Notariát - tři kroky před a dva vzad (+ ukázka)
Peru se s Notariátem. Je to tři kroky vpřed a dva vzad. Zjišťuju, že čím více knih mám za sebou, tím častěji přehodnocuju a škrtám v té aktuální. Přitom první delší příběhy, někdy před patnácti lety, jsem psala jak v tranzu. Panikařím, jestli to krásné běsnění (tu úpornost, která mě nutí formulovat příběhy z jiných světů navenek), v sobě pořád ještě mám, když mi to dává tolik zabrat. Ale pak si vzpomenu na ten spálený chleba z minulého týdne. Ten, který jsem zapomněla v troubě, když jsem psala (pokolikáté už). A to mi dává naději, že to v sobě pořád ještě mám:))
Tady jedna malá ukázka z rozepsané knihy:
(děj se odehrává na Zemi, v roce 2010, zápletka je mysteriózní a místy tragikomická)
Za časů Karlovy babičky býval zahradní domek oblíbeným místem schůzek Dámského okrašlovacího spolku. Za pěkného počasí se stolovalo venku pod slunečníkem, čaj a koláčky dámám přinášela služka v krajkované zástěře. V dobách Karlova dětství byly tyto prostory už značně poznamenané časem, a skýtaly skvělé kulisy na hry na rytíře a draky, čaroděje a démony.
S klíčem v hrsti se odhodlaně prodíral skrze přerostlé kopřivy a lebedu. Boční stěny stavby tonuly v břečťanovém houští, snítky rozbujelé zeleně se plazily až na střechu, ze které volně přepadaly nad skleněným průčelím. To se musí ořezat. V prosklené stěně byla osazena široká francouzská okna, kterými se vcházelo dovnitř. Jako velké zrcadlo odrážela Karlovu postavu a jezírko za ním. S temným odhodláním strčil klíč do zarezlého zámku. Očekával, že to půjde ztěžka nebo vůbec. Jenže bylo odemčeno. Uvnitř hlavní místnosti bylo šero, protože světlu bránily listy břečťanu a skleněné tabule zevnitř pokrýval povlak prachu. V nehybném vzduchu se vznášela vůně koření. Badyán nebo anýz?
Zmátlo ho, že starý kdysi zeleně natřený zahradní nábytek, který byl původně naskládaný uprostřed, byl nyní odsunutý ke zdi. Vůbec si nevzpomínal, že by s tím od dědovy smrti jakkoliv hýbal. Gauč byl posunutý. Na křesle spočívalo staré album s fotkami. Vypadalo stejně jako to z knihovny. Na kávovém stolku ležel otevřený časopis Vlasta v černobílém provedení ze sedmdesátých let. Pocházel z hromady magazínů, které Karel odnesl z mansardy do garáže, že je později odveze na sběrný dvůr. A vedle stála docela čistá zavařovačka z tlustého skla. Uvnitř byl cukr, do kterého se bořila zašlá polévková lžíce.
Odněkud se ozvalo ťuknutí, jako když zazvoní lžíce o talíř. Nejspíš z kuchyňky. Dveře dovnitř byly pootevřené.
V té chvíli Karel zaváhal, zda by nebylo lepší rychle vycouvat a zaskočit si do kůlny pro zbraň. Sekyru. Rýč. Pohrabáč. Ale při představě, že by na toho nešťastníka šel se sekerou, si to rozmyslel.
„Vyjděte ven, a nic se vám nestane!“ houkl. Uvnitř hrudníku se mu sbírala zlost. Nějaký zablešený bezdomovec si tu zařídil bydlení. No dobře, to se stává. Ale že se mu plíží po domě, zatímco on je v práci, nebo mu funí za krk, když spí, to ho opravdu naštvalo. Taková drzost!
Nic.
Kdoví, co je to za chudáka. Třeba je mentálně zaostalý nebo senilní. Třeba vůbec neví, co dělá. „Podívejte se, tady bydlet nemůžete,“ navolil smířlivější tón. „Jestli nemáte kam jít, pomůžu vám s tím. Znám se s panem Veverkou ze sociální odboru. Sežene vám místo na ubytovně v Kliňanech.“
Nic, ani ťuk.
