Návrat na Mizeon - Arrakiel - 4. kapitola: Zoufalí arcidémoni dělají zoufalé věci
Arri mohl chodit podél plevelem obrostlého hustého plotu a dívat se do panské zahrady stejně, jako to dělali ostatní. Průhledy mezi keři a záhony prosvítal Trrisielův palác. Snažil se šmírování vyhýbat, nerozebírat binec, co v sobě má. První rok nového života prožil jako ve snách. Zpočátku žil v očekávání, že se NĚCO stane. Že si jej přijde otec vyzvednout. Nebo Sibiel. Nebo matka. Nebo Wrella. Jak dny ubíhaly, už by se smířil i s tajným dopisem. Snil o tom, že mu někdo přinese nějakou pitomou součástku, ve které bude ukrytý kus popsaného papíru. To přece není tak těžké... Stačilo by, aby napsali, že pro ně pořád existuje. Udělal sice rodině ostudu, ale každý musel vědět, že rozsudek byl zmanipulovaný. Jak znal otce, Destruktiel se uměl rozčílit, ale nikdy nezůstal naštvaný dlouho. Tak proč se nic nedělo?
Jak zvláštní, že ani Wrella se neozvala. Jeho nejvzornější sestra a nejstarší z dívčích trojčat, od které by čekal, že mu pošle alespoň tajnou zprávu, kterou ho podpoří, mlčela. Od Diriany toho mnoho nečekal a Owiana měla zaracha, ale mohly mu poslat alespoň tajný dopis. Nic. Šílel, protože to vypadalo, že pro ně skutečně zemřel.
Později všechno úsilí soustředil do hledání způsobu, jak se zbavit rušícího nákotníku. Výsledkem byl jeden výprask za druhým. Pokaždé, když se pokusil přelézt plot, proplížit se bránou, nákotník ho ochromil a vyslal zprávu Solissovi, který si ho přišel sebrat jako zralou švestku. Jakmile se pokusil nástrojem, co ukradl v dílnách, narušit integritu korundového pláště, zase tím přivolal Solisse, či některého z jeho podřízených. Za každý pokus si vysloužil několikadenní pobyt na strážnici. Při bití raisi dávali pozor, aby ho nezmrzačili, a aby to nebylo do obličeje. Pak ho odváděli zpět do práce, na všetečné dotazy ostatních nevolníků odpovídali místo něj: „Tady Kiel je hotový poklad. Jak ten dokáže uklidit hajzlíky, to se hned tak nevidí...“
Poslední dobou vážně uvažoval o amputaci. A potom by z Mizeonu utekl. Neuměl sice postavit bránu, ale mohl by to zkusit průvlakem, jak to dělají raisi. Raisi se přemisťovali na smrtelné světy pomocí koridorů, které otevírali smrtelníci silou vůle, když je k sobě volali a něco od nich chtěli. Čím byla potřeba silnější, tím byl průvlak lépe průchodný a cesta snadnější. Arri sice nikdy tento způsob dopravy nepoužil, ale jako arcidémon to znal. Vídal, jak raisi z jejich sídla reagovali na výzvy, jak odcházeli a jak se vraceli. Měl pět osobních strážců a byl to on, kdo jim dával svolení se vzdálit a načerpat energii, kterou potřebovali pro sebe a své rodiny, případně pro nějaké záležitosti, kterými je pověřil otec. Dokázal volání vyzyvatele vycítit stejně dobře jako raisi. Kdyby se mu podařilo protáhnout na Bredeon, nebo jiný smrtelný svět, noha by mu tam dorostla. Plán byl takový, že po tom, co si nohu uřízne, naskočí do průvlaku, který otevřel nějaký vyzyvatel. Ovšem dokud měl nákotník, nemohl vycítit vůbec nic. A zatím neměl představu, jak velká je pravděpodobnost, že v době, kdy si nohu uřízne, bude otevřený koridor k dispozici. Problém byl v tom, že s uřezanou nohou se jeden těžko soustředí. Litoval, že ho nikdy nenapadalo se zajímat o brány, protože s bránou by to bylo jednodušší. Ale teď je tady a musí se dostat z kaše, kterou si navařil. Jestliže bude cenou za svobodu uříznutí vlastní končetiny, tak ji zaplatí. V dílnách na druhém podlaží, kde rozebírali zařízení fungující na elektrický pohon, sežene pilku. Na strážnici, až ho tam zase odvedou, sebere analgetika, nebo když se poštěstí i drogy. Dlouho nebyl dostatečně odhodlaný, aby to riskoval, ale čas uzrál...
