O autorech a čtenářích
Sjednotila jsem kratinké články uveřejňované průběžně v roce 2017 a celý soubor zastřešila po názvem: O autorech a čtenářích:
Když autor dokončuje knihu
27.10.2017 15:44
Když autor dokončuje knihu, stává se pro své bližní nesnesitelným schizoidem. Ideální případ pro autora dopisujícího knihu nastává, jestliže jeho bližní odjedou na služební cestu do Tramtárie, nebo aspoň do Prahy s návratem v pozních nočních hodinách a nejlépe po D1. Ovšem, když bližní dorazí z práce už v půl třetí odpoledne, celí rozjásaní, že už jsou doma, je autor slušně řečeno v háji. Bližní a milovaní od autora očekávají odpovědi na otázky, očekávají, že budou pochváleni, jakou pěknou flákotu u řezníka vybrali. Zajímají se, proč je puštěná trouba (aha, on ji autor zapomněl vypnout), všetečně se motají kolem hromady čerstvě vypraného, ale stále nepověšeného prádla (však ono se za tři hodiny nezapaří). Bližní po autorovi právěm žádají odezvu, kterou si zaslouží! Naprosto regulérně požadují, aby s nimi autor sdílel rodinný život. Kdykoliv jindy by autor s drásavým povzdechem zaklapl noťas a vědom si důležitosti bližních pro své štěstí, by se jim začal intenzivně věnovat. Jenže ouha. Právě teď to nejde, protože autor dokončuje knihu. Právě teď splétá poslední nitky příběhu do jedinečného uzlu a vážně nemůže vybalovat nákup, věšet prádlo a pouštět se do vaření dršťkové polévky (i když ty dršťky i zdálky vypadají pěkně).
PS: Věnováno všem bližním oněch autorů, kteří právě dokončují knihu
Co se děje, když autor dokončí knihu:
Jeden by si možná myslel, že se autorovi uleví. Že cítí radost z odvedené práce, že se konečně pustí do třídění krabic v komoře a smete tu provokativně houpající se pavučinu nad zrcadlem v koupelně. Ale je to jinak. Pomineme-li další náležitosti související s vypravením knihy do světa, jako jsou korektury gramatické, typografické a další gramatické (protože jednou to nikdy nestačí), ty věci kolem obálky a převádění textů do požadovaného formátu (plus další korektury), je tu ještě spousta otázek, které se autorovi líhnou v hlavě, ačkoliv už knihu dopsal. Vynořují se zákeřně a nečekaně. Autor si dělá starosti, zda ten konec není příliš roztahaný, nebo naopak uříznutý. Strachuje se, jestli se čtenáři nebude jevit otravným, když si dal tu práci a popsal, co si hlavní postava myslí o vedlejší postavě, která je tou dobou už dávno mimo scénu, nebo zda se naopak čtenář naštve, protože se o té vedlejší postavě, co už se z ohniska dění odporoučela, nedozví více (jelikož se mu právě tato postava dostala pod kůži a on se s ní ještě nechce loučit). A to je ten největší problém, protože ani autor se příliš nehrne, aby se s postavami loučil. Staly se na omezený čas příslušníky jeho domácnosti. Přízračnými a nehmotnými, konkurujícími těm skutečným z masa a kostí. Autorovi bližní vědí, že dopsaná kniha neznamená žádný velký důvod k radosti. Je jim jasné, že autor, ačkoliv knihu už dopsal, si na ně více času neudělá. Jakmile se totiž začne autor ve standardních situacích (klidně v supermarketu nebo na benzínce, na návštěvě u známých nebo ve frontě na poště) potutelně usmívat a celkově se tváří jako idiot, bližní už vědí, že jen co se autor vrátí domů, začne hned po vybalení nákupu sepisovat nový příběh.
Jak to vypadá, když autor začne s novou knihou:
Začínat s novou knihou je pro autora drastickým dobrodružstvím. Něco jako naskakovat do rozjetého rychlíku. Je totiž zapotřebí uchopit představy, co se rodí a plácají v autorově hlavě, za pačesy a přetáhnout je plynule a rázně do monitoru počítače nebo alespoň na papír. A k něčemu takovému, jak jistě uznáte, je zapotřebí dost odvahy, energie, důslednosti, disciplíny a především drzosti (drzost je snad nejdůležitější ze všeho:)). Zachytit zatím ne zcela definované charaktery, dát postavám kontury, definovat prostředí a vyjádřit náladu, není snadné, protože ty postavy a scénáře v autorově hlavě nepostojí. Pokud je autor nechá přezrát, utečou, rozplynou se, jsou vytlačeny jinými. Prostě drasťák!
