Návrat na Mizeon - Arrakiel - 8. kapitola: Každá pevnost má zadní vrátka
Nechtěl dělat rozruch před hlavní bránou. Obcházel opevnění a hledal nějaký méně okázalý přístup. Našel nenápadnou branku vsazenou v hradební zdi. Ukázalo se, že vede do zeleninové zahrady. Horko těžko se úzkým vchodem protáhl a hned zakopl o kameny rozhozené v trávě kolem. Napadlo ho, že při oblehání obránci vchod těmi kameny zazdívají.
„Nestalo se ti nic?“
Ten hlas už slyšel. Zaskřípal zuby. Sebral se ze země, aby té příšeře, Ternodově sestře, pěkně od plic řekl, co si o ní myslí, a kam se má se svou nenávistí vůči démonům zahrabat, a... strnul.
Svítila jako pochodeň. Určitě proto, že za jejími zády vycházelo slunce a koupala se v jeho záři. Její tvář byla líbezná jako tváře soch Padlých bohů v pradědečkově paláci. Měla oči barvy vzácného jantaru, klenutá křídla obočí, sladkou křivku rtů. Vlasy rozhozené ve zcuchaných pramenech jí po ramenou plynuly jako tekuté stříbro. Připomínaly mlhu, skrze kterou prosvítají měsíční paprsky. Malá delikátní ňadra se zvedala a klesala spolu s dechem.
Stála tam bosá, v dlouhé a urousané noční košili, krásná jako zjevení ze snů. V ruce žmoulala zelenou snítku. Dívala se na něj jako kupec, co hodnotí býčka na dobytčím trhu. V její tváři se navzdory nesmírné kráse odrážela zvědavost a pýcha a hořkost.
„Co tady vůbec děláš?“ Ternodova sestra mlčky hodnotila jeho oblečení, účes a boty. Nejspíš ji štvalo, že ho nedokáže nikam zařadit. Spočinula pohledem na Arriho ruce, ještě stále zelené od zbytků montážní pěny, a její tvář se zavlnila pochopením. „Ty budeš ten expert na riiberionské tisky od Lissandry! Náš kaplan se tě nemohl dočkat. Skoro se divím, že tě pustil na vzduch…“
Nejspíš čekala, že na to dostane potvrzující odpověď, ale Arri se s mluvením nenamáhal. Všechnu jeho pozornost odčerpávala ona. Jak sebevědomě mluvila, jak se pohybovala, jak vypadala. Za normálních okolností by se cítil pobaveně. Takové chování ze strany zaostalé smrtelnice ho nemohlo urazit. Ale toto nebyly normální okolnosti.
Jak tam tak stála, nafoukaná a štiplavá, v provokativně nedostatečném oděvu, Arrakielovy dlouho potlačované potřeby se přihlásily o slovo. Krev se mu vařila, penis ztěžkl žádostí. Zapomněl na špinavá rodinná tajemství, spiknutí, manipulace a úkladné vraždy. Nepotřeboval nic jiného než se do ní dostat. Hned.
„Ztratil jsi řeč?“ vybafla. „Na znalce riiberionských tisků jsi trochu mladý,“ hlas jí zakolísal a další otázka jí odumřela na rtech, jakmile popošel přímo k ní. Podle toho, jak rychle se jí zvedala a zase klesala hruď, byla stejně ohromená jako on. Zatímco ona plácala páté přes deváté, aby ventilovala nervozitu, on neřekl ani slovo. Bál se, že slova by ho o ten zázrak připravila.
Jednou paží ji uchopil za zátylek, druhou objal kolem pasu. Jeho ústa našla její dřív, než se zmohla k protestu. Byl připravený ji pustit v případě, že by se cukala, ale ona reagovala jako uhranutá. Ponořila ruce do jeho vlhkých vlasů, s povzdechem pootevřela rty.