Nejvhodnějším okamžikem bude příští víkend. Každý první pátek v měsíci pořádají Rawantovy sestry gardenparty. Hosté mívají raisi-démoní ochranku.
Věděl, že to nemůže odkládat, jinak přijde o rozum. Hlavně po tom příšerném smutečním večírku, který Rawantova matka uspořádala minulý měsíc. Rok byla v lázních, a byl od ní klid. Ale jakmile se vrátila, pustila se do přípravy pietního soaré. Pozvala úplně všechny. Kvůli Lissariově postu císařova sekretáře se nikdo z příbuzenstva neodvážil to zasklít. Proslov, koncert pod nočním nebem, ohňostroj, vše šlo jak na drátku. Až na tu smuteční vatru, která se ihned po zapálení zbortila, polena se rozkutálela a plameny zhasly. Když o tom Arrakiel s odstupem času přemýšlel, pochopil, že to arcikněžna zinscenovala, aby ho mohla hostům předvést. Rozhodla špatně postavenou hranici sestavit znovu a ohořelá a začouzená polena nahradit novými. V dílnách za plotem je dřeva dost. A poskoků na špinavou práci taky. Vůbec nepřišlo do úvahy, že by Moretě stačilo lusknout prsty a zařídit to kouzlem, protože takové usnadnění procesu by Rawantovu památku znevážilo.
Takový rozruch v průmyslovém sektoru ještě nezažili. Arcikněžna v doprovodu dvorních dam a ochranky vytáhla Ewerta z postele. Předák pobíhal kolem plotu, a mezi poskoky hledal ty nejchytřejší, aby mu neudělali mezi panstvem ostudu. Marně se Arrakiel zašíval v kotelně.
„Tebe chce arcikněžna přednostně, sráči,“ ušklíbl se Soliss, když ho díky náramku našel.
„Nutí mě porušovat zákon,“ zasyčel Arri v zoufalé potřebě tomu ponížení uniknout. „Mám zakázáno se přibližovat k rodině.“
„Ty žádnou rodinu nemáš.“Soliss změnil nastavení nákotníku, aby Arrakiel mohl za plot, a už ho hnal na prostranství mezi budovami k hloučku barevně nastrojených dam povlávajících mezi vyjevenými nevolníky a nepříliš nadšenými gardisty. Arri se vlekl, jako by si šel pro výprask. Neměl příležitost se prohlížet v zrcadle. Vlastně se mohl vidět jen jednou za měsíc při povinném stříhání. Ale měl dost jasnou představu, jak asi vypadá. Vychrtlý, zjizvený, téměř plešatý, navlečený jako hastroš, s rukama od oleje s olámanými nehty a obličejem flekatým modřinami a zažranými čmouhami od sazí.
Rawantova matka, oblečená v dokonalé temně fialové večerní toaletě, zdobená náhrdelníkem z černých diamantů, natřásající se na vybetonovaném prostranství mezi průmyslovými objekty připomínala absurdní oživlý obraz. Jakmile Arrakiela spatřila, sjela ho pohledem, spokojeně přikývla, a v doprovodu ochranky vyrazila směrem k zahradám. Dámy její jednání poslušně zopakovaly, než ji s brebentěním následovaly. Arri z jejich tváří a gest vyčetl opovržení, soucit, odpor i zděšení.
Ewertes ho poslal ještě s dalšími pěti nevolníky pro dřevo. Pracoval jako ve snách, protože si nedokázal představit, jak to přežije.
Naložili dřevo na korbu malého náklaďáčku, ale k ohništi museli klády nanosit ručně, aby nezničili dlažbu na terase. Nejdřív vynosili dobré dřevo, potom rozebrali už pokropenou, ale místy ještě dýmající nepovedenou hranici. Ohořelé dřevo naložili, aby ho mohli odvézt. Skládáním nové vatry měl být proces zakončen. Arrakiel se důsledně soustředil jen na práci. Věděl, že hosté terasu s ohništěm obestoupili a pozorují je. Slyšel hlasy, cinkání skleniček, vtipkování, ušlechtilé a sofistikované poznámky, kterými komentovali jejich práci. Tušil, že rodiče tam jsou. A že to pro ně musí být zlé. Byli nuceni strpět, jak Moreta předvádí společnosti trosku, kterou udělala z jejich syna.