„Není tu teplá voda. Není tu koupelna. Žádné topení. V zimě byste umrznul, člověče!“
Cosi zašelestilo. Dveře z kuchyně se skřípavě otevřely dokořán. Z šedivého obdélníku se ke Karlovi plavným, téměř kočičím, způsobem blížila útlá lidská postava.
Karlův hrudník sevřela podivná tíha. Jeho oči se zalily slzami. Byl by utekl, ale nohy mu vrostly do země. Byl by křičel, ale sotva lapal po dechu. Usilovně mrkal, aby se zbavil slz. Když pochopil, co vlastně vidí, vybavily se mu verše z Erbenovy Polednice:
Malá, hnědá, tváři divé,
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!
Tato osoba, nepochybně ženského pohlaví, ovšem nebyla malá. Byla téměř stejně vysoká jako Karel. Neměla křivé hnáty, naopak se pyšnila dlouhými údy. Její tvář nebyla hnědá, ale šedavě bílá. Její rysy nebyly hrůzně zkroucené, ale docela pravidelné, téměř pěkné. Nekrčila se pod plachetkou, ale byla navlečená v šedozeleném motgomeráku, který ještě donedávna spokojeně visel ve skříni v komoře pod schody. Ten svrchník podle dědova svědectví patříval nechvalně známému Rudolfovi. Karel nikdy neměl to srdce ho vyhodit, protože z toho kusu dýchala jakási těžko popsatelná elegance.
Právě podívaná na ten vojenský kabát, se zapnutými knoflíky a pevně utaženým páskem, vrátila Karla na zem. Pokud si ho to stvoření vybralo, nemůže být tak děsivé, jakým se na první pohled jeví.
Zatímco chaoticky zvažoval co dál, zastavila se. Vlnila se tři kroky před ním a zírala. Její oči byly velké s ledově modrými duhovkami. Měla elegantně klenuté obočí, tenký nos a široká ústa. Hladké šedivé vlasy jí v neuspořádaných pramenech splývaly po ramenou.
„Kde jest Rudolf?“ zeptala se.
Karel se zlomil v pase a zakňučel. Někde uprostřed jeho mozku explodovala bodavá bolest. Vítězoslavně si pomyslel, že tato osoba určitě není člověk.
„Kde jest Rudolf?“ opakovala ta osoba.
Nový výbuch bolesti. Karel si uvědomil, že neslyšel její hlas. Zaznamenal ten dotaz v hlavě jako útočnou a palčivou myšlenku. „Rudolf… je… v… Doleboru,“ vypravil ze sebe. Narovnal se a prstem si zaťukal na čelo. „A mohla byste komunikovat hlasem? Tohle docela bolí!“
„A Karel s Ludmilou?“ zeptala se mátoha nahlas. Znělo to, jako když vlečeš zrezivělou rouru od kamen po betonových schodech.
Tvářila se jako prokurátor při předkládání důkazů. Jako někdo, kdo pra-prarodiče důvěrně znal. „Prababička a pradědeček jsou pochovaní na hřbitově pod Křemenným vrchem,“ odpověděl věcně a odpotácel se ke křeslu.
„A Bohuslav, mladší bratr Rudolfův? Ten jest kde?“
„To byl můj dědeček. Umřel před pěti lety.“ Usedl tak těžce, až se zvedl oblak prachu. Jeho pohled spočinul na albu s fotkami. „A vy jste kdo?“
Její oči na něj dál upřeně civěly. Zlehka naklonila hlavu na stranu. „Jakého roku se nyní píše?“
Karel se popuzeně ošil. „Šmejdila jste mi po domě, madam. V Kuchyni na zdi visí kalendář. Musela jste si tedy všimnout, že se píše rok 2010.“
„Tak jest to pravda,“ konstatovala. Podívala se na sepnuté ruce a vzdychla. „Téměř sedm desetiletí jsem spala.“
***
Do postele se Karel dostal až před půlnocí. Usínal a k pomyslnému výčtu skutečností, který si zesumíroval předminulou neděli, přidával další nová fakta:
- Zahradní domek není neobydlený.