Někde vysoko nad jejich hlavami práskla okenice. Jeho mozek mu říkal: „Zastav to! Právě tato ženská tě chce ulovit a uspat!“ Ale jeho smysly naplno opanoval chtíč. Přitiskl se těsně do trojúhelníku jejího klína, aby věděla, co jí nabízí a jak moc ji chce. Přes hrubou látku košile pohladil kopečky ňader, mezitím dál dobýval její ústa. Třela se o něj jako kočka. Štíhlými prsty přejížděla po jeho hrudníku, zkoušela pevnost kůže a pružnost jeho svalů. Když se začala cílevědomě dobývat do jeho kalhot, další pobídku nepotřeboval. Cítil, že je připravená. Zvedl ji do náruče, její nohy si obtočil kolem pasu. Opřel ji zády o hrubou hradební zeď a se zaťatými zuby do ní ponořil.
Bylo skvělé být v ní, jedna vlna následovala další a ona se třásla a křičela. Její oči hořely stejnou vášní, jako byla jeho vlastní.
Když se vichřice přehnala, a chtěl ji spustit na zem, nesouhlasně se zavrtěla. „Víc,“ zachraptěla. „Dej mi víc!“ Znovu se proti němu začala vzpínat. Měl za to, že smrtelnice jsou křehké.
Něco tu nehrálo, ale kašlal na to.
Asi o dvacet minut později dělali stále totéž a ona pořád neměla dost. Ne, že by si stěžoval. Ukázalo se, že je nejenom krásná a žhavá, ale i kreativní. Velmi pragmaticky mu vysvětlila, že potřebuje volné ruce, a stáhla ho dolů do trávy mezi záhony. Zatímco do ní dál bušil, rty mu ochutnávala kůži, malýma šikovnýma rukama mu hnětla zadek, a jezdila po těle a dál ho připravovala o rozum.
Někde nahoře se ozvalo další třísknutí, jak otevíraná okenice narazila na kamennou zeď. Oba polekaně nadskočili. Zatvářila se rozpačitě a odtáhla se. Sáhla po hromádce bílého plátna a rychle si košili přehodila přes hlavu. Kouzlo bylo zlomeno.
„Musíš jít,“ zasyčela tónem, jako kdyby vyháněla děti z houpačky. „Kuchařka sem chodí pro zeleninu.“
Arrakiel zatajil dech, jak se mu měnila přímo před očima. Z jejího akurátního projevu dokonce vycítil vztek.
Prsty si narychlo upravovala vlasy. „V kuchyni dostaneš snídani,“ řekla, aniž se na něj podívala. „Potom se ohlas u kaplana, pokud jsi to už neudělal. O ubytování se ti postará správce. V čeledníku se jistě něco najde.“
Byl z jejího chování absolutně zmatený. V jednom okamžiku žhavá jako magma, vzápětí studená jak ledovec. Rychle se dal do pořádku a už se chystal jí vysvětlit, že jde o nedorozumění, když znovu spustila.
„To, co se tu stalo, se nestalo. Už se to nebude opakovat. Pokud se potkáme někde na dvoře, nesnaž se mě oslovit. Kdyby tě snad napadlo o tom někomu říct,“ její hlas sklouzl do výhrůžného tónu, „zařídím, aby tě prohlásili za posedlého. A víš, co to znamená. Mým bratrem je Ternod Zuřivec a bratrancem je samotný král.“
Chovala se k němu jako k použitému hadru. Připomněla mu chování nadutých příbuzných na pietním večeru u pratetinky Morety. Sebral všechny síly, aby si nevjel rukama do vlasů, jak se potřeboval ujistit, že vlasy má. Neudělal to. Chladně se usmál a přikývnul.
Nejspíš čekala, že jí poděkuje za poctu, které se mu dostalo, a ujistí ji, že bude jako pěna. Ale on její očekávání nenaplnil. To ji mátlo. Nervózně sepjala ruce a řekla: „Tak jak pak se má Lisandra? Neposlala mi dopis?“
„Lisandru neznám,“ ušklíbnul se. „Jo, a už jsem snídal. Kaše byla skvělá. Ubytování už taky mám. Ty bylinné vycpávky v polštářích nádherně voní.“
Nechal ji tam stát s otevřenou pusou a rozplynul se.