Pokaždé, když ho Soliss bil, tvrdil mu, že ho rodiče veřejně zatratili, bratr že mu naplival na hrob a sestry ho proklely. Vzpíral se uvěřit, ale někdy ho nahlodávala pochybnost.
I když cítil, že se do něj zarývají desítky pohledů, na nikoho se nedíval. Po dvojicích přenášeli kulaté ohořelé klády k autu. Reg, jeho parťák, jak byl z nóbl prostředí nesvůj, neustále hloupě tlachal. Myslel si, chudák, že tím na panstvo udělá dojem. Ještě horší bylo, že se přímo urputně snažil Kiela do svého otravného monologu zatáhnout. To bylo pořád: A co bys myslel, Kiele, že mi tehdy lord Drewenix odpověděl? No řekl mi, že tak dobře zbroušené hrany ještě neviděl. A to bys neřekl, Kiele, za měsíc stihl jeho sluha ten meč znovu ztupit. Raisi-démoni se opravdu s ničím nepářou. Arrakiel měl chuť mu říct, aby držel hubu, ale místo toho jen přikyvoval a civěl před sebe.
Jakmile začali sestavovat novou vatru, musel Reg konečně hubu zavřít. Vedení prací se totiž ujal samotný arcikníže. Přesnými pokyny nevolníky navigoval, kam které poleno uložit, a odrážel žertovné návrhy a připomínky ostatních příbuzných, se kterými se roztrhnul pytel. V jedné chvíli pracně budovaná konstrukce povolila, tři klády se sesunuly, konstrukce se povážlivě nachýlila na stranu. Naštěstí Arrakiel včas zasunul pod zlobivé poleno klín, za což ho Gres uznale plácnul po rameni.
Chladný noční vzduch proťal nervózní smích.
Tisíckrát se mohl zapřísahat, že to neudělá. Stejně zvedl zrak. Ten hlas znal. Bodlo ho u srdce, když spatřil Loretu. V toaletě barvy půlnoční modři se její bílá pleť leskla jako alabastr. Její dlouhý štíhlý krk obepínal náhrdelník vykládaný temně modrými kameny. Stříbřité vlasy měla vyčesané do vysokého drdolu, k ramenům spadalo pár koketních kudrlinek. Její oči, které byly za normálních okolností pomněnkově modré, doutnaly černě. Zorničky měla rozšířené vzrušením. Stála zavěšená do Jeronese. Za stopku držela sklenku a tak, jak měla ve zvyku, když ji něco zaujalo, jí protáčela v prstech. Hleděla na Arrihos výrazem, s jakým sledujeme zábavné číslo ve varieté. Pořád vypadala zatraceně úchvatně.
Naposledy se milovali týž den, kdy udělal ten průšvih. Znali se celý život. Protože mu někdy v pubertě došlo, že se je rodiče snaží dát dohromady, dlouho se jí vyhýbal. Popuzovalo ho, že na jeho názor se nikdo neptal. Jednou ho pozvala na závody kluzáků, a on z nedostatku jiných povyražení přijal. S údivem zjistil, že je zábavná. Měla stejně zvrácený smysl pro absurdity jako on sám. Doprovodil ji domů a zdržel se do rána. Od té doby spolu nezávazně chodili. Začal uvažovat, že by jim to mohlo klapat. Že se možná...zamiloval. Došel až tak daleko, že plánoval provdat své tři otrokyně. K soudu ale nepřišla.
Celou dobu si zakazoval na ni myslet. A když přece, tajně doufal, že...
Stačil jediný pohled a pochopil, jaký byl blázen. Hrudník mu svírala tíseň, hořká žluč stoupala do krku. Okov na kotníku pálil jako nikdy dřív.
Gres do něj strkal. Reg na něj mluvil. Spolupracovníci se dožadovali jeho pozornosti. Zaťal zuby a znovu se soustředil na práci. Dál už si toho moc nepamatoval. Za plotem mu Soliss znovu přeprogramoval nákotník. Nějak se dopotácel do svého kutlochu za kotelnou a obestřela ho tma.
