Návrat na Mizeon - Arrakiel - 9. kapitola: Jak je užitečné míti arcidémona
Už se šeřilo, když hrabě konečně vstal a okamžitě se zajímal, co dělá démon na jeho gauči. Historka s čemeřicí v lůžkovinách mu přišla nesmírně zábavná. Rozkázal služebnictvu, aby jim přinesli večeři nahoru do pokoje a prohlásil, že se jde vykoupat. Arrakiela nechal na pospas komorným, které v komnatách pod záminkou úklidu a vymetání krbů šmejdily.
Jakmile Ternod zmizel v lázni, napochodovala do jeho komnat Keren. Vlasy měla spletené do silného copu, oblečená byla v temně rudých pletených kamaších a černé tunice vyšívané rudou a zlatou nití, přepásané kameny vykládaným opaskem. Až na ty příjemné křivky připomínala páže, ale mračila se jako samotný brigádní generál. Vyhnala služebnictvo, usadila se na okenním parapetu a s očima upřenýma na výjev legendární bitvy u Křupanovy chýše zavěšený nad pohovkou, řekla: „Musíme si promluvit.“
Arri pokrčil rameny. Vyčíhla si čas, kdy šel bratr do vany, tudíž chce určitě mluvit o něm. Na to, že pustil uvězněné raisi, určitě ještě nepřišla. To by se byla tvářila jinak.
„Když jsi ho vytáhl z té díry, jedno přání jsi mu už splnil. O kolik let jsi ho tím připravil?“ otázala se. Její hlas se chvěl vztekem. Její oči se do něj propalovaly s takovou vášní, že měl potřebu ji chytit, a napráskat jí na zadek.
Arakiel si odfrkl. „Žádné roky jsem mu nevzal. Jen trochu životní síly. A pokud bych to neudělal, ráno by mu dal Brigius setnut hlavu a všechno by přišlo nazmar tak jako tak.“
Sklouzla z parapetu a najednou byla tak blízko, že cítil její dech. „Myslíš, že nevím, jak se na nás díváte?“ zasyčela „Že v nás máte jenom dojné krávy? Na vlastní oči jsem viděla, jak se ze zdravého mága stala díky smlouvě s démonem nesvéprávná troska! Stačily pouhé tři roky! Nedovolím, abys to udělal Nodymu!“
Arri se zamračil. „Na to snad musejí být dva, ne?“ V duchu si lámal hlavu, co se asi mohlo tomu smrtelníkovi za tři roky spolupráce stát. Pokud úkoloval svého raisi pitomostmi, tak raisi tyto pitomosti nejspíš plnil. Smlouva je smlouva. Adekvátně od něj musel čerpat hodně energie. Nebyla pravda, že by kradli smrtelníkům roky. Šlo o životní vitalitu. Jedinečnost osobnosti, síla vůle, odhodlání a motivace k činům se u smrtelníků pojí s vědomím časové ohraničenosti. Fenomén přenosu životní síly je založen na smrtelnosti. Démoni opravdu smrtelníky využívají jako dojné krávy, byť to zní sebevíc urážlivě. Ale čím méně člověk pochybuje o tom, co v omezené lhůtě dané smrtelností realizuje, čím více je odhodlaný a konzistentní, tím méně mu „odběr“ ublíží. Je jedno, zda je to dobrák či ničema, mudrc či naprostý psychopat. Pokud je jasně ukotvený v tom, co chce, žádný démon mu život „zkrátit“ nemůže.
Vibrovala vztekem, sálala teplem a heřmánkem. Už dlouho ani jeden z nich nic neřekl. Pod jeho zkoumavým pohledem se ošila a udělala tři kroky zpět. „Nedovolím, abyste uzavřeli písemnou smlouvu!“
Démon pokrčil rameny. „Jak myslíš.“ Bylo mu jedno, co chce nebo nechce.
„Nemáš klanové líčení.“
Nechápavě nakrčil obočí, než mu došlo, nač se ptá. Jasně. Myslí si, že je raisi. „Řešil jsem technické potíže. A není povinné.“
„Vypadáš skoro jako člověk,“ řekla nevlídně.
„No,“ vyprskl, „nejsme zase tak rozdílní.“
Vyřítila se jako písečná zmije. Do tváře mu pleskla facka. A zase ustoupila. Vše stačila během několika sekund.
„Za co?“ vydechl.
„Že jsi mě tak sprostě zneužil,“ zasyčela.
