Návrat na Mizeon - Arrakiel - 5. kapitola: Pár praktických otázek
Voják strčil Arrimu pod nos ovladač od náramku. „Nic nezkoušej, nebo to bude bolet, jasný? Pěkně poslouchej lorda Essia, a bude všechno v pořádku.“
Arrakiel se hořce usmál. Pomyslel si, že bolet to bude v každém případě. Konečně s Essiem zapadli dovnitř. Byl to opravdu stísněný kutloch, ale světla se rozsvítila, jakmile vstoupili. U jedné stěny stál kontrolní panel, u druhé skříně s ochrannými obleky. Další opravdu těžké dveře vedly do přechodové komory. Vedle panelu stála ještě další nízká skříň, která mohla skrývat to, co Arrakiel nutně potřeboval. Dřepnul si a s trhnutím ji otevřel. Sláva! Byla plná nářadí.
„Proč ses nebránil?“ houkl podrážděně Essius. „Na tvém místě bych ječel. Pral bych se. Dovolával bych se spravedlnosti. I nevolníci mají právo na život. Proč ses do toho, u všech plamenů, nechal zatáhnout?“
Arri nereagoval a hořečnatě se přehraboval nářadím. Hledal, dokud nenašel. Nebyla to sice pilka, ale akumulační kotoučová bruska musí stačit. „Ať je ten krám nabitý,“ zamručel, když vstával.
Hej, chlapče, posloucháš mě?“ houkl Essius. „Uvědomuješ si, co s tebou chtějí udělat? Podívej, mohl bych ti odtud otevřít portál a…“
„Jo, to musí stačit,“ zamumlal Arrakiel s očima upřenýma na nářadí. Stiskl červené tlačítko a kotouč se roztočil. „Funguje,“ uchechtl se.
Essius na Arriho ohromeně zíral. „Nemůžeš být přece takový idiot.“
Arrakiel obrátil oči v sloup. „Ne, jsem ještě horší idiot. A vím, co mi chtějí udělat. Teď mi dej instrukce, jak mám postupovat v té šachtě, a o víc se nestarej. Jak říkal ten kretén Hokrius, času není nazbyt.“
„Něco takového nebudu podporovat!“ vyjekl technik. Vypadalo to, že pořád ještě nevěří, že se to skutečně odehrává. „Uvědomuješ si, že jakmile seškrábeš ten nános, nože se uvolní, a mechanismus tě rozkrájí? Protože tak to přesně bude. Nános se utvořil přesně uprostřed obvodu pláště mlecího zařízení. Kdyby byl poblíž ústí servisní šachty, tak by tu možnost byla, ale takhle jsi bez šance. To si nemůžu vzít na svědomí...“
Arrakiel ho rázně přerušil: „Svědomí dej k ledu. Ber to tak, že mě Moreta chce mrtvého. A toto je skvělý způsob, jak jí vyhovět. A tohle,“ ukázal na brusku, „jsi u mě nikdy neviděl.“
Essius se hystericky uchichtl a ukázal na pilku: „Nechápu, co máš v plánu, ale toto ti proti nožům v mlecím bubnu nebude nic platné!“
Arri potřásl hlavou a otočil se ke skříňce. Jak předtím hledal pilku, zahlédl v ní plechové lahve povědomého tvaru, jejichž obsah tak rád v dílně používal Rawantes, když vyráběl makety technických návrhů. „Ještě něco si přiberu, jestli to nebude vadit,“ řekl Essiovi. „A taky mám několik praktických otázek...“
***
Jakmile se za ním těžké dveře přechodové komory zabouchly, už nebylo cesty zpět. Servisní tunel ústící k mlecímu ústrojí měl průměr půl druhého metru, byl opatřený kovovými stupačkami a prudce se svažoval dolů. Arri sestupoval tak svižně, jak mu těžký batoh na zádech umožňoval. Dopadl do měkkého páchnoucího podkladu a hned se udeřil o zprohýbané železné hradlo. Usoudil, že se jedná o jeden z nožů. Dostal se přímo do kulovité komory mlecího bubnu, která mohla mít v průměru kolem pěti metrů. Od středové osy se vinula a proplétala zprohýbaná ramena nožů až k oblým stěnám. Přímo na rovníku pláště spatřil spečenou vrstvu nečistot, o kterou se opíral vzpříčený nůž. Opravdu stačilo lehce tu vrstvu seškrábnout, nůž by se dal zase do pohybu a spolu s ním i celý mechanismus...