Zatímco pro něj to byla nejhorší noční můra, pro ostatní nevolníky byl výlet do privilegované zóny dechberoucím zážitkem. Nazítří hlavní téma dne. Jaká to byla krása, když v besídce hrála živá hudba. Kdo s kým tančil, kdo s kým mluvil. Co měly ženské na sobě, a jak byli ti hlavouni na pracující chudáky pro jednou milí. Ale především, jaké dobroty v krabici od arcikněžny za práci mimo rozpis dostali...
Kdyby to šlo, byl by Arri si zacpal uši. Když do dílen nastoupil, nejdřív ho šokovalo, s jakou intenzitou nevolníci panstvo sledují. Že přesně vědí, kdo je kdo, s kým kdo chodí, s kým kdo popíjí, a dokonce, s kým kdo šuká... Nejdříve byl pobouřený. Jenže když o tom přemýšlel dál, došlo mu to. Mají to přímo pod nosem, a protože jsou bez šance na to dosáhnout, alespoň se neškodně baví. Tady nerozhoduje, jestli by něco dokázali, kdyby dostali příležitost. Jsou takoví, jací jsou.
Setkání s Loretou a vlastně celý ten lahůdkový zážitek s pietní oslavou, který jeho rodičům a jemu samotnému Moreta naservírovala, protože nepochyboval, že to celé pečlivě naplánovala, ho motivovalo, jako nic jiného předtím.
Najde způsob, jak se nákotníku zbavit a uteče. A vypátrá, do jakého vosího hnízda píchnul, že ho vlastní příbuzní neváhali takovým způsobem zlikvidovat...
Ale nechtěl se stát zběhem. Nelíbila se myšlenka, že by měl být věčně na útěku před vlastní rasou. Když ho nechtějí na Mizeonu, mohl by se přihlásit k Alianci. Říkalo se, že agenty do si vybírají sami, ale kdo nic nezkusí...
Když příležitost nepřichází, nějakou si vytvoří.
Nečekaná rána zezadu jím smýkla proti pracovnímu ponku. Byla tak prudká, že ramenem naboural do přihrádkové police na součástky zavěšené na stěně nad stolem.
„Říkal jsem, že to máš očistit, ne se s tím mazlit! Na co máš svěrák, zmetku?“
Jak se Arri snažil narovnat, ve vzteku zabral o trochu víc ramenem a polici podebral. Nejspíš nebyla dobře ukotvená. Těžká police se nadzvedla, odchlípla ode zdi a mučivě pomalu se začala kácet... Arrakiel polici zády zachytil, vzepřel se pažemi, a pokusil se ji vrátit zpět. Ale z polohy, kdy napůl ležel rozpláclý na stole, to bylo těžké. K tomu, aby ji znovu zavěsil, nebo alespoň opřelo ponk, potřeboval ještě jeden pár rukou. Sám ten masivní kus prostě udržet nemohl, natož jej zvednout. S rachotem, kterému konkurovalo jen Ewertovo nadávání, se police znovu zakymácela a naklonila a zřítila úplně. Dokud Arrimu na ramena a záda pršely jen šrouby a matice, ještě to šlo, ale když se z nakloněné přihrádky vykutálelo těžké ložisko, a tvrdě ho udeřilo do týla, zatmělo se mu před očima a vzdal se. Skončil tak na ploše ponku zaklíněný pod částečně roztříštěnou policí, zasypaný podložkami, závitníky a klíči.
„Ty bezcenný šmejde!“ hulákal Ewertes. Zběsile se rozhlížel po dílně, jak hledal něco, čím by Arriho praštil, až mu padl do oka železný hever opřený v koutě. Napřáhl se, udeřil do trosek police a zařval: „Do rána to všechno dáš do pořádku!“ vřískl. „A Solissovi povím, že sabotuješ práci. Už dlouho si dělá zálusk na tu tvou malou prdel!“ Znova a znova mlátil vrchní pohůnek na prkna, naštvaný, že se nemůže dostat Arrimu přímo na tělo. Kypěl zlostí. Tváře měl rudé, čelo zpocené, oči mu málem padaly z důlků.
Arrakiel, i když byl potlučený a poškrábaný, se rozchechtal.