Zatvrdil se. „Jestli se dobře pamatuju, řekla jsi, že k ničemu nedošlo. Vůbec jsem s tebou nešukal. Nelízal jsem tě. Tys nelízala mě. Nedělo se to.“ Ďábelsky se usmál a olízl si rty, zatímco ona vytřeštila oči, zezelenala a roztřásla se. „Ani jednou, ani opakovaně,“ pokračoval nemilosrdně hlasem sladkým jako lesní med, „nekřičelas a nepobízelas mě, že chceš ještě.“
Provokoval ji záměrně. Viděl, jak zuří. Jak se už už chystá po něm vyjet. Těšil se, jak její vztek přetaví ve vášeň.
Rachot a hlasy na chodbě jeho plány překazil. Dovnitř se nahrnulo služebnictvo s vypulírovaným hrabětem zahaleným do bělostné osušky. Mezitím, co Ternod zmizel v šatně, získala Keren čas na to, aby si dala nervy do pořádku. Z kuchyně přinesli večeři. Dirigovala služebné, jak rozložit nádobí na stůl a servírovat jídlo. Pokynula Arrimu, aby se posadil, sama zaujala místo naproti, nalila víno.
„Dobře, že jste tady,“ ohlásil se rozšafně Ternod. Usadil se a chopil se vidličky. „Musíme vymyslet životaschopný plán.“
„Mohl bys odplout do Simin-lanu. Císař We-ijen si tě váží. Už jednou veřejně deklaroval, že by ti dal jednu ze svých šesti dcer,“ nadhodila Keren.
Ternod napíchl kus pečeně a zavrtěl hlavou. „Situace se změnila, zlato. Moje hodnota pro We-ijena spočívala v mém postavení na Brigiově dvoře. Možná ještě tak azyl, ale ne ruku své dcery, by mi teď dal. A nebuď naivní. Kdyby to pro něj bylo výhodné, bez uzardění by mě bratranci poslal zpět. Nebo jen hlavu. Lépe se přepravuje.“
„Tak bys mohl sbalit Equida, poslední bednu zlatých prutů a odjet za Birrekem do Glenesie,“ zamručela.
Bratr si vložil sousto do úst, sežvýkal, polkl, spokojeně zasténal. Pak si vzpomněl na téma diskuse a obrátil oči v sloup. „Ještě lepší! Dá se čekat, že mě ten sviňák přijme. Zahrne mě tituly a lény. Equida zasnoubí se svou mladší dcerou. To děvče je dokonce ve stejném věku. A víš, co udělá pak? Vyhlásí mobilizaci a vyšle mě v čele vojska proti mému vlastnímu národu. To bys chtěla? Nehledě na to, že tebe bych tu nechal bez ochrany.“
Keren se ošila. „Já se o sebe postarám!“
„Stejně jako sis poradila s Otexem?“ štěkl Ternod, utřel si ústa, a sáhl po sklenici s vínem.
„Řešíme tvoje průšvihy. Kdybys mě před pěti poslechl, poslal bys do Gwimoru své leníky, nic by se nestalo! Ale ty ne. Zase jsi sedl bratránkovi na lep. Stačilo, aby král v souvislosti s misí pro ten pekelný artefakt zpochybnil tvou chrabrost a už jsi byl celý žhavý to vyvracet. Napadlo tě někdy, proč to neudělal ostatním?“
Hrabě si v rychlém sledu do pusy naházel tři úlomky chleba, zpracoval je a sarkasticky se zašklebil. „Protože ostatní nikdy předtím žádné výpravě neveleli, zatímco já ano?“ Založil si paže na prsou a samolibě se usmál. „Protože jsem už nějakou bitvu předtím vyhrál? Protože mám s pekelnými artefakty jisté zkušenosti?“
Vycenila zuby a pohrdavě zasyčela: „Brigius provokoval hlavně proto, že tě potřeboval dostat co nejdál. A ty jako jeliman...“
Arri se přestal soustředit na hádku a jen sledoval Kerren. Seděla zády proti oknu zalitá sluneční září. Tentokrát se slunce klonilo k západu. Měla v sobě tolik ohně. V Arriho tříslech bolestivě zatepalo. Podle toho, jak důsledně se mu vyhýbala očima, pochopil, že ho k sobě už nemíní pustit. Ani za tisíc let. Jenže každá pevnost má nějakou tu branku do zeleninové zahrady, kterou se dá v nestřežené chvíli protáhnout dovnitř.