- Žije v něm nelidská bytost, která se představila jako Mora.
- Údajně se tam nastěhovala v roce 1818, na základě laskavého svolení prapradědečka Maxmiliána.
Zatím se mu nepodařilo z mátohy vypáčit, odkud pochází, ani čím se zabývá. Domluva s ní byla obtížná. Mnoho Karlových otázek ignorovala, ale sama naopak odpovědi vehementně vyžadovala. A příliš často se ptala na totéž, jak jí dělalo problém rozumět některým pojmům. Působila v první řadě arogantně a ztraceně, teprve potom děsivě. Ale tak by asi vypadal každý, kdo byl sedmdesát let mimo, a našel úplně jiný svět. Přesně na tato témata směřovala své dotazy. Jak jest možné, že jsem v hale nenašla telefonní přístroj? A proč jsem v domě ani jednou nezahlédla služku, kuchařku ani podomka? Copak mají dovolenou všichni současně? A co je to za šumící plochou černou kazetu na stole v pracovně, co v noci bliká červeným a modrým světélkem? A kam zmizel Blahoslavův psací stroj? A jestliže je v garáži automobil, kde je potom řidič?
Karel odpovídal, jak nejlépe uměl a postupně se uvolňoval. Tak má na zahradě strašidlo, no. Poté, co byly nejnaléhavější otázky zodpovězeny, uvolila se vyprávět ona: V roce 1942 přihodilo se cosi podivného, co způsobilo, že jsem začala být velmi unavená. Chtěla jsem zajít do vily, abych se pozeptala Ludmily, ale nedostalo se mi sil opustit budoár. Ulehla jsem tedy na otoman, abych si zdřímla…
A probudila se v pátek před čtrnácti dny. Překvapilo ji, jak jsou její prostory neupravené. Při pohledu na neudržovanou zahradu dospěla k závěru, že válka ještě neskončila, nebo skončila velice zle. Zpočátku se vydávala na výpravy do vily. Nalézala tolik udivujících skutečností, že jí to vydrželo několik dní. Teprve ve středu v noci se odvážila vyjít do města. Vzala to zadem. A tam, kde bylo kdysi pole, našla park. V zátoce řeky Modrávky, kde bývaly malé domečky se zahradami a slepičími kurníky, se tyčilo betonové sídliště. V Akátovém údolí, tam kde stávaly lázně, našla jakýsi sklad. V místech předválečné zahradní restaurace u Svozilů, kam kdysi chodívala s Rudolfem, se roztahovala hala supermarketu s obřím parkovištěm. Povědomá místa našla až v uličkách starého města. Když Karlovi krkolomně a nesouvisle popisovala své objevné zážitky, musel ji jednoduše politovat. Dokázal si představit, jak asi bylo stresující plahočit se po prázdné betonové parkovací ploše, pod tvrdým světlem pouličních lamp přebíhat od jednoho přístřešku na nákupní vozíky k druhému.
Karel zatím neměl představu, co s ní udělá. Nevypadala, že se chystá odstěhovat jinam. Tvářila se, jako kdyby tu byla doma. Pokud nelže, nebude snadné ji vystrnadit. Ale mohla by se odstěhovat do Doleboru, že?
Uklidňoval ho jedině fakt, že pro běžné lidi je nepostřehnutelná. Ve slunečním světle mě lidé nevidí ani necítí. V umělém světle lamp plynových či elektrických mě nemnozí cítí. Je možno popatřiti mně ve tmě, ovšem zrak lidský není k zírání do tmy uzpůsoben.
Jestli Moru lidi nevidí, znamená to, že Karel může bez obav objednat úklidovou firmu Jiřinky Floriánové, aby domek vypulírovala a možná i trochu dovybavila. Zabije tak dvě mouchy jednou ranou. Připraví podmínky pro zahradníky a vylepší bydlení trvalé nájemnici.
***