„Co je to tentokrát, Ewe?“ozval se z chodby Solissův hlas. „Další pokus o útěk by mu přišel draho.“ Raisi vypadal, že ho to vysloveně těší.
Arrakiel pod policí zatajil dech. Při vzpomínce na lekce na zbrojnici ho smích rychle přešel. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Toho zmrda zřejmě přivolal náraz některé kovové součástky na jeho nákotník.
„Měli by ho nakrájet prasatům, můj lorde!“ prskal předák. „Podívejte se na tu spoušť!“
Soliss udělal pár kroků a dostal se do Arrakielova zorného pole. Byl v šedivém brnění arciknížecí gardy s plazmovou ručnicí zavěšenou na zádech, s pistolemi ve stehenních pouzdrech a vínově rudým bičem za opaskem, se kterým se Arri důvěrně znal. Jeho hnědé oči se zaujatě leskly. „Ewerte,“zaševelil, „pomoz mi toho chcípáka dostat ven.“
***
Zoufalí arcidémoni dělají zoufalé věci
Probral se nahý a zbitý jako pokaždé. Nic neviděl, rány pálily, třásl se zimnicí, ale to bylo vzhledem k neutralizačnímu působení nákotníku normální. Ještě to neskončilo. Nikdy ho nenechali odejít po prvním kole. Má spoustu času na přemýšlení. To je na tom nejlepší nebo nejhorší.
Třeštila mu hlava, jazyk se lepil na patro, myšlenkami se zas a zas vracel do chvíle, kdy se jeho život tak úděsně posral. Zásadní chybu udělal, když z otcovy vitríny vzal tu blbou trhací dýku. Nebo to bylo ve chvíli, když vůbec pozval ty idioty na rodinný statek. Nebo, když se s nimi vůbec bavil... Ale kdyby se měl rozhodovat znovu, při své praštěné povaze by do toho šel zas. Tady nemělo smysl dělat se lepším, než je.
Co nechápal, bylo, že ho potrestali tak tvrdě. On přece neplánoval tam Rawa nechat. Postupně docházel k závěru, že za tím musí být něco víc. Stal se obětním beránkem v nějaké hře, o které neměl tušení. A to ho zásadně štvalo.
Těžké dveře se hladce odsunuly, v oslepujícím světle neviděl, kdo po něm sahá. Byli dva a místo do sprch, kde se většinou výchovné lekce odehrávaly, ho táhli směrem k Solissově kanceláři. Když tam vešli, Soliss neklidně přecházel podél zdi a poklepával bičem o stehno. Tvářil se, jako kdyby měl v zadku zaražený vagon s uhlím. Ukázal na šedivou hromádku pohozenou na židli. „Obleč si to.“
Nebylo to jeho vlastní oblečení. Nebylo roztrhané ani špinavé. I boty byly lepší, z měkké kůže.Arrakiel se do toho nasoukal a obul si boty. Když to měl všechno konečně na sobě a vstal ze židle, jeho vrchní bachař k němu přiskočil, uchopil ho za předek haleny a téměř mazlivě zasyčel: „Ještě jsem toho tolik plánoval. Ale co se dá dělat. Když musíš, tak musíš.“ Pohodil hlavou ke svým podřízeným a houkl: „Tak běžte.“
Arri nechápal vůbec nic. Snad jen, že ti dva, co ho odváděli směrem k arciknížecímu sídlu, vypadali zaraženě. Ty tam byly obvyklé oplzlé kecy a trapné poznámky. Bylo divné, že jim Soliss předal i ovladač k nákotníku. Ten nikdy nedával z ruky.
Obešli sídlo dokola a kráčeli přes nádvoří k technickým budovám. Rawantes tudy Arriho brával, když chodívali do garáží. Dokonce mu popisoval, co ve kterém objektu je. Ne, že by ho Arrakiel nějak zvlášť pozorně poslouchal.