Fenomén "Svátečního čtenáře":
Určitě znáte ten pojem "sváteční řidič" - označující nemnoho zkušeného řidiče motorového vozidla, který usedá za volant hlavně o víkendu, aby převezl k babičce tu vyřazenou skříň. "Sváteční řidič" bývá zpodobňován jako starší chlápek s kloboukem, nejčastěji kostkovaným.
Napadlo mě, že adekvátně lze použít termínu "Sváteční čtenář". Tak už roky mimoděk chápu lidi, kteří téměř nečtou, ale i přesto mají solidní slovní zásobu a docela slušný přehled o tom, co se kde šustne. Je to tím, že sledují filmy anebo hrají hry. Obsah knih odvozují z jejich filmových adaptací nebo z her. A protože některé filmy natočené na motivy knih jsou dobré a některé hry sestavené na motivy knih také (např. Zaklínač na motivy knih Sapkowského), tak se občas i sváteční čtenáři o nějakou tu knihu zajímají - a občas po mně chtějí, abych jim tedy doporučila něco ke čtení. Ovšem důrazně mě předem upozorňují, že ta kniha v žádném případě nesmí být nuda. Je zvláštní, že je mezi nimi víc kluků než holek:)) (to asi ten testosteron:)) Protože vím, že sváteční čtenáři jsou fakt hodně netrpěliví a nadevše preferují akci, tak většinou těm, co se mnou sdílejí oblibu žánru horor, sci-fi, fantasy, doporučím něco od Jiřího Kulhánka, Miroslava Žambocha nebo Františka Kotlety, ze zahraničních pak úžasné kousky od Brenta Weekse. (Noční anděl například - a ne, není to o "andělech", to vážně ne). Samozřejmě pro "citlivější" odrůdy svátečních čtenářů vybírám knihy autorů s méně drsným způsobem psaní - Neila Gaimana, Simona R Greena a další 
:))
Kupodivu už se několikrát stalo, že se ze "svátečního čtenáře" časem vyklubal "čtenář vášnivý".
Schválně jsem se podívala, jestli ten pojem "sváteční čtenář" nepoužil už někdo přede mnou. Šoupla jsem to do Googlu, ale vygenerovalo to jen pojmy typu "čtenářský deník" a podobně.
Tak se o ten pojem ráda podělím s vámi.
Ach ty anotace!
Napsat dvousetstránkový román je pohodička. Napsat devítisetstránkovou sérii je čirá radost. Ale napsat k té sérii anotaci na osm řádků a vybrat k tomu ukázku na dvanáct řádků, to je pravá procházka peklem:))
Při psaní nepřeceňujte začátek:
Včera se na mě obrátil jeden čtenář s dotazem. Zajímal se, kde na všechny ty nápady chodím. Jestli si je průběžně zapisuji, abych měla kam sáhnout, když mi dojde inspirace. Napsal, že má nudnou práci, ženu, co je zaujatá podnikem a dospělé děti ve světě. Přiznal, že když byl mladší, snil o tom, že bude psát horory jako Steven King. Teď už prý má na to čas, dokonce ho napadají zajímavé zápletky, ale pokaždé, když zasedne ke klávesnici, má v hlavě prázdno.
Tak jsem mu odepsala, že nápady si poznamenávám jen výjimečně a psaní je pro mě spíše předmětem improvizace. Nikdy předem nevím, kam mě příběh dovede a právě to mě na tom nejvíc baví.
Taky jsem mu napsala, že jeho potíže se zahájením sepisování příběhu jsou možná způsobené tím, že očekává, že to, co napíše na úvod, musí být prostě tak dokonalé a ohromující, aby čtenáře ani nenapadlo se čtením přestat.
Když jsem s psaním začínala, bláhově jsem si myslela, že to co napíšu na úvod, tam už zůstane. To se ale nikdy nestalo, protože jak se příběh rozvíjel, vždycky jsem pak ten úvod změnila, nebo alespoň přizpůsobila. Mnohokrát se mi stalo, že to, co jsem napsala na úvod a jako úvod jsem to i plánovala, se nakonec ocitlo uprostřed příběhu.
Proto je dobré úvod nepřeceňovat a když chcete něco napsat, je nejlepší začít v té části příběhu, Kterou máte v hlavě jako část filmu, slyšíte dialogy, představujete si prostředí, cítíte napětí mezi postavami... Prostě začněte v místě, kde vás to samo ponouká - a ono se to buď "chytí", nebo to po šesti, desíti, dvanácti (někdy i sto padesáti) stránkách vzdáte a začnete něco jiného.
A podle čeho poznáte, že bude lepší to téma opustit? Když vás to samotné začne nudit:)) Vážně nemá cenu se trápit psaním, když vás to nebaví ani jako autora (ledaže byste psali na kšeft, ale to už je o něčem jiném).