Měl vztek jako snad nikdy. Co si ta ženská myslí? Hlavou mu zněly její sliby z hádky s bratrem nahoře v pokoji. Jakmile toho odporného démona využijí, postará se o něj, strčí ho k ostatním dolů. Takže se podívá, co nebo koho tam „dole“ najde.
Důkazů o prostorách pod základy hradu bylo habaděj. Stačilo obejít hlavní stavbu palácového komplexu a podrobně prohlédnout terén podél podrovnávky. Poblíž trsů trávy, kde chybí pavučiny a kde se odklánějí tenké linie mravenčích pěšinek a krysích cest, našel lomená vyústění větracích šachet. Jeden otvor nasávací, druhý výduchový. Ačkoliv byly oba zjevně ucpané, přesto z výduchu zavanul slabý odér čemeřice. Vstup do katakomb našel jen po čichu. V uzavřeném vnitřním nádvoří vedle hradní kaple stál malý přístavek, odkud se zápach černého kořene linul na sto honů. Uvnitř bylo chladno. Na úzkém stole z neohoblovaných prken ležel na zádech smrtelník zabalený v plátně. U zdi stálo opřené nářadí. Lopaty, rýče, hrábě. V deseti velkých bednách pod vysokým úzkým oknem tu skladovali kořeny čemeřice. Při bližším zkoumání nebylo patrné, jestli jsou to kořeny Čemeřice Černé nebo Čemeřice Nachové, Arri si raději vyčaroval rukavice.
Člověk měl voskově žlutou pleť. Kůži v tváři měl poskládanou do vrásek. Arri si vzpomněl na všechno, co si pamatoval ze studií. Takto se u lidí projevuje věk. Ležící měl podivně propadlé tváře. Jako kdyby mu v čelistech cosi chybělo. Aha, zuby. Lidem ke stáří vypadávají. Vypadal, jako by spal, ale nevyzařoval vůbec nic, dokonce ani obyčejné živočišné teplo. Arrakiel se otřásl. Co byl na světě, ještě mrtvolu neviděl. Bylo zapotřebí jít dál. Z komory do podzemí vedla malá tlustá dvířka pobitá železem zasazená v masivním železném rámu. Připomínala vstup do trezoru. Bylo zamčeno, ale to není pro arcidémona problém.
Rychle sbíhal do hlubin. Jak klesal, zápach čemeřice houstl. Ucítil dým. Tipoval na směs čemeřice, česneku a síry. V duchu si blahořečil, že alespoň tuto oblast ve škole neflákal. Kuřidlo z těchto přísad udrží démony v letargii i po celá staletí. Kolik raisi-démonů už takto smrtelníci zajali? Nikdo z Mizeonu nemá představu, kolik z nezvěstných trčí v průvlaku a kolik je v zajetí. O metodách, jaké smrtelníci používají, se mizeonští dozvídají od navrátilců. Občas se někdo osvobodí, když věznitel zemře, nebo když dojde čemeřice...
V široké kamenné chodbě naplněné hořkým palčivým kouřem hledal stopy po přítomnosti příslušníků své rasy. Našel je v uzavřené komoře s krbem. Nad roštem s dřevěným uhlím visela v železných koších doutnající kuřidla. Raisi-démonů tu bylo pět. Dvě ženy a tři muži. Leželi bez známky života, schoulení do klubíček. Čtyři byli pokrytí silnou vrstvou prachu, jeden z mužů vypadal, že k ostatním přibyl teprve nedávno. Byla tam žena, která i v kómatu zářila krásou. Nesla modro-stříbrné znaky domu Arci-Fezzielů a Arrakielovi se zdála povědomá.
