Dokonce se mu podařilo shromáždit hrstku pologramotných snílků, kteří jeho výplodům naslouchali. Když Essia arcikněžna společensky degradovala, přišel Jedd i za ním. Essius měl už tak všeho kolem plné zuby a o paktování s Jeddovým bratrstvem nestál. Přesto se ho Jedd pokaždé znovu zeptal, kdykoliv na sebe narazili.
„Už jsem ti říkal, že si nic rozmýšlet nepotřebuju. Prostě se k vám nepřidám,“ řekl Essius.
Jedd vzal Essia za předloktí a naléhavě s ním zatřásl: „Právě ty by ses k nám přidat měl. Rozumíš knihám. Víš, jak mluvit s panstvem. Dokázal bys pro nás získat pozornost.“
Jedd
„Já a revolucionář?“ Essius se zašklebil. „Na blbosti nemám čas. Makám dvacet hodin denně a otevírá si na mě hubu úplně každý.“
„Ale to je právě ono!“ zatetelil se Jedd. „Copak nechápeš, že tě Rafedaxarr zklamal? On se stará jen o panstvo. Ale Aisus, Grom, Huat, Narena, Moneta a Brexa by se mohli starat o nás! Jen kdybychom našli způsob, jak debhátary vhodně poprosit!“
Essius zakoulel očima. „Nemám ten dojem, že by mě Rafedaxarr zklamal, Jedde. Spíš se mnou zametla jedna zlá mrcha. A že na to ostatní nic neřekli? No, tak už to chodí. Musím jít.“
Jedd naprázdno zalapal do dechu. „Ale staří bohové...“
„Jsou dávno mrtví,“ houkl Essius a zaběhl za roh.
Bludištěm chodeb se kolem sebe neustále rozhlížel. Kdyby ho v panských prostorách načapali arciknížecí raisi včetně jeho vlastní matky, koukal by z toho nářez Sollisovým oblíbeným bičem. Měl štěstí. Za chvíli už sbíhal po schodech.
Owiana seděla na žíněnce a zády se opírala o zrcadlovou stěnu. Když ho uviděla, usmála se, a ještě víc zkrásněla. Vyskočila a hnala se k němu.
Natáhl paže, aby ji zarazil. „Jsem strašně špinavý, koláčku.“
Potřásla hlavou na protest, zapletla svoje prsty s jeho, odtáhla paže od sebe a přitiskla se mu k hrudníku. „Na to kašlu!“ křikla.
„Pssst,“ zasyčel.
„Včera jsi mi strašně chyběl,“ dodala už tišeji, objala ho kolem pasu, a ještě víc se k němu přimáčkla.
Dech se mu zadrhnul. Byla tak sladká, tak svěží, tak opravdová. „Až do večera jsem opravoval zavlažovací zařízení na statku v Kenhází. A za chvilku musím do dílen za Ewertem.“
Vytáhla se na špičky, aby ho mohla políbit. Ostražitě strnul, aby zkontroloval, jestli neslyší z chodby něčí kroky, než se k ní s povzdechem sklonil. Jeho rty měkce přistály na jejích. Snažil se k ní být něžný, ale nikdy mu to nevydrželo dlouho. „Nejsem žádná polštářková fiflena, můj démone,“ zavrčela. Přiváděla ho do vytržení, když mu okusovala bradu, linii čelisti a krk a jemnýma ale kupodivu silnýma rukama mu hnětla zadek. Opravdu nebyla jako Lissariovy sestry, jeho vznešené sestřenky. Místo krajek má Owiana raději kůži. Místo štětce se ohání sbíječkou. Její emotizační plastiky viděl jen na videxu. Zalíbily se mu dřív, než se zamiloval do jejich autorky. Owiana je živel. Na její oheň mohl zareagovat zase jen ohněm. Ve vzácných chvílích, kdy mohli být spolu, se cítil šťastný. Přesto věděl, že to musí skončit. Neexistuje způsob, jak tu společenskou propast mezi nimi přemostit.
***