Vyzul levou botu a vyhrnul si nohavici kalhot. Odhalil matně šedý náramek obepínající nohu nad kotníkem a s odhodlaným povzdechem k němu brusný kotouček nasadil. Stiskl červené tlačítko. Kotouček s diamantovým ostřím se zakousl do kompozitního materiálu. Právě teď se na ovladači tam nahoře spustil alarm.
Vteřiny ubíhaly. Ještě neměl náramek přepilovaný ani do poloviny a motor brusky začal povážlivě chrchlat. Arri se v duchu se modlil k Rafedaxarrově nevěstě a řezal dál. Bruska naposledy temně zakvílela a utichla. Sakra. Tenká drážka náramek půlila do dvou třetin. Jen jestli náramek poškodil dostatečně na to, aby přestal plnit svou funkci.
Soustředil se na okolí, aby rozeznal, jestli se něco změnilo. Ke své hrůze žádný rozdíl nezaznamenal.
Nefungovalo to.
Necítil vůbec nic. Žádné výzvy žádostivých smrtelníků, na které by se mohl napojit, žádné otevřené průvlaky do jiných světů. Zoufale zaklel. Byl by ochotný jít kamkoliv. Když ne na Bredeon, klidně by zkusil Ok-sawon. Dokonce by riskoval i čaroděje z Riiberionu. Jenže to vypadá, že nepůjde nikam. Plášť mlecího zařízení nejspíš všechny signály izoluje. Anebo náramek pořád funguje. Anebo, a to je nejhorší možnost, z něj všechny schopnosti vymlátili.
Teď zalitoval, že si raději neuříznul nohu, když ještě měl příležitost. Měl to udělat už před měsícem, hned po té povedené pietní oslavě. Přistihnul se, že zrychleně dýchá, na čele mu vyrazily krůpěje potu. Do prdele. Nakonec tu opravdu zařve. Pokud neopraví to debilní zařízení, zakládka v reaktoru, která nedostane další dávku surového materiálu, bouchne a výbuch ho roztrhá. A jestli to opraví, nože ho rozemelou na kaši. Zemře tak jako tak. V jeho mysli se rozhostil podivný klid.
Pohodlně se opřel o stěnu, zavřel oči a zasněně se usmál, když si představil arcitetinku Moretu, kterou výbuch trhá na cucky. Kdyby tak měl jistotu, že ta mrcha skutečně zhebne. Ale jak tu starou bestii znal, s dalekou vyšší pravděpodobností se právě teď vzdaluje od sídla nejvyšší možnou rychlostí, jaké je schopna.
Obul si botu a vytáhl z batohu špachtli. Bude lepší to nakonec opravit. Nemá smysl s sebou vzít stovky dalších.
Seškrabával vrstvy měkké gumovité hmoty a každým dalším pohybem byl blíž chvíli, kdy se těžké rameno nože uvolní.
Jak pracoval, napadlo ho, že možná stojí za zkoušku bojovat až do posledního dechu. Udělá to tak, jak původně plánoval, a potom se uvidí...
Přerušil práci, vytáhl z batohu dvě velké tlakové láhve s montážní pěnou, které mu dal Essius. Otevřel ventily a začal stříkat pěnu mezi soustavu nožů. Měkká pěna na vzduchu bytněla a postupně tuhla v pružnou a do určité míry i pevnou hmotu. Tak pevnou, že snad dokáže mlecí mechanismus na pár vteřin zdržet. Ale ne natolik pevnou, aby nože rozbila.
Tuhnoucí pěna vyplňovala prostory u centrální osy, mezi jednotlivými noži i místa, kde se nože otíraly o stěny. Zvlášť pečlivě Arri pokryl stěny pláště, odkud těsně před dokončením odstranil spečený plast. Nakonec v kulovitém prostoru téměř nebylo k hnutí. Ve výparech tuhnoucích obláčků ostře zelené pěny a noži se proplétal zpět k místu závady, měl co dělat, aby v zelené kypící a tuhnoucí mase neuvíznul. Špachtli musel ze ztuhlé hmoty doslova vylámat.
