Ošemetnost parodií
Ošemetnost parodií.
Píšete parodie? Já ne, protože je to pro mne příliš těžké. Parodii má většina veřejnosti spojenou s humorem, ale výsledek nemusí působit vždy vesele - zvlášť, když je tam ono jádro, kterým se dílo vysmívá nějakému nešvaru, příliš hořké. Soudím, že při psaní parodie je pro autora dost obtížné udržet míru, s jakou chce čtenáře šokovat, aby se to nezvrhlo jen k laciné senzaci. A často se stává, že text, který autor zamýšlel jako parodii, čtenářská obec jako parodii nepochopí, a vezme ji vážně, reakce pak bývají pobouřené či rozpačité, často z toho čiší úpornost, s jakou se recenzent usiloval, aby vůbec nějakou reakci vyplodil, ve strachu, aby nevypadal jako pitomec. Osobně mám raději humoristickou literaturu, která obsahuje prvky parodie, než klasickou parodii. Připadá mi to laskavější a srozumitelnější. Ale autorů, kteří to umějí, je jako šafránu. Vlastně všichni, které v této oblasti obdivuji, jsou mrtví (ze světových Douglas Adams, Terry Pratchett, z našich Zdeněk Jirotka, Fan Vavřincová).