Dospěli k nízké budově s doširoka otevřenými železnými vraty. Uvnitř se nacházela hluboká obdélníková jáma obehnaná železným zábradlím, ve které bylo vestavěné zařízení sestavené z lesklých měděných trubek a válců. Kolem na konstrukci lešení a lávek a žebříků se hemžili svobodní démoni v zelených pracovních overalech. Nejspíš to byl onen pověstný generátor zásobující energií sídlo i areál dílen. Strýčkův patent, o kterém Rawantes Arrimu vyprávěl. Mělo jít o technologii, kterou Trrisiel odkoukal na jednom ze světů smrtelníků, a ještě ji zdokonalil. Z paliva, kterým byl obyčejný odpad, se energie vyráběla prostřednictvím plazmového spalování. Strýcovou specialitou byla likvidace popele, který po spalování zbyl. Jak zlikvidujete něco, co se nedá spálit? Arcikníže ke kotli na plazmu připojil ještě nukleární transmutátor, a tím cyklus uzavřel. Arri si vzpomínal, jak o tom s Rawem mluvil a jak se divil, proč strýček využívá tak šílené technologie a nezbavuje se odpadu stejně jako všichni ostatní, prostřednictvím subprostorových kapes. Rawantes odpověděl, že otec razí názor, že i subprostorové kapsy by mohly někdy v budoucnu přinést komplikace. Čas a prostor jsou stále v pohybu. Představ si, že otevíráš portál a nechtěně narazíš na starou kapsu. Vyvalí se na tebe odpad, fabuloval Rawantes. To by musela být šílená náhoda, oponoval rozšafně Arri, ještě nikdy nikdo neotevřel jednu subprostorovou kapsu podruhé. To sice Rawantes uznal, ale současně dodal, že ani to nemusí být dogma. Nikdy nevíš, kde na nějakou narazíš...
Gardisté vedli Arriho podél zábradlí hlouběji do nitra budovy ke skupince čtyř civilně vyhlížejících démonů.
Essius Arci-Nubiel (ještě o něm uslyšíme)
Plavovlasého démona v umaštěném černém overalu, co zápolil s velkým technickým výkresem, Arri znal od vidění. Rawantes mu o něm jednou řekl, že Essius je talent na technologie. Blonďák právě cosi rozčileně vysvětloval ostatním: „...vlézt a seškrábnout, což je absurdní, protože jakmile by se tak stalo, nože by se znovu daly do práce...A víte, co by to znamenalo.“
„Kolik teda máme času, Essie?“ zajímal se další ze skupiny, dlouhán s černým copem v kožené černé bundě.
„Muselo by se to stihnout tak do hodiny, jinak hrozí výbuch,“ řekl Essius.
„Robota s takovými parametry tak rychle nenaprogramuju,“ povzdychl si ten s černým copem.
Essius pokrčil rameny, a obrátil se na démona nastrojeného do pláště z kůže noxijské tyry, ve kterém Arrakiel poznal Trrisielova majordoma Hokria, a řekl: „Obávám se, že to musíte arciknížeti přiznat.“
Hokrius zkroutil tvář do trpitelského výrazu, oběma rukama si zajel do své lesklé kaštanové hřívy a zaúpěl: „Vyloučeno! Víte, jak by zuřil? Kdyby musel všechny evakuovat? Právě on a právě teď? Když tu má konferenci? A kdo z nás by se odvážil mu to oznámit, he? Já tedy ne! Proto jsem už řešení vymyslel.“
V té chvíli si jeden z gardistů decentně odkašlal. Všichni čtyři se jako na povel otočili.
„Přivádíme toho nevolníka, kterého doporučila Její Milost arcikněžna, lorde Hokrie,“ řekl gardista a popostrčil Arriho směrem kupředu. Vmáčkl majordomovi do dlaně ovládání od náramku, zasalutoval a měl se i s kolegou k odchodu.
„Ne tak rychle, vojáci,“ zadržel gardisty Hokrius a ovladač zase vrátil. „Arcikněžna si přeje, abyste na průběh té záležitosti dohlédli. Až do konce. Ručíte za to svou svobodou.“ Vojáci neochotně přikývli a poodešli k zábradlí.
Hokriova slova přitáhla pozornost ostatních tří civilistů, kterým došlo, že vojáci právě dovedli „řešení“, o kterém před chvílí mluvil. Nástroj, který bude ihned po použití zničen. To Arri ze souvislostí pochopil zcela jasně.