Seškrábl z povrchu pláště úplně poslední vrstvu nečistot. V této chvíli se měl podle Essiových výpočtů zaseknutý nůž zlověstně se tyčící nad jeho hlavou uvolnit a s ním se mělo rozpohybovat celé mlecí ústrojí.
Arrakiel ovšem nečekal, až se tak stane. Napřel všechny síly, aby se přes překážky sestávající s dalších nožů a ztuhlé pěny, propasíroval směrem k servisní šachtě. Zatím se nedělo vůbec nic. Ještě mu zbývalo překročit jedno rameno a podlézt druhé a v soukolí to poprvé zaskřípalo. Jakmile se protahoval mezi vrstvou pěny nalepené mezi stěnou a posledním ramenem, skřípavý drásavý zvuk, jak se nože snažily prorazit vrstvy pěny, se mu zaryly do uší. Ústí servisní šachty měl přímo před sebou, když skřípání přešlo v chroustání. Důkaz, že nože začaly nad polštářky ztuhlé pěny vítězit. Jediným plavným skokem se vyhoupnul do kulatého otvoru a jako úderem blesku se mlecí mechanismus spustil. Trvalo to jen chvilinku, než nože zbytky pěny rozemlely na kaši a podávací dopravník je odeslal k reaktoru. Následně se otevřela šachta a do komory se nahrnul další materiál. Nože se do něj s vervou pustily.
Arri se rukama vzepřel o stěny šachty, aby se udržel na nohou. Stačilo málo a byl by sklouzl zpět do bubnu. A takovou radost arcitetince neudělá. Ne, pokud bude aspoň nějaká šance.
Vysoukal se nahoru k přechodové komoře, protože tam u dveří měl šanci se alespoň posadit bez rizika, že se skutálí dolů. A jak tam tak seděl a vydýchával napětí a vlastně na nic nemyslel, ucítil výzvu.
To znamená, že s ním nic není! A tady nahoře stínění slábne.
Bylo to neadresné, přerušované a velice silné. Něco takového musel zachytit každý démon v okolí, bez ohledu na čistotu krve. Stávalo se, že smrtelníci volali démony, aniž si to uvědomovali, nebo tak činili ve snu. Za takových okolností mohla být cesta k nim velice nebezpečná. Vyzyvatel mohl volání utnout ve chvíli, kdy byl raisi-démon zrovna v průvlaku, a tím ho přiskřípnout. Mohlo trvat i století, než se uvíznutý démon znovu osvobodil. Na těkavé neadresné výzvy nikdo nereagoval, to se raisi učili od trivia. Jenže právě teď si Arri vybírat nemohl.
***
Bezprostředně, neznámo kde.
Muž bez přilby je Ternod zuřivec
Z temné stísněné prostory se dimenzionálním průvlakem protáhl přímo do prudkého světla.
Panoval tam absolutní chaos. Narazil do tvrdého těla a spolu s ním přistál ve smrduté blátivé kaluži. V ohlušujícím rámusu stovek hrdel a dunění děl a houfnic, ryčení koní, se posadil, a vytřel si vodu z očí, aby se rozhlédl.
Nacházel se na široké pláni. Kolem něj se plahočili smrtelníci a buď po dvojicích nebo po skupinkách, někteří i na koních, kteří dupali a vyhazovali, mezi sebou pomocí mečů, halaparten, seker, a dalších vražedných příšerností bojovali. Na zemi se v břečce z bláta a krve povalovala nebo ještě hýbala zmasakrovaná těla koní i lidí. Jedna strana byla oblečená v zelených tunikách, a ta druhá měla červené šerpy. Zdálo se, že zelení jsou na tom kapánek lépe. Na horizontu po pravé ruce se ježily červené praporce, na horizontu na levé ruce se ježily praporce zelené. Občas do pole z té či oné strany přiletěla s ohromným zvukovým doprovodem dělová koule a někdy i shodila bojovníka z koně.