Arri se proplétal v kotoučích dýmu mezi nehybnými těly. Studoval pomalované tváře, pokoušel se zařadit, ke kterým domům spáči patří. Pokud je osvobodí, hodně si zkomplikuje život. Až se raisi vrátí na Mizeon, mohli by ho prozradit. Na druhou stranu, co by jim to přineslo? Formálně patří ke dvorům vládnoucích Arci rodin. Energii odevzdávají lenním pánům. S vlastními rodinami jsou jen tehdy, když to arci dovolí. Raisi nevlastní majetek, aby se nerozptylovali jeho správou. Jejich rodiny přesto žijí v dostatku v sídlech arcidémonů. Jejich děti jsou vychovávány společně s dětmi nejvyšší šlechty, protože je žádoucí, aby byli pro cesty do říší smrtelníků kvalifikovaní. Jejich kasta vyznává vlastní morální kodex. Nejvyšší příčku jejich hodnotového žebříčku zabírá příslušnost k arcidomu, pak sounáležitost s klanem a daleko za tím vším je sdílení rodinou. Souvisí s tím i klanové líčení a způsob jednání. Loajalita a čest, to je krédo, kolem kterého se točí jejich svět.
Má takového rizika zapotřebí? Jestli ho tihle zradí, Lissarius na něj poštve císařův Chřtán. Při pomyšlení na obávané Trestní komando se Arri otřásl. Ačkoliv pro raisi-démony není nic důležitějšího než čest, občas některý z nich selže. Vykašle se na povinnosti a založí si mezi smrtelníky úspěšnou nesmrtelnou existenci. Démoni z Chřtánu zběhy loví a popravují.
Bez ohledu na možná rizika se Arri přinutil myslet objektivně. Tito raisi jsou loajálními příslušníky jeho rasy. Přišli sem na výzvu, ale smrtelníci je podvedli. Pokud jim nepomůže, může trvat i roky, než ten, co pravidelně přikládá do krbu, zemře nebo než ho sežere v lese medvěd. Takže jim pomůže. Poradí jim, co mají říct, aby ho z toho mohli vynechat a aby to vypadalo věrohodně. Probrali se, protože smrtelníkům došla čemeřice. S Keren to vyřídí sám.
Postupně raisi přenesl ven k tůni, ve které se prve chladil. Čerstvý vzduch udělal své. Přinesl posledního a první otevřel oči.
***
Arrakiel se znovu vracel pěšky k hradu, a unaveně se usmíval. Bylo už pozdní odpoledne. Hodiny jim vysvětloval, jak mají vypovídat, aby se nikdo nedostal do maléru. Mohl by se spoléhat, že raisi budou jeho vůli respektovat, ale po zkušenostech z Trrisielových dílen už věděl, že i raisi mají vlastní hlavy. Takže jim řekl pravdu. Kromě bronzově a temně zeleně nalíčeného Twena, který sloužil Arci-Klirenům, a kterého Keren odchytila před půl rokem, o Arrakielově exkomunikaci nevěděli. Kdyby jeho vyprávění Twen nepotvrdil, byli by Arrakiela pokládali na výstředního rozmazleného spratka, který tu nemá co dělat, a rozhodně by o jeho podílu na svém osvobození nemlčeli. Nejvíce otázek měla ta modro-stříbrně nalíčená dívka jménem Renona. Místo, aby se zajímala o svůj rodný klan, zasypala Arrakiela dotazy na Sibiela, byť na to její soukmenovci reagovali posměšnými úšklebky. Arriho to překvapilo. Že by se bratr konečně probudil? V duchu Sibiela politoval, protože jako budoucí arcikníže nesmí na vážnější vztah s raisi ani pomyslet. Odpověděl Renoně krčením ramen. Po tom, co ho soud exkomunikoval, neměl nejmenší tušení, co se s příslušníky jeho rodiny dělo dál.
Neplánoval čekat s raisi na vhodný průvlak, ale došlo k tomu tak brzy, že byl ještě u toho. Jakmile se cesta otevřela, raisi zmizeli během několika vteřin.
Do pokoje s ložním prádlem vycpaným čemeřicí se mu zpátky nechtělo. Vydal se za Ternodem. Králův bratranec ještě spal. Arrakiel se natáhnul na otomanu v jeho předpokoji. S ohledem na propuštěné raisi chtěl z tohoto místa vypadnout co nejdříve, ale nejdříve si potřeboval s Ternodem promluvit.
***