„To snad nemyslíte vážně, Hokrie,“ procedil mezi zuby technik Essius, a roztržitě zmuchlal výkres do nevzhledné koule. „Uvědomujete si, co to znamená? Její milost to ví?“
Hokrius se mírně ušklíbl. „Ujišťuji vás, lorde Essie, že Její Milost je s důsledky obeznámená. A tady ten hoch byl vybrán proto, že je nejvhodnější.“
Kybernetik s černým copem vztekle potřásl hlavou. „S tímhle svinstvem já nechci nic mít,“ prohlásil a odkráčel.
Ten další v uniformě správy budov se zatvářil provinile a technik Essius nechápavě.
Hokrius, nejspíš aby uvolnil napjatou atmosféru, se na Arriho povzbudivě usmál. „No tak nám, chlapče, něco o sobě pověz. Máš nějakou rodinu?“
Arri nasadil výraz prosťáčka, který odkoukal od kolegů v dílnách. „Všichni jsou mrtví.“
„No to je nemilé, to je nemilé,“ zapředl medově Hokrius. „A jak se to stalo?“ Je opravdu podivné, když nesmrtelný démon přijde o všechny blízké. Protože zabít démona lze jen roztrháním na malé kousky.
„Nálet draků,“ hekl Arri.
Hokrius starostlivě nakrčil čelo. „Copak vy jste neměli kolem osady ochranné čemeřicové záhony, synku?“
Arri pokrčil rameny. „Bylo sucho, pane.“
Majordomus lítostivě zavrtěl hlavou a obrátil se na další přítomné: „S prostými démony je ta potíž, že jsou jako děti. Občas nezvládají ani ty základní úkony.“ Poté se znovu soustředil na Arriho. Zaťal prsty do jeho předloktí a zavrněl: „A jak se vůbec jmenuješ?“
„Kiel, pane,“ zamumlal přiškrceným hlasem Arri. Cítil vztek a strach. Připadal si jako myš zahnaná do kouta. Kdyby teď proti Hokriovi vyjel, jakože strašlivě chtěl, byl si jistý, že by ho gardisté přeprali, a stejně by ho přinutili udělat to, co pro něj Moreta uchystala. Snažil se dýchat, ale nějak se mu nedostávalo vzduchu. Sakra. Musí to vydržet. Musí to zahrát tak, aby si ten hajzl myslel, že je zlomený. Jinak šanci nedostane... Čas se zpomalil. Cítil, že na jeho reakcích teď záleží jeho budoucnost. Minuty připadaly jako hodiny.
„A kam jsi chodil do školy?“ dorážel dál Hokrius.
„Nechodil, pane. Ale do desíti počítat umím.“
Hokrius k Arrimu přistoupil a přátelsky se zazubil a poplácal ho po rameni. Z jeho nasládlého parfému se Arrimu zvedl žaludek. „Myslím, Kiele, že jsi chytrý přesně akorát.“ Naklonil se blíž a zaševelil: „Víš, co je pro tebe nejlepší. Konečně mít klid, že? Tak prostě kývni!“
Arrakiel zaťal zuby a vyhověl mu.
S vítězoslavným úsměvem se Hokrius obrátil na technika a správce budov: „Vidíte. Tady Kiel, sirotek bez rodiny, souhlasí, že nám pomůže. Stačí mu říct, co a jak. Hlavně už to nezdržujte.“
Hokrius řekl, že počká nahoře, ostatní sestupovali po železných schůdcích na dno šachty. Husím pochodem za sebou kráčeli lord Essius, buclatý správce budov Tubures, Arrakiel a oba gardisté. Protahovali se mezi zdí jámy a stěnou obřího tělesa generátoru, až se dostali k malé betonové kostce, ve které byla osazena malá rudá dvířka. Essius je odemkl, ohlédl se přes rameno a řekl: „Je tam místo tak pro dva. Možná bude lepší, když tam půjdeme jen sami dva a vy ostatní zůstanete venku.“
Gardisté se neklidně ošili. „Co je tam?“
„Skříně na ochranné obleky a kontrolní panel. Dál je přechodová komora a servisní šachta k mlecímu ústrojí s dopravníkem ke kotli. Nahoře jsou výměníky, chladící zařízení, dole vede dopravník pro popel do transmutátoru,“ odpověděl Essius.
Gardista zakoulel očima. „Takže odtud nevede žádný jiný východ?“ ujišťoval se.
„Jedině cesta do mlecího bubnu,“ odpověděl bezvýrazně technik.