Toto musel být Ok-sawon. Předindustriální svět, o kterém Arri věděl jen díky otcově zálibě v chladných zbraních. Přistál uprostřed bitvy. Nic méně nápadného ho potkat nemohlo. Naštvaně zaklel. Jeho pohled mimoděk spočinul na širokých zádech smrtelníka, kterého předtím shodil do louže. Tělo leželo nehybně s obličejem ponořeným v bahně. A sakra. Aby tak nechal zhebnout svého vyzyvatele. S odhodlaným povzdechem uchopil chlapa za kotníky a zatáhnul. Uchopil ho za vlasy a třikrát udeřil do zad. Smrtelník se bublavě rozkašlal, roztřásl a s funěním a kletbami se otočil naznak. Při pohledu na Arrakiela, který se nad ním skláněl, vytřeštil oči barvy jarního listí, a vyhrknul: „Co ty jsi do prdele zač?“
Arri se ušklíbnul. Bylo jasné, že bez stavovského nalíčení, ve špinavých a páchnoucích hadrách, olepený ostře zelenou montážní pěnou, s jizvami a modřinami, a hlavou jako koleno, příliš respektu nevyvolá. Ale aby mohl uzavřít smlouvu, musel u smrtelníka vyvolat emocionální reakci. Jinak by k přenosu nedošlo.
Nasadil výraz, který si v dobách blažené nevědomosti trénoval před zrcadlem. Pomalu, důrazně a zabijáckým tónem pronesl: „Volal jsi démona, smrtelníče? Jsem tady. S čím chceš, abych pomohl?“
„Cože?“ hekl smrtelník.
„Splním ti přání,“ zasyčel zlověstně Arrakiel.
Smrtelník naklonil hlavu na stranu, kriticky se ušklíbl a řekl: „Vypadáš jako ten pasák vepřů, co po mě včera v šenku vyloudil skopovou kost za slib, že mi pak vyčistí boty. Kost ohryzal, ale skutek utek.“ Hrozivě naježil obočí, přičemž se stačil mrštně odkulit stranou, aby se vyhnul letící obrněné rukavici. „Nejsi jeho brácha?“
Arri bezmocně zalapal po dechu. Smrtelník se ho nebál? Na něco takového ho nikdo nepřipravil. Tedy, ne, že by se opravdu zajímal o to, jakým způsobem přesně raisi-démoni pracují. Všechno se to měl dozvědět až v příštím semestru a jen rámcově, protože se nepředpokládalo, že to bude potřebovat. „Tak dík,“ procedil mezi zuby. Rád by věřil, že ten pitomec není při smyslech. Dostal ránu do hlavy a potom se skoro utopil, ale jeho reflexy vypovídaly o opaku. Podíval se na rukavici, která přistála na břehu kaluže. Au. Vězela v ní i ruka.
„Já si to myslel,“ naježil se chlap a začal se hrabat na nohy. „Takový vtipálky mám nejradši. Až jak se postavil, ukázalo se, že hadr na jeho brnění, je ušpiněná červená šerpa. Na smrtelníka byl v nejlepším věku. Byl dobře rostlý, skoro stejně vysoký jako Arrakiel. Mohl být starý tak třicet jar. Vypadal, že je zvyklý rozkazovat, ale neměl ty manýry absolutní samozřejmosti, jakou mívali ti nejvýše postavení. Takže nižší šlechtic, nejspíše nějaký zeman. „Kde mám meč? Kde je, sakra, můj štít?“ hudroval a rozhlížel se kolem.
„Nejspíš v kaluži,“ ušklíbnul se Arri.
„Okamžitě mi ty věci přines, bídáku!“ křikl zeman.
Takovým způsobem to nepůjde, pomyslel si Arrakiel. Ten chlap je příliš velký idiot. Uprostřed bitvy se smlouva uzavírat nedá. Dřepnul si, vyhrnul nohavici, uchopil poškozený nákotník, a zabral. Nešlo to. Možná, že ta věc už nefungovala, jak měla, ale pořád ještě ho mohla dostat do problémů. S obavami se pokusil vyvolat vnitřní magii, aby se nákotníku zbavil, a nic. Sakra. Nezbude mu než to udělat jako raisi. Energii k prolomení pouta získá od smrtelníků. Uskočil před splašeným koněm a násadou praporce, se kterou si už pěknou chvíli pohrával, odrazil křičícího chlapa, který se na něj řítil s napřaženou sekyrou. Nasměroval nešťastníka do středu kaluže. Zabírala plochu, že by se v ní uhnízdil menší drak, ale hluboká byla tak po kolena.