„A co Brigius?“ vtrhl do jejich debaty, protože nastal čas se do toho vložit. Jejich defenzivní postoje už pěkně štvaly. „Zbabělec, který poštval dva přední muže říše proti sobě, protože se bál jejich vzrůstajícího vlivu. Toho do svých úvah nezahrnete?“
Sourozenci se na něj shodně podívali. „Co s ním?“ prskl Ternod. „Je to král.“
„Zatím,“ ušklíbnul se démon. „Kdo tvrdí, že bude i zítra? Mimochodem, o jakém artefaktu to byla řeč? Jaké zkušenosti v boji s démony? Mám si to vzít osobně?“
Ternod mávl rukou a natáhnul se po džbánku s vínem. „Brigius je posedlý legendou o Gwimorském štítě.“ Ukázal na mělkou mísu zarovnanou koláčky. „Má to být zbraň ve tvaru štítu veliká asi jako tento talíř. Stačí, když jí namíříš proti nepřátelskému vojsku a plamen, který ze středu terče vyšlehne, kosí vojáky jako stvoly obilí.“
Arri se skepticky zašklebil. „Trochu nebezpečné i pro samotného majitele.“
„Jeho sílu prý tlumí truhlice z třešňového dřeva a látka utkaná z žíní modrých koní.“ Dřív, než stačil démon cokoliv namítnout, hrabě pokračoval. „Vím, že tu modří koně nežijí. Ale na jiných světech ano. Štít, přirozeně, taky nepochází z Ok-sawonu. V kronikách se píše, že na Gwimorské poušti před dávnými časy bohové svedli bitvu. Jejich zbraně byly tak ničivé, že při tom vznikla Gwimorská proláklina. Je to trhlina v zemské kůře, částečně zalitá vodou, částečně bahnem. Nikdo neví, jak je hluboká. Ve stěnách jsou vodou vymleté jeskyně. Legenda praví, že když se trhlina otevřela, jedno z plavidel, na kterých bohové létali, tam spadlo a roztříštilo se o ostré stěny. Trosky by měly být na dně. Štít mezi nimi. Nemine století, aby nějakého monarchu nenapadlo uspořádat výpravu do Gwimorské prolákliny s cílem štít najít. Je to taková naše posedlost. Říká se, že celá ta oblast je prokletá, že se tam celé věky ztrácejí lidi, zvířata i věci, ale je to spíš způsobeno tím, že v okolí nic nežije, protože půda je tam opravdu neúrodná. Když se chce panovník zbavit nepohodlného příbuzného, ejhle, pošle ho pro Gwimorský štít. Málokdy se někdo vrátí. Většina šílenců zahyne už v půli cesty pouští. Brigius jen využil, co se nabízelo. Od začátku mi bylo jasné, že se z toho nevykroutím.“
„Tys tedy věděl...,“ vypravila ze sebe Keren.
„Jistě,“ zamručel její bratr. „Co by pomohlo, kdybych ti to řekl? Nebo Giny? Musely jste věřit, že se vrátím. Hned na kraji pouště nás přepadli divocí opolidé. Přežila nás polovina, ale uchránili jsme zásoby. K proláklině jsme se dostali po roce strastiplného pochodu. Další rok jsme budovali kladkostroj, kterým jsme se pak spouštěli dolů a prohledávali jsme jeskyně. Taky jsme se potápěli. Šest lidí zmizelo.“ Ternod zakoulel očima. „Jo, vím, že to nahrává těm povídačkám, ale já myslím, že je sežraly dravé chobotnice, co žijí v zatopených lagunách. Další dva spadli při přepravě, jeden se uchlastal, jednoho kousla písečná zmije. Zůstali jsme na živu tři, když se pod námi utrhl břeh. Ursel se utopil v bahně, Lessia jsem dva dny táhl na zádech, protože měl přeražené obě nohy. Nakonec jsem mu musel dát ránu z milosti, protože mu uhnily až k tříslům. Nazpět jsem se vracel sám. Po pěti letech jsem dorazil domů...a zbytek už znáte.“
Arrakiel se chytil za hlavu. „Kdyby tě král poslal pro dračí vejce, ty bys mu na to kývnul, co?“
Ternod naštvaně zafuněl. „Co jsem měl dělat? Je to osm let, co jsem ho vytáhl z bryndy, když jsem z Nokwelu, sídelního města říše, vyhnal Birreka z Glenesie, zatímco on se schovával tady, na hradě mé sestry. Pořád mi to nemůže odpustit.“
„Dobře, že jsi štít nenašel,“ ozvala se Keren. „I kdyby ta věc existovala, škvor jako Brigius si ji nezaslouží.“
Arrakiel se zlověstně usmál. „Něco mě napadlo.“
***