„Když už jsi tam,“ houknul Arri, jakmile se voják zvedl na všechny čtyři a začal prskat bláto, „prohmatej dno. Někde je tam meč a štít. Až ty věci najdeš, tak nám je podej.“
Sekyrník zvedl hlavu po hlase a stejně jako předtím ten první na Arriho vyvalil oči. „Mechový Haha-baa?“ vypravil ze sebe. „Vy opravdu existujete? A tak daleko od Mechového lesa?“ Vzápětí se zajíknul, obrátil oči v sloup a opět sebou plácnul do bahna. Podle toho, jak zvadl, nejspíš šokem omdlel. Byl by se utopil, kdyby se Arrakiel neslitoval a stejně jako předtím toho prvého, ho nevytáhl ven.
Válečná vřava mezitím řídla. Jak živých ubývalo, zdálo se, že zelení získávají převahu. Útočník se sekyrou sebou přitáhl pozornost čtyř dalších kumpánů v zeleném. „Ternode, ty prase!“ ječel ten, co pádil v jejich čele, „chci tvoje střeva! Omotám je kolem té barabizny, které říkáš hrad!“ Zeman s rudou šerpou, kterého Arri vytáhl z louže jako prvního, byl najednou jako živé stříbro. Zapomněl na meč a štít. Shýbnul se pro osiřelou sekyru a s řevem se proti čtveřici vyřítil. „Tak ty bys rád moje střeva, Jireku?“ zahlaholil, a ještě v běhu sekyrou hodil. Zasekla se přímo do Jirekova čela. „Jsi nechutný“ štěkl, uskočil, vytáhl si z bot dvě dlouhé dýky, jednoho z mužů zezadu chytil pod krkem a natočil proti druhému tak, aby schytal smrtelnou ránu místo něj. Tělo Ternod odhodil a lehce podříznul krk dalšímu. „A ty taky!“ dodal, když zabořil dýku do břicha i tomu poslednímu a trhl směrem nahoru.
Zatímco Ternod páral břicho nepříteli, a ten druhý chlápek, co si ho spletl s mechovým strašidlem, plival bahno, Arri otráveně bilancoval. Nějak se mu nedaří. Pokud nikoho nevyděsí, nepodaří se mu nastartovat svou magii. Bez interakce s emocemi smrtelníků je tu stejně bezmocný jako doma na Mizeonu. Jak docílit, aby se báli konkrétně jeho, když ve víru bitvy jsou i tak všichni vyděšení k smrti? Přemýšlel, co by měl udělat.
Podíval se na svoje ruce. Hm. Pokryté vrstvou zelené montážní pěny opravdu vypadaly jako porostlé jedovatě zeleným mechem. Jestli tak vypadá i na obličeji. Došlo mu, že ten zeman Ternod by musel být barvoslepý, kdyby si ho spletl s bráchou pasáka vepřů. Takže si z něj utahoval. No paráda. Dostal se na svět, kde smrtelníci mají z démonů srandu.
Tak to bychom měli. Všechno jde úplně šejdrem. Čím to, že se mu nedaří? Sakra, vždyť mu chybí líčení! V duchu zalitoval, že když si balil do batohu montážní pěnu, nepoohlédl se ještě po nějaké barvě a zrcátku. Opravdu trapné. Nějaká barva, možná tmelící hmota s pigmentem, by se v servisní komoře možná očekávat dala. Ale zrcátko?
Jako malí si s Owianou často na tváře kreslili ornamenty, aby napodobili stavovské líčení, kterým se zdobili raisi-démoni jejich domu. Wrelu s Dirijanoutím přiváděli k nepříčetnosti. Raisi-démoni měli pro líčení tváří sofistikovaný a velmi ustálený systém. Každý arci-dům uplatňoval svůj vlastní a jedinečný, podle kterého bylo možno raisi-démony snadno identifikovat. Líčení nebylo povinné a na některých misích, například na Bredeonu to dokonce ani nebylo nutné. Ovšem na předindustriálních světech se osvědčovalo, když démon svým zjevem šokoval a budil respekt. A teď si to Arrakiel ověřil v praxi. Podle toho, jak s ním ti smrtelníci jednali, to opravdu vypadalo, že se raisi-démoni nelíčí jen tak pro nic za nic.
***
